Právní kultura

Z Iurium Wiki

Pojmem právní kultura rozumíme obvykle určité pojetí práva, které se vyznačuje podobnostmi v tom, jak právo vzniká, jaké jsou zdroje jeho poznání, jakým způsobem je aplikováno, případně jaké má místo ve společnosti či jak souvisí se společenskými nebo náboženskými normami.[1] Právní kultura se projevuje v právních řádech jednotlivých států. Srovnáváním jednotlivých právních řádů a jejich případným řazením k některé právní kultuře se zabývá právní komparatistika.[2] Nelze ale říct, že by bylo možné každý právní řád jednoznačně podřadit pod určitou právní kulturu, protože v některých státech (např. Indie nebo Vietnam) se i vlivem pestrého historického vývoje různé právní kultury prolínají.[3] Vymezení právních kultur tedy nelze omezit na pomyslné rozdělení mapy světa na několik oblastí, ač často na daném území určitá právní kultura převažuje. Roli pro jejich rozlišení hraje i náboženství, historie nebo příslušnost obyvatelstva k určitému národu. Mezi světové právní kultury lze v současné době řadit:[4]

  • kontinentálně-evropskou právní kulturu
  • angloamerickou právní kulturu
  • islámskou právní kulturu
  • hindskou právní kulturu[5]
  • africkou právní kulturu[6]
  • východoasijskou právní kulturu[7]

Kontinentálně-evropská právní kultura

Kontinentální právní kultura se objevuje převážně v kontinentální Evropě a zemích, které byly koloniemi těchto evropských států. Charakteristické je pro ni důsledné oddělení moci zákonodárné od moci soudní.[8] To sebou přináší chápání soudních rozhodnutí jako aktů aplikace práva, nikoliv jako jeho pramenů. Takové tvrzení ovšem neplatí kategoricky a role judikatury je i v kontinentální Evropě značná.

Chápání zákonodárné složky státní moci jako dominantního tvůrce práva se ovšem projevilo ve vzniku ucelených právních předpisů, tzv. kodexů, které měly komplexně regulovat určitý výsek společenských vztahů (např. ABGB v Rakousku – 1811, Code Civil ve Francii – 1804).[9]

Z římského práva, které bylo pro tuto kulturu spolu s křesťanským náboženstvím a antickou filosofií jedním z inspiračních zdrojů, převzala dělení práva na soukromé a veřejné. To se v praktické rovině projevuje např. v rozdělení pravomocí jednotlivých soudů. V současné době je zajímavým aspektem i značná mezinárodní spolupráce, jež se ve formě zejména Evropské unie ale vztahuje pouze na státy kontinentální Evropy.[10]

Angloamerická právní kultura

Angloamerická právní kultura[11] má svůj původ na britských ostrovech. Odsud se posléze rozšířila do bývalých britských kolonií. Je pro ni typický pragmatismus, projevující se ve snaze nalézt nikoliv nalézt řešení vždy a všude absolutně platné, ale takové, které bude nejlepším v konkrétního sporu v dané situaci.[12]

Mezi prameny práva zde mají na rozdíl od kontinentální právní kultury větší roli soudní rozhodnutí, označované jako soudní precedenty. Kromě nich jsou specifickými prameny práva obyčeje (ve Spojeném království dokonce na ústavní úrovni) a do jisté míry i historické knihy významných právních autorit.[13] Uvedené ovšem neznamená, že by v této právní kultuře nebyly pramenem práva normativní právní akty vydávané parlamenty. Úctu k jejich dodržování vyjadřuje princip rule of law, jenž je jakousi obdobou kontinentálního principu právního státu.

Islámská právní kultura

Islámská právní kultura[14] je silně spjata s islámským náboženstvím.[15] Uplatňuje se proto zejména v zemích, kde islámské náboženství převažuje. Nicméně ani zde není islámská právní kultura výlučnou a prolíná se zde s právními kulturami angloamerickou a kontinentální.[16] Specifickou vlastnost islámské právní kultury představuje prolínání právních norem s normami společenskými a náboženskými. Jediným tvůrcem práva je Bůh, jehož činností vzniklo právo šaría. Prameny tohoto práva jsou náboženské texty, zejména Korán a Sunna. Šaría je následně předmětem výkladu právních znalců. Výsledek jeho interpretace pak představují pravidla chování označovaná jako fikh, která už mohou být historicky proměnlivá a to v závislosti na právní interpretaci neměnného Bohem vytvořeného práva právními znalci.[17]

S islámským právem je spojen i pojem fatva. Ten vyjadřuje výklad islámského práva pro určitý konkrétní případ. Nejde však pouze o situaci, kdy znalec islámského práva vynese rozsudek smrti. Fatva je výkladem práva řešícím i mnohem banálnější právní otázky.[18]

Hindská právní kultura

Stejně jako islámská právní kultura je i hindská právní kultura[19] spjata s náboženstvím, proto se s ní lze setkat v zemích, kde se objevuje hinduistické náboženství, zejména i Indii. Je výsledkem dlouhého vývoje, počínajícího již zhruba dvě tisíciletí před naším letopočtem. Hindská právní kultura vychází ze staroindického učení o pravidlech života (Dharma), která upravují život jednotlivců i společenských skupin, kast. V současné době je ovšem význam hindského práva menší kvůli prosazení angloamerické právní kultury v době, kdy byla Indie britskou kolonií.[20]

  1. KNAPP, Viktor. Velké právní systémy: úvod do srovnávací právní vědy. Praha: C.H. Beck, 1996. s. 21. Pro detailnější vhled do problematiky právní komparatistiky a jednotlivých právních kultur (systémů) lze doporučit: KISCHEL, Uwe. Comparative law. Oxford: Oxford University Press, 2019. 928 s., v původní německé verzi: KISCHEL, Uwe. Rechtsvergleichung. München: C.H. Beck, 2015. 1010 s.
  2. KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 92.
  3. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 401.
  4. Tamtéž, s. 400.
  5. V Indii bylo původní a tradiční hindské právo silně ovlivněno  až nahrazeno britským common law. KNAPP. Velké právní systémy. s. 205.
  6. Jedná se především o zvykové a lokální právo, které se použije až podpůrně. I v afrických zemích se vzhledem k jejich koloniální historii uplatňuje převážně angloamerická nebo kontinentálně-evropská právní kultura. Tamtéž, s. 202-204.
  7. Opět i v Asii dnes převažují dvě shora uvedené právní kultury. Stručně k historickému vývoji čínského práva: LUBMAN, Stanley. On Understanding Chinese Law and Legal Institutions. American Bar Association Journal. 1976, Vol. 62, No. 5, p. 596-599.
  8. Původ tohoto oddělení je spatřován ve francouzské revoluci a následném vývoji. Na francouzských soudech totiž i po revoluci často seděli soudci z doby monarchie, jejichž moc bylo tehdy považováno za vhodné omezit ve prospěch zákonodárného sboru, který měl vyjadřovat vůli lidu. To se ostatně odrazilo i např. v čl. 5 Code Civil z roku 1804, který vylučoval precedenční rozhodování soudů. Viz: KNAPP. Teorie práva. s. 93. V teoretické rovině již dříve a paradoxně po zkušenostech z Anglie o oddělení jednotlivých složek státní moci uvažoval Montesquieu. MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. O duchu zákonů. I. Praha: Oikoymenh, 2010. 378 s.
  9. KNAPP. Teorie práva. s. 93.
  10. HARVÁNEK, op. cit., s. 402-403.
  11. Podrobnější informace k vývoji angloamerické právní kultury včetně citací překladů někerých významných pramenů této právní kultury lze najít zde: KUKLÍK, Jan; SELTENREICH, Radim. Dějiny angloamerického práva. Praha: Leges, 2011. 871 s.
  12. HARVÁNEK, op. cit., s. 404.
  13. Např. Commentaries od Williama Blackestonea z roku 1765. K tomu blíže: KNAPP. Teorie práva. s. 96.
  14. Z českých autorů se této právní kultuře věnuje zejména Lenka Bezoušková. Např.: BEZOUŠKOVÁ, Lenka. Islámské rodinné právo se zaměřením na právo manželské. Praha: Leges, 2013. 263 s. Ze zahraničním publikací lze doporučit např.: ROSEN, Lawrence. The Justice of Islam: Comparative Perspectives on Islamic Law and Society. Oxford: Oxford University Press, 2000. 234 s.
  15. KNAPP. Velké právní systémy. s. 189.
  16. Např. v Egyptě, Sýrii, Libanonu, Tunisku nebo Maroku se uplatňuje spíše francouzská verze kontinentální právní kultury. V Súdánu, Iráku nebo Jordánsku naopak najdeme prvky angloamerické právní kultury. Nejvíce se tradiční islámská právní kultura udržela zřejmě v Saudské Arábii.  K tomu KNAPP. Velké právní systémy. s. 192.
  17. HARVÁNEK, op. cit., s. 413-414.
  18. Tamtéž, s. 415. Autor uvádí dotaz ze serveru Fatwaonline.com, v němž se tazatel ptal, zda je přípustné uspořádat rozlučku při odchodu do důchodu.
  19. Podrobnější informace je možné čerpat třeba z článku: RANKIN, George. Hindu Law To-Day. Journal of Comparative Legislation and International Law. 1945, Vol. 27, No. 3/4, p. 1-17.
  20. KNAPP. Velké právní systémy. s. 205.
Autoři článku: V.krajicek (Vojtěch Krajíček)