Dos (věno)

Věno je majetkový soubor slíbený či odevzdaný v souvislosti s uzavřením manželství. Byl určený k podílením se na nákladech rodinného života. Tedy se jedná o majetek, který má sloužit k úhradě nákladů manželství. Ale i když se jednalo o majetek manželův přeci jen patřil manželce. Jedná se o rozmnožení majetku, které dostává manžel ze strany manželky (přímo od ní či od někoho pro ni). Samotný institut dos tedy předpokládá existenci platného manželství. Nic nebrání tomu, aby vzniklo ještě před sňatkem, ale dotální poměr nastane teprve po uzavření manželství. Věno se zřizovalo v obou podobách manželství jak v manželství s manus (přísné manželství) tak v manželství volném. Samotné věno není darování ve prospěch manžela, ale obsahuje constitutio dotis darování ženě, v případě, kdy věno zřizuje někdo, kdo k tomu není zavázán. Zřizování věna nebylo povinné, pouze se tak činilo z tradice. Manžel však nemá nárok žalovat nezřízení věna. Žena však naproti tomu má nárok, aby za ni jisté osoby zřídili dos jejímu manželovi. V období republiky se zřízení věna považovalo za mravní povinnost otce. Manželka a později i její děti měli nárok na vrácení věna. Za Justiniána byl manželčin nárok na vrácení věna zabezpečen zástavním právem na celý manželův majetek.

Druhy věna

Dos profectitia – Věno zřízené od otce či otcovského ascendenta ve prospěch ženy.

Dos adventitia – Zřizuje jej jakákoli osoba odlišná od otce rodiny nevěsty.

Dos receptitia – Věno, zřízené pomocí stipulace nebo se zárukou, kýmkoli.

Vznik věna

Dos vzniká poskytnutím manželovi, který ho přijme jakožto rozmnožení majetku a jako příspěvek k ulehčení nákladů manželských.

Vznikat mohlo několika způsoby:

• Dotis datio – převod dotálních věcí, používalo se traditio, in iure cessio či mancipio. Jednoduše se tedy jednalo o převod vlastnictví.
• Dotis dictio (dotis promissio) – zde se jednalo o formální slib poskytnutí věna, nejčastěji se používala forma stipulace (formální verbální kontrakt, A: Slibuješ, že poskytneš věno? B: Slibuji.) Tyto slavnostní a oficiální formy zřízení byly nahrazeny neformálním slibem (pactum legitimum) či vyhlášením v listině (instrumenta dotalia). Samotný příslib věna nebyl žalovatelný.

Věno může být každé majetkové poskytnutí, a tedy například i prominutí dluhu.

Výše hodnoty věna byla stanovována:

Dotis aestimatio venditionis causa

• Hodnota věna v době jeho zřízení je závislá na jeho prodejní ceně, při zániku manželství se vrací hodnota stanovená jeho ohodnocením. Věno bylo oceněno v penězích a nahlíželo se na něj, nikoli jako na soubor věcí, ale na peněžitou sumu. Tedy jako by manžel dotální věci koupil, a jako věno dostal utrženou trhovou cenu. Po ukončení manželství musel manžel ženě tuto částku vrátit, a to i když věci zanikly náhodou bez manželovy viny.

Dotis aestimatio taxationis casusa

• Hodnota věna je stanovována odhadem nezávislé osoby, tuto cenu pak platí manžel v případě zničení či zhoršení dotální věci. Stalo-li se, že vinou manžela přišla určitá část věna nazmar, byla jejich cena předem známá, a bylo možné tak předejít sporům o výši náhrady.

Právní režim věna

Během manželství

V nahlížení na věno během manželství, je nutné rozpoznávat manželství volné a manželství přísné. V přísném manželství žena plně přešla pod moc svého nového pater familias, a tedy i její majetková práva, byla plně podřízena. Dos se tak stávalo součástí rodinného majetku manžela a vracelo se pouze v případech, když to bylo výslovně sjednáno.

Ve volném manželství není manželka podrobena svému muži po stránce majetkového práva. Manželka nadále zůstává pod moc svého dosavadního pater familias nebo je osobou sui iuris – tedy mimo jiné má právo nabývat majetková práva a vlastnit vlastní majetek. I tak bylo zvykem, že manželka přinesla do manželství věno, buď jej věnovala sama, nebo ho věnoval někdo pro ni. Věno ve volném manželství mělo podobu samostatného majetku, které nesplývalo s majetkem manžela. Manžel k němu tedy nemá více práv, než mu manželka dobrovolně postoupila.

Manžel tedy byl pouze správcem věna a odpovídal za jeho ztrátu či zhoršení dotálních věcí za dolus a culpu levis. Manžel se stipulací zavazoval k vrácení věna manželce či jejímu nejbližšímu agnátovi, pakliže se jednalo o dos recepticia. Pakliže manželství zaniklo smrtí manželky pak dos adventicia zůstává manželovi a dos profecticia se vrací otci manželky. V případě smrti manželky nebo po rozvodu se věno vrací manželce. V případě, že manžel či jeho pater familias byli postiženi majetkovým úpadkem, může žena žádat vydání věna ještě během trvání manželství.

Snížení hodnoty věna

Hodnotu věna bylo možné snížit, za splnění určitých podmínek. Věno, které pak bylo zpětně vypláceno manželce se nemuselo rovnat hodnotě původního věna.

Retentio propter liberos

• V případě, že manželství bylo rozvedeno z viny manželky mohla být sražena 1/6 věna za každé dítě, maximálně však 3/6. V případě smrti manželky se srážela 1/5 za dítě.

Retentio propter mores

• Jestliže dá žena důvod k rozvodu nevhodným chováním. Výše srážky v takovém případě určoval soud. Později bylo stanoveno, že za těžká provinění je srážena 1/6 hodnoty věna, za ta méně závažná pak 1/8 hodnoty dos.

Retentio propter res donatas

• Manžel může srazit to, o kolik se žena obohatila při darováním, které bylo učiněno navzdory zákazu o darování mezi manžely.

Retentio propter impensas

• Srážka učiněná kvůli užitečným výdajům učiněným na dotální věci. Výdaje však musely být učiněny s vědomím a souhlasem manželky.

Retentio propter res amotas

• Manžel smí srazit takovou hodnotu, kterou měla věc, jež manželka zcizila z dotálního majetku.

Augustus zakázal manželovi bez souhlasu manželky zcizovat dotální pozemky v Itálii a zřizovat k nim iura in re aliena (lex Iulia de adulteriis coercendis). Retentiones byly zrušeny za Justiniána a byly nahrazeny žalobami.

Po zániku manželství

Podle nejstaršího práva zůstávalo věno součástí manželova majetku i po rozvodu, a nebyl zde žádný důvod, aby jej žena vyžadovala zpět. Vázalo se to především na fakt, že v nejstarší době existovala pouze přísná manželství. V takových případech po smrti manžela dědila manželka ze stejné úrovně jako děti. V ojedinělých případech volného manželství, byl zde pouze mrav, který ukládal povinnost manželovi, či dědicům vrátit ženě celé věno. Ženě bylo pochopitelně navrácení věna upřeno byla-li ona původcem rozvodu.

S rostoucím počtem rozvodů, se kolem 3. stol. př. n. l. začalo prosazovat, aby ženě bylo vždy vraceno věno, aby jej mohla použít pro případné následující manželství. Nejprve to probíhalo pomocí zvláštního právního jednání, kdy si žena nechala od manžela slíbit vrácení věna pro případ rozloučení manželství pomocí stipulace, tato stipulace byla učiněna společně se vznikem věna. Tento mrav přešel časem do práva obyčejového. Stále však byly případy, kdy věno zůstávalo po konci manželství v moci manžela. Proto se během císařského zákonodárství od 5. stol. n. l. přesunulo věno do vlastnictví manželky a manžel k němu měl pouze právo požívací. Vývoj byl zakončen za Justiniána, který zavedl pravidlo, že věno nikdy nezůstává v moci muže, ale žena a její dědicové mají nárok na vydání věna. S věcmi ve věnu musí být vydáno i vše, co k nim přibylo či bylo díky nim získáno.

Ochrana věna

I na ochranu věna byly staveny žaloby, které bylo možné použít. Žaloby existovaly pro ochranu obou stran, v závislosti na situaci, ve které se ocitly. Římském právu jsou však žaloby typově vázané a nebylo tedy možné domáhat se práva tak, kde neexistovala žaloba.

Žaloby:

Actio rei uxoriae – Praetorská žaloba na vrácení věna v případě zániku manželství, použít ji mohla pouze žena nebo její pater familias. Použitelná byla pouze, pokud nebyla zřízena záruka na vrácení věna, či vrácení nebylo slíbeno stipulací. Manžel se mohl proti této žalobě bránit pomocí exeptio doli, ale to pouze v případě, kdy má nárok na srážky (snížení hodnoty věna). Tato žaloba byla zrušena za Justiniána.

Actio ex stipulatu – Této žaloby bylo využíváno, jestliže bylo slíbeno navrátit věno pomocí stipulace. Možnost uplatnění této žaloby přechází i na dědice. V justiniánském právu byla zavedena domněnka zřízení věna stipulací.

Manželce také přísluší Actio in rem o vydání věcí dotálních.

Cautio de dote restituenta – záruka na vrácení věna.

Actio rerum amotarum – žaloba manžela na prosazení srážek z věna.

Pacta dotalia

Na věno byly navázány i další úmluvy, které v souvislostí s ním bylo možno uzavřít. Jednalo se o tzv. Pacta dotalia, které umožňovali upravit poměry v rámci věna jinak, než byly upraveny zákonem. I tady však byly vytyčeny jisté meze, které nebylo možné překročit. V prvé řadě byla neplatná úmluva, která by stanovovala, že má manžel vrátit veškerý výtěžek z věna. Pokud si zřizuje věno sama žena nemůže se zříci nároku na vrácení věna úplně či z části (toto sloužilo pro ochranu ženy, jakožto slabšího pohlaví). A za poslední, pokud věno zřizuje někdo jiný pro ženu, pak, než žena vejde do manželství tak si může sjednat různé podmínky o výši či vrácení věna, ale v momentě, kdy je žena v manželství, tak k žádné změně nesmí dojít bez jejího souhlasu. V případě zhoršení jejího postavení ani její souhlas nestačí pro takovou změnu. Tyto modifikace obecných předpisů věna mohly být ujednány ve starších dobách pouze formálním kontraktem – stipulací. V době Justiniána je bylo možné ujednat i neformální úmluvou tzv. pactum dotale.

Donatio ante nuptias

Jedná se o darování učiněné mezi snoubenci (před manželstvím), bylo platné jako klasické darování. V případě, že ke sňatku nedošlo, nebylo možné dar žádat zpět pokud osoba, která žádá zpětné vydání daru byla ta, která svatbu zrušila. V případě, že se jednalo o sobu, která na zrušení svatby neměla žádný podíl mohla žádat vydání daru zpět. Pokud byla svatba zrušená smrtí nevěsty či ženicha tak jejich dědicové mohli žádat polovinu hodnoty daru.