Islámská právní kultura

Z Iurium Wiki

Verze z 23. 2. 2021, 15:02, kterou vytvořil MK (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Islámský právní systém se považuje za úplně nejmladší z rámce světových právních kultur (hindská, angloamerická, evropská…) a kvůli svému spojení s islámským náboženstvím jako takovým je systémem, který se poněkud těžko přizpůsobuje moderními vývoji společnosti.[1]Prolínají se zde právní a náboženské normy, přičemž ty náboženské ovšem nebývají přímo spojeny s právní sankcí.[1]

1.     Specifika Islámského práva

A.) Základ islámského práva - Šaría  

  • O Islámském právu se často mluví jako právu šaría, což ovšem není naprosto přesné. Označuje spíše pojem „cesty“, jistého morálního neproměnného zákonu považovaného za jádro Islámu jako takového. Kráčení po této cestě (tj. dodržování pravidel Islámu jako např. půst o Ramadánu) pak má muslimovi zaručit spasení. Pojem Šaría se až časem stal označením pro soubor závazných norem.[2]

B.) Odlišnosti od ostatních právních systémů

  • Díky své náboženské podstatě je považováno za neměnné a dané Bohem, tzn. Jediným zákonodárcem je Bůh. Poněkud obtížně se přizpůsobuje právní úpravou novým potřebám společnosti, obzvláště, pokud by měly být v přímém rozporu s právem šaría. Neměnnost ale v tomto případě neznamená úplnou strnulost práva, značný prostor zde pak dostává interpretace a použití idžtihádu (kvalifikované použití vlastního úsudku). Islámské právo bývá označováno jako právo právníků, jejich interpretace primárních pramenů sloužila po dlouhá staletí k výuce i praxi. Ke kodifikaci došlo až v 19.století.[3]
  • Dalším rozdílem je to, že právo se vztahuje na muslimy bez ohledu na to, kde žijí. Záleží na identifikaci a příslušnosti k určité náboženské obci. Na rozdíl od práva kontinentálního či Amerického není právem určitého státu, není tedy vázáno teritoriem, ale je založeno na principu personality. V plné míře je pak uplatňováno na území muslimských států, v omezené pak na území nepřítele a na území mírových dohod. Nutno poznamenat že v dnešní době se muslimské státy snaží od tohoto upouštět a zavádět právo závazně pro všechny obyvatele svého státu, ne pouze muslimy.[4]
  • Na spoustě právních otázkách v rámci islámského světa nepanuje shoda, to je nejvíce vidět ve štěpení na sunnitskou a šíitskou větev. Rozdíly nejsou výrazné, vidíme je hlavně v náboženské dogmatice, učení o politické moci a v přístupu k vedlejším pramenům práva.

2.     Odvětví islámského práva

  • Islámské právo není přesně rozděleno do určitých odvětví, postrádá vnitřní systematiku a zásady a principy kterým se řídí určitá odvětví u nás. Normy jsou spíše roztroušeny, byť jakési rozdělení do tematických okruhů existuje – výsadní postavení má primárně právo trestní (uqúbát). Velmi důležité postavení má tzv. ibádát, který káže plnění pěti základních pilířů Islámu (a určuje tak vztah muslimů k bohu):

1.)    Víra v jednoho boha a Mohameda jako jeho proroka

2.)    Modlitba pětkrát denně

3.)     Půst v měsíci Ramadán

4.)    Placení almužny = náboženské daně jednou za rok

5.)    Pouť do Mekky

Někdy k těmto pěti pilířům bývá započítáván také džihád (svatý boj), který je ovšem povinností kolektivní, nikoliv individuální jako předchozích pět pilířů. Vztah muslimů k muslimovi pak určuje tzv. muámalát. V užším smyslu je možné chápat tuto oblast práva jako souhrn dvou – a vícestranných právních vztahů mezi lidmi. Řadíme zde např. normy ústavní, trestní, závazkové, věcné, či dědické a rodinné.[5]

A.) Rodinné právo

  • Islámské právo povzbuzuje muslimy, aby uzavírali manželství a budovali početné a soudržné rodiny. Rodina je chápána jako základní článek obce věřících. Institut rodiny je v islámském právu jedním z nejpropracovanějších a je plně podřízen právu a veřejné kontrole moci. Vidět můžeme také četné charitativní prvky (péče o sirotky, děti, chudé…), silný patriarchální a patrilineární charakter rodinných vztahů – státní příslušnost se určuje podle otce, běžná jsou i jména mužských předků inkorporována do jmen ženských potomků. Prameny islámského rodinného práva nacházíme přímo v Koránu.[6]

B.) Dědické právo

  • Základní předpoklady pro existenci dědění jsou smrt zůstavitele a existence majetku zesnulého. Nejprve se ovšem z tohoto majetku pokrývají náklady na pohřeb a na uhrazení všech dluhů. Teprve poté dochází k rozdělení pozůstalosti. Je zde patrná snaha o potlačování dědění ze závěti, namísto toho je upřednostňováno dědění podle zákona (koránu). Mezi překážky dědění patří např. i odlišné náboženství, či za určitých okolností dlouhodobý pobyt v neislámské zemi. Mezi překážky patří též trestní čin vraždy namířený proti zesnulému.[7]

C.) Trestní právo

  •  Islámské trestní právo uznané právem Šaría se řídí např. principem zákazu retroaktivity, principem legality, zásadou presumpce neviny, princip individuální odpovědnosti, či zásadou in dubio pro reo  . Zajímavostí je, že mnoho druhů chování (pití alkoholu, cizoložství, smilstvo, hraní hazardních her, lichva, křivé svědectví) je zakázáno na základě jejich morálního významu. Obecně se zde právo řídí heslem „ustanovit dobro a zakázat neřest“. Dále trestní právo stanovuje jak pozemský, tak božský trest za porušení jeho ustanovení. Důraz je kladen taktéž na jakési svědomí každého muslima, kdy by měl být každý muslim sám sobě soudcem a vyhodnocovat své činy (což samozřejmě neznamená nečinnost státu a bezpečnostních složek). Okolnosti vylučující protiprávnost jsou podobně jako v českém právu např. nepříčetnost, nezletilost (plná odpovědnost začíná dosažením puberty, ta je vnímána subjektivně), absence vůle, či vědomí. Zvláštní pozornosti se dostává nejtěžším zločinům (Hudud), které se nedotýkají pouze lidí, ale také Boha samotného. Patří zde:

A.)  Cizoložství (trestem je v případě vdané/ženatého smrt ukamenováním, v případě svobodného sto ran holí)

B.)  Krádež (trestem je veřejné useknutí ruky)

C.)  Organizované lupičství (trestem ukřižování, useknutí nohy a ruky na protilehlých stranách, či vyhnání ze země)

D.)  Pomluva

E.)   Vzpoura (trestem je smrt)

F.)   Konzumace alkoholických nápojů (trestem zbití holí)

G.)  Odpadlictví od víry (trestem je smrt)

Tresty Hudud jsou svou násilnou povahou obecně považovány jako nehumánní. Tělesné tresty (které jsou často vykonávány veřejně) jsou upřednostňovány před tresty odnětí svobody. Méně závažné skupiny zločinů pak jsou qisas (proti životu a zdraví) a tazir (ostatní). V odvětví qisas se často používá princip „oko za oko, zub za zub“, nicméně trest může být odstraněn odpuštěním ze strany rodiny poškozeného. V těchto nižších odvětvích jsou častější civilizovanější tresty, jako např. pokuta, ani tady se ale islámské právo nezdráhá používat třeba bičování, či již zmíněný trest smrti.[8]

D.) Finanční právo

  • Kvůli zákazu vyplácení a přijímaní úroků bývá finanční systém v islámských zemích označován jako bezúročné bankovnictví. Zakázáno je ale také např. sdílení rizika, peníze, jako „potenciální kapitál“ či spekulativní chování. Naopak velký důraz se klade na neporušitelnost smluv a aktivity v souladu s šaríou. Celý systém je ovšem mnohem komplikovanější a lze v něm nalézt i možnosti pro úspěšné podnikání.[9]

Korán 2:276„Bůh zničí lichvu, avšak zúročí almužny. Bůh nemiluje žádného nevěřícího hříšného“

E.) Islámské soudnictví

  • Islámskému soudu předsedá qádí – islámský soudce. Co nejvíce odlišuje islámského soudce od evropského, je religiózní podstata jeho úřadu. Když si není něčím jistý, může vyžádat radu od jakéhokoliv právního experta – tyto rady pak hrají velkou roli v dalším vývoji práva a interpretaci práva. Qádí pracuje s právem budovaným na metafyzických základech a nikoli na přísně racionálním a praktickém základě.[10]

Proces

  • Největší váha se přikládá svědectvím, které posuzuje právě qádí. Slabinou systému soudů šaría je, že procesní pravidla dokazování jsou příliš rigidní, v důsledku čehož se mnozí účastníci sporů nemohli obrátit na jiný soud, aby dosáhli úspěchu ve svém případě. Důležité také je, aby obě strany byly přítomny celého procesu. V islámském právu taktéž prakticky neexistuje formální systém odvolání.

3.     Prameny Islámského práva

  • Primárními a zároveň formálními prameny jsou:

1.)     Korán svatá kniha muslimů

2.)    sunna = tradice o skutcích a výrocích proroka Mohameda

  • Sekundárními prameny jsou:

3.)     idžma (konsensus islámského společenství o určitých právech)

4.)     qijás analogické uvažování právníků, jimž jsou zaplňovány mezery v základních právních pramenech Korán má jako pramen nejvyšší právní legitimitu, qijás nejmenší.[11]

4.     Islámské právní školy

  • Mají velký podíl na rozdílech v islámském právu, muslim je často souzen podle toho, k jaké škole (mahdabu) se identifikuje. Celkem se prosadily čtyři školy sunnitské a jedna šíitská:

1.)    Hanafitská = nejstarší, uznává ji více než třetina sunnitských muslimů, je charakteristická liberálnějším učením, formalismem a důrazem na osobní úsudek, či názor při využívání právní doktríny. Setkáme se s ní například v Turecku, Jordánsku, či Pákistánu.

2.)    Málikovská = vydvihuje význam idžmy, je rozšířená zejména v Tunisku, Alžírsku, nebo Maroku

3.)    Šáfiovská = tato škola se orientuje na udělování právních rozhodnutí (fatwa) na vyučování práva v muslimských městech a na psaní teoretických prací. Vyskytuje se zejména v Egyptě, Jemenu, či Bruneji

4.)    Hanbalovská = není příliš významná vzhledem k malému počtu zástupců, dominuje zde tradice a přesný výklad sunny před analogií a nedůvěra v idžmu a qijás. Učení této školy nalezneme v Saúdské Arábii, nebo Kataru.

Isna ašaríjí (šíitská) = nejrozšířenější (až 90% šítů), Imáma jakožto představeného muslimské obce považují za nejvyššího duchovního představeného. Setkáme se s ní v Íránu a Íráku.[12]

  1. 1,0 1,1 Osina, P. Islámský právní kultura a její charakteristika. [online]. Právní prostor 13.05.2015. [cit.16.1.2021]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/islamska-pravni-kultura-a-jeji-charakteristika
  2. Bezoušková, L., Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské, 1.vyd.. Praha: Leges, 2013, s.14
  3. Bezoušková, L., Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské, 1.vyd.. Praha: Leges, 2013 s.15
  4. Bezoušková, L., Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské, 1.vyd.. Praha: Leges, 2013, s.16
  5. Kropáček, L. Duchovní cesty Islámu, 5.vyd. Praha: Vyšehrad. s. 91,117
  6. Osina, P. Základy islámského práva. Praha: Leges,2012. s.58
  7. Osina, P. Základy islámského práva. Praha: Leges,2012. s.69
  8. Osina, P. Základy islámského práva. Praha: Leges,2012. s. 80-90
  9. Osina, P. Základy islámského práva. Praha: Leges,2012. s. 102-108
  10. Osina, P. Základy islámského práva. Praha: Leges,2012.  s. 113-117
  11. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.414
  12. Osina, P. Základy islámského práva. Praha: Leges,2012. s. 27-30
Autoři článku: MK