Normativní smlouva
Normativní smlouva je druhem smlouvy, který obsahuje vedle práv a povinností smluvních stran i právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Jedná se o jeden z pramenů práva. Co do obsahu jsou normativní smlouvy blízké právním předpisům, ale vznikají na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí.[1]
Vyznačují se psanou formou, normativitou a obecnou závazností.[2]
Mezinárodní normativní smlouvy
Normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, kde nezřídka nahrazují dřívější úpravu obyčejového práva. V mezinárodním právu je připuštěno, aby ze strany států existovaly předem sjednané výhrady k některým ujednáním přijímaných smluv. Projevuje se tak atribut suverenity států tvořících mezinárodní společenství.[1] Z druhé strany některé normy mezinárodního práva obsažené v právu smluvním se považují za ius cogens a jsou tak závazné i pro státy, které k příslušných smlouvám nepřistoupily. Mají tak vlastně vůči nim charakter obyčejových pravidel.[1]
Z hlediska způsobu, jakým státy řeší poměr vnitrostátního práva a práva mezinárodního rozlišujeme monistickou a dualistickou koncepci.[3] Pro monisické státy je typické, že vnitrostátní a mezinárodní právo tvoří jeden soubor norem. Mezinárodní smlouva se tak jejím přijetím automaticky stává součástí práva příslušného státu využívajícího monistickou koncepci. V takovém případě je třeba řešit konflikt norem vnitrostátních a mezinárodních. V ČR je tento koflikt řešen aplikační předností mezinárodních smluv.[4]
V případě dualistické koncepce jsou vnitrostátní a mezinárodní právo chápany jako dva nezávislé soubory norem a k převzetí norem z mezinárodních smluv je třeba dalšího kroku uvnitř daného státu, kterým jsou normy mezinárodního práva recipovány do práva vnitrostátního.[5]
Vnitrostátní normativní smlouvy
Zvláštní druh normativní smlouvy jsou tzv. kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnaneckými odbory. Jimi se upravují pracovní a sociální otázky. Jedná se o smlouvy, které musí být v souladu s vnitrostátním právem. Pracovní právo je založeno na silné ochraně zaměstnance, tj. otázky řešené v kolektivních smlouvách musí být v souladu se zákonnými pravidly poskytujícími tuto ochranu. V těchto smlouvách je tak možné sjednat buď pouze určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě, anebo sice nějaká znevýhodnění, ovšem pouze v případě, že tak zákon umožňuje.
Vedle kolektivních smluv se ve vnitrostátním právu vyskytují ještě smlouvy veřejnoprávní, které mají rovněž normativní účinky, tedy obsahují obecně závazná pravidla. Nejčastěji půjde o různé dohody mezi jednotlivými orgány veřejné moci, které mají vliv i na práva a povinnosti dalšího neurčitého okruhu osob (zpravidla občanů).[6] Jako příklad lze uvést ustanovení § 66a zákona o obcích, které uzavření takové veřejnoprávní smlouvy umožňuje orgánům obcí s rozšířenou působností za účelem přenesení působnosti.[7]
Obce s rozšířenou působností, jejichž obecní úřady vykonávají přenesenou působnost ve správním obvodu jednoho krajského úřadu, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu, podle níž bude obecní úřad jedné obce s rozšířenou působností vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro obecní úřad jiné obce (jiných obcí) s rozšířenou působností, která je účastníkem veřejnoprávní smlouvy. K uzavření veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu Ministerstva vnitra, které jej vydává po projednání s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání, 2013, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 75.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 223.
- ↑ HARVÁNEK. Právní teorie, s. 224.
- ↑ čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ HARVÁNEK. Právní teorie, s. 224.
- ↑ HARVÁNEK. Právní teorie, s. 245.
- ↑ § 66a odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
