Stížnost v trestním řízení

Stížnost, odvolání a odpor jsou řádnými opravnými prostředky, které směřují proti nepravomocnému rozhodnutí vydanému v trestním řízení. Stížnost je jediným řádným opravným prostředkem, který směřuje proti rozhodnutí vydanému ve formě usnesení. Za splnění zákonem stanovených podmínek je možné stížnost podat proti usnesení jakéhokoli orgánu činného v trestním řízení, tedy jak proti usnesení policejního orgánu, státního zástupce, tak i soudu. Stížnost však není přípustná vůči všem usnesením. Je tomu tak zejména proto, že usnesením se zpravidla rozhoduje v méně závažných otázkách, proto je právní úprava stížnosti pojata tak, aby bylo řízení o stížnosti jednodušší, rychlejší a méně formální.

Systematika

Stížnost a řízení o ní je upraveno v hlavě sedmé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“ nebo „TŘ“), konkrétně v § 141 – 150 TŘ. Stížnost je však obsažena i v řadě jiných ustanovení napříč trestním řádem, zejm. její přípustnost, či okruh osob oprávněných k jejímu podání.

Předmět stížnosti a její přípustnost

Stížností nelze napadnout veškerá usnesení orgánů činných v trestním řízení, ale jen některá z nich. Okruh usnesení, proti kterým je stížnost přípustná a podmínky přípustnosti stížnosti stanoví § 141 odst. 2 TŘ.

Policejní orgán je činný v přípravném řízení, během kterého zásadně rozhoduje usnesením. Stížností lze napadnout každé takové usnesení policejního orgánu, a to bez ohledu na to, o jaké otázce svým usnesením rozhoduje.

Dále je stížnost přípustná proti usnesení soudu a usnesení státního zástupce, ale pouze za předpokladu, že jsou kumulativně splněny následující dvě podmínky. První podmínkou je, že trestní řád podání stížnosti proti těmto usnesením výslovně připouští. Jedná se zejména o takové případy, kdy je z hlediska jejich významu třeba, aby byl uplatněn princip dvojinstančnosti řízení. Jedná se např. o usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o povolení obnovy, usnesení o pořádkové pokutě a další. Druhou podmínkou je, že soud nebo státní zástupce rozhodovali usnesením ve věci v prvním stupni. Pokud nejsou tyto dvě uvedené podmínky splněny současně, stížnost není proti danému usnesení přípustná.

Dle § 147 odst. 3 TŘ lze podat proti usnesení nejvyššího státního zástupce stížnost jen v případě, že o ní přísluší rozhodnout soudu. O takových stížnostech pak rozhoduje Nejvyšší soud.

Proti usnesení Nejvyššího soudu není stížnost přípustná.

Forma, obsahové náležitosti stížnosti

Stížnost lze podat v jakékoli formě pro podání dle § 59 odst. 1 TŘ, tedy písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem, přičemž musí splňovat obecné obsahové náležitosti podání dle § 59 odst. 3 TŘ. Z podání musí být zřejmé, kdo jej činí, které věci se týká, co sleduje a musí být podepsáno a datováno a předloženo s potřebným počtem stejnopisů a přílohami. Podaná stížnost se posuzuje vždy dle svého obsahu, i přestože by byla nesprávně označena, Stížnost dále nemusí být odůvodněna, neboť trestní řád takovou povinnost neukládá.

Osoby oprávněné k podání stížnosti

V § 142 stanoví trestní řád okruh osob oprávněných k podání stížnosti. V první řadě může podat stížnost osoba, které se usnesení přímo dotýká, tedy osoba, o jejíchž právech a povinnostech bylo usnesením rozhodnuto.

Další oprávněnou osobou k podání stížnosti je osoba, která dala podnět k usnesení podnět svým návrhem, k jehož podání ji zákon opravňuje.

Státní zástupce může podat stížnost proti kterémukoli usnesení soudu, a to buď ve prospěch osoby, které se usnesení přímo dotýká, anebo v jeho neprospěch, a to i proti vůli této osoby.

Za obviněného mohou podat stížnost také jeho zákonný zástupce či obhájce, který je oprávněn podat stížnost i proti vůli obviněného nebo i v případě, že se obviněný práva podat proti usnesení stížnost výslovně vzdal. Zmocněnec potom může podat stížnost za poškozeného či osobu na řízení zúčastněnou.

V případě řízení proti mladistvému dle zákona č. 218/2003 Sb., soudnictví ve věcech mládeže jsou oprávněny podat stížnost pouze ve prospěch mladistvého rovněž jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, manžel a druh a také orgán sociálně-právní ochrany dětí, který tak může učinit i proti jeho vůli.

Dalšími oprávněnými osoba jsou osoby, které mohou podat ve prospěch obviněného odvolání. Tyto osoby však nejsou oprávněny podat stížnost proti všem usnesením, ale pouze proti usnesení o vazbě, ochranném léčení a o zabezpečovací detenci, a to pouze ve prospěch obviněného.

Lhůta a místo podání

Dle § 143 odst. 1 TŘ se stížnost podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení. Lhůta pro podání stížnosti tak počíná běžet od okamžiku, kdy je usnesení vyhlášeno v přítomnosti toho, komu je třeba oznámit, nebo je mu doručen opis usnesení. Jedná se o lhůtu procesní a pro počítání lhůt, tedy pro počátek, běh, skončení a zachování lhůty pro podání stížnosti se použije § 60 TŘ.

V situacích, kdy je obviněný zastoupen obhájcem či opatrovníkem a usnesení se oznamuje jak jemu, tak i obhájci či opatrovníku, běží třídenní lhůta od oznámení, ke kterému došlo nejpozději.

Osobám, které jsou oprávněné podat stížnost ve prospěch obviněného dle § 141 odst. 2 TŘ, končí lhůta pro podání stížnosti stejným dnem jako obviněnému. Státnímu zástupci běží lhůta vždy samostatně, bez ohledu na konec lhůty, jež běží obviněnému.

Pokud dojde ke zpětvzetí stížnosti podané státním zástupcem ve prospěch obviněného, běží obviněnému nová lhůta pro podání stížnosti, a to od vyrozumění o jejím zpětvzetí.

Ve výjimečných případech může dojít za splnění podmínek ustanovených v § 61 TŘ k navrácení marně uplynulé lhůty pro podání stížnosti.

Účinky spojené s podáním stížnosti

V některých případech může mít podání stížnosti odkladný, neboli suspenzivní účinek, což „znamená, že usnesení napadené stížností, která byla podána včas a k tomu oprávněnou osobou, nelze vykonat, dokud usnesení nenabude právní moc.“ Odkladný účinek stížnosti však nenastává automaticky podáním stížnosti proti jakémukoli usnesení. Stížnost má odkladný účinek pouze v případech, kdy to zákon výslovně stanoví. Jde zejména o případy, kdy se jedná o usnesení zásadnější povahy, např. usnesení o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci. Pokud tedy není odkladný účinek stížnosti v zákoně výslovně uveden, je napadené rozhodnutí předběžně vykonatelné, tzn.., že je vykonatelné ihned po vyhlášení usnesení, resp. poté, co bylo usnesení učiněno, pokud se nevyhlašuje. S podáním stížnosti se však automaticky pojí účinek devolutivní, který znamená, že o stížnosti zásadně rozhoduje orgán vyššího stupně, než který vydal napadené usnesení. Výjimkou z devolutivního účinku je tzv. autoremedura, kdy za splnění zákonem stanovených podmínek může stížnosti vyhovět orgán, který stížností napadené usnesení vydal.

Vzdání se a zpětvzetí stížnosti

Osoba oprávněná k podání stížnosti se může práva na podání stížnosti proti usnesení výslovně vzdát. Musí tak učinit prohlášením vůči orgánu, který rozhodnutí vydal, a to ve formě pro podání dle § 59. odst. 1 TŘ. Dále se musí jednat o vzdání se výslovné, to znamená, že z prohlášení oprávněné osoby musí být zřejmá vůle osoby vzdát se práva k podání stížnosti, a to bez výhrad a zcela. Jednou učiněné vzdání se podání stížnosti je již neodvolatelné. I když se oprávněná osoba výslovně vzdala podání stížnosti, nebrání to možnosti, aby byla v její prospěch podána stížnost ze strany státního zástupce, orgánu sociálně-právní ochrany dětí v případě řízení proti mladistvému, případně i dalších osob.

Již podanou stížnost má oprávněná osoba právo vzít výslovně zpět, a to do okamžiku, dokud o stížnosti nebylo rozhodnuto příslušným orgánem. Musí taktéž splňovat formu požadovanou pro podání dle § 59 odst. 1 TŘ a stejně jako vzdání se stížnosti je její zpětvzetí neodvolatelné. Stížnost může být vzata zpět zcela nebo z části jen ohledně jednoho z vícero napadených výroků usnesení. Trestní řád však nestanoví žádný okamžik, kdy je možné vzít stížnost nejpozději zpět. Stížnost státního zástupce může vzít zpět i státní zástupce jemu nadřízený.

Pokud byla stížnost podána jinou oprávněnou osobou ve prospěch obviněného, případně jeho obhájcem nebo opatrovníkem, může být vzata zpět pouze s výslovným souhlasem obviněného, což neplatí pro státního zástupce, který může vzít stížnost podanou ve prospěch obviněného i bez jeho souhlasu. V takovém případě však běží od okamžiku vyrozumění o tom, že byla stížnost vzata zpět, obviněnému nová lhůta pro podání stížnosti.

Stížnostní důvody

Zákon v případě stížnosti neukládá povinnost ji odůvodnit. Lze tedy podat i tzv. blanketní stížnost, kterou je příslušný orgán povinen projednat a rozhodnout o ni. Trestní řád však vymezuje v § 145 obecně stížnostní důvody, které určují, jakou část usnesení a proč je možné stížností napadnout. Usnesení lze napadnout z důvodu, že je některý z jeho výroků nesprávný, nebo pro porušení ustanovení o řízení, které vydanému rozhodnutí předcházelo, pokud zároveň toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého z výroků usnesení. Nesprávnost výroku může spočívat v jeho nezákonnosti či neodůvodněnosti a může spočívat jak ve vadách skutkových, tak právních, které mohou být hmotněprávního i procesního charakteru. V případě porušení ustanovení o řízení, které rozhodnutí předcházelo, se musí jednat o takové porušení, které mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení. Zákon tedy nevyžaduje, aby k takovému porušení řízení skutečně došlo, pro naplnění důvodu postačí, že takový následek toto porušení způsobit mohlo. Stížnost však není možné podat pouze proti odůvodnění usnesení, a to ani v případě, že by obsahovalo vady.

Dále zákon umožňuje opřít stížnost o nové skutečnosti a důkazy, které mohli být stěžovateli známy již dříve.

Principy řízení o stížnosti

Kromě obecný zásad trestního řízení se v řízení o opravných prostředcích, a tedy i v řízení o stížnosti, uplatňují principy specifické pro odvolací řízení.

Stížnost je jediným opravným prostředkem, u kterého se v rámci řízení uplatní princip revizní, jenž je zakotven v § 147 TŘ. Uplatnění revizního principu znamená, že orgán projednávající opravný prostředek je povinen přezkoumat napadené usnesení v celém rozsahu a ze všech relevantních hledisek bez ohledu na to, jaké vady usnesení či jemu předcházejícímu řízení oprávněná osoba ve stížnosti vytkla. Revizní princip se však u stížnosti neuplatní úplně, nýbrž je omezen § 147 odst. 2 TŘ, který stanoví: „Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení.“ Je také omezen zásadou reformationis in peius.

Řízení před orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřuje

Jak bylo zmíněno výše, stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení směřuje. Jelikož má ale podání stížnosti za následek tzv. devolutivní účinek, rozhoduje o podané stížnosti dle § 146 odst. 2 TŘ orgán nadřízený orgánu, který napadené usnesení vydal. Výjimkou z devolutivního účinku stížnosti je tzv. autoremedura. Jedná se o institut zakotvený v § 146 odst. 1 TŘ, dle kterého může orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, o stížnosti sám rozhodnout tak, že ji zcela vyhoví, čím se rozumí změna napadeného usnesení ve prospěch stěžovatele, a to v souladu s petitem stížnosti, nebo nad jeho rámec. Takový postup je možný pouze za předpokladu, že se změna původního usnesení nedotkne práv jiné strany trestního řízení. Pokud jde o usnesení policejního orgánu, které bylo vydáno se souhlasem státního zástupce, může policejní orgán využít autoremedury jen se souhlasem státního zástupce. Užití autoremedury je však fakultativní, ale pokud jsou pro její uplatnění naplněny veškeré podmínky, měl by ji orgán zejm. kvůli dodržení požadavku rychlosti a hospodárnosti využít.

Pokud tedy nebyl uplatněn výše popsaný postup, předloží orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám věc k rozhodnutí nadřízenému správnímu orgánu:

• Policejní orgán předá věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonával nad přípravným řízením dozor, případně nadřízenému státnímu zástupci, pokud bylo napadené usnesení vydáno s jeho souhlasem nebo na jeho pokyn.
• Státní zástupce předloží věc nadřízenému státnímu zástupci nebo soudu
• Evropský žalobce příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce nebo soudu
• Předseda senátu okresního soudu předá věc nadřízenému krajskému soudu, předseda senátu krajského soudu nadřízenému vrchnímu soudu a předseda senátu vrchního soudu Nejvyššímu soudu.
• A státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejvyššímu státnímu zástupci.

„Nadřízený orgán rozhoduje vždy na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování, který se může v některých případech i výrazně odlišovat od stavu existujícího v době vydání napadeného usnesení, protože stížnost lze opřít o nové skutečnosti a důkazy.“

V § 146a TŘ je pak speciálně upraveno rozhodování o stížnosti proti rozhodnutím o zajištění osob a majetku a o uložení pořádkové pokuty. Jedná se o ustanovení, které stanoví výjimky ve vztahu k obecnému postupu rozhodování dle § 146 TŘ. O stížnostech proti vyjmenovaným usnesením policejního orgánu a státního zástupce je rozhoduje soud. A to buď soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal, nebo v případě stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonával v přípravném řízení dozor. Soud zpravidla rozhoduje o stížnosti do pěti dnů od uplynutí lhůty k jejímu podání.

Rozhodnutí nadřízeného orgánu

Pokud nedošlo k vyhovění stížnosti orgánem, proti jehož usnesení stížnost směřovala, předloží věc k rozhodnutí svému nadřízenému orgánu, který o stížnosti rozhoduje usnesením. Pokud bylo podáno proti témuž usnesení více stížností, musí o nich orgán rozhodnout usnesení v jediném řízení.

Nadřízený orgán stížnost zamítne, pokud není proti danému usnesení přípustná. Dále stížnost zamítne, pokud byla podána opožděně, osobou k jejímu podání neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou předtím vzala zpět a také proto, že stížnost není důvodná, tedy že nebyly ve veškerých výrocích napadeného usnesení shledány vady a vadami netrpělo ani řízení napadenému usnesení předcházející.

Pokud orgán stížnost nezamítne, napadené usnesení nebo jeho část zruší, a pokud je třeba ve věci vydat nové rozhodnutí, buď o ní rozhodne sám, nebo uloží orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřovala, aby věc znovu projednal a rozhodl.

V případě, že orgán zruší usnesení o zastavení trestního stíhání, může věc vrátit státnímu zástupci k došetření, pokud je třeba pro objasnění věci.

Orgán nemusí vyslovit zrušení napadeného usnesení, pokud vada záleží v tom, že zcela chybí výrok tohoto usnesení nebo výrok usnesení není úplný a takové usnesení sám doplní, anebo uloží orgánu, který napadené usnesení vydal, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo jej doplnil.

Právní názor nadřízeného orgánu je závazný pro orgán, kterému byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a také je povinen provést úkony, jejichž provedení nadřízený orgán nařídil.

Zákaz reformationis in peius a zásada beneficium cohaesioni

Zásada zákaz reformationis in peius znamená zákaz změny k horšímu. Jedná se o zásadu, kdy orgán rozhodující o stížnosti nesmí změnit napadené usnesení v neprospěch osoby, která tento opravný prostředek podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána. Pokud však nastane situace, kdy je podána stížnost jak ve prospěch, tak i v neprospěch téže osoby a následně dojde ke zrušení usnesení, které je stížností napadáno, pak se zákaz reformationis in peius neuplatní. To však neplatí, dojde-li ke zrušení napadeného usnesení kvůli stížnosti podané ve prospěch osoby, zatím co stížnost podaná v její neprospěch je zamítnuta.

Zásada beneficium cohaesionis rozšiřuje revizní princip tak, že pokud změní orgán usnesení ve prospěch obviněného, a to z důvodu, který prospívá i spoluobviněnému, ve prospěch kterého nebyla stížnost podána, změní toto usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

Zdroje

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů

FENYK, Jaroslav a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 588 – 684.

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 663 - 676

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 849 – 861.

ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1754 – 1809.

HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009.