Úvod do římského dědického práva

Dědické právo je soubor právních norem, který určuje, co se stane s pozůstalostí zůstavitele po jeho smrti, tedy komu a jaký díl majetku připadne a vůči komu mohou případní věřitelé uplatnit své majetkoprávní nároky. Římské dědické právo vychází ze zásady univerzální sukcese.

Pojmy

• Pozůstalost

Do pozůstalosti nespadala taková práva a povinnosti, která se vázala k zemřelé osobě a její smrtí zanikala (např. nad manželkou, držba, povinnost zaplatit pokutu atd.).

• Zůstavitel

Zůstavitel musel být svéprávný římský občan, který byl způsobilý mít vlastní majetek.

• Dědic

Dědic musel být svéprávný římský občan, v době zůstavitelovi smrti musel být živ alespoň jako nasciturus a jeho způsobilost být dědicem musela existovat nepřetržitě od zůstavitelovy smrti až po nabytí dědictví.

Otroci, peregríni, odpadlíci od víry, kacíři, děti velezrádců, vdova, jenž porušila smuteční rok aj. se nemohli stát právoplatnými dědici. Otrok se mohl stát dědicem pouze tehdy, ustanovil-li ho zůstavitel (jeho vlastník) v testamentu jako dědice a současně ho propouštěl na svobodu. Jestliže zůstavitel v testamentu ustanovil jako dědice cizího otroka, dědictví přešlo na jeho pána, byl-li způsobilý k dědění.

• Spoludědicové (coheredes)

Jestliže dědilo po zůstaviteli více osob, pak byla každá z nich v postavení univerzálního sukcesora. Pro účast na pozůstalostních právech a závazcích byla rozhodující velikost dědického podílu osoby. Dědický podíl pak musel být určen zlomkem celého dědictví, nikoli jako jednotlivá určitá věc nebo právo. Pohledávky a pozůstalostní dluhy byly tudíž rozděleny dle velikosti podílů spoludědiců.

Pokud bylo ustanoveno více dědiců a jeden se dědicem nestal, pak byl jeho podíl poměrně rozdělen mezi ostatní dědice. Byl-li tento podíl obtěžkán nějakým právním břemenem, přirůstal uvolněný podíl i s tímto břemenem.

• Kollační povinnost (collatio)

Kollační povinnost je povinnost vnesení vlastního majetku do pozůstalosti. Získal-li emancipovaný syn zůstavitele při emancipování část rodinného jmění, bylo nutné tuto část započítat do pozůstalostního jmění, aby se mohlo rozdělit mezi všechny spoludědice. Podobně tomu bylo u dcery, která dostala za života otce věno.

• Delace

Též známé jako povolání k dědictví. Dědicem mohl být ten, kterého zůstavitel určil jako dědice ve svém testamentu nebo koho povolával k dědictví zákon. Testament a zákon jsou delačními důvody a na jejichž základě se někdo mohl stát dědicem. Jsou to důvody, proč se dědictví deferuje.

• Ležící pozůstalost (hereditas iacens)

Takto byla označována pozůstalost, než byla převzata dědicem či dědici.

• Propadnutí dědictví (caducum)

Pokud povolaný nemohl nabýt majetkový prospěch ze závěti a nebylo jiných dědiců. Vyskytovalo se v souvislosti se zákonem ius Iulia et Papia Poppaea, dle kterého nemohli nabývat dědictví z testamentu lidé, kteří nebyli ve svazku manželském (caelibes). Připadlo dědictví státní pokladně (aerarium), později císařské pokladně (fiscus).

• Odúmrť (bona vacantia)

Neboli dědictví, které nikdo nenabyl. Na tuto pozůstalost měl výhradní právo fiscus, který přebral i dluhy a odkazy zůstavitele.

Dědická posloupnost

Posloupnost v testamentu měla přednost před posloupností zákonnou. Jestliže byl ustanoven dědic v testamentu a jeho podíl nevyčerpal celou pozůstalost, nemohli být povoláni zákonní dědicové, ale dědic získal pozůstalost celou. I přesto existoval institut nepominutelného dědice. Byla-li osoba blízká zůstaviteli opominuta v závěti, pak byla tato osoba povolána proti testamentu.

Podle důvodu, který je podkladem dědické posloupnosti rozlišujeme:

1. Hereditas testamentaria
2. Hereditas legitima

Právní postavení dědiců

Buď se dědictví osobě nabídlo (hereditas voluntarii) nebo osoba nabývala dědictví bez vlastního projevu (heredes necessarii).

Dědicové dobrovolní

Dědicové dobrovolní (heredes voluntarii) byli osoby žijící mimo domácnost zůstavitele. Tyto osoby mohly právo dědictví přijmout nebo odmítnout. Přijmout dědictví bylo možno buď formálně nebo neformálně. U neformálního přijetí stačilo, když se delát začal chovat jako dědic.

Dědicové nutní

Dědicové nutní (heredes necessarii) byly domácími příslušníky zůstavitelovy rodiny nebo domácnosti. Tyto dědicové se dále dělí na dvě podskupiny:

1. Heredes sui et necessarii – osoby, které v okamžiku smrti zůstavitele podléhali jeho moci a ty pak okamžitě dědily nezávisle na své vůli. Do vzniku praetorského beneficium abstidendi neměli právo na odmítnutí dědictví.
2. Heredes necessarii – testamentární dědicové, jenž byli zůstavitelovy otroci a současně byli testamentem osvobozeni nebo byli zůstaviteli nepřímo podřízeni (např. vnuk). Osvobozeným otrokům nebylo udělováno beneficium abstidendi.

Formy přijetí dědictví

Postačilo, když se delát začal jakýmkoli způsobem chovat jako dědic (např. uhradil pohřeb zůstavitele). Nicméně existovala i slavnostní ústní forma přijetí dědictví.

Důsledky přijetí dědictví

Po přijetí se stal dědic subjektem všech práv a závazků zůstavitele, což znamenalo, že věřitelé zůstavitele se mohli dožadovat uspokojení svých pohledávek i tehdy, pokud byla pozůstalost předlužená. Přijetím došlo ke konfuzi, tedy ke splynutí pozůstalosti a dědicova majetku.

Nežádoucí faktory konfuze

1. Pasivnost pozůstalosti – přijetí poškodilo dědice i věřitele. Ve prospěch dědice bylo udělováno beneficium inventarii (dědic měl pak právo ručit pouze do výše hodnoty pozůstalosti).
2. Aktivnost pozůstalosti – dědicův majetek byl předlužen. Splynutí vyvolalo negativní důsledky pro věřitele zůstavitele. Ve prospěch pozůstalostních věřitelů a odkazovníků bylo udělováno beneficium separationis, pokud by ohrozilo zadlužení dědice jejich nároky a pohledávky vůči zůstaviteli.