Suverenita státu

Suverenitou státu rozumíme nezávislost a neomezenost státní moci na jakékoliv jiné vnější nebo vnitřní moci. Mezi znaky, kterými se výsostná povaha státní moci, ve vztahu k určitému území, řadíme:

   • neomezenost -  při jejím uplatňování
   • výlučnost – tedy fakt, že existuje jediná státní moc = územní výsost
   • nezávislost – na jiné státní moci nebo veřejné moci jiných institucí

Subjekt státní moci moderního státu vystupuje zároveň jako subjekt státní suverenity.

Na projev vnitřní suverenity existuje hned několik úhlů pohledu:

   1. poukazuje na politický charakter toho, od koho je odvozována státní moc (v moderním státě je jím lid)
   2. úhel pohledu odkazuje na konkrétní státní instituci, která suverenitu politicky reprezentuje (parlament, vně reprezentující hlava státu nebo orgán pro mezinárodní styky...)
   3. úhel pohledu zahrnuje nezávislost státu při vytváření a ochraně právního řádu

Vnější suverenita se projevuje především svrchovaností ve vztazích mezi suverenními státy. Vzhledem k dynamice vztahů mezi státy a konkurujícím si státním mocem, se mohou některé státní moci dostat do závislého postavení na státech jiných. Významnou úlohu má při zachovávání vnější suverenity států mezinárodní právo, které je budováno, mimo jiných, i na zásadě svrchované rovnosti, dobrovolnosti a reciprocity ve vztazích v mezinárodním prostředí.

Použitá literatura:

FILIP, Jan, Jan SVATOŇ a Kateřina ŠIMÁČKOVÁ. Státověda: učební text pro bakalářské studium. 3., nezměněné vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-7988-5.

FILIP, Jan a Jan SVATOŇ. Státověda. 5. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011. ISBN 978-80-7357-685-1.

             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.