Kodex

Z Iurium Wiki

Codex Iustinianus, plným názvem Codex Iustinianus repetitae praelectionis, jsou označení, která se používají pro sbírku císařských nařízení, jež zahájila kompilaci práva za císaře Iustiniána v roce 528 n. l.[1] Práce byly dokončeny v roce 529 n. l., Codex se tak stal první složkou Corpus iuris civilis,[2] avšak během dokončování prací na Digestech a Institucích se ukázalo, že vzhledem k těmto kodifikacím je kodex značně zastaralý.[3] Proto byly zahájeny práce na jeho novém znění, které bylo dokončeno 16. listopadu 534 n. l.[4] a název byl následně změněn na Codex Iustinianus repetitae praelectionis označovaný též jako ‚‚Novus codex Iustinianus‘‘. Původní kodex z roku 529 n. l. se nedochoval (vyjma jediného útržku nalezeného na zbytku papyru[5]). Taktéž se uvažuje, že sám Iustinián nechal původní znění zničit po nařízení nového vydání.[6]

Tvorba

Prapůvodní tvorba začala 13. února 528. n. l., kdy císař Iustianus vyslovil potřebu nové kodifikace, která by docílila zredukování počtu císařských nařízení, Tato kodifikace již dříve byla upravena v Codex Gregorianus, Hermogenianus, Theodosius a dalších následných novelizacích, jež vznikly od doby Theodosia po Iustiniána samotného.[7] Svou konstitucí, která se následně stala předmluvou pro nový kodex tímto sestavil desetičlennou komisi, kterou pověřil zpracováním takové sbírky.[8] Ve vedení této komise byl bývalý nejvyšší dvorský úředník (quaestor sacri pallatii) Jan, dále významný právník Flavius Tribonianus a konstantinopolský profesor práva Theofil.[9] V neposlední řadě zde byli jiné persony působící v okolí Iustiniána. Často se jednalo o bývalé vysoko postavené úředníky (Leontius, Phocas, Thomas, Constantinus, Dioscorus, Praesentinus a Basilis).[10] Práce na původním kodexu byly velmi rychlé. Následně byl publikován již 7. dubna roku 529 n. l.[11] Konstituce De Iustiniano codice confirmando (nebo také podle začínajících slov Summa rei publicae) zastala funkci zákazu užívání předešlých tří velkých kodifikací včetně jejich novel.[12] Následným zpracování zbytku Corpus iuris civilis, však došlo k zastarání a neuplatnitelnosti kodexu jako takového, proto byly zahájený práce na novém kodexu, který konstitucí Cordi nobis de emendatione codicis Iustiani et secunda eius editione[13] vešel ve známost 16. listopadu 534 n. l.[14] (účinnost až od 29. listopadu 534).[15] Na tento kodex následně navazovaly novely (novellae leges), které dále doplňovaly kodex tak, aby odpovídal konkrétním potřebám dané doby.[16]

Obsah

Obsah původního kodexu není detailně znám, avšak obsah kodexu nového byl zachovám na palimpsestu ve Veroně (jedná se o nejstarší rukopis, datován do 6. až 7. století). Dalším významným a dochovaným dílem je rukopis pocházející až z 10. století (Summa Perussiana).[17] Z těchto dochovaných rukopisů nám vyplývá, že kodex byl rozdělen do dvanácti knih, jejichž systematika byla následující:[18]

  • a) 1. náboženské záležitosti, prameny práva a státní úřady
  • b) 2. až 8. soukromé právo a soukromý proces
  • c) 9. právo a proces trestní
  • d) 10. až 12. právo finanční a správa státu

Jednotlivé knihy se dále člení na tituly a ty dále na konkrétní chronologicky řazené konstituce.[19] Delší konstituce se následně ještě dělí do odstavců. Struktura jednotlivých konstitucí měla být inspirována Hadrianovým věčným ediktem. Na začátku mělo být jméno císaře, jenž konstituci vydal a jméno adresáta (tzv. inscriptio) a na konci mělo být místo a datum vydání (tzv. subscriptio).[20]

Pro ukázku zde mohu uvést konstituci C 1. 2. 2.[21] od císařů Gratiana, Valentiana a Theodosia (možno vidět v inskripci), zabývající se z podstaty obsahu věcmi víry (zde se konkrétně jedná o možnost pohřbívání lidských těl do kostelů zasvěcených apoštolům a mučedníkům). Následně v subskripci lze vidět jména vládnoucích císařů, datum, místo, adresnost městskému praefectovi a to, kdo byl v daném roce konzulem (roku 381 třetího dne před srpnovými Kalendami, tedy 30. července, v Heraklei během konzulátu Euchariova a Syagriova).

Imperatores Gratianus, Valentinianus, Theodosius. Nemo apostolorum vel martyrum sedem humandis corporibus existimet esse concessam. * GRAT. VALENTIN. ET THEODOS. AAA. PANCRATIO PU. *<A 381 D. III K. AUG. HERACLIAE EUCHERIO ET SYAGRIO CONSS.''

Sbírka obsahovala konstituce od dob Hadriána až po konstituce od Iustiniána.[22] Komise měla od Iustiniána výslovně povoleno pozměňovat, simplifikovat a vyškrtávat v původních kodifikacích, stejně tak také spojovat vícero zákonných textů v jedno tak, aby se docílilo co nejasnějšího textu bez zbytečných kontradikcí, opakování a tak, aby co nejlépe vyhovoval potřebám praxe.[23] Tato pravidla pro sestavování kodexu stanovil Iustinián v konstituci De novo codice componendo.[24] Z podstaty císařských konstitucí vyplývá, že v díle byly obsaženy prameny normativní povahy, avšak i tak často velmi kazuistické.[25] Pro lepší představu jednotlivých konstitucí (včetně předmluvy) je vhodné přečtení jejich vlastního latinského znění, které je na stejné dvojstraně přeloženo do češtiny v knize Prameny římského práva = Fontes iuris Romani[26]. Znění v latině (včetně prováděcích konstitucí, avšak bez některých konstitucí, jež jsou psány v řečtině a na konkrétní stránce nejsou uvedeny) je pak možno nalézt zde[27], případně překlad do angličtiny (opět včetně předmluv) zde[28].

Recepce, rekonstrukce a překlady

Jak již bylo zmíněno výše, jediným dochovaným hmotným pramenem k poznání latinského textu (ač nekompletní) je Veronský palimpsest, nicméně v rámci Byzantské říše byl kodex přeložen do Řečtiny, která zde byla úředním jazykem a v rámci 9. století se jeho zjednodušené verze objevila jako součást sbírky Basiliky (počátek kodifikačních práci již za Lvova otce Basileia I.[29]) vydaná císařem Lvem VI.[30] Téměř plná verze kodexu byla zrekonstruována na konci 12. stol. a během století 16. byl doplněn o zákony vyhlášené v řečtině.[31]

Co se týče rekonstrukcí, za nejzdařilejší jsou do dnešních dní považovány spisy codexu od Paula Kruegera.[32] Již zmíněný překlad do angličtiny od Samuela Parsonse Scotta bohužel nečerpal při překladu Corpus iuris civilis ze spolehlivých zdrojů.[33] Pro čtenáře je v tomto případě relevantní s ohledem na obsah článku pouze výše citovaná publikace Codex Iustinianus od Paula Krügera.


  1. SKŘEJPEK, Michal; KINDL, Vladimír; ŠEBOR, Václav. Prameny římského práva =: Fontes iuris romani. Praha: LexisNexis, 2004. s. 321. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:ac25e533-c888-4229-b1ee-0026c72db7fa
  2. Nutno vzít v úvahu, že corpus iuris civilis je novodobý pojem a pokud se dříve užívalo souborné pojmenování, tak bylo nejspíš užito pojmu tria volumina viz FALADA, David. Recepce římského Práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2016. s. 61.
  3. SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287.
  4. Tamtéž.
  5. Tamtéž.
  6. KINCL, Jaromír a URFUS, Valentin. Římské právo: [celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult]. Praha: Panorama, 1990. s. 68. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:27545aa0-9c82-11e6-89b1-5ef3fc9ae867
  7. SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287.
  8. Tamtéž.
  9. KINCL, Jaromír; URFUS, Valentin; SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 43. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:07119a50-d6e0-11e4-9c07-5ef3fc9bb22f
  10. SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 321.
  11. KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, Op. cit., s. 44.
  12. Tamtéž.
  13. FALADA, Op. cit., s. 63.
  14. Srovnej SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. s. 35. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:005eae60-e4d9-11e6-9e7e-001018b5eb5c. Zde se objevuje jiné datum vydání konstituce Cordi, konkrétně 17. prosinec roku 534, který se shoduje s datem v Scottově překladu. Avšak v SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287, se opravdu vyskytuje datum 16. listopadu roku 534. Je tedy možné vzhledem k pozdějšímu vydání Římského soukromého práva: systému a institucí, že původní datum je překonané, avšak není tím vysvětleno užití data 16. listopad 534 v roce 2004, když budeme brát v potaz třeba právě Scottův překlad, který vznikl již v roce 1932.
  15. SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 287.
  16. Tamtéž.
  17. Tamtéž.
  18. Tamtéž.
  19. Tamtéž.
  20. KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, Op. cit., s. 44.
  21. KRUEGER, Paulus (recensuit) Codex Iustinianus. Berolini : Apud Weidmanos, 1877. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 2. 2021]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/codjust.htm
  22. The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 24. 2. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/corpjurciv.htm
  23. KINCL; URFUS; SKŘEJPEK, Op. cit., s. 44.
  24. Tamtéž.
  25. FALADA, Op. cit., s. 59.
  26. SKŘEJPEK; KINDL; ŠEBOR. Op. cit., s. 321 - 329
  27. The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 26. 2. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Corpus/codjust.htm
  28. The Roman Law Library by Y. Lassard and A. Koptev [online]. [cit. 24. 2. 2020]. Dostupné z: https://droitromain.univ-grenoble-alpes.fr/Anglica/codjust_Scott.htm Uvádím Scottův překlad vzhledem k snadné dostupnosti, i přesto, že na stránce samotné se jeho překlad označuje za nespolehlivý.
  29. ZÁSTĚROVÁ, Bohumila. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. s. 151. Dostupné také z: https://dnnt.mzk.cz/uuid/uuid:48a5dcb0-97f5-11e6-9328-005056825209
  30. Více zde: CHITWOOD, Zachary. The “Cleansing of the Ancient Laws” under Basil I and Leo VI. In: Byzantine Legal Culture and the Roman Legal Tradition, 867-1056. Cambridge University Press, 2017. s. 16-44.
  31. JOLOWICZ, Herbert Felix; NICHOLAS, Barry. A Historical Introduction to the Study of Roman Law, Cambridge University Press, 1972. s. 496.
  32. KRUEGER, Paul. Op. cit.
  33. KEARLEY, Timothy G. The Enigma of Samuel Parsons Scott. Roman Legal Tradition. 2014, vol. 10. s. 1; s. 30 Dostupné z:
Autoři článku: Denis Šašo (Denis Šašo)