Kollační povinnost: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Značka: editace z VisualEditoru)
(→‎3.➞Předmět kollace)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Není zobrazeno 16 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
−
<big><big>Kollační povinnost</big></big>
+
=== <big>'''1. Pojem kollace'''</big> ===
−
<big>Obsah:</big>
+
Kollace je institutem [[Úvod do římského dědického práva|dědického práva]]. Obecně se jí míní „''povinnost některých prétorských zákonných dědiců, konkurujících v téže třídě s jinými sui heredes, přidat''“<ref>BARTOŠEK, Milan. ''Encyklopedie římského práva''. Praha: Academia, 1994, s. 65.</ref> těmto napřed poměrný díl svého majetku, jejž dostali od svého otce ''[[Právní jednání|inter vivos]]''. Tato povinnost spoludědiců vycházela z praetorského práva.<ref>Kincl, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. ''Římské právo''. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 301.</ref> To cílilo na vyrovnání postavení emancipovaného dědice a dědiců jsoucích v moci (''sui heredes'') otce rodiny (''[[pater familias]]'').<ref>G, 3, 26. Cit. podle KINCL, Jaromír. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. ''is.muni.cz''. [cit. 19. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf</ref> Emancipovaný dědic totiž pro sebe mohl nabývat majetek, kdežto neemancipovaný dědic stále přispíval do majetku otce rodiny. Majetek pak – po smrti otce rodiny – přešel poměrným dílem rovněž na dědice již emancipovaného.<ref>BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva [online]. ''digi.law.muni.cz''. [cit. 12. 11. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/11421/Rimske_pravo_od_1919_0006-1932-1.pdf?sequence=1&isAllowed=y, s. 672.</ref> 
−
1. Pojem kollace
 
−
2. Vznik a vývoj kollační povinnosti
 
−
3. Předmět kollace
 
−
4. Druhy kollační povinnosti
 
  
−
<big>1. Pojem kollace</big>
+
Nechtěl-li se však emancipovaný dědic zapojit do řízení o pozůstalosti vnesením svého majetku do ní, učinit tak nemusel. Jeho vlastní majetek mohl totiž být již tak značný, že se mu dělba s ostatními dědici nemusela vyplatit.<ref>DOMINGO, Rafael. ''Roman Law: An Introduction.'' London: Routledge, 2018, s. 169.</ref>
  
−
Kollace je institutem dědického práva. Obecně se jí míní povinnost některých prétorských zákonných dědiců, konkurujících v téže třídě s jinými sui heredes, přidat“  těmto napřed poměrný díl svého majetku, jejž dostali od svého otce inter vivos. Tato povinnost spoludědiců vycházela z praetorského práva. To cílilo na vyrovnání postavení emancipovaného dědice a dědiců jsoucích v moci (sui heredes) otce rodiny (pater familias).  Emancipovaný dědic totiž pro sebe mohl nabývat majetek, kdežto neemancipovaný dědic stále přispíval do majetku otce rodiny. Majetek pak – po smrti otce rodiny – přešel poměrným dílem rovněž na dědice již emancipovaného.
+
=== <big>'''2. Vznik a vývoj kollační povinnosti'''</big> ===
−
Nechtěl-li se však emancipovaný dědic zapojit do řízení o pozůstalosti vnesením svého majetku do ní, učinit tak nemusel. Jeho vlastní majetek mohl totiž být již tak značný, že se mu dělba s ostatními dědici nemusela vyplatit.  
+
V primitivní římské společnosti dlouho převažovaly agnátské vazby nad kognátskými. S rozpadem starých politických struktur vystupuje do popředí potřeba upřednostnit v dědickém právu osoby se zůstavitelem pokrevně příbuzné. Po dlouhou dobu však v této oblasti plnil úlohu reformátora pouze praetor.<ref>Např. tím, že poskytoval dědicům držbu majetku, skutečné panství – „''bonorum possessio“''. BONFANTE, op. cit., s. 612–613.</ref> 
  
−
<big>2. Vznik a vývoj kollační povinnosti</big>
+
Zprvu měli intestátní a nepominutelné dědické právo pouze vlastní dědicové, tedy osoby podřízené otcovské moci. Na základě praetorské činnosti však tato práva nabyly rovněž emancipované děti zůstavitele. Aby vyvážil vzniklou nerovnost – neboť majetek, jejž nabyly za zůstavitelova života ''sui heredes'', nabyly po jeho smrti z poměrné části rovněž emancipované děti –, uložil praetor ediktem emancipovaným dětem, které měly dědit v první dědické třídě (''unde liberi''), nepominutelným dědicům (''bonorum possessio contra tabulas''),<ref>HEYROVSKÝ, Ladislav. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. ''digi.law.cz''. [cit. 10. 12. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y, s. 1110–1111. </ref>  jakož i všem zůstavitelovým dětem, jež mu nebyly v době jeho smrti podřízeny,<ref>Mohlo se jednat kupř. o děti, adoptované do cizí rodiny, či o provdané dcery, podřízené moci svého manžela, mohlo ale jít např. rovněž o děti cizince, jež se tomuto již – vlivem jeho pozdního nabytí římského občanství – nestaly dle římského práva podrobenými.   </ref> vložit celé své jmění, vlastněné v době zůstavitelovy smrti, do dědictví.<ref>BONFANTE, op. cit., s. 673. Např. Nicholas, B. ''An Introduction to Roman Law''. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 249, však píše o povinnosti započtení části majetku emancipovaného syna, odpovídající podílu vlastního dědice na otcově dědictví.</ref> Emancipovaný samozřejmě musel mít na účasti v pozůstalostním řízení zájem. Postačoval-li by mu jeho vlastní majetek, nemusel se řízení vůbec účastnit.<ref>DOMINGO, ''op. cit''., s. 169.</ref>  
  
−
V primitivní římské společnosti dlouho převažovaly agnátské vazby nad kognátskými. S rozpadem starých politických struktur vystupuje do popředí potřeba upřednostnit v dědickém právu osoby se zůstavitelem pokrevně příbuzné. Po dlouhou dobu však v této oblasti plnil úlohu reformátora pouze praetor.
+
Na základě stipulačního slibu, rukojmího nebo zástavy a později i vydáním majetku k rozdělení (''re'') či srážkou částky na tom kterém dědickém podílu „''oprávněný stane se účastným statků zavázaného''“.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112. Jednalo se o kollaci prováděnou ''cautione'', BONFANTE, op. cit., s. 674.</ref> Splnění kollační stipulace nebylo tedy podmínkou pro udělení ''bonorum possessio'' (držby majetku). Její neprovedení ''per contumaciam'' (ze zpupnosti) však mělo za následek ztrátu dědických žalob, a to až do doby splnění kollační povinnosti.  
  
−
Zprvu měli intestátní a nepominutelné dědické právo pouze vlastní dědicové, tedy osoby podřízené otcovské moci. Na základě praetorské činnosti však tato práva nabyly rovněž emancipované děti zůstavitele. Aby vyvážil vzniklou nerovnost – neboť majetek, jejž nabyly za zůstavitelova života sui heredes, nabyly po jeho smrti z poměrné části rovněž emancipované děti –, uložil praetor ediktem emancipovaným dětem, které měly dědit v první dědické třídě (unde liberi), nepominutelným dědicům (bonorum possessio contra tabulas), jakož i všem zůstavitelovým dětem, jež mu nebyly v době jeho smrti podřízeny, vložit celé své jmění, vlastněné v době zůstavitelovy smrti, do dědictví. Emancipovaný samozřejmě musel mít na účasti v pozůstalostním řízení zájem. Postačoval-li by mu jeho vlastní majetek, nemusel se řízení vůbec účastnit.  
+
Podmínkou možnosti uplatnění nároku na kollaci byla újma vlastního dědice vznikající z konkurence s emancipovaným dědicem v [[Univerzální a singulární sukcese|dědické posloupnosti]] v témže kmeni (''stirps'').<ref>D 37, 6, 1, 3. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). ''[[Kodex|Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti]]. Vol. I.+II.'' Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: ''The Roman Law Library'' [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm</ref> Jestliže by tedy vlastní dědic obdržel více či by jeho podíl byl stejný jako podíl emancipovaného, nemohl by po něm požadovat kollaci.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1111–1112.</ref>   
  
−
Na základě stipulačního slibu, rukojmího nebo zástavy a později i vydáním majetku k rozdělení (re) či srážkou částky na tom kterém dědickém podílu „oprávněný stane se účastným statků zavázaného“.  Splnění kollační stipulace nebylo tedy podmínkou pro udělení bonorum possessio (držby majetku). Její neprovedení per contumaciam (ze zpupnosti) však mělo za následek ztrátu dědických žalob, a to až do doby splnění kollační povinnosti.  
+
K majetku emancipovaného, vneseného do dědictví, se započítávalo (konferovalo) vše, co před smrtí zůstavitele pozbyl ze zlého úmyslu (''dolo malo''). Od majetku emancipovaného vnášeného do dědictví se naopak odečítaly jeho dluhy (''deducto aere alieno''). Neměl-li však emancipovaný majetek, pomocí nějž by svou kollační povinnost mohl uskutečnit, připadl jeho podíl ostatním oprávněným dědicům. V případě, že tito neposkytli jistotu budoucího navrácení majetku – po splnění kollační povinnosti – emancipovanému, dědický podíl spravoval opatrovník. Po vykonání kollace nabyl emancipovaný rovněž zpět ''actiones hereditariae''.<ref>Ibid., s. 1113. Praetorský dědic se mohl na základě ''interdiktu Quorum bonorum'' domáhat vydání věcí zůstavitele, a to i proti civilnímu dědici. Ten však mohl poté uplatnit žalobu ''hereditatis petitio''. O úspěchu ve sporu mezi praetorským a civilním dědicem pak rozhodovala věcná podloženost držby pozůstalosti (bonorum possessio cum / sine re). Udělil-li praetor držbu pozůstalosti jakožto věcně podloženou, hereditatis petitio pravděpodobně úspěšnou nebyla. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK., op. cit., s. 304. </ref> 
  
−
Podmínkou možnosti uplatnění nároku na kollaci byla újma vlastního dědice vznikající z konkurence s emancipovaným dědicem v dědické posloupnosti v témže kmeni (stirps). Jestliže by tedy vlastní dědic obdržel více či by jeho podíl byl stejný jako podíl emancipovaného, nemohl by po něm požadovat kollaci.  
+
V [[Dělení práva v římském právu|poklasické době]] dospěl vývoj římského práva k utvoření institutu vnesení majetku potomků (''collatio descendentium''), kdy se do dědictví započítávalo již jen vše, co potomci bezúplatně nabyli od zůstavitele za jeho života.<ref>Jednalo se tedy i o ''militia:'' majetek, vynaložený otcem za účelem získání určitého postavení syna ve společnosti. BONFANTE, op. cit., s. 674.</ref>
  
−
K majetku emancipovaného, vneseného do dědictví, se započítávalo (konferovalo) vše, co před smrtí zůstavitele pozbyl ze zlého úmyslu (dolo malo). Od majetku emancipovaného vnášeného do dědictví se naopak odečítaly jeho dluhy (deducto aere alieno). Neměl-li však emancipovaný majetek, pomocí nějž by svou kollační povinnost mohl uskutečnit, připadl jeho podíl ostatním oprávněným dědicům. V případě, že tito neposkytli jistotu budoucího navrácení majetku – po splnění kollační povinnosti – emancipovanému, dědický podíl spravoval opatrovník. Po vykonání kollace nabyl emancipovaný rovněž zpět actiones hereditariae.
+
Jednalo se tedy v podstatě o obligatorní kollaci, jež v tomto stavu přetrvala až do dnešních dnů.<ref>REBRO, Karol. BLAHO, Peter. ''Rímske právo.'' Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 368.</ref> Kollace descendentů probíhala po Justiniánově [[Novellae|Novelle]] 118 vedle intestátní posloupnosti rovněž při testamentární posloupnosti,<ref>BONFANTE, op. cit., s. 674.</ref> a to ''in natura'' – ledaže ji zůstavitel z kollace vyloučil.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.</ref>  Od dob císaře Diokleciána však emancipovaným mohlo být vyhrazeno z pozůstalosti ''praecipuum'',<ref>Jednalo se o „''zvláštní majetkový prospěch''“, poskytovaný dědici zůstavitelem ''inter vivos'' formou odkazu. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 305–306.</ref> ledaže zůstavitel dar odvolal.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.</ref>
  
−
V poklasické době dospěl vývoj římského práva k utvoření institutu vnesení majetku potomků (collatio descendentium), kdy se do dědictví započítávalo již jen vše, co potomci bezúplatně nabyli od zůstavitele za jeho života.  
+
===  <big>'''3. Předmět kollace'''</big> ===
 +
Předmětem kollace bylo všechno, co měl emancipovaný v době zůstavitelovy smrti ve svém jmění, jakož i to, co by vlastnil nebýt svého zlého úmyslu<ref>D 37, 6, 1, 23.</ref> (viz výše), při současném odečtení dluhů. Jednalo se tedy o aktiva emancipovaného; konferovaly se však i plody, vytěžené z jmění po zůstavitelově smrti .<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112.</ref> Jako řádný hospodář<ref>Jednalo se o míru zavinění ''culpa levis'', tedy o lehkou nedbalost, z odpovědnosti za niž se mohl emancipovaný vyvázat právě prokázáním péče řádného hospodáře vůči správě svého majetku.</ref>  odpovídal emancipovaný za ztráty na svém majetku, vzniklé po smrti zůstavitele.<ref>BONFANTE, op. cit., s. 673.</ref>
  
−
Jednalo se tedy v podstatě o obligatorní kollaci, jež v tomto stavu přetrvala až do dnešních dnů . Kollace descendentů probíhala po Justiniánově Novelle 118 vedle intestátní posloupnosti rovněž při testamentární posloupnosti, a to in natura – ledaže ji zůstavitel z kollace vyloučil. Od dob císaře Diokleciána však emancipovaným mohlo být vyhrazeno z pozůstalosti praecipuum, ledaže zůstavitel dar odvolal.  
+
Do předmětu kollace naopak nespadalo ''peculium castrense'' ani ''peculium quasi castrense''.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112. D 37, 6, 1, 15. </ref> V případě prvně zmíněného institutu šlo o majetek, nabytý ve vojenských táborech za dobu vojenské služby, kdežto u druhého pojmu se jednalo o majetek nabytý ve státních službách jakožto duchovní či advokát nebo získaný od císaře či císařovny. O těchto majetcích mohli synové volně pořizovat testamentem a později i ''inter vivos'',<ref>V překladu „''mezi živými''“.</ref> jako kdyby byli ''patres familias''.<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK., op. cit., s. 146–147.</ref> Význam institutu kollace byl uznáním institutu peculia značně umenšen.<ref>BONFANTE, op. cit., s. 673–674.</ref>
  
 +
Aktiva, vnesená do dědictví, se rozdělila poměrně „''mezi emancipovaného, ke kollaci zavázaného, samého a sui heredes''“<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112.</ref> oprávněné ke kollaci. K ostatním emancipovaným se při tom nepřihlíželo.
  
−
<big>3. Předmět kollace</big>
+
=== <big>'''4. Druhy kollační povinnosti'''</big> ===
 +
Kollaci můžeme dělit na ''collatio emancipati'' a ''collatio dotis'', příp. můžeme vydělit ještě i speciální druhy osob, povinných ke kollaci.
  
−
Předmětem kollace bylo všechno, co měl emancipovaný v době zůstavitelovy smrti ve svém jmění, jakož i to, co by vlastnil nebýt svého zlého úmyslu  (viz výše), při současném odečtení dluhů. Jednalo se tedy o aktiva emancipovaného; konferovaly se však i plody, vytěžené z jmění po zůstavitelově smrti . Jako řádný hospodář  odpovídal emancipovaný za ztráty na svém majetku, vzniklé po smrti zůstavitele .
+
==== '''a) Collatio emancipati''' ====
−
Do předmětu kollace naopak nespadalo peculium castrense ani peculium quasi castrense.  V případě prvně zmíněného institutu šlo o majetek, nabytý ve vojenských táborech za dobu vojenské služby, kdežto u druhého pojmu se jednalo o majetek nabytý ve státních službách jakožto duchovní či advokát nebo získaný od císaře či císařovny. O těchto majetcích mohli synové volně pořizovat testamentem a později i inter vivos, jako kdyby byli patres familias. Význam institutu kollace byl uznáním institutu peculia značně umenšen.  
+
V klasické době se jednalo o započtení všech aktiv emancipovaných synů zůstavitele, dědících podle intestátní posloupnosti či podle posloupnosti proti testamentu (totéž se týkalo i jejich potomků, zplozených po emancipaci<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 301.</ref>), do pozůstalosti. V případě, kdy emancipovaný syn již nežil, měly tuto povinnost jeho děti.
−
Aktiva, vnesená do dědictví, se rozdělila poměrně „mezi emancipovaného, ke kollaci zavázaného, samého a sui heredes“  oprávněné ke kollaci. K ostatním emancipovaným se při tom nepřihlíželo.
 
  
−
<big>4. Druhy kollační povinnosti</big>
+
V poklasické době šlo pak o kollaci vlastním dědicům již jen poměrné části majetku emancipovaných descendentů, již jim jejich otec za svého života bezúplatně poskytl (viz výše).
  
−
Kollaci můžeme dělit na collatio emancipati a collatio dotis, příp. můžeme vydělit ještě i speciální druhy osob, povinných ke kollaci.
+
Důsledkem přijetí Justiniánovy Novelly 115 zaniklo ''bonorum possessio contra tabulas''. Institut ''collationis emancipati'' tak přetrval pouze v intestátním dědickém právu.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.</ref>
  
−
'''a) Collatio emancipati'''
+
==== '''b) Collatio dotis''' ====
 +
V tomto případě šlo o započtení poměrné části [[Dos (věno)|věna]] provdané dcery,<ref>D 37, 7, 1, pr.</ref> které dostala od svého ''pater familias'', všem vlastním dědicům.<ref>SKŘEJPEK, op. cit., s. 242.</ref> Platila však zřejmě podmínka nevystoupení z dosavadní rodiny (tedy z moci svého ''pater familias'').<ref>KINCL, URFUS, SKŘEJPEK., op. cit., s. 302. BONFANTE, ''op. cit''., s. 673, však do výčtu osob povinných ke kollaci zařazuje i dcery provdané a podrobené manželově moci. REBRO s BLAHEM, ''op. cit''., s. 368, pak mají za to, že dcera zůstavitele (ať už ''sua'' ''pat<s>e</s>r<ins>is</ins><s>a</s> famillias'' či již emancipovaná) se mohla (hovoříme-li o klasické době) rozhodnout, zda věno (přijaté od svého otce, „''dos profecticia“'') do dědictví vnese, či nikoliv. Heyrovský, ''op. cit''., s. 1113–1114, však v souvislosti s klasickou dobou píše o povinnosti ke kollaci rovněž u ''dos adventiciae'' (věna přijatého od jiné osoby než od otce).</ref> V případě prodlení s kollací věna musela dcera zůstavitele platit úroky z prodlení.
  
−
V klasické době se jednalo o započtení všech aktiv emancipovaných synů zůstavitele, dědících podle intestátní posloupnosti či podle posloupnosti proti testamentu (totéž se týkalo i jejich potomků, zplozených po emancipaci ), do pozůstalosti. V případě, kdy emancipovaný syn již nežil, měly tuto povinnost jeho děti.
+
Na otázku možnosti emancipovaného konferovat poměrnou část z věna, poskytnutého dceři zůstavitele jinou osobou než otcem (''collatio adventicia''), byla v poklasické době vyřčena záporná odpověď. Emancipovaný tedy mohl započíst pouze poměrnou část z věna, jež své dceři dal ''pro futuro'' její otec.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1114.</ref> Již to však znamenalo posun v chápání institutu kollace, neboť jejím cílem již nebylo vyrovnat nespravedlnost dějící se ''suis heredibus'', nýbrž „''vyrovnati postavení povolaných potomků''“<ref>BONFANTE, op. cit., s. 674.</ref> v objemu majetku děděném po zůstaviteli.  
  
−
V poklasické době šlo pak o kollaci vlastním dědicům již jen poměrné části majetku emancipovaných descendentů, již jim jejich otec za svého života bezúplatně poskytl (viz výše).  
+
V pozdější, byzantské době se začala konferovat také ''donatio ante nuptias''.<ref>V překladu „''dar (darování) před uzavřením manželství''“.</ref> Nedostala-li nevěsta od otce věno ani jí či synovi nebylo darováno ''ante nuptias'', museli spoludědicům, konferujícím z jiného titulu, do kollace započíst rovněž obyčejné darování.<ref>Ibid.</ref> ''Collatio dotis'' pak zanikla kvůli vzniku všeobecné kollační povinnosti descendentů.<ref>HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.</ref>
−
Důsledkem přijetí Justiniánovy Novelly 115 zaniklo bonorum possessio contra tabulas. Institut collationis emancipati tak přetrval pouze v intestátním dědickém právu.  
 
  
−
'''b) Collatio dotis'''
+
==== '''c) Kollační povinnost jiných dětí zůstavitele''' ====
−
 
+
Zde se mohlo jednat o neemancipované zůstavitelovy děti, které však v době jeho smrti již nebyly podrobeny jeho otcovské moci. Pro příklad uveďme děti, adoptované do cizí rodiny.<ref>D 37, 6, 1, 14.</ref> Tyto měly povinnost vnést do dědictví celý svůj majetek kvůli jeho následnému rozdělení mezi všechny dědice.<ref>BONFANTE, op. cit., s. 673.</ref> Musely však být osobami ''sui iuris''.
−
V tomto případě šlo o započtení poměrné části věna provdané dcery,  které dostala od svého pater familias, všem vlastním dědicům.  Platila však zřejmě podmínka nevystoupení z dosavadní rodiny (tedy z moci svého pater familias).  V případě prodlení s kollací věna musela dcera zůstavitele platit úroky z prodlení.
+
<references />
−
 
+
__VŽDYOBSAH__
−
Na otázku možnosti emancipovaného konferovat poměrnou část z věna, poskytnutého dceři zůstavitele jinou osobou než otcem (collatio adventicia), byla v poklasické době vyřčena záporná odpověď. Emancipovaný tedy mohl započíst pouze poměrnou část z věna, jež své dceři dal pro futuro její otec.  Již to však znamenalo posun v chápání institutu kollace, neboť jejím cílem již nebylo vyrovnat nespravedlnost dějící se suis heredibus, nýbrž „vyrovnati postavení povolaných potomků“  v objemu majetku děděném po zůstaviteli.
 
−
 
 
−
V pozdější, byzantské době se začala konferovat také donatio ante nuptias.  Nedostala-li nevěsta od otce věno ani jí či synovi nebylo darováno ante nuptias, museli spoludědicům, konferujícím z jiného titulu, do kollace započíst rovněž obyčejné darování.  Collatio dotis pak zanikla kvůli vzniku všeobecné kollační povinnosti descendentů. 
 
−
 
 
−
'''c) Kollační povinnost jiných dětí zůstavitele'''
 
−
 
 
−
Zde se mohlo jednat o neemancipované zůstavitelovy děti, které však v době jeho smrti již nebyly podrobeny jeho otcovské moci. Pro příklad uveďme děti, adoptované do cizí rodiny. Tyto měly povinnost vnést do dědictví celý svůj majetek kvůli jeho následnému rozdělení mezi všechny dědice. Musely však být osobami sui iuris.
 
−
 
−
 
 
−
Soupis použitých pramenů:
 
−
Knihy:
 
−
1. Bartošek, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994.
 
−
2. Bonfante, P. Instituce římského práva [online]. digi.law.muni.cz. [cit. 12. 11. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/11421/Rimske_pravo_od_1919_0006-1932-1.pdf?sequence=1&isAllowed=y
 
−
3. D 37, 6, 1, 3; D 37, 6, 1, 14; D 37, 6, 1, 15; D 37, 6, 1, 23; D 37, 7, 1, pr. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm
 
−
4. G 3, 26. Cit. podle Kincl, J. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. is.muni.cz. [cit. 19. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf
 
−
5. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. digi.law.cz. [cit. 10. 12. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y
 
−
6. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995.
 
−
7. Nicholas, B. An Introduction to Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 1991.
 
−
8. Rebro, K, Blaho, P. Rímske právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019.
 
−
9. Skřejpek, M. Římské právo soukromé. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016.
 

Aktuální verze z 20. 7. 2022, 11:21

1. Pojem kollace

Kollace je institutem dědického práva. Obecně se jí míní „povinnost některých prétorských zákonných dědiců, konkurujících v téže třídě s jinými sui heredes, přidat“[1] těmto napřed poměrný díl svého majetku, jejž dostali od svého otce inter vivos. Tato povinnost spoludědiců vycházela z praetorského práva.[2] To cílilo na vyrovnání postavení emancipovaného dědice a dědiců jsoucích v moci (sui heredes) otce rodiny (pater familias).[3] Emancipovaný dědic totiž pro sebe mohl nabývat majetek, kdežto neemancipovaný dědic stále přispíval do majetku otce rodiny. Majetek pak – po smrti otce rodiny – přešel poměrným dílem rovněž na dědice již emancipovaného.[4]

Nechtěl-li se však emancipovaný dědic zapojit do řízení o pozůstalosti vnesením svého majetku do ní, učinit tak nemusel. Jeho vlastní majetek mohl totiž být již tak značný, že se mu dělba s ostatními dědici nemusela vyplatit.[5]

2. Vznik a vývoj kollační povinnosti

V primitivní římské společnosti dlouho převažovaly agnátské vazby nad kognátskými. S rozpadem starých politických struktur vystupuje do popředí potřeba upřednostnit v dědickém právu osoby se zůstavitelem pokrevně příbuzné. Po dlouhou dobu však v této oblasti plnil úlohu reformátora pouze praetor.[6]

Zprvu měli intestátní a nepominutelné dědické právo pouze vlastní dědicové, tedy osoby podřízené otcovské moci. Na základě praetorské činnosti však tato práva nabyly rovněž emancipované děti zůstavitele. Aby vyvážil vzniklou nerovnost – neboť majetek, jejž nabyly za zůstavitelova života sui heredes, nabyly po jeho smrti z poměrné části rovněž emancipované děti –, uložil praetor ediktem emancipovaným dětem, které měly dědit v první dědické třídě (unde liberi), nepominutelným dědicům (bonorum possessio contra tabulas),[7] jakož i všem zůstavitelovým dětem, jež mu nebyly v době jeho smrti podřízeny,[8] vložit celé své jmění, vlastněné v době zůstavitelovy smrti, do dědictví.[9] Emancipovaný samozřejmě musel mít na účasti v pozůstalostním řízení zájem. Postačoval-li by mu jeho vlastní majetek, nemusel se řízení vůbec účastnit.[10]

Na základě stipulačního slibu, rukojmího nebo zástavy a později i vydáním majetku k rozdělení (re) či srážkou částky na tom kterém dědickém podílu „oprávněný stane se účastným statků zavázaného“.[11] Splnění kollační stipulace nebylo tedy podmínkou pro udělení bonorum possessio (držby majetku). Její neprovedení per contumaciam (ze zpupnosti) však mělo za následek ztrátu dědických žalob, a to až do doby splnění kollační povinnosti.

Podmínkou možnosti uplatnění nároku na kollaci byla újma vlastního dědice vznikající z konkurence s emancipovaným dědicem v dědické posloupnosti v témže kmeni (stirps).[12] Jestliže by tedy vlastní dědic obdržel více či by jeho podíl byl stejný jako podíl emancipovaného, nemohl by po něm požadovat kollaci.[13]

K majetku emancipovaného, vneseného do dědictví, se započítávalo (konferovalo) vše, co před smrtí zůstavitele pozbyl ze zlého úmyslu (dolo malo). Od majetku emancipovaného vnášeného do dědictví se naopak odečítaly jeho dluhy (deducto aere alieno). Neměl-li však emancipovaný majetek, pomocí nějž by svou kollační povinnost mohl uskutečnit, připadl jeho podíl ostatním oprávněným dědicům. V případě, že tito neposkytli jistotu budoucího navrácení majetku – po splnění kollační povinnosti – emancipovanému, dědický podíl spravoval opatrovník. Po vykonání kollace nabyl emancipovaný rovněž zpět actiones hereditariae.[14]

V poklasické době dospěl vývoj římského práva k utvoření institutu vnesení majetku potomků (collatio descendentium), kdy se do dědictví započítávalo již jen vše, co potomci bezúplatně nabyli od zůstavitele za jeho života.[15]

Jednalo se tedy v podstatě o obligatorní kollaci, jež v tomto stavu přetrvala až do dnešních dnů.[16] Kollace descendentů probíhala po Justiniánově Novelle 118 vedle intestátní posloupnosti rovněž při testamentární posloupnosti,[17] a to in natura – ledaže ji zůstavitel z kollace vyloučil.[18] Od dob císaře Diokleciána však emancipovaným mohlo být vyhrazeno z pozůstalosti praecipuum,[19] ledaže zůstavitel dar odvolal.[20]

3. Předmět kollace

Předmětem kollace bylo všechno, co měl emancipovaný v době zůstavitelovy smrti ve svém jmění, jakož i to, co by vlastnil nebýt svého zlého úmyslu[21] (viz výše), při současném odečtení dluhů. Jednalo se tedy o aktiva emancipovaného; konferovaly se však i plody, vytěžené z jmění po zůstavitelově smrti .[22] Jako řádný hospodář[23] odpovídal emancipovaný za ztráty na svém majetku, vzniklé po smrti zůstavitele.[24]

Do předmětu kollace naopak nespadalo peculium castrense ani peculium quasi castrense.[25] V případě prvně zmíněného institutu šlo o majetek, nabytý ve vojenských táborech za dobu vojenské služby, kdežto u druhého pojmu se jednalo o majetek nabytý ve státních službách jakožto duchovní či advokát nebo získaný od císaře či císařovny. O těchto majetcích mohli synové volně pořizovat testamentem a později i inter vivos,[26] jako kdyby byli patres familias.[27] Význam institutu kollace byl uznáním institutu peculia značně umenšen.[28]

Aktiva, vnesená do dědictví, se rozdělila poměrně „mezi emancipovaného, ke kollaci zavázaného, samého a sui heredes“[29] oprávněné ke kollaci. K ostatním emancipovaným se při tom nepřihlíželo.

4. Druhy kollační povinnosti

Kollaci můžeme dělit na collatio emancipati a collatio dotis, příp. můžeme vydělit ještě i speciální druhy osob, povinných ke kollaci.

a) Collatio emancipati

V klasické době se jednalo o započtení všech aktiv emancipovaných synů zůstavitele, dědících podle intestátní posloupnosti či podle posloupnosti proti testamentu (totéž se týkalo i jejich potomků, zplozených po emancipaci[30]), do pozůstalosti. V případě, kdy emancipovaný syn již nežil, měly tuto povinnost jeho děti.

V poklasické době šlo pak o kollaci vlastním dědicům již jen poměrné části majetku emancipovaných descendentů, již jim jejich otec za svého života bezúplatně poskytl (viz výše).

Důsledkem přijetí Justiniánovy Novelly 115 zaniklo bonorum possessio contra tabulas. Institut collationis emancipati tak přetrval pouze v intestátním dědickém právu.[31]

b) Collatio dotis

V tomto případě šlo o započtení poměrné části věna provdané dcery,[32] které dostala od svého pater familias, všem vlastním dědicům.[33] Platila však zřejmě podmínka nevystoupení z dosavadní rodiny (tedy z moci svého pater familias).[34] V případě prodlení s kollací věna musela dcera zůstavitele platit úroky z prodlení.

Na otázku možnosti emancipovaného konferovat poměrnou část z věna, poskytnutého dceři zůstavitele jinou osobou než otcem (collatio adventicia), byla v poklasické době vyřčena záporná odpověď. Emancipovaný tedy mohl započíst pouze poměrnou část z věna, jež své dceři dal pro futuro její otec.[35] Již to však znamenalo posun v chápání institutu kollace, neboť jejím cílem již nebylo vyrovnat nespravedlnost dějící se suis heredibus, nýbrž „vyrovnati postavení povolaných potomků“[36] v objemu majetku děděném po zůstaviteli.

V pozdější, byzantské době se začala konferovat také donatio ante nuptias.[37] Nedostala-li nevěsta od otce věno ani jí či synovi nebylo darováno ante nuptias, museli spoludědicům, konferujícím z jiného titulu, do kollace započíst rovněž obyčejné darování.[38] Collatio dotis pak zanikla kvůli vzniku všeobecné kollační povinnosti descendentů.[39]

c) Kollační povinnost jiných dětí zůstavitele

Zde se mohlo jednat o neemancipované zůstavitelovy děti, které však v době jeho smrti již nebyly podrobeny jeho otcovské moci. Pro příklad uveďme děti, adoptované do cizí rodiny.[40] Tyto měly povinnost vnést do dědictví celý svůj majetek kvůli jeho následnému rozdělení mezi všechny dědice.[41] Musely však být osobami sui iuris.

  1. ↑ BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994, s. 65.
  2. ↑ Kincl, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 301.
  3. ↑ G, 3, 26. Cit. podle KINCL, Jaromír. Učebnice práva ve čtyřech knihách [online]. is.muni.cz. [cit. 19. 02. 2022]. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2019/DSBcA027/um/Gaius-ucebnice-prava-ve-ctyrech-knihach.pdf
  4. ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva [online]. digi.law.muni.cz. [cit. 12. 11. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/11421/Rimske_pravo_od_1919_0006-1932-1.pdf?sequence=1&isAllowed=y, s. 672.
  5. ↑ DOMINGO, Rafael. Roman Law: An Introduction. London: Routledge, 2018, s. 169.
  6. ↑ Např. tím, že poskytoval dědicům držbu majetku, skutečné panství – „bonorum possessio“. BONFANTE, op. cit., s. 612–613.
  7. ↑ HEYROVSKÝ, Ladislav. Dějiny a systém soukromého práva římského [online]. digi.law.cz. [cit. 10. 12. 2021]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/31/Pravni_dejiny_1801_1918_0056-1910-1.pdf?sequence=3&isAllowed=y, s. 1110–1111.
  8. ↑ Mohlo se jednat kupř. o děti, adoptované do cizí rodiny, či o provdané dcery, podřízené moci svého manžela, mohlo ale jít např. rovněž o děti cizince, jež se tomuto již – vlivem jeho pozdního nabytí římského občanství – nestaly dle římského práva podrobenými.   
  9. ↑ BONFANTE, op. cit., s. 673. Např. Nicholas, B. An Introduction to Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 249, však píše o povinnosti započtení části majetku emancipovaného syna, odpovídající podílu vlastního dědice na otcově dědictví.
  10. ↑ DOMINGO, op. cit., s. 169.
  11. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112. Jednalo se o kollaci prováděnou cautione, BONFANTE, op. cit., s. 674.
  12. ↑ D 37, 6, 1, 3. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm
  13. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1111–1112.
  14. ↑ Ibid., s. 1113. Praetorský dědic se mohl na základě interdiktu Quorum bonorum domáhat vydání věcí zůstavitele, a to i proti civilnímu dědici. Ten však mohl poté uplatnit žalobu hereditatis petitio. O úspěchu ve sporu mezi praetorským a civilním dědicem pak rozhodovala věcná podloženost držby pozůstalosti (bonorum possessio cum / sine re). Udělil-li praetor držbu pozůstalosti jakožto věcně podloženou, hereditatis petitio pravděpodobně úspěšnou nebyla. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK., op. cit., s. 304.
  15. ↑ Jednalo se tedy i o militia: majetek, vynaložený otcem za účelem získání určitého postavení syna ve společnosti. BONFANTE, op. cit., s. 674.
  16. ↑ REBRO, Karol. BLAHO, Peter. Rímske právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 368.
  17. ↑ BONFANTE, op. cit., s. 674.
  18. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.
  19. ↑ Jednalo se o „zvláštní majetkový prospěch“, poskytovaný dědici zůstavitelem inter vivos formou odkazu. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 305–306.
  20. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.
  21. ↑ D 37, 6, 1, 23.
  22. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112.
  23. ↑ Jednalo se o míru zavinění culpa levis, tedy o lehkou nedbalost, z odpovědnosti za niž se mohl emancipovaný vyvázat právě prokázáním péče řádného hospodáře vůči správě svého majetku.
  24. ↑ BONFANTE, op. cit., s. 673.
  25. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112. D 37, 6, 1, 15.
  26. ↑ V překladu „mezi živými“.
  27. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK., op. cit., s. 146–147.
  28. ↑ BONFANTE, op. cit., s. 673–674.
  29. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1112.
  30. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 301.
  31. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.
  32. ↑ D 37, 7, 1, pr.
  33. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 242.
  34. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK., op. cit., s. 302. BONFANTE, op. cit., s. 673, však do výčtu osob povinných ke kollaci zařazuje i dcery provdané a podrobené manželově moci. REBRO s BLAHEM, op. cit., s. 368, pak mají za to, že dcera zůstavitele (ať už sua paterisa famillias či již emancipovaná) se mohla (hovoříme-li o klasické době) rozhodnout, zda věno (přijaté od svého otce, „dos profecticia“) do dědictví vnese, či nikoliv. Heyrovský, op. cit., s. 1113–1114, však v souvislosti s klasickou dobou píše o povinnosti ke kollaci rovněž u dos adventiciae (věna přijatého od jiné osoby než od otce).
  35. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1114.
  36. ↑ BONFANTE, op. cit., s. 674.
  37. ↑ V překladu „dar (darování) před uzavřením manželství“.
  38. ↑ Ibid.
  39. ↑ HEYROVSKÝ, op. cit., s. 1115.
  40. ↑ D 37, 6, 1, 14.
  41. ↑ BONFANTE, op. cit., s. 673.
Autoři článku: Ertl.vojtech (Vojtěch Ertl), Vojtech.ertl (Vojtěch Ertl)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Kollační_povinnost&oldid=382918“