Právo a morálka

Z Iurium Wiki

Vztah mezi těmito doménami zůstává po dlouhé roky zájmem nejen právních teoretiků, ale také filozofů, sociologů, expertů na etiku, či nejnověji například i na bioetiku. V právním rámci se tomuto vztahu přikládá poměrně velká váha, neboť nám vymezuje hranice a vůbec smysl právní regulace společenských vztahů.[1]

Pojmové vymezení morálky a práva

Nejdříve je nutné vůbec vymezit základní definiční rozdíl mezi těmito dvěma pojmy. Víme, že oba jsou jako jevy popisovány jako souhrn norem a pravidel, či regulací jednání člověka, to je ale definice, která nám nebude stačit – jejich odlišné vymezení smyslu a tematického pole, do kterého patří, nám pomůže pochopit jejich rozdílnou podstatu.

Pojem morálka

Její přesné vymezení je těžké z důvodů její subjektivní a společenské povahy. Obecně bývá definována jako normativní jev, který je tvořen souhrnem morálních norem a chování, jejichž prostřednictvím dochází k é vzniku více či méně dobrých mezilidských vztahů. Jednání je tak hodnoceno jako dobré, nebo špatné. Důraz je přitom kladen na samotný akt jednání člověka. Detailním rozebráním podmínek, za kterých se určité jednání stává morálním, objevíme hlubší podstatu morálky:

1.)   Subjekt morálky = Člověk jako inteligentní a odpovědná bytost by měla být schopna odpovědět na otázku, proč jednala určitým způsobem. Může přitom jednat buďto morálně (za což je obecně považováno např. hrdinství, odvaha, pravdomluvnost, čestnost, svědomitost…) nebo amorálně (lhaní, zbabělost, ad.). Člověk je přitom ten, kdo na základě vlastní vůle zvolí způsob svého jednání.

2.)   Morální volba = Ta se vyznačuje tím, že člověk určitě jedná bez ohledu (nerecipročně) na chování ostatních (na to, zda taktéž jednají morálně). Morální jednání charakterizuje solidarita, přátelství, či pomoc, a to bez očekávání ocenění, nebo zisku.

3.)   Systém hodnot a morálních norem = Zde patří hodnoty a cíle, které jsou žádané a následování hodné. Morální normy charakterizujeme jako pravidla chování, které se dají odvodit z hodnoty dobra. Jejich dodržování není podmíněno příkazy, nýbrž se snahou o udržení čistého svědomí a jejich nedodržování s pocitem viny. Odlišujeme zde přitom tzv. konvence, které vznikají spíše dohodou a představují ustálený způsob jednání – např. pozdrav – a nemají morální obsah.

4.)   Cíl (smysl) morálního jednání = Smyslem je utváření dobrých mezilidských vztahů, člověka jako uvědomělé a odpovědné bytosti a společnosti, která je založena na vytváření dobrých podmínek života pro své členy. Je přitom důležité zdůraznit, že člověk sám svým jednáním nějaké „dobro“ netvoří. Kritériem toho, zda člověk jedná dobře, či špatně není sám jednající, nýbrž jiní, ke kterým se ono jednání vztahuje.

Společenský rozměr morálky bychom mohli shrnout takto:

a.) Jednání člověka samo se stává morálním, až když se člověk rozhoduje s ohledem na druhého

b. Morální normy fungují nejen jako korektor jednání, ale také nabývá povahu sociálních norem Morální normy uspořádávají a regulují společenské vztahy, platí, že nemůže existovat morálka bez společnosti a naopak.[2]

Pojem Právo

Zde opět nemůžeme mluvit o jakési jednotné definici, budeme se ho tak snažit charakterizovat na základě tří dimenzí:

1.)    Normativita = vyjadřuje, jaké by měly být vztahy společného soužití lidí. Normy jsou vynutitelné a závazné

2.)    Rozumnost ve smyslu logické struktury = Právní věty mají logickou strukturu, nestojí samostatné, nýbrž utvářejí specificky strukturovaný systém. Fakticita práva = Právo jako takové je skutečně působícím regulátorem jednání lidí a k jeho vymáhání působí určité instituce – např. státní zastupitelství.[3]

Společné vlastnosti práva a morálky

Podle právního teoretika Harta můžeme vidět hned několik společných vlastností těchto systémů. Jsou to:

1.)    Stejný slovník = oba systémy mluví o povinnostech, právech, či závazcích, přičemž povinnost vnímají oba systémy jako něco, co má být.

2.)    Obsahová shoda mezi zákazy práva a morálky = Mnoho činů je vnímáno negativně jak právem, tak morálkou. To vidíme hlavně u trestněprávních činů – Násilí proti člověku je jak protiprávní z hlediska práva, tak zavrženíhodné z pohledu morálky. Souhlas člověka s dodržováním těchto systémů = Morální a právní povinnost je přijímána nikoliv jako něco, co chceme dodržovat, nýbrž jako samozřejmost.[4]

Odlišné vlastnosti práva a morálky

Jak jsme již zmínily, tyto dva systémy rozhodně nelze považovat za stejné. Přesné vymezení jejich rozdílů ale ovšem zůstává sporem mezi mnohými právními teoretiky.

První dva body nám vysvětlují vůbec důvod vzniku práva vedle morálních norem.

Právní normy jako důsledek rozpadu mravnosti

= Podle této teorie se tím, jak se vyvíjel rozum lidí, postupně ze společnosti vytratila morálnost, zvyky a obyčeje, což nyní společnost chrání tím, že zavádí právní normy,

které jak chrání tyto tradiční hodnoty a integritu společnosti, tak se stávají jakousi uměle vytvořenou vrstvu sociálních norem, které jsou pozorovatelné až v podmínkách státní organizace společnosti.

Vynucení vzniku právní formy normativity jako reakce na takové konflikty v mezilidských vztazích

= Tento přístup počítá s tím, že závažné konflikty jako např. násilí již nešly řešit něčím, jako pouhým odkazem na tradici.[5]

Mezi další rozdíly pak patří:

a.)    Rozdíl v povaze právních a morálních norem = Morálním normám schází sankce v právním smyslu. Nejsou sice prosté jakékoliv sankce (např. společenského odsouzení, tlaku, zavržení), nepředstavují ovšem donucení v úzkém slova smyslu (absolutní donucení, např. policií, soudem…).  

b.)    Rozdíl ve způsobu vzniku = Právní normy jsou vytvářeny zákonodárnou autoritou, více se mění, ruší, mají dynamičtější povahu, zatímco morální normy jsou mají konsistenčnější charakter, vznikají na základě opakovaného uplatňování pravidel jednání, které se osvědčily v praktickém životě a společností jsou vnímány jako určité hodnoty. c.) Rozdíl v uplatnění = Morální normy se uplatňují v každodenním životě, projevují se v chování lidí v běžných situacích a vedou k regulaci jednání člověka jako člena společnosti. Právní normy se naproti tomu vážou k regulaci jednání člověka jako člena institucionalizovaného společenství (státu, organizace) a jsou uplatňovány v situacích, kdy si situace žádá o přesné právně-normativní stanovení hranice chování a jednání.[6]

Pragmatický vztah práva a morálky

Vzájemné ovlivňování těchto dvou systémů a jejich souznění má v realitě význam například v prosazování právních norem.

1.)   Nová právní norma od adresátů vyžaduje chování, které koresponduje s existujícími morálními představami společnosti = příznivá situace pro prosazování a přijetí takovýchto norem.

2.)   Nová právní norma od adresátů vyžaduje chování, které je neutrální (není morálně přikázáno, ani zakázáno) v porovnání s existujícími morálními představami společnosti = Podřízení se právní normě vychází buď jen z její vlastní síly, nebo z přesvědčivého působení jiných vlivů – třeba politiky. Nová právní norma od adresátů vyžaduje chování, které nekoresponduje s existujícími morálními představami společnosti = Jejich podpora společností je prakticky vyloučena, vede k napětí a ztěžuje vydávání nových norem. K jejímu prosazování je nezbytné užít sankcí.[7]

Na závěr je třeba dodat, že moderní právní stát by měl usilovat o soulad morálky a práva.

Obsahové zaměření práva a morálky

Mnoho právních norem odkazuje na dobré mravy, slušnost, nebo dobrou víru. Vidíme tak přímý odkaz na jisté „morální termíny“, které navíc často nejsou přímo definovány. Je zde ale důležité poznamenat, že např. dobré mravy nelze považovat za morální normy, neboť nejsou založeny jen na zvyku. S umístěním těchto termínů se můžeme nimi setkat primárně v soukromém právu, které je postaveno spíše na dispozitivnosti. Konkrétně jsou to třeba tato ustanovení:

A.)  §3, §39 a §424 občanského zákoníku

B.)  §5 odst. 3 písm. b zákona o ochraně hospodářské soutěže

Je důležité uvést taktéž funkci, jakou dobré mravy (jako nejrozšířenější „morálně-normativní“ odkaz) v právu sehrávají:

A.)  Plní funkci recepce a kontroly sociálních norem = Znamená to, že právní normy jsou porovnávány určitými standardy toho, co společnost považuje za slušné chování.

B.)  Plní transformační funkci = Ta se projevuje v situacích, kdy dochází k posunu kolektivních hodnotových představ. Plní zmocňující funkci pro soudce = Ti pak určují a interpretují dobré mravy podle svého uvážení. Na soudcovské rozhodování jsou delegovány legislativní úkoly.[8]

Přirozené právo versus pozitivní právo

Klasický duel těchto dvou pojetí práva úzce souvisí s otázkou „Je morálka základ platného práva?“. Přirozenoprávní škola říká, že platné právo je racionalizované skrz morálku, že platnost práva je morálně relevantní. Podle této doktríny je pak moralita normy zárukou toho, že nebude dodržována jen z pozice své legality, ale také z rozumných důvodů. Naproti tomu pozitivní právo tuto koncepci odmítá s tím, že platné právo je jen to právo, které je státem stanoveno a prosazováno, odmítá tak tedy legitimizaci pozitivního práva morálkou. Morální principy jsou pak podle pozitivistů již přítomny ve struktuře práva. Někteří pozitivisté (třeba Gardner) pak argumentují, že například u soudního rozhodování se soudci morálkou řídit mohou – i soudcovské právo je vnímáno jako pozitivní právo (jelikož se jedná o právo vytvořené soudci – judge-made law).[9]

Další z běžných otázek zní „Má být právo prostředek k prosazování morálky?“, přičemž již v 19. století zakladatel liberalismu J.S.Mill vyslovil názor, že společnost nemá právo vynucovat své morální pocity tam, kde jejich porušení nezpůsobuje jiným objektivně vnímanou škodu.[10]

Modely vztahu práva a morálky

Vnímáme tři hlavní modely, první model se označuje jako model jednoty, druhý vychází ze striktního odlišování práva od morálky a odmítá vidět mezi morálkou a právem nějakou souvislost – model blízký právního pozitivismu. Třetí model charakterizuje vzájemný vztah práva a morálky jako komplementární vztah (předpokládá jasnou distinkci těchto dvou jevů).

Model jednoty práva a morálky

= Tento model již vychází z představy, že právo je vždy již částí určitého mravního řádu. Jednota je pak představována jako průnik dvou množin, přičemž se nejedná o úplnou shodu, ale jen o určitou obsahovou shodu. Někteří teoretikové zde navíc uvádí, že právo je minimem morálky („není nic jiného, než etické minimum“). Mezi hlavní protiargumenty tohoto modelu pak patří:

a.)   Morálka je považována jaksi nadřazená právu (právo je její podmnožina) a tudíž je každá právní norma zároveň normou morální. To ovšem nekoresponduje s tím, že existují i normy na morálce nezávislé, neutrální.

b.)  Citát o etickém minimu redukuje ovlivňování práva a morálky jen na jeden rozměr. Považováním práva za morální minimum znamená zjednodušení jeho účelu jen na dosažení morálních cílů, přičemž zůstává otázka, zda je úkolem práva vůbec ona starost o morální stránku života každého občana. Tato interpretace by mohla vést k „donucování k dobru.“[11]

Mezi podporovatele tohoto modelu patřil např. americký právní teoretik Fuller, který pak dále morálku rozlišoval na vnější a vnitřní. To bylo ale následně kritizováno v recenzi jeho knihy „Morálka práva“ dalším teoretikem Hartem.[12]

Model striktního odtržení práva od morálky

= K definice si zde můžeme půjčit část díla Kanta –

„Zákony svobody jsou na rozdíl od přírodních zákonů morálními. Pokud se týkají vnějšího jednání a jeho zákonnosti, nazývají se právními; projevují-li se však jako imanentní základy jednání, pak jsou etickými a potom můžeme říct, že jednání v souladu s prvními (zákony) je legalitou a s druhými moralitou.“ – Die Metaphysik der Sitten s. 46-47

Někteří právní vědci, jako třeba Hans Kelsen šli přitom ještě dále, když říkali, že je normativita práva absolutně nezávislá na skutečnosti, na světe toho, co je. Svět skutečnosti je světem subjektivní vůle a do tohoto světa pak patří i morálka. Další principy této nauky tvrdí, že existenci normy můžeme odvodit jen z jiné normy, tudíž platnost normy nemůžeme potvrzovat morálkou. Norma je přitom neměnná, měnit se může jen lidské jednání normu zakládající – a je platná, i když nepůsobí jako motiv jednání.

Protiargumenty jsou následující:

a.)   Model vede k výrazně formalistickým rysům práva. To se snažili někteří myslitelé zvrátit určitými ústupky. Dworkin například akceptoval morální principy jako východiska soudcovského rozhodování.[13] Radbruch kritizoval model např. za to, že by se podle něho třeba nacistické právo stalo bezproblémovým z formalistického principu, nehledě na jeho amorálnost.[14]

Model komplementarity vztahu práva a morálky

Tento model považuje právo a morálku za dva autonomní systémy normativity nebo jednání a vědění, mezi kterými je pozorovatelný vztah určité kooperace. Např. sankční tlak právní normy podle teoretiků zasazujících se o tento model vede adresáta k tomu, aby se zorientoval v určité situaci. Taktéž podle nich právo v případě nejistoty (morální, ne vždy si jsme jistí, co je správné, či je věc morálně neutrální) nabízí jasné řešení a nedovoluje nejistotu.[15]

Tendence ve vývoji moderního práva

Současné tendence jsou charakterizovány jako procesy odmoralizování a remoralizování práva.

Odmoralizování práva

= Znamená redukci morálního základu skutkové podstaty. Jako příklad můžeme uvést manželství, kde se již upouští od hledání viníka a věc se nahrazuje principem rozvratu.

Remoralizování

= Zaměřuje se na posílení svobody a rovnosti lidí. Remoralizování můžeme vidět třeba v pracovněprávních vztazích, nebo třeba v trestním právu, kdy se trestá nejen prodej dětské pornografie, ale i její držení.[16]

  1. Sobek, T.. Nemorální Právo. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2010.
  2. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.52-53
  3. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s. 53
  4. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.54
  5. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s. 55
  6. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.56
  7. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s. 58
  8. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.61
  9. Sobek, T. Právní myšlení: Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2011. s.384-385
  10. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.64-65
  11. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s. 66
  12. Sobek, T., Hapla, M. a kolektiv. Filosofie práva. Brno: Nugis Finem Publishing. 2020,  s.67
  13. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.67
  14. Sobek, T. Právní Rozum a Morální Cit: Hodnotové Základy Právního Myšlení. Vydání první. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, v.v.i., 2016.
  15. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s. 69
  16. Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.70
Autoři článku: MK