Zákonodárný proces
Zákonodárná činnost je základní funkcí Parlamentu a podle čl. 15 Ústavy náleží výhradně Parlamentu.[1] Zákonodárný proces lze rozdělit na několik stádií[2]:
- zákonodárná iniciativa
- první čtení zákona
- druhé čtení zákona
- třetí čtení zákona, schválení zákona
- zaslání zákona Senátu (případně nové projednání vráceného zákona)
- zaslání zákona prezidentu republiky (případně nové projednání vráceného zákona)
- vyhlášení zákona
Zákonodárný proces je v Ústavě upraven v hlavě druhé a konkretizován zákony, konkrétně Jednacím řádem Poslanecké sněmovny a Jednacím řádem Senátu.[1]
Obsah
Zákonodárná iniciativa
Podle čl. 41 odst. 2 Ústavy může návrh zákona podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Jimi podaný návrh zákona musí být Poslaneckou sněmovnou projednán. Čl. 41 odst. 1 říká, že návrhy zákonů se podávají Poslanecké sněmovně, nikoliv Senátu.
Protože je vláda vrcholným orgánem moci výkonné a odpovídá za provádění zákonů, má možnost vyjádřit se ke všem návrhům zákonů. (čl. 44 Ústavy)[3]
Podaný návrh zákona lze vzít zpět do zahájení rozpravy ve třetím čtení v Poslanecké sněmovně. Později je možné jej vzít zpět pouze se souhlasem Poslanecké sněmovny a při projednávání Senátem již není možné vzít návrh zpět.
Návrh zákona musí obsahovat přesné znění toho, na čem se má Parlament usnést. Součástí návrhu je také důvodová zpráva, která má za úkol zhodnotit platný právní stav, zdůvodnit nezbytnost nové právní úpravy a vysvětlit jednotlivá ustanovení zákona. Důvodová zpráva musí také obsahovat zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a ústavním pořádkem obecně.[1]
Návrh zákona je předložen předsedovi Poslanecké sněmovny. Předseda návrh dále postoupí organizačnímu výboru, všem poslancům a poslaneckým klubům a vládě (pokud sama vláda není navrhovatelem), aby zaujmula stanovisko.[2] Vláda se musí vyjádřit do 30 dnů. Pokud se nevyjádří, platí, že se vyjádřila kladně.
První čtení
Úkolem prvního čtení je projednat, zda se návrhem zákona bude Poslanecká sněmovna zabývat. Při prvním projednávání návrhu zákona jej uvede navrhovatel a poté vystoupí zpravodaj. Následně se o návrhu koná obecná rozprava. Výsledkem obecné rozpravy může být vrácení návrhu zákona navrhovateli k dopracování, zamítnutí nebo přikázání návrhu zákona k projednání výboru/výborům s lhůtou 60 dnů. Výbory poté předloží předsedovi Sněmovny usnesení, ve které doporučí návrh zákona schválit nebo naopak neschválit.[2]
Projednání návrhu zákona ve výboru
Návrh zákona je přikázán jednomu nebo více výborům, přičemž jeden musí být určen jako výbor garanční. Výbor má lhůtu k projednání 60 dnů. Tato lhůta může být prodloužena max. o 20 dnů pouze se souhlasem navrhovatele. Zkrátit lhůtu je možné max. o 30 dní. O více než 30 dní pouze v případě, že nevznesou námitkou nejméně 2 poslanecké kluby nebo 50 poslanců.
Po projednání návrhu zákona ve výboru určí předseda výboru zpravodaje, který vypracuje o návrhu zákona zprávu. Při projednání návrhu zákona ve výboru vystoupí zástupce navrhovatele, poté zpravodaj a následuje rozprava obecná a podrobná, při níž jsou diskutována jednotlivá ustanovení návrhu zákona. V podrobné rozpravě také podávají členové výboru pozměňovací návrhy. Ty, se kterými vysloví souhlas, jsou součástí usnesení, které zpracovávají. Toto usnesení pak dále obsahuje doporučení, zda má Poslanecká sněmovna návrh zákona schválit či zamítnout.[1]
Druhé čtení
Ve druhém čtení je úkolem Poslanecké sněmovně podrobně projednat návrh. Nejprve se koná obecná rozprava, kterou uvede navrhovatel a poté vystoupí zpravodaj výborů. Výsledkem obecné rozpravy může být vrácení návrhu výborům k novém projednání, zamítnutí návrhu zákona nebo projednání návrhu zákona v podrobné rozpravě.[3] V průběhu podrobné rozpravy mají jednotliví poslanci možnost podávat pozměňovací návrhy.
Poté následuje projednání nově podaných pozměňovacích návrhů v garančním výboru, pokud se Sněmovna neusnesla, že se toto projednání konat nebude. Poté návrh postupuje do třetího čtení, které lze zahájit nejdříve 72 hodin po doručení souhrnu pozměňovacích návrhů poslancům (tato lhůta lze zkrátit, minimálně na 48 hodin).[2]
Třetí čtení
Rozprava v průběhu třetího čtení se musí týkat pouze návrhů na opravu legislativně technických a gramatických chyb, chyb písemných nebo tiskových nebo úprav, které logicky vyplývají z přednesených návrhů.[2] Pokud by byly objeveny chyby, které se týkají jiných aspektů, bylo by nutné podat návrh na opakování druhého čtení. V závěru třetího čtení je hlasováno o pozměňovacích, případně jiných návrzích k návrhu zákona.[3] V současnosti se ustálila praxe, že před každým hlasováním ke každému pozměňovacímu návrhu se vyjádří zpravodaj garančního výboru a zástupce navrhovatele. Po hlasování o návrzích z druhého čtení se hlasuje o návrzích ze třetího čtení a v samotném závěru se sněmovna usnese, zda s návrhem zákona vyslovuje souhlas.[1]
Zaslání návrhu zákona Senátu
Schválený návrh zákona je předložen horní komoře Parlamentu – Senátu, který se usnese souhlasně, nesouhlasně, projeví vůli se takovým návrhem zákona nezabývat nebo se ve stanovené lhůtě nevyjádří. V případě, že se Senát nebude návrhem zákona zabývat nebo se ve stanovené lhůtě nevyjádří, je návrh zákona považován za schválený. Na usnesení je Senátu dána lhůta 30 dní od postoupení návrhu zákona.[2] Nejprve se hlasuje o tom, že se Senát nebude návrhem zákona vůbec zabývat. V případě souhlasu se návrh okamžitě považuje za schválený a je předložen k podpisům. V opačném případě se koná obecná rozprava, v níž se hlasuje o schválení návrhu a dále o zamítnutí návrhu (pokud návrh na schválení nebyl přijat nebo nebyl podán). Po obecné rozpravě následuje rozprava podrobná, při níž se hlasuje o předložených pozměňovacích návrzích. Pokud byl alespoň jeden pozměňovací návrh přijat, hlasuje Senát o tom, zda vrátí návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, které přijal. Pokud nebyl žádný návrh podán nebo nebyl schválen, případně nebylo přijato usnesení vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy, je možné podat návrh na zamítnutí návrhu zákona nebo na schválení návrhu zákona ve znění, které bylo postoupeno do Senátu.[3]
Nové projednání vráceného návrhu zákona[1]
Pokud se Senát vyjádřil k návrhu zákona nesouhlasně nebo byl vrácen s pozměňovacími návrhy, zašle předseda Senátu toto usnesení předsedovi Poslanecké sněmovny a návrh je předložen znovu ke hlasování. Sněmovna je povinna hlasovat o návrhu zamítnutého zákona. Při projednávání návrhů zamítnutých Senátem, není možné navrhnout ani přijmout žádné pozměňovací návrhy. Vysloví-li souhlas nadpoloviční většina všech poslanců, tedy 101 poslanců, je zamítnutí Senátu přehlasováno Poslaneckou sněmovnou a zákon je přijat ve znění původně přijatém Poslaneckou sněmovnou. Pokud není zamítnutí návrhu zákona přehlasováno, projednávání návrhu zákona končí.
V případě, že Senát vrátil návrh zákona s pozměňovacími návrhy, je předseda Poslanecké sněmovny povinen rozeslat všem poslancům příslušné usnesení. Ani v tomto případě není možná podávat ani schvalovat žádné pozměňovací návrhy. V první fázi se hlasuje o návrhu zákona, který byl schválen Senátem (tedy s pozměňovacími návrhy). Zákon je přijat, vysloví-li souhlas většina všech přítomných poslanců. Pokud zákon přijat není, hlasuje se ve druhé fázi o návrhu zákona v původním znění, které navrhovala Poslanecká sněmovna. Tento návrh musí být přijat nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy nejméně 101 poslanci.
Zaslání zákona prezidentu republiky
Takto schválený zákon je poté zaslán prezidentu republiky, který může zákon ve lhůtě 15 dní podepsat nebo jej s odůvodněním vrátit. Pokud jej vrátí, pak se o návrhu hlasuje znovu v Poslanecké sněmovně a je schválen, pokud jej odhlasovala nadpoloviční většina všech poslanců (101).[2] Poslanci nesmějí navrhovat ani přijímat žádné pozměňovací návrhy. Jedná se o takzvané suspenzívní veto. Veto neplatí u ústavních zákonů. V takovém případě je zákon vyhlášen a nevyžaduje podpis prezidenta republiky.
Zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.Pokud prezident zákon podepíše, není nutné čekat na uplynutí patnáctidenní lhůty a je možné jej zaslat k podpisu předsedovi vlády a vyhlásit ho.[1]
Vyhlášení zákona
Zákon je vyhlašován ve smyslu zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv.[2]
Materiální publikace znamená uvedení právního předpisu ve známost, aby si veřejnost mohla seznámit s obsahem právního předpisu. Formální publikace znamená, že je proveden formální akt, který sám o sobě nerozšíří povědomí o obsahu právního předpisu, ale zaručuje možnost, že se od něj skutečná znalost předpisu může odvozovat.
Ve Sbírce zákonů se vyhlašují ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády a právní předpisy ministerstev a ostatních ústředních správních úřadů. Dále se vyhlašují i další akty státních orgánů, tedy nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu, sdělení Ústavního soudu, usnesení Poslanecké sněmovny o zákonném opatření Senátu, rozhodnutí prezidenta republiky, oznámení prezidenta republiky o výsledku referenda, usnesení komor Parlamentu a usnesení vlády (pokud tak stanoví zvláštní zákon nebo je o jejich vyhlášení rozhodnuto), rozhodnutí předsedy Senátu o vyhlášení volby prezidenta republiky, sdělení ministerstev, jiných ústředních správních úřadů, Státní volební komise nebo České národní banky.
Ve sbírce mezinárodních smluv se vyhlašují formou sdělení ministra zahraničních věcí platné mezinárodní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, oznámení o výpovědi mezinárodních smluv, rozhodnutí přijatá mezinárodními orgány a orgány mezinárodních organizací, jimiž je Česká republika vázána.[1]
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky.1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5., s. 782 – 831.
- ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 KLÍMA, K. Ústavní právo.4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5., s. 655 – 658.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 FILIP, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva.2. vyd. Brno: Václav Klemm – Vydavatelství a nakladatelství, 2011, ISBN 978-80-904083-7-1., s. 201 – 208.
