Nacistické právo

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Když se zmíní nacistické právo, lidé si představí souhrn zákonů s důsledky, které jsou v rozporu s naším vnímáním spravedlnosti a morálkou. Z toho hlediska vznikla představa, že tento systém jako systém založený na právním pozitivismu ignoroval zásady přirozeného práva, a proto se často také představuje jako jeden z příkladů toho, kdy pozitivismus jako právní filozofický směr selhal. Jako jeden z podkladů pro tento názor je článek Gustava Radbrucha, který v jednom ze svých článků napsal: "Pozitivismus se svým přesvědčením, že zákon je zákon, učinil právnický stav bezbranným vůči zákonům se svévolným a kriminálním obsahem." Toto Radbruch konstatoval, ovšem nikterak nepodložil - poválečná jurisprudence ovšem tento názor nekriticky přijala, což mělo za následek obrat v názorech, který začal být označován jako renezance přirozeného práva (v němčině Naturrechtsrenaissance).[1] To je ve svém důsledku velká ironie, protože nacistické právo bylo založené na jasně protipozitivistické teorii.

"Obhájci přirozeného práva bojovali proti právnímu pozitivismu jako proti hlavnímu viníkovi, v tomto procesu ale přehlíželi skutečnost, že používali stejné argumenty, kterými národní socialismus oponoval pozitivismu, ačkoliv nyní pod jiným politickým praporem."[2]

Právo Třetí říše bylo v teoretické, ale i praktické rovině výrazně formované národněsocialistickou morálkou povinnosti, oddanosti, bojové odvahy, rasové čistoty, kamarádství, národní cti a zdravého národního cítění, čímž se v konečném důsledku zcela popřelo pozitivistické oddělení práva, politiky a morálky.[3] Radbruch se mýlil, když si myslel, že heslo "Zákon je zákon." bylo principem fungování nacistické právní praxe. Jestli něco bylo nacistům zcela cizí, byl to zejména princip zákonnosti. Nacisté si nelámali hlavu s tím, co přesně je nebo není psáno v zákonech, jejich poslušnost nebyla primárně orientovaná na sbtraktní autoritu zákona, byl to spíše hierarhický systém loajality k osobním autoritám na vrcholu s Vůdcem. Tajné instrukce nacistických pohlavárů můžeme stěží považovat za zákony ve smyslu tzv. zákonného pozitivismu.[3]

Nacisté se hlásili k vlastní koncepci přirozeného práva - k přirozenému právu, které je výrazem biologicky podmíněné jednoty národního společenství. Rasová identita je tu klíčová, protože podvědomé impulzy árijské krve vytvářejí sdílený názor na to, co je to správné právo.[4] Populární byla koncepce, kdy německé přirozené právo měl mít každý Němec vepsané ve své duši, takže každý soukmenovec dokáže svým právním cítěním rozlišit, co je dobré a co špatné, co je právo a co bezpráví.[5] Nacisté explicitně odmítali teologické koncepce přirozeného práva, stejně tak jako racionalistickou ideu univerzálně platného přirozeného práva.[4] Národní socialismus totiž akceptuje jenom ty hodnoty, které plynou z povahy nordické rasy. Jediné přijatelné přirozené právo je přirozené právo germánské půdy a krve. Pokud přirozené právo implikuje individualismus nebo kosmopolitismus, pak je nežádoucí, základní jednotkou nacistického myšlení je totiž národ, resp. rasa.[5]

  1. SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 328.
  2. Slova Michaela Stolleise z jeho knihy Law under the Swastika citovaná v SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 328.
  3. 3,0 3,1 SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 329.
  4. 4,0 4,1 SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 331.
  5. 5,0 5,1 SOBEK, Tomáš. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 332.