Interpretace práva

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Výklad práva neboli interpretace práva je velmi důležitý proces, který je zaměřen na zjištění obsahu, smyslu a významu právní normy. Výklad práva je nezbytný prvek jakékoliv právní činnosti, neboť vykládat musíme nejen právní normy, ale též právní jednání, právní akty,… Rozeznáváme dva druhy výkladu- extensivní výklad, a restriktivní výklad.

F. Weyr: „Výklad práva je nezbytným prvkem jakékoliv právní činnosti.“

Předpoklad racionálního zákonodárce

Předpokládáme, že zákony nejsou tvořeny svévolně, ale zákonodárce jimi sleduje rozumné a rekonstruovatelné účely, které mají být použity v souladu s ideou ➞práva. Právní úprava musí být v souladu s existujícími hodnotovými východisky společnosti.

Typy interpretací podle jejich původu a závaznosti

  • Autentický výklad-výklad právní normy tím, kdo ji vydal. Výklad se opírá o římsko-právní zásadu cuius est condore, eius est interpretari (komu přísluší tvorba, tomu přísluší i interpretace). Je obecně právně závazný, pokud se výklad vyskytuje pod příslušnou právní úpravou normy. V takovém případě se potom může vyskytovat ve formě definice. Můžeme však také rozlišit "nepravý" autentický výklad, který obecně závazný není (např. vyjádření předsedy PS pro média, kde komentuje nově vydanou právní úpravu).[1]
  • Legální výklad- je vklad orgánu, který byl právní normou zmocněn k tomu, aby podával obecně závazný výklad, v současnosti není tato forma výkladu u nás využívána. V oblasti práva EU podává legální výklad Soudní dvůr Evropské unie(příklad můžeme najít třeba v judikatuře NSS konkrétně 1As 133/2012-133)
  • Výklad orgánu aplikující právo- má pouze relativní závaznost resp. je součástí individuálního právního aktu, a tak je závazný pouze pro jeho subjekty. Nálezy a rozhodnutí soudů označujeme jako judikáty nebo judikaturu. Ty ovšem nedisponují závazností relativní, nýbrž argumentační, tedy nejsou závazné obecně, ale soudy o jejich existenci mohou opírat své rozhodnutí. Tento fakt může pozitivně podpořit právní jistotu, jelikož potom můžeme hovořit o předvídatelnosti práva podle principu "v podobných věcech se rozhoduje podobně". V poslední době tyto tendence odkazovat na judikaturu posouvají hranici mezi kontinentálním a anglosaským právem.
  • Oficiální výklad- výklad státního orgánu pro své podřízené pracovníky (pomocí interních normativních instrukcí), není obecně závazný.
  • Výklad vědecký- podáván právní vědou v odborné literatuře, tento typ výkladu je nezávazný, vliv na praxi je sepjat se autoritou a odborností autora.
  • Výklad laický- může ho podat kdokoliv, ovšem je zde nejvyšší riziko závadnosti výkladu.
  • Výklad ústavního soudu- závazný v okamžiku, kdy Ústavní soud jedná jako negativní zákonodárce.
  • Soudní výklad- vyskytuje se ve dvou formách: - pravomocné rozhodnutí v konkrétní věci- tento právní výklad je právně závazný pro všechny účastníky řízení, ve kterém bylo takové rozhodnutí vydáno. - výklad Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu- konstatuje se, že tento výklad závazný není a působí pouze silou své argumentace, ovšem v praxi se postupuje, jako by závazný byl.

Výkladové metody

Jazyková

Jazykovou metodu výkladu práva vnímáme jako jednu z nejběžnějších. Je to v podstatě výklad určitého slovního projevu, který může být prováděn kýmkoli, avšak v právním jazyce se vyskytuje mnoho ustálených výrazů a slovních spojení, které interpretaci mohou zkomplikovat. U jazykového výkladu hledíme především na gramatiku, skladbu vět a na význam slov (sémantiku).[2] U této metody interpretace nacházíme několik základních pravidel:

  • není-li důvod přiřazovat termínu specifický právní význam, rozumíme mu ve smyslu obecného spisovného jazyka;
  • definice termínu v jednom normativním právním aktu nelze automaticky aplikovat pro texty jiných právních aktů;
  • odborné výrazy vnímáme ve smyslu jaký mají v příslušné odborné sféře.[3]

Logická

Logická interpretace práva pracuje jak s obecnou logikou, tak i se specifickými postupy uvažování, které si právní věda vytvořila, a které byly taky do značné míry utvářeny právní praxí. Snažíme se tedy empiricky vnímat právní texty a hledat v nich souvislosti, analogie i kontrasty.

Argumenty logického výkladu práva

  • argumentum a contrario (argument opaku) - pokud zákon stanoví něco o jednom prvku, pro druhý to neplatí. Např. když zákon definuje věci nemovité, předpokládá se, že všechny ostatní jsou movité.[4]
    • argumentum per eliminationem (argument vyloučením) - pokud zákon např. určí úplným taxativním výčtem všechny sankce, které lze za porušení dané normy uplatňovat, vyplývá z toho, že nemůžeme uplatnit sankci jinou-> vyloučí jiné možnosti.
  • argumentum a fortiori (argument síly významu) - rozlišujeme dva typy, a to podle toho jestli směřujeme k pojmu silnějšímu nebo slabšímu.
    • a minori ad maius (od menšího k většímu) - pokud je určitý právní následek přiřazen k méně závažnému skutkovému stavu, pak musí tím spíše platit pro závažnější skutkový stav.[5] Jako příklad můžeme uvést třeba pokus o vraždu, jestli za tento trestný čin hrozí odnětí svobody, tak potom musí zákonitě to stejné platit pro vraždu.
    • a maiori ad minus (od většího k menšímu) - zde toto pravidlo platí obráceně, než jak je to u předchozího agrumentu. V praktickém životě nacházíme spoustu příkladů. Třeba dopravní značky, tam kde je zákaz zastavení se logicky nemůže ani stát.
  • argumentum per analogiam/a simili (argument podobnosti) - Pro udržení rovnosti v právu a právní jistoty platí, že stejné musí být posuzováno stejně a rozlišné rozdílně. Tedy žádna moc by neměla ve stejných případech dospět k příliš odlišnému závěru. Tuto argumentaci můžeme často vidět při dotváření práva analogií (analogia legis) a na tomto principu je postaveno anglosaské právo (resp. precedenty).
  • argumentum reductione ad absurdum (důkaz dovedením do nesmyslných důsledků) - určitá možnost výkladu se vyloučí tím, že se dovede k jeho nesmyslným důsledkům.
  • argumentum reductione ad impossibile ( důkaz dovedením do nemožných důsledků) - zde to platí velice podobně jako u ad absurdum, jenom důsledky nejsou nesmyslné, ale prakticky nemožné. [6]
  • argumentum a silentio legis (mlčení zákona) - platí legální licence. Pokud zákon něco neupravuje, povinosti a sankce z této věci nelze vyvodit.[7]

Systematická

Systematický výklad pracuje s faktem, že pokud interpretujeme nějakou normu, nacházíme ji vždy v komplexním a celém právním řádu, s kterým je provázána. Musíme tedy vnímat námi vykládanou normu v celém kontextu právního řádu a hiearchii právní síly. Systematická metoda interpretace tedy vychází hodně z metody srovnávací. Aby mohlo právo vytvářet funkční a neodporující si celek, opírá se systematický výklad o tyto zásady:

  • lex posterior derogat legi priori (pozdější právní úprava zrušuje předchozí)
  • lex superior derogat legi inferiori ( právní norma vyšší právní síly zrušuje normu nižší)
  • lex specialis derogat legi gererali (speciální norma ruší obecnou)

Historická

Historická metoda patří spíše k nadstandartním metodám interpretace práva. Pomocí historického výkladu zkoumáme dobu vzniku normy, ale i okolnosti za jakých se norma vytvářela a celkově vliv tehdejší společnosti a jejího uspořádání. Jelikož se často díváme na důvod a okolnosti vzniku, soustředí se výklad hlavně na preambule, úvodní ustanovení a důvodové zprávy. Také zde nalézáme srovnávací metody, a to hlavně při porovnávání normy s předchozí úpravou popř. úpravou budoucí.

Teleologická

Pomocí teleologického výkladu se snažíme postihnout smysl a cíl, kterého chtěl zákonodárce dosáhnout. Do teleologického výkladu práva řadíme zejména tři argumentační okruhy:[8]

  • právní principy
  • hodnoty, k jejichž naplnění právo směřuje (finální cíle práva)
  • lidská práva

Komparativní

Komparativní metoda se velice blíží k metodě systematické. Porovnává normy v rámci právního řádu a hierarchii právní síly. Porovnáváme však normy i napříč právními řády cizích zemí a hlavně Evropské unie.

Zdroje:

OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.

  1. HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 341 s. Edice učebnic PrF MU v Brně, č. 270. str. 178 ISBN 8021017910.
  2. ŠKOP, Martin a Petr MACHÁČ. Základy právní nauky. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011. 196 s. str. 107,108 ISBN 978-80-7357-709-4.
  3. HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 341 s. Edice učebnic PrF MU v Brně, č. 270. str.180 ISBN 8021017910.
  4. ŠKOP, Martin a Petr MACHÁČ. Základy právní nauky. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2011. 196 s. str. 109 ISBN 978-80-7357-709-4.
  5. Melzer. F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 304s; str. 168, 169
  6. HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1998. 341 s. Edice učebnic PrF MU v Brně, č. 270. str. 182 ISBN 8021017910.
  7. Gerloch, Aleš. Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Print. str. 136
  8. Gerloch, Aleš. Teorie práva. 6., aktualiz. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Print. str. 138