Normativní právní akt
Pojmem normativní právní akt se v právu označují soubory norem vydané orgánem veřejné moci v náležité formě. Vydání normativního právního aktu je chápáno jako tvorba práva, což jej odlišuje od individuálních právních aktů, které jsou završením procesu jeho aplikace. Normativní právní akty patří spolu s právem Evropské unie, normativními smlouvami, některými nálezy Ústavního soudu a právními principy mezi prameny práva v České republice.[1] Normativní právní akty jsou vyjádřením vůle jejich tvůrce, tedy jednoho subjektu. To je odlišuje od normativních smluv, které jsou projevem dohody dvou či více stran.[2]
Obsah
Znaky normativních právních aktů
- Forma - Normativní právní akt je výsledkem záměrné činnosti orgánu veřejné moci s legislativní pravomocí. Vzniká náležitou legislativní procedurou, která je zakončena náležitou publikací. Pouze takový NPA, který splní uvedené požadavky, se může stát platným a účinným.[3]
- Normativita - Normativní právní akty obsahují pravidla. Nepopisují tedy okolní svět, jak je. Říkají však, co by v tomto okolním světě mělo být.[4]
- Abstraktnost – Pravidla stanovená NPA jsou obecného charakteru. Neukládají práva a povinnosti konkrétním osobám, ale obecně stanovují, jak je třeba - nebo jak je naopak zapovězeno - postupovat v určité typově určené situaci.[5]
- Obecná závaznost – zavazuje všechny osoby v působnosti orgánu, který daný NPA vydal. Zde je rozdíl oproti individuálnímu právnímu aktu, který zavazuje jen strany daného řízení.[6]
Významné okamžiky v „životě“ normativního právního aktu
Jedním ze znaků normativního právního aktů je jeho forma. Odsud vyplývá, že pouze takový NPA, který vznikne předepsaným způsobem a v předepsané formě, může být platný a účinný. U různých normativních právních aktů se způsoby jejich vzniku liší (viz dále NPA v ČR). Například zákony procházejí tzv. legislativním procesem, který zahrnuje celou řadu kroků od věcného záměru zákona až po nabytí účinnosti. Z obecného hlediska jsou však u všech NPA důležité především tři okamžiky: jejich schválení příslušným orgánem, nabytí platnosti a nabytí účinnosti.[7]
Způsob, jaký je daný NPA schválen, se liší v závislosti na tom, o jakém NPA hovoříme. Obecně je NPA schválen, pokud projde procedurou, která je nutná pro jeho přijetí (viz např. legislativní proces).[8]
Platnosti nabývá daný normativní právní akt dnem vyhlášení, tímto dnem se rozumí rozeslání částky příslušné sbírky právních předpisů, která nově vydaný NPA obsahuje. Ústavní zákony, zákony, zákonná opatření, nařízení vlády a ty vyhlášky ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, které mají celostátní působnost, jsou zveřejňovány ve Sbírce zákonů.[9] Obecně závazné vyhlášky kraje a nařízení kraje jsou zveřejňovány v příslušném Věstníku právních předpisů kraje[10] a obecně závazné vyhlášky obce a nařízení obce jsou publikovány na Úřední desce obce.[11]
Platnost vypovídá o tom, že normativní právní akt se stal součástí právního řádu a zařadil se tak mezi další NPA. Díky tomu mohou adresáti daného NPA zjistit jeho znění a přizpůsobit mu tak své jednání. Záměrně je zde použito slova mohou, nikoliv musí. Platnost totiž ještě neznamená povinnost adresátů řídit se příslušným normativním právním aktem.[12] Práva a povinnosti z něj plynou až od okamžiku nabytí účinnosti. Ten může být totožný s nabytím platnosti. Vhodné ale je, aby mezi okamžikem nabytí platnosti a okamžikem nabytí účinnosti byla určitá doba, během níž se mohou adresáti těchto NPA seznámit s jejich zněním. Pro popsaný časový úsek se používá označení legisvakační doba (někdy též lhůta).[13]
Normativní právní akty v ČR a jejich dělení
Podle orgánu, který NPA vydal
- Parlament ČR – ústavní zákony, zákony, zák. opatření
o Ústavní zákony – normativní právní akty nejvyšší právní síly, mohou být měněny pouze opět ústavními zákony (nutnost souhlasu 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů). Jejich soubor tvoří tzv. ústavní pořádek. Nejvýznamnějšími ústavními zákony jsou Ústava ČR a Listina základních práv a svobod.[14] Pokud je zákon v rozporu s ústavním zákonem, může být Ústavním soudem zrušen na základě návrhu prezidenta, skupiny poslanců nebo senátorů a dalších oprávněných subjektů. [15] Tímto způsobem se může Ústavní soud podílet na tvorbě práva, pouze však rušením právních předpisů nebo jejich částí, nikoliv jejich změnou či vydáváním.[16]
o Zákony – zákonodárnou iniciativu má poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda a zastupitelstvo vyššího územně samosprávného celku, dále musí projít legislativním procesem.[17]
o Zákonná opatření Senátu vydává Senát, když je rozpuštěna Poslanecká sněmovna. Lze jimi upravit pouze věci, které nesnesou odkladu. Pokud nově zvolená PS neschválí zákonné opatření na první schůzi, pozbývají platnosti.[18]
- Vláda ČR může vydávat nařízení vlády, kterými konkretizuje zákony. Legislativní pravomoc na ni přenáší čl. 78 Ústavy.[19]
- Ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy vydávají tzv. vyhlášky. Mohou je ale vydat pouze tehdy, pokud k tomu jsou zákonem výslovně zmocněny.[20]
- Krajské zastupitelstvo a rada kraje
o v samostatné působnosti – obecně závazná vyhláška kraje, vydává zastupitelstvo při realizaci samosprávy.[21]
o v přenesené působnosti – nařízení kraje, vydává rada kraje při realizaci přenesené státní správy.[22]
- Obecní zastupitelstvo a rada obce
o v samostatné působnosti – obecně závazná vyhláška obce, vydává obecní zastupitelstvo při realizaci samosprávy.[23]
o v přenesené působnosti – nařízení obce, vydává obecní rada při realizaci přenesené státní správy.[24]
- v minulosti například i dekrety prezidenta republiky, dnes prezident může vydávat některá rozhodnutí obecné povahy (rozhodnutí o amnestii).[25]
Hierarchicky podle právní síly
Dle tohoto dělení představují normativní právní akty jakousi pyramidu. NPA, které stojí níž, nesmí odporovat těm, co stojí výš.[26]
- Nejvyšší právní síla - ústavní zákony
- Vyšší právní síla – zákony, zákonná opatření
- Nižší právní síla – nařízení vlády, vyhlášky ministerstev, obecně závazné vyhlášky…
Dále je ještě normativní právní akty možné dělit na původní a odvozené podle absolutně chápané právní síly nebo na primární a sekundární podle relativně chápané právní síly. Původní NPA jsou vydávány orgány moci zákonodárné (parlament, zastupitelstva), zatímco odvozené vydávají typicky orgány moci výkonné (vláda, ministerstva, rady) na základě zmocnění orgánů zákonodárné moci. Primární NPA jsou ty, které mají minimálně sílu zákona, mezi sekundární patří tzv. podzákonné normativní právní akty.[27]
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 239. Autor sem řadí i soudcovskou tvorbu práva. Nicméně o postavení judikatury v českém právu nepanuje mezi odborníky jednoznačná shoda.
- ↑ ŠKOP, Martin; MACHÁČ, Petr. Základy právní nauky. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 38.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 221.
- ↑ WEYR, František. Základy filosofie právní: (nauka o poznávání právnickém). Brno: A. Píša, 1920. s. 15-16. Dostupné také z: https://digi.law.muni.cz/handle/digilaw/7037
- ↑ ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 154.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 221.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 179.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ Od 1.1. 2020 nabude účinnosti zákon č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, podle kterého budou všechny uvedené NPA vyhlašovány spolu s mezinárodními smlouvami v jedné sbírce.
- ↑ § 8 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ § 12 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 179.
- ↑ Tamtéž, s. 180.
- ↑ čl. 112 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ § 64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 245-246.
- ↑ čl. 41 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ čl. 33 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ Tamtéž, čl. 78.
- ↑ Tamtéž, čl. 79.
- ↑ Tamtéž. čl. 104 odst. 3.
- ↑ Tamtéž. čl. 79 odst. 3.
- ↑ čl. 104 odst. 3.
- ↑ čl. 79 odst. 3.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 241-242.
- ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, s. 243.
- ↑ ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 47-49.
