Dědické právo

(článek není kompletní)

Dědické právo upravuje přechod majetkových poměrů zemřelého člověka na jiné osoby.

Dědické právo v objektivním nebo širším smyslu je soubor právních norem, které upravují přechod hodnot mezi zůstavitelem a dědicem.

Dědické právo v subjektivním nebo užším smyslu se váže ke konkrétnímu subjektu. Lze tak rozlišit subjektivní dědické právo z pohledu zůstavitele jako jeho možnost pořídit pro případ svojí smrti o svém jmění a subjektivní dědické právo z pohledu dědice jako jeho právo na pozůstalost nebo její část, tedy právo dědit (srov. § 1475 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku).

Vývoj dědického práva

Dědické právo sahá v historii až tam, kam sahá právo vlastnické. Je totiž napojeno na existenci vlastnického práva. Bez existence vlastnického práva nemá smysl existence dědického práva. Archaické kultury formy vlastnictví už znaly, ale dědické právo nebylo chápáno tak jako dnes – někdo byl vlastníkem, ale poté majetek nepřecházel na členy rodiny, ale na členy nějakého společenství (např. klanu, rodu, sociální jednotky, ve které žil, apod.).

Dědické právo se začalo vyvíjet až s evropskou civilizací. Klíčový byl vývoj ve starověkém Řecku a Římě. Na území českých zemí byl vývoj dědického práva poměrně pozvolný – nejprve měla dědické právo pouze šlechta, následně i měšťané (Statuta Konrádova, Majestas Carolina, Vladislavské zřízení zemské, Koldín). První komplexní úpravu dědického práva měl až rakouský obecný zákoník občanský (ABGB).

Občanský zákoník z roku 1950 zdeformoval dědické právo. Vlastnické právo se úplně nehodilo do tehdejšího politického pojetí společnosti – dědické právo bylo okleštěno a deformováno, ale ještě zůstávalo na vcelku slušné úrovni. Naše dědické právo se ale úplně rozbilo v roce 1964 dalším občanským zákoníkem – dědické právo bylo téměř zrušeno. Vzorem byl sovětský občanský zákoník z roku 1918. Jediné, co bylo v sovětském zákoníku zachováno dědění výrobních prostředků a drobných finančních částek. Nakonec se dědické právo úplně nezrušilo, ale bylo to dno občanského práva (mrtvý nemá vůli, mrtvý nebuduje socialismus). Měl být umožněn maximálně přechod majetku na nejbližší příbuzné, a pokud ne na ně, tak na stát – zůstavitel neměl žádnou možnost jak toto ovlivnit anebo zvrátit. Dědické právo nebylo upraveno dostatečně, právní úprava byla velmi stručná. Základním znakem byl nedostatek respektu k vůli zůstavitele a nepředvídatelnost dědického práva pro zůstavitele. Byli preferováni dědicové před zůstavitelem a jeho věřiteli.

Současná právní úprava zahrnutá v občanském zákoníku 89/2012 Sb. vychází z přesně opačných principů. Je kladen důraz na vůli zůstavitele, jsou zde zpět instituty, které naše právo znalo nejpozději za první republiky.