Právní norma

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Právo je specifické v tom, že je to normativní systém. Není to normativní systém jediný, stojí po boku ostatních normativních systémů jako je třeba morálka či náboženské normy. Všechny normativní systémy obsahují normy. To znamená, že stanovují, co má být (anglicky "what is ought to be") - jsou tedy preskriptivní. To je opačný pojem k pojmu deskriptivní, kdy se pouze činí výrok o něčem, co je (anglicky "what is"). V případě deskriptivních výroků se můžeme bavit o tom, jestli mají pravdivostní hodnotu nebo nemají. V případě normativních výroků můžeme pouze posuzovat, jestli s nimi bylo jednáno v souladu.

Většina věd má charakter deskriptivní. Věda totiž popisuje stav světa okolo nás. Fyzika, chemie, biologie - tyto vědy se snaží svět okolo nás popsat. Právo má jiné ambice, právo se snaží určit, jaký má svět kolem nás být. Proto stanovuje, jaká pravidla chování se na nás vztahují.

Rozdíl mezi normativním a deskriptivním můžeme ukázat na příkladu plánu a mapky. Mapa je dokument deskriptivní. Snaží se popsat svět okolo nás co nejvíce přesně. Pokud se reálný svět liší od mapy, je to chyba mapy. Je nepravdivá, tedy není užitečná. Naproti tomu si můžeme představit plán výstavby, např. územní plán obce. Ten sice vychází z toho, co je - ovšem reálnému stavu neodpovídá. Alespoň zatím ne. Říká totiž, co má být v budoucnu.

Příkladem takového pravidla chování je právě právní norma. Oproti ostatním pravidlům chování se liší tím, že je: 1) obecně závazná, 2) je obsažena v prameni práva, 3) je obecná, 4) je vynutitelná státní mocí. Právní normy jsou základním elementem právního systému. Pojem právní normy je odlišný od pojmu ustanovení právního předpisu (nebo jiného pramene práva).[1] V jednom ustanovení totiž může být zakotveno více právních norem, stejně tak různé části jedné právní normy mohou být obsaženy ve více ustanoveních právního předpisu.

Právní normy ovšem nemůžeme chápat jako jedinou součást právního řádu. Kromě právních norem jsou součástí právního řádu také tzv. právní principy (některými autory označované za tzv. metanormativní části právního systému)[2], dále též spousta ustanovení zákonů nemá charakter norem. Většinou právě proto, že nestanovují žádná práva a povinnosti adresátům, ale mají pouze hodnotící povahu (např. "Tomáš Garrigue Masaryk se zasloužil o stát" ze zákona č. 22/1930 Sb., o zásluhách T. G. Masaryka) nebo povahu definice. V takovém případě je pak nelze považovat za právní normy, ledaže by normativní význam nabyly jinak - např. že by vystupovaly jako hypotézy k jiné právní normě.

Znaky právní normy

Pojďme si více rozvést jednotlivé znaky právních norem:

Závaznost právní normy

Právo je univezální normativní systém. Je spojeno se státním uznáním. Norma se stává právní normou, je-li uznána nebo přímo vytvořena státem (stát nemusí být vždy tvůrcem právní normy, např. u obyčejové normy či normy mezinárodního práva).[3] Toto tedy souvisí i s druhým bodem výše uvedeného výčtu znaků právní normy - totiž že normy musí být obsaženy v některém z pramenů práva. Právě to je totiž uznání normy státem. To, samozřejmě předpokládá to, že tento pramen práva vznikl požadovanou procedurou, tj. že jej přijal orgán, který k tomu měl zmocnění, že byl např. v případě právního předpisu řádně vyhlášen, apod.

Obecnost právní normy

Právní norma je obecná v tom smyslu, že dopadá na druhově určených okruh adresátů. Neznamená to, že by byl počet adresátů normy, na které norma dopadá, neurčitý - vždy je určitelný, i když v některých případech s velkými obtížemi. Když např. budeme vědět, že právní norma dopadá na všechny občany České republiky, víme, na kolik subjektů dopadá. Obecnost právních norem je důležitým předpokladem principu formální rovnosti.

I když je norma obecná, neznamená to tedy, že by nemohla omezit množství subjektů, na které dopadne. Některé normy se týkají každého (formulace "každý je povinen..." či "nikdo nesmí...", některé normy blíže specifikují své adresáty (občané, studenti, vojáci, ...). Právní norma může upravovat chování i jedinečného subjektu (např. prezident republiky), tím se pak ale rozumí, že každý, kdo bude prezidentem republiky, bude mít určitou pravomoc či povinnost.[4]

Z povahy jakékoliv normy vyplývá její abstraktnost. Obecnost právní normy nelze zaměňovat s její abstraktností. Abstraktnost je opakem jedinečnosti. Obecná může být i právní úprava jednorázová.

Zajímavou otázkou se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 27/09 ze dne 10.9.2009, který v populární známost vešel pod názvem "Kauza Melčák". Jednalo se o situaci, kdy si Poslanecká sněmovna zkrátila ústavním zákonem své volební období, což napadl právě poslanec Melčák ústavní stížností. Ústavní soud konkrétně uvádí: "V daném případě Ústavní soud konstatuje, že samotné předčasné ukončení funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je Ústavou předvídaný a aprobovaný institut (viz úprava rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb zakotvená v čl. 35 Ústavy). Ústava pro jeho uplatnění však stanoví kumulativně jak materiální podmínky, tak příslušnou proceduru, bez možnosti se od nich odchýlit. Napadený ústavní zákon v daném případě obé zcela ignoruje, článek 35 dočasně ad hoc suspenduje a mimo rámec Ústavou předepsaného postupu stanoví pro tento jediný případ zcela jiný postup mimo ten, který Ústava předpokládá a ukládá, a to aniž by takový postup byl aprobovatelný tak výjimečnými účely, mezi něž v předchozím výkladu k otázce veřejného zájmu Ústavní soud zařadil příkladmo okolnosti válečného stavu či přírodní katastrofy." Jinými slovy tak Ústavní soud zákonodárce kritizuje, že tento zákon není zákonem, protože jde pouze o jedinečný případ, který není zákonem právě z důvodu nedostatku abstraktnosti - a z toho hlediska se tak jedná pouze o individuální právní akt, k jehož vydání ovšem nemá Parlament ČR pravomoc.

Vynutitelnost státní mocí

Jestliže stát určitou normu uzná jako normu právní, měl by ji, stanoví-li tato norma povinnosti, též vynucovat. Vynucovat se nemusí pouze splnění primární povinnosti (obsažené v dispozici právní normy), ovšem také sekundární povinnost spočívající v tom, že pokud byla porušena dispozice právní normy, norma za takové porušení může stanovovat sankci. Vynucování normy je zabezpečeno orgány státní moci.

Struktura právních norem

Přestože jsou právní normy nejzákladnější (elementární) částí právního řádu, i ony samotné mají své části. V souvislosti s částmi právních norem hovoříme často o tzv. trichotomické struktuře. Ta má podobu podmiňovací věty: jestliže (hypotéza) - pak (dispozice) - jinak (sankce).

Hypotéza (p) je ta část normy, která stanoví podmínky, za nichž se uskuteční vlastní pravidlo chování – dispozice.

Dispozice (q) část, která stanovuje vlastní pravidlo chování, je jádrem normy.

Sankce (r) ta část právní normy, v níž je stanovena újma za porušení právních povinností.

Dělní z hlediska funkce:

Přikazující

– ukládají subjektům povinnosti ukládající určité aktivní chování

Zakazující

- stanoví zdržet se chování určitého druhu; formulace těchto norem může být vyjádřena v přímém zákazu (zakazuje se, nelze, nesmí,…) nebo formulací zákonodárce, že si nepřeje určité protispolečenské chování

Opravňující

- vyjadřující oprávnění k určitému chování, aniž by ukládaly povinnost se takovým chováním řídit

Působnost právních norem

Místní působnost právních norem

U místní působnosti právních norem platí princip teritoriality, to znamená, že právní normy platí na území (v hranicích) daného státu, na které se vztahuje normotvorná pravomoc daného státu.

Osobní působnost

Právní normy se vztahují pro všechny subjekty, které se nachází na území (v hranicích) daného státu. Některé normy se vztahují jen na občany či specifické skupiny obyvatel státu (např. vojáci).

Druhy právních norem

Přikazující právní normy – ukládají subjektům povinnosti ukládající určité aktivní chování.

Příklad: § 857 odst. 1 ObčZ: Dítě je povinno dbát svých rodičů.

Zakazující právní normy – stanoví zdržet se chování určitého druhu

Příklad: § 673 ObčZ: Manželství nemůže uzavřít osoba, jejíž svéprávnost byla v této oblasti omezena.

Opravňující právní normy – vyjadřující oprávnění k určitému chování, aniž by ukládaly povinnost se takovým chováním řídit.

Příklad: § 1012 ObčZ: Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

Zvláštní právní normy

Kogentní právní normy – formulovány jako jednoznačný imperativ, je vyloučena jakákoliv možnost, aby se od ní právní subjekty svými projevy vůle odchýlili.

Příklad: § 1016 ObčZ: Plody spadlé ze stromů a keřů na sousední pozemek náleží vlastníkovi sousedního pozemku.

Dispozitivní právní normy – normy se dvěma pravidly. První dává subjektům možnost upravit povinnosti a oprávnění v konkrétních podmínkách své vůle. Druhé, pokud si subjekty sami nestanoví obsah svých povinností a oprávnění, tak má samostatný význam.

Příklad: § 1958 odst. 2 ObčZ: Neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

Deklaratorní právní normy – vyjadřují ideové, politické, mravní či specificky právní principy.

Příklad: § 2 odst. 2 ZprotKomRež: Komunistická strana Československa byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou obdobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému.

Definiční právní normy – autoritativně stanoví, co se má definovaným výrazem v procesu realizace práva rozumět

Příklad: § 606 odst. 1 ObčZ: Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů a středem měsíce jeho patnáctý den.

Cílové (teleologické) právní normy – obsahují vytyčení jistého cíle, kterého se má dosáhnout, neupravují však cestu, jak tohoto cíle dosáhnout, dosažení cíle je ponechána na adresátu normy

Příklad: § 655 ObčZ: Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora a pomoc.

Obecné právní normy – vyjadřují určité prvky právem upravených vztahů, které jsou obecně platné pro všechny normy daného právního odvětví.

Příklad: § 25 TZ: Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný.

Blanketové normy – delegují státní orgán, resp. právní normu nižší právní síly, aby stanovila konkrétní normový obsah blanketové normy.

Příklad: § 373 OSŘ: Ministerstvo upraví vyhláškou výkon rozhodnutí srážkami z pracovní odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, ve vazbě nebo ve výkonu zabezpečovací detence, jakož i chovanců v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy.

Operativní normy

Derogační normy- normy obsahující zrušení platné právní normy

Příklad: § 3080 ObčZ: Zrušuje se: 1. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. 2. Zákon č. 131/1982 Sb.,….

Kolizní normy – upravují výběr mezi právními normami právních řádů různých států.

Příklad: § 48 odst. 1 ZMPS: Způsobilost osoby uzavřít manželství, jakož i podmínky jeho platnosti se řídí právním řádem státu, jehož je tato osoba občanem.

Obsoletní právní norma

• Obsoletní právní norma je norma, která je sice stále platná, ale ne účinná.

Zdroje:

1) BOGUSZAK, Jiří, Jiří ČAPEK a Aleš GERLOCH. Teorie práva. 1. Praha 3: ASPI Publishing, 2003. ISBN 80-86395-74-X.

2) GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1.

3) OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.

4) § 857 odst. 1 ObčZ

5) § 673 ObčZ

6) § 1012 ObčZ

7) § 1016 ObčZ

8) § 1958 odst. 2 ObčZ

9) § 2 odst. 2 ZprotKomRež

10) § 606 odst. 1 ObčZ

11) § 655 ObčZ

12) § 25 TZ

13) § 373 OSŘ

14) § 3080 ObčZ

15) § 48 odst. 1 ZMPS

  1. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 36.
  2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 33.
  3. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 36-37.
  4. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 37.