Lon L. Fuller

Lon L. Fuller je obecně považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů právní filozofie a teorie 20. století. Zformuloval vlastní přirozenoprávní teorii, často označovanou jako procedurální. Zabýval se zejména morálkou, rozdíly a vazbami mezi přirozeným a pozitivním právem, zákonodárstvím a smluvním právem.

Život

Lon Luvois Fuller (narozen jako Jean Luvois Fuller) se narodil v roce 1902 ve městě Hereford v Texasu. Když se jeho rodina přestěhovala do Californie, začal studovat na Leland Stanford Junior University. Zde v roce 1924 dokončil své bakalářské studium a o dva roky později získal právnický titul. Během svého bakalářského studia se seznámil s Florencií Gail Thompsonovou. S tou se v roce 1926 oženil a měli spolu dvě děti.

Od roku 1939 působil jako profesor na Harward Law School. Během svého života napsal několik knih a spoustu článků. Roku 1972 skončil svoji činnost na Harwardu a odešel do důchodu. V roce 1978 umírá v Mnichově.

Bibliografie

• Law in Quest of Itself (vydána roku 1940)

• Basic Contract Law (vydána r. 1947, druhé vydání z roku 1964)

• Problems of Jurisprudence (vyd. r. 1949)

• The morality of Law (vyd. r. 1964, podruhé roku 1969)

• Legal Fiction (vyd. r. 1967)

• Anatomy of Law (vyd. r. 1968)

Morálka práva

Jedna z nejdůležitějších a nejznámějších Fullerových teorií je koncipována v knize „Morálka práva“ (orig. „The Morality of Law“). Fuller proti sobě staví pojmy „morálka“ a „právo“, a to především při zkoumání tvorby práva. Rozlišuje morálku povinnosti a morálku aspirace, zkoumá vnitřní a vnější morálku práva, stanovuje osm způsobů, jak (ne)uspět při tvorbě práva, konfrontuje morálku s přirozeným i pozitivním právem a v neposlední řadě zkoumá materiální cíle práva.

Fullerovi dvě morálky

Morálka aspirace

Dle Fullera je jejím jasným příkladem antické Řecko. „Je to morálka dobrého života, výtečnosti, nejplnějšího uplatnění schopností člověka.“ Tato morálka začíná na vrcholu lidských schopností. Jedná se o jakýsi ideál.

Morálka povinnosti

Je uvedena v podstatě jako opak morálky aspirace. Jedná se o pojetí morálních pravidel z pohledu potřebného minima. Do této oblasti jsou zahrnuty opravdu pouze povinnosti, tedy okolnosti nezbytně nutné pro dodržení určitého minima náležitostí.

Pro odlišení těchto dvou modelů uvádí Fuller příklad s hazardní hrou. Z pohledu morálky povinnosti by zákonodárce zavedl zákaz hraní hazardních her pouze na základě pragmatického hlediska. Bude se posuzovat, zda je hra nebezpečná, jaké je riziko prohry, zda vychází ze zkušeností nebo spočívá na náhodě… Zatímco morálka aspirace hledí na hazard spíše jako na nechtěnou formu chování. Toto chování neodpovídá tomu, jak by se měl chovat spořádaný člověk. Pokud bychom se tedy řídili morálkou aspirace, museli bychom říct, že je hazardní hraní opovrženíhodné.

Osm způsobů, jak neuspět při tvorbě práva

Fuller v knize „Morálka práva“ koncipoval 8 způsobů, které jsou příčinou neúspěchu při tvorbě práva. Tyto způsoby uvádí v krátké alegorii o králi Rexovi, který opakovaně selhává při své snaze stát se největším zákonodárcem všech dob. Jedná se o:

1. Neschopnost vůbec dospět k pravidlům (takže se vše rozhoduje ad hoc)
2. Neschopnost zveřejnit nebo přinejmenším straně jimi dotčenými zpřístupnit pravidla, která má dodržovat (pravidla chování jsou držena v tajnosti před adresáty)
3. Zneužití retroaktivního zákonodárství
4. Neschopnost vytvořit srozumitelná pravidla
5. Uzákonění pravidel, která si odporují (vzájemné rušení pravidel a zmatečnost)
6. Uzákonění pravidel, jež není osoba dotčená schopna plnit
7. Provádění tak častých změn, které způsobují neschopnost orientace (nepřehlednost)
8. Neschopnost dosáhnout shody mezi vyhlášenými pravidly a jejich uplatnění v praxi

Těchto osm způsobů tvorby práva způsobuje nefunkčnost právního systému. Dle Fullera takový právní systém nelze nazývat špatný, protože podle něj ani správně neexistuje. Tedy že člověk se nemůže řídit pravidlem, pro které neexistuje racionální základ, které neexistuje, které je před ním drženo v tajnosti, vznikne až po jeho jednání, je nesrozumitelné, přikazuje nemožné, odporuje jinému pravidlu, nebo které se ze dne na den mění. Na druhou stranu, pokud ani k jedné z těchto situací nedojde, lze právní normu považovat za správnou. Dodržování těchto pravidel Fuller nazývá „vnitřní morálka práva".

Fullerova „morálka práva“ ovšem nesmí být vykládána stejně jako „morálka“ v běžném pojetí. Fuller často používal slova v jiném významu, než jak je chápeme v běžné mluvě, za což byl nejednou kritizován. Toto jeho počínání vyústilo v debatu s jeho přísným kritikem H. L. A. Hartem. Ten kritizoval Fullera například za to, že jeho definice a pojetí vnitřní morálky práva nemůže být shodná s běžným pojetím slova „morálka“. Neoddělitelnou součástí kritiky byl i fakt, že samotné dodržování Fullerových kroků „Jak uspět při tvorbě práva“ nezaručuje, že daná norma bude morální. V takovém případě bychom totiž museli prohlásit za morální i právní normy vydávané v Jihoafrické republice či dokonce právní normy nacistické. Proto je potřeba rozlišovat slovo „morálka“ tak, jak jej známe a Fullerova „vnitřní morálka práva“, která musí být chápána spíše jako mantinel pro samotnou právotvorbu.

Problém odporného udavače

Jedná se krátký příběh, na kterém se autor snaží ukázat, jak by se pravděpodobně mohly projevovat následky nedokonalosti právních norem v dnešní době. Fuller zde nastíní konkrétní problém z „reálného“ světa a následná možná řešení.

Základem problému jsou osoby „odporných udavačů“. Tito udavači působili za doby minulého režimu, jehož vláda jednala nedemokraticky, nečestně, vládl teror a bezpráví. „Purpurové košile“, jak jsou nazýváni příslušníci předchozího režimu, se nedemokraticky zbavily konkurence, schválily zákony, které působily spíše bezpráví, platné normy nevydávaly veřejně a kriminalizovaly jednání, které v době učinění skutku nebylo trestné (soudily retroaktivně).

Po pádu režimu byla demokraticky zvolena nová vláda. Na ministra spravedlnosti je vyvíjen tlak veřejnosti, aby se nějak vypořádal s oněmi udavači. Mělo jít o lidi, kteří takto přežili předchozí režim, ale často jejich neopodstatněná udání měla za následek popravu či uvěznění člověka. Možná řešení mu nabízí jeho náměstci.

První nabízené řešení je nedělat nic, protože udavači jednali v souladu s tehdy platným právem, které stvořila (prvotně) legitimně a demokraticky zvolená vláda. Tehdy nahlášené trestné činy opravdu byly trestné. Další jejich trestání by mohlo být stejným retroaktivním trestáním, jako v případě předchozího režimu. Druhý názor je shodný s tím prvním, tedy nedělat nic. Ale je argumentován jinak. Neříká, že lidé jednali v rámci platného práva, ale že bojovali o život ve světě plném bezpráví. Tehdy vládl teror, zmatek a nejistota. Lidé se proto snažili přežít, jak jen uměli. Třetí náměstek radí řešit případ udavačů. Kouká se na věc z hlediska politiky a etiky. I přes hrůzovládu Purpurových košil si lidé žili svůj obyčejný život se svými obyčejnými problémy. Najednou se objevila policie a normální život skončil. Z těchto a dalších důvodů není možné udavače přehlížet, protože by to mohlo způsobit veřejnou nespokojenost. Čtvrtý názor je řešit odporné udavače, ale v jiném kontextu. Nejde jen o udavače, ale celou problematiku Purpurových košil. I přesto navrhuje náměstek vytvořit komplexní právní předpis, který se bude zabývat čistě otázkou udavačů. Proběhnou řádná trestní řízení, bude dodržena zásada presumpce neviny a jednotlivý udavači budou řešeni individuálně. Poslední pátý návrh spočívá v cíleném nekonání. Pátý náměstek totiž vyvrací možnost tvorby retroaktivního zákona, a zároveň říká, že není jiná možnost, jak by soudy či úřady mohly tento problém řešit. Navrhuje tedy, aby nikdo z ministerstva spravedlnosti neřešil tento případ a nechal tomu volný průběh. Na rovinu je zde řečeno, že se počítá s tím, že se lidé postupně zbaví udavačů sami. A pokud nebude stát nijak zasahovat, nic se nestane, nikdo nebude tyto usmrcení řešit, přijde nakonec řešení samo.

Fuller sám na žádné otázky neodpovídá. Tento příběh má sloužit primárně k zamyšlení se nad odrazem morálky v právu. Odráží se zde dilema případu, jak se vypořádat se situací bezpráví, která nastala v důsledku působení nemorálního právního systému. Vychází přitom z reálné situace, která nastala po pádu nacismu.

Fuller o právu

V roce 1958 došlo prostřednictvím dopisů a vydávaných článků k „debatě“ mezi L. L. Fullerem a H. L. A. Hartem. Původní Hartova kritika Fullerovi jurisprudence se dočkala odpovědi, která byla otištěna v Harvard Law Review. Fuller kritizuje Harta, za přehlížení spojitosti morálky s právem. Hart dokonce tvrdí, že do oblasti jurisprudence nepatří ani morálka, ani koncept toho „co by mělo být."

Fuller naopak říká, že při tvorbě práva se nesmí přihlížet jen k tomu „co je“, ale také k tomu „co by mělo být“ (jaké by mělo být právo). Tím se mimo kritika právního pozitivismu stává i zastáncem přirozenoprávní koncepce.

Hart kritizuje Fullera za jeho pojetí vnitřní morálky. Pokud bychom měli označit Fullerových 8 bodů, jak neuspět při tvorbě práva za ukazatel morálky, poté bychom museli uznat jako morální i právo nacistické. To Hart dokládá argumentem, dle kterého tento princip Fullerovi „vnitřní morálky“ vytváří prostor pro jakousi „nemorální morálku".

Na druhou stranu Hart tvrdí, že právo nacistické je stále právem, které bylo vytvořeno řádným způsobem a zaslouží si být dodržováno. Jeho nedodržování podle něj není známkou odvahy, ale pouhé morální dilema. Tomuto tvrzení odporuje Fuller argumentem, že právo mělo za trvání nacismu naprosto jiný význam než dnes a Hart tak opomíjí různé definice slova „právo".

Fuller definuje „právo“ jako něco, co si zaslouží respekt a věrnost, jelikož reprezentuje lidský úspěch. Přitom respekt, který dlužíme lidským právům je odlišný od respektu, který dáváme zákonu gravitace. Pokud uznáváme jako společnost určitá práva – a to včetně těch špatných – poté je právo něčím, co určuje směr vývoje naší společnosti. O právu tedy nelze říct že představuje pouze určitou formu donucení a není pouhým výsledkem činnosti úředníků.