Zánik závazku

Závazek zaniká současným zánikem všech práv a povinností (pohledávek a dluhů), které jej vytváří, anebo zánikem posledního dluhu či pohledávky. Je proto třeba odlišovat, jestli se jedná o zánik závazku, nebo zánik dluhu. Závazek je totiž právní vztah a závazek jako takový zanikne až splněním veškerých povinností z právního vztahu. Splnění závazku je tedy zánik všech povinností. Splnění dluhu je jen splnění jedné konkrétní povinnosti.

Druhy zániku závazků můžeme rozlišovat, jestli k nim došlo uspokojením věřitele (např. splnění dluhu či instituty nahrazující splnění - započtení, splynutí, apod.) anebo bez uspokojení věřitele (např. smrt dlužníka nebo smrt věřitele či rozhodnutím soudu - např. neúměrné zkrácení). Dále můžeme rozlišit, jestliže k zániku došlo jednostranným jednáním (ať už právním či faktickým - např. odstoupení od smlouvy, započtení) či jednáním dvoustranným (např. dohody jako narovnání, privativní novace, započtení dohodou).

Splnění dluhu

Splnění dluhu je nejčastějším způsobem zániku závazku. Definovat by se dalo jako poskytnutí plnění, ke kterému byl dlužník povinen. Pokud naopak věřitel vynucuje něco, co není ve smlouvě, tak k tomu dlužník nemůže být nucen. Zároveň věřitel nemůže být nucen k tomu, aby přijal něco jiného, než co má být plněno podle smlouvy. To stejné platí pro místo a čas plnění. Toto vyplývá ze zásady pacta sunt servanda, tedy ze ujednaný obsah smlouvy zavazuje a má být plněno v souladu s jejím obsahem.

Splnění vede k zániku dluhu. Je-li tento dluh posledním v rámci závazku, pak i k zániku závazku.

Dlužník plní dluh na svůj náklad a nebezpečí (§ 1908 odst. 2).

Právní povaha splnění

Plnění může být faktické jednání (např. posekání tráv, zhotovení věci), ale i právní jednání (smlouva o smlouvě budoucí, jednání zástupce. V případě faktického jednání vůbec nehraje roli svéprávnost dlužníka. Z hlediska splnění závazku je tedy jedno, jestli věc zhotovil blázen či jestli ten, kdo mi posekal trávník, byl opilý.

Ke splnění může dojít:

• konáním
  • dát (dare) - splnění umožněním nakládat s nějakou věcí
  • činností (facere) - např. posekání trávníku či vytvoření díla
• nekonáním
  • zdržení se (omittere) - např. zavázání se, že neprodám svůj pozemek či ho nezatížím
  • strpění (pati) - např. užívání věci nájemcem

Absence svéprávnosti v případě plnění dluhu nebrání závěru, že dluh byl splněn. Tedy i pokud nesvéprávný splnil dluh, stále se jedná o splnění. Toto se ovšem týká pouze faktického jednání - v případě právního jednání dluh těžko mohl být splněn. Proto lze dovozovat, že občanský zákoník chápe plnění nikoliv jako právní jednání. Nelze se tedy v případě splnění domáhat neplatnosti jednání, ale také se nelze domáhat vrácení plnění.

Toto pravidlo má jednu výjimku - a to pokud bylo nesvéprávným plněno předčasně. V tom případě je plnění možné požadovat vrácení plnění, ovšem to jen za podmínky, že se dluh mezitím nestal splatným.

Zákon neříká, jak je to u přijetí plnění. Dluhy totiž mohou být obecně plněny i bez ohledu na přijetí věřitelem.

V případě závazku nestavět na nějakém pozemku, je jedno, jestli je věřitel nesvéprávný či ne. Plní se prostě tím, že se na tom pozemku nestaví. Stejně tak v případě poslání peněz na účet opět není třeba zkoumat svéprávnost věřitele.

Plnění dluhu má být řádné (tj. bez vad, na správném místě, správným způsobem) a včasné (dlužník je povinen plnit v době, než se dluh stane splatný - obecně platí, že jestliže jej dlužník nesplní včas, dostává se do prodlení).

Není-li plnění řádné, může věřitel toto plnění odmítnout. Pokud už však ke splnění dojde (tím, že plnění přijal), není ho již možné následně odmítnout. Věřitel má však práva z odpovědnosti za vady. Co se týče splatnosti, je věřitel povinen přijmout i opožděné plnění, nedošlo-li jinak k zániku závazku.

Dluh plní zásadně dlužník - a plní zásadně věřiteli (případně osobě s potvrzením o oprávnění přijmout plnění - § 1951 - otázkou je, kdo zde nese riziko nepravdivého potvrzení). Toto základní pravidlo ale zná své výjimky. Dluh může plnit třetí osoba, dlužníků může být více, dluh může být plněn komukoliv, kdo má oprávnění přijmout plnění.

V případě plnění prostřednictvím třetí osoby - dlužník odpovídá, jako by plnil sám (§ 1935).

Např. pan A uzavřel s opravářem B smlouvu na opravu koupelny. Pan B se domluvil se svým kamarádem C, který měl v této koupelně vyměnit obkladačky. Pan C práci provedl, ovšem nekvalitně. Pan B tak bude odpovídat, jako by plnil sám.

Pokud se má plnit prostřednictvím třetí osoby, tak se vyžaduje souhlas dlužníka. Ten, kdo plnil místo dlužníka, má právo na postoupení pohledávky. Samostatně (bez souhlasu dlužníka) může plnit osoba, která poskytla zajištění. Navíc, pokud takový dluh za dlužníka splní, tak na ně ze zákona přechází pohledávka věřitele = subrogační cese. Dále může takto plnit v případě relativní neúčinnosti ta osoba, proti které se dává žaloba. Může tak splnit ten zkrácený dluh.

Dlužník může určit, na jaký dluh plní. § 1806 stanoví, že pokud dlužník neřekne jinak, pak se nejprve plní na náklady již určené, pak na úroky z prodlení a teprve pak na jistinu. § 1932 odst. 2 stanoví, že se nejprve plní na příslušenství a teprve pak na jistinu dluhu. Dlužník má ale jiný zájem - a má právo vyjádřit, že chce plnit na něco jiného. Anatocismus (úročení úroků) je obecně připuštěný pouze v případech sjednaných. Zde je ovšem výjimka - pokud se plní nejdřív na jistinu, tak se začnou úročit i úroky. Nebavíme se o úročení úroku z prodlení, ale jen o smluvních úrocích. Navíc pouze o těch úrocích z úroků, které by byly jinak splaceny touto splátkou (tedy ne v celém rozsahu). Pokud dlužník splní pouze částečně, neznamená to, že všechny úroky se začnou okamžitě úročit. Pouze úroky v tom rozsahu, v jakém byla splněna jistina.

Pokud má dlužník více dluhů stejného druhu a nespecifikuje, na jaký dluh plní, tak se plní nejprve na upomenutý dluh, poté na závazek nejméně zajištěný, poté na ten nejdříve splatný (tedy na ten nejstarší). U práva na náhradu škody jsou zvláštní pravidla (§ 1933 odst. 2). Po provedení platby již dlužník nemůže měnit své určení, na který závazek plnil.

Zvláštní případy

• alternativní plnění (duae res in obligtione, una in solutione) - závazek plnit jedno ze dvou plnění (např. pacht bude placený tak, že pachtýř poskytne 100 kg jablek nebo 50 litrů moštu, tj. pachtýř sám si může vybrat)
• alternativa facultas - existuje právo pouze na jeden předmět plnění, ale dává se dlužníkovi na výběr, že může splnit také plněním jiným. Např. dlužník je povinen zaplatit 100.000,- Kč, ale věřitel mu vzkáže, že dluh může být splněn i tak, že odpracuje 100 hodin v jeho advokátní kanceláři. Rozdíl od alternativního plnění je, že věřitel nemá právo na odpracování těch hodin. Dlužník se ale může dobrovolně zprostit závazku.

Právo volby má zásadně dlužník (§ 1926). Věřitel ho má ale u práva z vad (§ 1914).

Právo dlužníka zvolit si je časově neomezeno a končí až návrhem k exekuci (i v případném soudním rozsudku musí být uvedeno, že žalovaný má plnit "A nebo B", soud nemůže rozhodnout za něj). Pokud má právo na výběr věřitel, tak má striktnější lhůtu - musí si zvolit v ujednané lhůta nebo jinak bez zbytečného odkladu. Pokud nastane nemožnost jednoho plnění, tak se omezuje možnost výběru a dlužník je povinen plnit tím způsobem, u něhož nedošlo k nemožnosti plnění. Od toho je třeba odlišit zmaření volby např. v důsledku vyšší moci nebo v důsledku jednání druhé smluvní strany. Tam vzniká právo na odstoupení od smlouvy.

Částečné plnění

Dlužník může plnit také částečně. To je třeba odlišovat od vady. Pokud přijme věřitel plnění jako celé plnění, nejde o částečné plnění, nýbrž jako vadu plnění spočívající v kvantitě (je tam rozdíl ve zjevnosti). Věřitel má zásadně povinnost přijmout i částečné plnění (ledaže je to proti povaze plnění nebo účelu smlouvy), ale na druhou stranu má věřitel právo na náhradu zvýšených nákladů. Obecně tyto náklady nevznikají, ale občas vzniknout mohou (např. dlužník posílá svůj dluh věřiteli na účet po stokorunových platbách, ale banka si za každou příchozí platbu účtuje 10 Kč).

Plnění ve splátkách

Plnění také může být sjednáno ve splátkách - je zde jeden předem daný dluh, který se rozděluje na dílčí části v souladu s dohodou. U každé části nastává jiná doba splatnosti. Výše dluhu je rozdělena na časový úsek a pro každý úsek nastává splatnost určité části dluhu. Odlišnost od částečného plnění je tedy v tom, že k částečnému plnění dochází bez vazby na smlouvu, zatímco u každé splátky je samostatná splatnost.

Ztráta výhody splátek

Opakované plnění

Na rozdíl od plnění ve splátkách zde není předem určena výše dluhu. Spadá sem třeba nájemné či platby telefonním operátorům. Každý měsíc je poskytováno nějaké plnění, ale nejedná se o plnění ve splátkách.

Kvitance - potvrzení o splnění dluhu - dává se až po splnění dluhu, nikoliv předtím. Pokud ji věřitel nevydá, dostává se do prodlení. Podstatnými náležitostmi jsou jméno dlužníka i věřitele, dále předmět plnění, čas a místo plnění. Vydání kvitance je prominutím dluhu, pokud dluh nebyl splněn. Dále jsou s tímto spojeny domněnky, že pokud byla dána kvitance na jistinu, pak se má za to, že bylo vyrovnáno také příslušenství pohledávky. Při opakovaných plněních z téhož právního důvodu (např. nájemné z konkrétního bytu) se má za to, že ten, kdo předloží kvitanci na plnění splatné později, splnil také to, co bylo splatné dříve.

Dlužní úpis - je to prohlášení dlužníka, že dluží - nejtypičtější je uznání dluhu, ale jsou možné i jiné dlužní úpisy. Pokud byl dluh splněn, tak má právo, aby byl dlužní úpis vrácen (a pokud to není možné, tak alespoň potvrzení, že pozbyl právních účinků). Pokud bylo plněno částečně, tak má být toto částečné plnění vyznačeno i na dlužním úpisu.

Vrácení dlužního úpisu má stejné účinky jako kvitance

Místo splnění

Dluh se má primárně plnit tam, kde to stanoví smlouva. Pokud to stanoveno není, tak se řídíme povahou závazku (např. pokud je obsahem závazku operace, těžko bude probíhat někde jinde než v nemocnici, pokud oprava nemovitosti, tak těžko někde jinde než u ní), případně účelem plnění.

Pokud nevyplývá ze smlouvy, tak se nepeněžitý dluh zásadně plní u dlužníka = odnosný dluh (věřitel si ho musí u dlužníka vyzvednout). Peněžitý dluh zase musí plnit dlužník u věřitele (donosný dluh). Pokud se dluh plní u bankovního ústavu, pak je dluh splněn připsáním na účet. Pokud se plní poštovní poukázkou, je splněn až vyplacením v hotovosti (§ 1957).

Místo plnění má význam zejména pro určení, kdo nese riziko při přepravě. Riziko přepravy obecně nese dlužník, kdežto u dluhů odnosných riziko přepravy nese věřitel.

Pokud dojde ke změně bydliště nebo sídla, tak zvýšené náklady jdou k tíži toho subjektu, který svou adresu změnil.

Čas plnění

Je třeba od sebe odlišovat splatnost (tedy povinnost splnit, kdy věřitel může splnění dluhu požadovat) a splnitelnost (tedy právo splnit).

Dluh je splatný, jakmile dlužníku vzniká povinnost dluh splnit. Pokud dlužník nesplní splatný dluh, je v prodlení a věřitel se může domáhat splnění u soudu.

Pro určení splatnosti a splnitelnosti:

• "A Je povinen zaplatit za měsíc od podpisu této smlouvy" - dluh je splatný po tom jednom měsíci, ale dlužník nemůže plnit dříve
• "A je povinen zaplatit do měsíce od podpisu této smlouvy" - opět je dluh splatný po jednom měsíci, ale ve druhém případě je dána doba splatnosti ve prospěch dlužníka, tedy může zaplatit i dříve

čas plnění ve prospěch dlužníka x ve prospěch věřitele x ve prospěch obou stran (tato je základní a pokud není sjednáno jinak, pak platí ve prospěch obou stran - věřitel nemůže požadovat dříve a dlužník nemá právo plnit dříve).

Pokud splatnost nebyla ujednána, pak dlužník musí plnit bez zbytečného odkladu po výzvě. Splatnost v podnikatelských vztazích je provedením směrnice o boji proti pozdním platbám. 30 dnů od doručení faktury, dodání zboží, převzetí zboží. Splatnost nesmí být delší než 60 dnů. Následkem je možnost dovolat se neúčinnosti takového ujednání, jestliže je hrubě nespravedlivé. Celým smyslem této úpravy je ochrana věřitelů, nikoliv dlužníků. Snaha vyřešit problémy s druhotnou platební neschopností a dále problémy řešené již zákonem o významné tržní síle. Typické jsou totiž vztahy řetězců a závislosti na jiném subjektu. Je ovšem otázkou, jak je tato úprava v českých podmínkách potřebná.

Např. dodavatel dodává zboží pouze do jedné nemocnice a ta si vynucuje splatnost půl roku. Dodavatel v podstatě tuto nemocnici úvěruje.

V případě, že se jedná o synallagmatický závazek a mají si tak navzájem plnit obě strany, pak strana, která ještě neplnila, nemůže po druhé straně požadovat, aby plnila ona. Druhé straně totiž náleží námitka nesplněné smlouvy. Tato strana tedy není v prodlení, protože má právo odmítnout. V některých případech má jedna strana povinnost plnit dříve (buď si to sjednali nebo to vyplývá z dispozitivní úpravy - např. § 2119, kdy kupující nemusí platit kupní cenu, dokud nemá možnost si věc prohlédnout).

Základem smlouvy je totiž právě rovnost - jedna strana plní s tím, že ekvivalent bude plněn jí. Obecně historicky nebyl problém s uznáváním vzájemných závazků na rozdíl od situací, kdy smlouva zakládala jednostranné závazky, kde povinnost protiplnění nebyla. Nejdříve se pak začaly uznávat reálné smlouvy, pak i smlouvy, které zakládají jednostranné závazky (např. závazek plnit až v budoucnu bezúplatně). V některých kulturách je pojem jednostranných závazků neslučitelný s pojmem smlouva (např. common law a jeho koncept consideration, ačkoliv to ani tam již neplatí striktně, postupně se od toho upouští a zavádí se zvláštní pravidla pro uzavírání smluv).

Dohoda

Kromě samotného splnění dluhu je možné, aby závazek zanikl i bez splnění. A to právě třeba dohodou. Jedná se o zrušení závazku bez náhrady (strany si založily závazek a pak se rozhodly, že ho zruší). Nejedná se ani o privativní novaci (kdy by měl vzniknout nový závazek), ani o narovnání (v případě sporného závazku), ani o prominutí dluhu (to nezaniká závazek, ovšem pouze dílčí dluh). Zákon zde nestanovuje požadavek formy, formu lze ale dovozovat z § 564.

Započtení

Započtení může proběhnout jako jednostranné i dvojstranné právní jednání. Předpokladem je, že si strany vzájemně dluží (pokud by si vzájemně nedlužily, šlo by o poukázku a nikoliv započtení. Tyto dluhy nemusejí být z jednoho titulu (např. z jedné smlouvy) a zpravidla také není.

Pro započtení je nutné, aby se jednalo o plnění stejného druhu (není možné "míchat jablka a hrušky"). Pokud je peněžitý dluh, je možné započíst jen na jiný peněžitý dluh.

Dále je nutné, aby dluh byl již splnitelný, tedy dlužník již musí mít právo dluh splnit. A je nutné, aby bylo započítáváno proti pohledávce, která je již splatná - tedy je ji již možné požadovat.

Dále se musí jednat o pohledávku, která je vymahatelná soudem. Nesmí se tedy jednat o naturální obligaci. Pro promlčené pohledávky platí zvláštní pravidlo stanovené § 1989. Obecně totiž promlčení brání započtení, ale započtení se zkoumá k okamžiku, kdy se pohledávky střetly, ne k okamžiku, kdy je projev vůle o započtení. Pohledávky se střetávají, když jsou u obou z nich splněny podmínky pro započtení.

Dále se nesmí jednat o pohledávku nejistou nebo neurčitou (tedy pohledávku, která je závislá na plynutí času, ale nejsme schopní říct, jaká bude její cena nakonec). Smluvní pokuta se např. počítá od doby prodlení. Tedy není možné započítat, protože sice vím, kolik je smluvní pokuta nyní, ale nevím, kde se výše smluvní pokuty zastaví.

K započtení nedochází automaticky. Musí k němu dojít v důsledku projevu vůle alespoň jedné strany - přičemž její projev vůle musí dojít druhé straně. Tento projev nesmí být vázaný na plynutí času (na doložku času či podmínku. Započtení má být něco, co je jasné a jisté. Toto je ovšem limit pro jednostranné započtení. U dvojstranného započtení se strany mohou dohodnout, že k započtení má dojít až k budoucnu.

Jednostranně započíst se nedá proti každé pohledávce. § 1888 zakazuje započítat proti pohledávce na výživné, proti pohledávce na náhradu újmy způsobené na zdraví a proti pohledávce za závislou práci, ledaže se jedná o pohledávku vzájemnou téhož druhu. Je ale důležité zdůraznit, že se zakazuje započítat proti pohledávce, ale nezakazuje se započítat pohledávku!

Je možné započítat i pohledávky, kde je to jinak zakázáno. Pokud je započítáno, tak je to v rozsahu, v jakém se kryjí.

Pokud otec dluží svému dítěti výživné, nemůže jednostranně započítat tuto pohledávku dítěte vůči nějakému dluhu, které má naopak dítě vůči němu. Na druhou stranu pokud dítě má dluh vůči otci, tak svoji pohledávku na výživné započítat proti tomuto dluhu může. Dále je možné proti těmto pohledávkám započíst dohodou (tedy dvojstranně).

Pokud se pohledávky kryjí pouze částečně, užijí se stejná pravidla jako pro částečné splnění.

Splynutí

Není možné, aby někdo byl sám sobě věřitelem i dlužníkem. K takovým případům může dojít např. z důvodu dědictví.

Např. pokud A dluží svému otci 100.000,- Kč a jeho otec zemře a A zdědí tuto pohledávku na 100.000,- Kč, neříkáme, že A dluží sám sobě 100.000,- Kč a zároveň má právo, aby sám sobě zaplatil 100.000,- Kč. Namísto toho dojde ke splynutí.

Tento institut je intuitivní, ale obsahuje zvláštní pravidla pro splynutí v případě solidarity. Ať už v případě, kdy se spojí dluh jednoho ze solidárních dlužníků nebo splyne dluh u jednoho ze solidárních věřitelů.

Prominutí dluhu

Jedná se o dohodu dlužníka a věřitele, kdy věřitel promíjí dluh. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o jednostranný projev vůle, tak ne. Prominutí dluhu je smlouva, i když se souhlas dlužníka presumuje (ale může nesouhlasit a tím pádem dluh prominut nebude).

Prominout je možné výslovně, ale také konkludentně - vydáním kvitance nebo vrácením dlužního úpisu.

Zákon zná zvláštní pravidla pro prominutí dluhu v případě solidarity - dluh se promíjí v rozsahu podílu dlužníka, jehož dluh byl prominut.

Pokud je prominuto zajištění, pak to nemá žádný vliv na samotnou pohledávku (tedy na ten dluh, co byl zajištěn). Jiná situace je ale v případě spoluručitelů. Pokud je zajištění prominuto jen jednomu z nich, pak ostatním zůstanou zachovány námitky, které tento ručitel mohl uplatnit předtím, než mu byl dluh prominut.

Výpověď

Výpověď je jednostranné právní jednání směřující k zániku závazku. Závazek zaniká uplynutím výpovědní doby.

Výpověď je možná v případě závazku, jehož předmětem je nepřetržitá a opakovaná činnost (např. nájem, služby telefonních operátorů, apod.). V zákoně je často speciální právní úprava (např. v případě nájmu bytu).

Zákon dále obsahuje speciální úpravu výpovědi v případě dlouhodobých smluv na dobu určitou (kterým se jinak říká šněrovací smlouvy). Nějaká strana totiž může chtít zavázat druhou stranu a neumožnit jí, aby ze smlouvy utekla. A protože smlouvy na dobu určitou se obecně hůře vypovídají než smlouvy na dobu neurčitou, tak uzavřou smlouvu bez možnosti výpovědi na velmi dlouhou dobu třeba v řádu desítek let.

To ale neznamená, že tyto smlouvy někdy nemají svůj význam a uzavírat je nemá smysl. K těmto situacím bezesporu dojde apř. v případě dlouhodobých úvěrů jako třeba hypoték nebo třeba v případě smlouvy o dodávkách tepelné energie ovšem poté, co musela obchodní společnost investovat nemalé prostředky do stavby potrubí a tedy je nutné dlouhodobě zajistit odbyt. Dále také v případě práva stavby je typické, že se smlouva uzavírá na desítky let.

Obecné ustanovení zní, že pokud je smlouva uzavřena na dobu života nebo na dobu delší než 10 let, pak na těchto prvních 10 let se smlouva chová jako klasická smlouva na dobu určitou (tedy lze vypovědět pouze z důvodů sjednaných). Po uplynutí 10 let je ale možná se domáhat zrušení závazku, ovšem pouze za podmínky, že tato doba trvání byla sjednána bez vážného důvodu. Závazek ovšem musí být zrušen soudem. I pokud došlo k ujednání z vážného důvodu, ovšem poté došlo k náhodné změně podmínek, kdy už zde tato vážnost není - i tak může soud smlouvu zrušit, ovšem v tomto případě se bude muset prokázat změna poměrů.

U fyzických osob je znemožněno, aby se osoba tohoto práva vzdala. U právnických osob toto pravidlo neplatí. Právnické osoby se tak tohoto práva mohou vzdát. Tento rozdíl je dán tím, že 10 let v životě právnické osoby je něco jiného než v životě osoby fyzické.

Odstoupení od smlouvy

Odstoupení od smlouvy je je jednostranné právní jednání. Rozdílem oproti výpovědi je, že odstoupení od smlouvy má zásadně účinky ex tunc, tedy od počátku, zatímco výpověď až od okamžiku výpovědi (tedy až od nyní, ex nunc). Občanský zákoník ovšem i v případě nepřetržitých a opakovaných činností (např. poskytování služeb telefonních operátorů, dodávka energií) připouští, že účinky odstoupení od smlouvy mají účinky pouze ex nunc.

Odstoupit od smlouvy je možné pouze v případě, že to zákon stanoví, případně pokud je to sjednáno ve smlouvě. Zákon odstoupení od smlouvy umožňuje, pokud došlo k podstatnému porušení smlouvy (§ 2002), dále v případě spotřebitelských smluv, dále v případě nebezpečí podstatného porušení smlouvy a druhá strana neposkytne přiměřenou jistotu.

V případě odstoupení od smlouvy (zejména s účinky ex tunc) je třeba chránit práva třetích osob, která nabyla v dobré víře).

Dále odstoupení od smlouvy zásadně nemá vliv na zaplacení smluvní pokuty, dále na úroky z prodlení, pokud již dospěly, dále na náhradu škody z porušení povinnosti. Pak také logicky zůstávají v platnosti ujednání, která mají dle povahy věci strany zavazovat i po odstoupení od smlouvy (např. prorogace jako ujednaná změna místní příslušnosti soudu či rozhodčí doložka).

Strany si mohou ve smlouvě sjednat, že jedna strana má právo zrušit závazek zaplacením odstupného. Ze zákona to je obecně možné, pouze pokud tato strana doposud neplnila nebo nepřijala plnění, ale toto ustanovení je dispozitivně a je možné si to ujednat jinak. Účinky odstupného jsou tak stejné jako u odstoupení od smlouvy.