Obhájce
Obhájce je právní zástupce osoby, proti které se vede trestní řízení. Jeho úkolem je poskytnout této osobě všestrannou právní pomoc. Obhájce tedy zejména dbá na to, aby v průběhu celého řízení byla ve prospěch obviněného využita všechna práva a prostředky obhajoby, které zákon poskytuje, a aby obviněný nebyl krácen na svých právech.
Obsah
- 1 Pojem obhájce
- 2 Pluralita a substituce obhájce
- 3 Práva a povinnosti obhájce
- 4 Nutná obhajoba
- 4.1 Ad 1) Vazba, výkon trestu odnětí svobody nebo zdravotnický ústav
- 4.2 Ad 2) Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům
- 4.3 Ad 4) Řízení proti uprchlému
- 4.4 Ad 5) Dohoda o vině a trestu
- 4.5 Ad 6) Pokud to soud či státní zástupce považuje za nutné
- 4.6 Omezení práva na nutnou obhajobu
- 4.7 Vzdání se nutné obhajoby
- 4.8 Trvání nutné obhajoby
- 4.9 Vyloučení zvoleného obhájce a zproštění obhajoby
- 4.10 Obhájce ex offo
- 5 Zvolený obhájce
- 6 Obhájce mladistvého
- 7 Řízení proti právnické osobě
- 8 Obhajoba určená advokátní Komorou
- 9 Jiné osoby s obhajovacími právy
- 10 Ukončení obhajoby
Pojem obhájce
Právo obviněného mít obhájce a radit se s ním o způsobu své obhajoby je důležitou součástí práva obviněného na obhajobu. Jde o tzv. formální obhajobu. Obhájce je samostatným subjektem trestního řízení, vystupuje jménem obviněného a jedná s jeho souhlasem.
Obhájce může jednat ale i svým jménem, a to například pokud uplatňuje v trestním řízení svůj nárok na odměnu a náhradu nákladů.
Obviněný může vést svou obhajobu osobně nebo je oprávněn si k výkonu své obhajoby zvolit obhájce. Jde o záruku, aby osoba práva neznalá nebyla zkrácena na svých zákonných právech.
Obhájcem v trestním řízení dle českého právního řádu může být pouze advokát, který je znalý práva a má dostatečné odborné znalosti, aby mohl řádné hájit a jednat v zájmu osoby, proti níž se vede trestní řízení. Advokátem dle §4 a 5 zákona o advokacii je osoba zapsána v seznamu advokátů vedeném ČAK (Česká advokátní kancelář). Ta do seznamu advokátů zapíše tu osobu, která získá vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice, vykoná alespoň tříletou praxi advokátního koncipienta, úspěšně složí advokátní zkoušku a splňuje podmínky stanovené zákonem o advokacii. Trestní řád[1] uvádí, kdy advokát nesmí být obhájcem obviněného. Je to ten advokát, proti kterému bylo nebo je vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby. Obhájcem nemůže být ani ten advokát, který má v řízení vypovídat jako svědek, podávat znalecký posudek nebo vystupovat v řízení jako tlumočník. Nerespektování těchto pravidel má za následek vyloučení zvoleného obhájce nebo zproštění obhajoby ustanoveného obhájce. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže[2] dále stanoví, že obhájce nemůže být ten advokát, který současně zastupuje osobu, jejíž zájmy si odporují se zájmy mladistvého, a ten, kdo byl mladistvému jako obhájce takovou osobou zvolen. V trestním řízení, v němž jsou projednávané utajované informace, jsou orgány činné v trestním řízení povinné o takové skutečnosti obhájce poučit předem.
Pluralita a substituce obhájce
Trestní řád upravuje pojem tzv. plurality obhájců. Jde o takové situace, kdy obviněný v jednom řízení udělí plnou moc dvěma nebo více obhájcům a kdy každý z nich na základě tohoto disponuje samostatnými obhajovacími právy a povinnostmi, od postavení druhého obhájce neodvozenými. V tomto případě nejde o tzv. substituční zastoupení. Pokud obviněný zvolí dva a více obhájců, je povinen oznámit orgánu činném v trestním řízení, kterého obhájce zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Pokud tak obviněný neučiní, určí takového obhájce předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce. Jestliže se tak nestane, je nezbytné doručovat všem zvoleným obhájcům. Naopak jeden obhájce může v téže věci obhajovat více obviněných, pokud jejich zájmy vzájemně nekolidují.
Obhájcem v trestním řízením může být zásadně advokát. Ten se může dát zastoupit jiným advokátem či koncipientem. V takovém případě jde o tzv. substituci. Koncipient nemůže zastupovat advokáta v řízení před krajským soudem, který jedná jako soud 1. stupně, a v řízení před vrchním soudem a Nejvyšším soudem. Za kvalitu obhajoby odpovídá vždy advokát.
Práva a povinnosti obhájce
Obhájce je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc. Obhájce má povinnost zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci. Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů a účastnit se vybraných vyšetřovacích úkonů. Dále je oprávněn promluvit s obviněným, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, a to bez přítomnosti třetích osob. Obhájce je v řízení před soudem oprávněn účastnit se všech úkonů, kterých se může účastnit obviněný. Při hlavním líčení je obhájce oprávněn přednést závěrečnou řeč a ve veřejném zasedání konečný návrh. Mimořádný opravný prostředek (dovolání) může obviněný učinit pouze prostřednictvím obhájce. Obhájce má určená oprávnění, která v případě omezení ve svéprávnosti obviněného může vykonávat proti jeho vůli, ale vždy pouze v jeho prospěch. Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. Výjimkou je podání dovolání, účast na řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, podání žádosti o milost a o odkladu výkonu trestu, kdy obhájce má tato oprávnění i po zaniknutí zmocnění. Zmocnění obhájce může být omezeno jen na určitý úsek řízení a k provedení jen jediného úkonu. Obhájce má právo ve všech stádiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu.
Rozsah oprávnění obhájce a obviněného není identické. Užším je v případě, kdy určité úkony a opatření jsou vázána pouze na osobu obviněného. Jedná se například o výslech obviněného či právo posledního slova (to obhájce nemá). Na druhou stranu při účasti na vyšetřovacích úkonech má obhájce rozsah širší, a to v tom smyslu, že obhájce má na účast procesní nárok, kdežto obviněný má pouze možnost.
Právo účasti obhájce při provádění úkonů přípravného řízení se omezuje jen na procesně důležité úkony, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem (zejm. výslech obviněného, svědků, znalců, provádění konfrontace, rekognice, vyšetřovacího pokusu, rekonstrukce, prověrky na místě a neodkladných a neopakovatelných úkonů). Obhájce má právo při těchto úkonech obviněnému i jiným vyslýchaným osobám klást otázky, když je mu uděleno slovo, a kdykoliv v průběhu úkonu může vznést námitky proti způsobu jeho provedení. Obhájce musí být vyrozuměn o konání těch úkonů, kde má na účast nárok, a to policejním orgánem prostřednictvím oznámení. Obhájce je dále vyrozuměn o konání hlavního líčení a veřejného zasedání a zákon mu stanoví přiměřenou lhůtu k přípravě obhajoby. Obhájce má právo seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení, pokud byl takový záznam proveden.
Veškerá činnost obhájce musí být prováděna ve prospěch obviněného. Všechny skutečnosti, které zbavují obvinění nebo vinu zmírňují, musí být náležitě a včas zjištěny. Obhájce nesmí uvádět ty skutečnosti, které by přitěžovaly obviněnému.[3]
Povinnost mlčenlivosti
Advokát je ze zákona povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu obhajoby, tedy ve spojitosti s poskytováním právních služeb. Této povinnost ho může zbavit pouze klient. Mlčenlivost obhájce je jednou z jeho základních povinností. Porušení této povinnost může vést k provinění advokáta a ke kárnému řízení (nejpřísnější kární opatření je vyškrtnutí ze seznamu advokátů). Po smrti klienta může být advokát zproštěn této povinnosti právním nástupcem klienta. Souhlas klienta nebo jeho právního zástupce nemůže být nahrazen rozhodnutím soudu ani jiným způsobem. Tato povinnost ale nezbavuje advokáta povinnosti překazit spáchání trestného činu dle §367 TZ[4]. Neoznámení trestného činu se na advokáta nevztahuje dle §368 odst. 3 TZ[4].
Nutná obhajoba
Obhájce může buď být zvolen na základě plné moci (tzv. zvolený obhájce), ustanoven soudem nebo zvolen na základě určení Komory (stavovským orgánem advokacie).
Zákon výslovně stanoví případy nutné obhajoby (§36 a 36a TŘ[1] a §42 zákona o soudnictví ve věcech mládeže[2]). Obhájce musí být v těchto případech formálně ustanoven.
Obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení:
1. je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu
2. je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena
3. jde-li o řízení ve věcech mladistvého od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo provedeny úkony podle TŘ[1], včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaže nelze provedení úkonů odložit a vyrozumění obhájce o něm zajistit
4. jde-li o řízení proti uprchlému
5. jde-li o sjednávání dohody o vině a trestu
6. považuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit
7. koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let
8. v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému
9. má-li se vyjádřit k tomu, zda se vzdává práva na uplatnění zásady speciality v řízení po vydání z cizího státu
10. v řízení o vydání do cizího státu, nebo o předání do jiného členského státu EU
11. v řízení o dalším předání do jiného státu EU
12. v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU a peněžitých sankcích a plněních, kterým byl uložen peněžitý trest nebo pokuta, a v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu EU o propadnutí nebo zabrání majetku
13. v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního
Obviněný musí mít v případech dle §36 TŘ[1] obhájce od doby, kdy vznikl důvod nutné obhajoby. Pokud byl důvod dán již v době zahájení trestního stíhání, tak od této doby. Pokud byly v přípravném řízení provedeny úkony, které neměly povahu neodkladných nebo neopakovatelných úkonů, a obviněný neměl obhájce, i když šlo o případ nutné obhajoby, jedná se o závažnou procesní chybu. Tuto chybu lze napravit tak, že úkon bude znovu proveden. Jedná se také o důvod pro dovolání.[5]
Ad 1) Vazba, výkon trestu odnětí svobody nebo zdravotnický ústav
Obviněný je omezen v pohybu mimo věznici nebo zdravotnický ústav, což mu znemožňuje výkon některých práv jako je např. účast na procesních úkonech nebo vyhledávání důkazů. Prostřednictvím ustanovení obhájce má být zajištěna možnost výkonu těchto práv.
Ad 2) Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům
Osoba, která je omezena nebo dokonce zbavena svéprávnosti, není schopna se sama dostatečně a účelně obhajovat, proto je třeba ustanovit jí obhájce.
Ad 4) Řízení proti uprchlému
Uprchlý je dle §302 TŘ[1] ten, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Takový obviněný tím pádem je zcela zbaven svých obhajovacích práv, ty plně přebírá ustanovený obhájce.
Ad 5) Dohoda o vině a trestu
Jelikož obsahem dohody o vině a trestu je také dohoda o druhu, výměře a způsobu výkonu trestu včetně délky zkušební doby apod. je třeba, aby obviněný byl zastoupen obhájcem s odbornými znalostmi.
Ad 6) Pokud to soud či státní zástupce považuje za nutné
Pochybnosti o způsobilosti obviněného se samostatně náležitě hájit můžou nastat již na počátku trestního řízení. Nejčastěji k tomu dochází po prvním fyzickém kontaktu policejního orgánu s obviněným. Může se jednat o osobu s vadou řeči, sluchu nebo zraku, osobu, která neumí číst nebo psát nebo často zapomíná a nepamatuje si události, či osobu v kómatu nebo podobném stavu. Nemusí se jednat o trvalou poruchu, stačí i dočasná.[6]
Omezení práva na nutnou obhajobu
Pokud jde o důvod nutné obhajoby dle §36 odst. 3 TŘ[1] (řízení o trestném činu nepřevyšující horní hranici 5 let) nebo dle §36a odst. 2 písm. b) TŘ[1] (řízení o mimořádných opravných prostředcích, pokud jde o trestný čin nepřevyšující horní hranici 5 let), může se obvinění obhajoby vzdát, pokud nejde o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i dle §36 odst. 4 písm. s) TŘ[1] (v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadržovanému).
Vzdání se nutné obhajoby
Obviněný se může nutné obhajoby vzdát písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení, a obhájce musí být přítomen. Prohlášení o vzdání se obhajoby může obviněný vzít kdykoliv zpět. Pokud tak učiní, nemůže se obhájce znovu vzdát.
Trvání nutné obhajoby
Nutná obhajoby trvá, dokud trvá její důvod. I přesto, že se jedná o případ nutné obhajoby, není obviněný zbaven svého základního práva na volbu obhájce dle vlastní vůle. Pokud obviněný nevyužije práva volby obhájce, nezvolí ho ani jeho opatrovník, může mu ho zvolit jeho příbuzný v přímém pokolení, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, nebo zúčastněná osoba. Oprávněná osoba tak zvolí obhájce svým jménem a na své náklady. Obviněný musí s touto volbou souhlasit, pokud nejde o osobu omezenou ve svéprávnosti, kdy lze volbu učinit i proti jeho vůli. V případě mladistvého lze také volbu provést proti jeho vůli. Přednost má vždy obhájce zvolen obviněným před obhájcem zvoleným jinou osobou nebo obhájcem ustanoveným. Obviněný si může zvolit jiného obhájce, než který mu byl ustanoven. Dříve zvolený nebo ustanovený obhájce vykonává úkony obhajoby do doby, než nově zvolený obhájce začne osobně obhajobu vykonávat.
Vyloučení zvoleného obhájce a zproštění obhajoby
Soud může rozhodnout o vyloučení zvoleného obhájce. Lze tak učinit, pokud se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nutná a nezajistí ani účast svého zástupce, i když byl řádně a včas o těchto úkonech vyrozuměn. Další důvody pro vyloučení jsou uvedeny v §35 odst. 2 a 3 TŘ[1]. Stejně bude postupovat soud, pokud obhájce zastupuje více obviněných, jejichž zájmy se odporují. Proti rozhodnutí o vyloučení obhájce je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.
Pokud nemá obviněný obhájce v případě, kdy ho mít musí, určí se mu lhůta k jeho zvolení. Pokud si ho ve lhůtě nezvolí, bude mu obhájce ustanoven. Pokud je obviněných několik, ustanoví se jim obhájce společný, pokud si jejich zájmy neodporují (jinak ustanoven samostatný obhájce).
Dle §40 TŘ[1] je ustanovený obhájce povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů ale může na svou žádost nebo žádost obviněného být zproštěn obhajoby a je ustanoven jiný obhájce. Nejčastějším důvodem je narušení důvěry mezi obhájcem a jeho klientem nebo postoupení soudu, který je značně vzdálen od sídla advokáta.
Pokud ustanovený obhájce nevykonává delší dobu obhajobu, může být zproštěn obhajoby.
Obhájce ex offo
Obhájce ex offo ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Obhájce je ustanoven písemným opatřením, proti kterému není přípustný opravný prostředek. V §39 odst. 2 a 3 TŘ[1] jsou ukotvena pravidla pro ustanovování obhájců. Pokud dojde ke spojení věci a obviněnému byl v každé z těchto věcí ustanoven obhájce, předseda senátu (v přípravném řízení soudce) zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanovení později (jinak ustanovení těch obhájců, kteří byli zvoleni ohledně méně závažného trestného činu).
Zvolený obhájce
Obviněný si může zvolit obhájce jak v případech nutné obhajoby, tak i tehdy, pokud obhajoba nutná není. Trestní řád stanovuje podmínky, za kterých je možné si zvolit obhájce, tato volba tedy není neomezená. Obhájcem může být pouze advokát který splňuje podmínky v §35 TŘ.[1][7]
Pokud obviněný nevyužije možnosti zvolit si obhájce a není zde dán důvod nutné obhajoby, je takové jednání považování za odmítnutí práva obhajovat se za pomoci obhájce.[8] Aby obhajoba vznikla, je zapotřebí plné moci, kterou se následně obhájce prokazuje vůči 3. osobám, že je zmocněn obhajovat obviněného. Plná moc je jednostranný právní úkon učiněný obviněným, který obsahuje jméno a identifikační znaky obviněného, jméno a sídlo advokáta a specifikaci věci, v níž je obhájce zvolen. Obhájce není povinen plnou moc přijmout, může poskytování právních služeb odmítnout. Účinky plné moci vůči orgánům činných v trestním řízení nastávají okamžikem jejího předložení.[9]
Zvolit obhájce je oprávněn sám obviněný nebo jeho zákonný zástupce. Pokud tak ani jeden neučiní, mohou zvolit obhájce příbuzní obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojenec, osvojitel, manžel, partner, druh nebo zúčastněná osoba. Tyto osoby činí volbu obhájce vlastním jménem a na vlastní náklady.
Obviněný může kdykoliv během trestního řízení obhajobu ukončit a zvolit si obhájce nového.
Obhájce mladistvého
Široce koncipovaný institut obhajoby je v zákonu o soudnictví ve věcech mládeže z důvodu nedostatečné schopnosti mladistvého se náležitě hájit. Mladistvý musí mít obhájce od okamžiku, kdy jsou proti němu použita opatření dle zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo provedeny úkony dle trestního řádu, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných. Výjimka je zde v případě, kdy nebylo možné provedení úkonů odložit a obhájce mladistvého o něm vyrozumět. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže upravuje nutnou obhajobu mladistvého také ve vykonávacím řízení a v řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Obhájcem mladistvého nemůže být ten, kdo současně zastupuje osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy mladistvého. Taková osoba nemůže mladistvému ani zvolit obhájce. Příbuzní v přímém pokolení, sourozenec, osvojitel, manžel, druh i zúčastněná osoba mohou mladistvému i proti jeho vůli zvolit obhájce, pokud tak neučinil jeho zákonný zástupce nebo si jej mladistvý nezvolil na plnou moc sám (jeho volba má vždy přednost). Při ustanovení obhájce mladistvému by se mělo přihlížet k tomu, aby advokát měl dostatek životních zkušeností a dostatečnou praxi při poskytování služeb ve věcech mládeže.
Řízení proti právnické osobě
Zákon o odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim vylučuje pro obviněnou právnickou osobu použití ustanovení trestního řádu o nutné obhajobě. Jinak všechna další ustanovení ohledně obhajoby obviněné fyzické osoby platí i pro právnickou osobu.
Obhajoba určená advokátní Komorou
Pokud se nemůže někdo poskytnutí právnické služby domoci dle zákona o advokacii, je oprávněn požádat Komoru, aby mu advokáta určila. Určení obhájce Komorou je opatřením administrativní povahy, ke kterému je Komora zmocněna zákonem o advokacii (§18 odst. 2). Jde o určitou veřejnoprávní pravomoc, kterou je advokát povinen respektovat. Advokát, který je takto určen, je povinen uzavřít s klientem příkazní smlouvu, na jejímž základě bude udělena plná moc obhájci. Na rozdíl od ustanovení obhájce soudem určení Komorou nenahrazuje udělení plné moci klientem. Pokud obvinění přestane mít zájem na tom, aby jej obhájce dále obhajoval, pouze odvolá plnou moc.
Jiné osoby s obhajovacími právy
Kromě obhájce mohou některá práva ve prospěch obviněného vykonávat třetí osoby, které lze rozdělit do dvou skupin: opatrovník obviněného a osoby se samostatnými obhajovacími právy.
Opatrovník obviněného
Opatrovník zastupuje obviněného jeho jménem, vykonává obhajovací práva v zastoupení osoby, proti níž se trestní řízení vede. Práva může vykonávat pouze ve prospěch obviněného, a to i proti jeho vůli. Opatrovník má užší práva než obhájce, nemůže se účastnit vyšetřovacích úkonů a nemá možnost styku s obviněným, který je ve vazbě. Pokud opatrovník nemůže vykonávat svá práva, je ustanoven jiný opatrovník obviněnému dle §34 odst. 3 TŘ[1]. Významné postavení má zákonný zástupce nebo opatrovník v řízení ve věcech mladistvých. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže vymezuje jejich oprávnění. Mohou mladistvého zastupovat, zvolit mu obhájce, činit za něho návrhy a podávat opravné prostředky. Jsou oprávněni účastnit se těch úkonů, kterých se dle zákona může účastnit mladistvý. Tyto práva mohou vykonávat i proti jeho vůli.[10]
Osoby se samostatnými obhajovacími právy
Jde o některé osoby obviněnému blízké a orgán sociálně-právní ochrany dětí. Tyto osoby vykonávají obhajovací práva ve prospěch obviněného vlastním jménem. Obsah těchto práv je uveden na různých místech zákona. Příbuzní obviněného v přímém pokolení, sourozenci, osvojitel a osvojenec, manžel, partner a druh mohou podávat v jeho prospěch odvolání, stížnost proti usnesení o vazbě a ochranném léčení a o zabezpečovací detenci, mohou podat návrh na zahlazení odsouzení, nebo zvolit obviněnému obhájce. Pokud jde o mladistvého obviněného, mají tyto osoby právo podávat v jeho prospěch stížnost vždy.
Orgán sociálně-právní ochrany dětí se bez zbytečného odkladu informuje o zahájení trestního stíhání proti mladistvému. Doručí se mu opis obžaloby, rozsudku a usnesení, vyrozumí se o hlavním líčení a veřejném zasedání. Má právo při těchto jednáních činit návrhy, klást vyslýchaným otázky, pronést závěrečnou řeč po mladistvém, podávat opravné prostředky ve prospěch mladistvého, a to i proti jeho vůli.
Ukončení obhajoby
K ukončení obhajoby může dojít kdykoliv v průběhu trestního řízení. Ukončení závisí zejména na skutečnosti a jakým způsobem obhajoba vznikla, zda byl obhájce ustanoven, zvolen či určen.
Vykonání úkonů, k nimž byl obhájce zmocněn
Tato situace se týká zvolené obhajoby a je zde podstatné znění samotné smlouvy o zmocnění obhájce. Obviněný je oprávněn si obhájce zvolit pro celé trestní řízení, ale i pouze pro konkrétní úkon. Jestliže je zmocnění založeno pouze ke konkrétnímu úkonu, obhajoba končí provedením tohoto úkonu. Pokud nebylo zmocnění obhájci uděleno za jiných podmínek, končí obhajoba skončením trestního řízení, konkrétně pravomocným rozhodnutím o zastavení trestního řízení, o postoupení věci mimosoudnímu orgánu, o narovnání nebo pravomocným rozsudkem. Ovšem i když zmocnění již zaniklo, obhájce je oprávněn podat ve prospěch obviněného dovolání, zúčastnit se řízení o dovolání, podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu.[11]
Odvolání (výpověď) plné moci obviněným
Obviněný je k odvolání plné moci oprávněn kdykoliv bez udání důvodu. Obviněný se může po odvolání následně obhajovat sám (pokud nejde o případ nutné obhajoby) nebo si zvolit nového obhájce. Pokud by šlo o případ nutné obhajoby a obviněný by zmocnění odvolal, obviněnému by byla poskytnuta lhůta ke zvolení nového obhájce a po uplynutí této lhůty by byl obhájce ustanoven soudem. Odvolání obhajoby je vůči orgánům činným v trestním řízení účinné od okamžiku, kdy mu je toto oznámeno.
Výpověď plné moci obhájcem
Obhájce může vypovědět plnou moc, pokud je k tomu zákonem oprávněn. Advokát je dle §20 odst. 2 a 3 zákona o advokacii oprávněn učinit výpověď, pokud dojde k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem, klient neposkytuje potřebnou součinnost, klient i přes poučení advokátem o tom, že jeho pokyny jsou v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, trvá na tom, aby advokát i přesto postupoval dle těchto pokynů, nebo nesloží-li klient přiměřenou zálohu na odměnu za poskytnutí právních služeb, i když byl o to advokátem požádán. Advokát je povinen vypovědět obhajobu vždy, když dodatečně zjistí některou skutečnost odůvodňující odmítnutí poskytnutí právních služeb dle §19 zákona o advokacii.
Smrt obviněného nebo obhájce
Trestní stíhání proti osobě, která zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou, je nepřípustné, je tedy třeba trestní řízení zastavit. Tímto okamžikem zaniká zmocnění obhájce. Pokud zemře obhájce obviněného, obviněný je povinen tuto skutečnost oznámit organům činným v trestním řízení a zvolit si obhájce nového. Pokud tak neučí a jde o případ nutné obhajoby, ustanoví nového obhájce soud.
Vykonání úkonů, k nimž byl obhájce ustanoven
Jde o situaci, kdy není obhájce zvolen obviněným, ale ustanoven soudem. Jedná se tedy o tzv. nutnou obhajobu. V tomto případě zmocnění končí tehdy, když pominou důvody nutné obhajoby dle §38 odst. 1 TŘ.[1] Obhajoba zaniká okamžikem zrušení ustanovení obhájce – jeho doručením.
- ↑ 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
- ↑ 2,0 2,1 Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o soudnictví ve věcech mládeže“).
- ↑ FENYK, Jaroslav. a kol. Trestní právo procesní. 7. aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019. 952 s.
- ↑ 4,0 4,1 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
- ↑ DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní řád (č. 141/1961 Sb.). Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. 2552 s.
- ↑ VANTUCH, Pavel. Obhajoba obviněného. 3. doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. 672 s.
- ↑ viz výše kapitola Pojem obhájce, 3. odstavec.
- ↑ MOLEK, Pavel. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters, 2012. 576 s.
- ↑ VANTUCH, Pavel. Trestní řízení z pohledu obhajoby. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014. 1280 s.
- ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018. 864 s.
- ↑ JELÍNEK, Jiří, UHLÍŘOVÁ, Marta. Obhájce v trestním řízení. Praha: Leges, 2011. 416 s.