Vyvlastnění

{{Encyklopedická práce}}

Vyvlastnění je stále poměrně kontroverzním institutem správního práva. S ohledem na jeho zneužívání v nedemokratických režimech a na historickou zkušenost naší země s těmito režimy je u nás veřejností vnímán dosti negativně. Na druhou stranu je nezbytným mezním nástrojem realizace veřejného zájmu v situaci, kdy soukromoprávní jednání dotčených stran selhávají a možnost uskutečnění předmětu veřejného zájmu bez využití možnosti vyvlastnění je tak zablokována.

Vyvlastnění (expropriace) je veřejnoprávním institutem spočívajícím v nuceném zásahu do vlastnického práva, tj. jeho omezení nebo nucený přechod na základě správního aktu. Jedná se o velice závažný zásah veřejné moci do vlastnického práva, což je jedno ze základních práv osob (fyzických i právnických), zakotvené a chráněné na ústavní úrovni. Proto je také nucený zásah do vlastnického práva přísně regulován a může být proveden jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za odpovídající náhradu.

Takový veřejný zájem může legitimně existovat např. při budování celostátně významných komunikací čí distribučních sítí energií, za účelem záchrany historicky cenných objektů a staveb apod. Pokud se nepodaří dospět k dohodě s vlastníky dotčených nemovitých věcí na přechodu vlastnického práva a realizaci záměru ve veřejném zájmu za příslušnou kompenzaci, může za splnění zákonných podmínek přijít na řadu vyvlastnění pozemku, stavby, či věcného práva k dotčené nemovitosti. Je však třeba vždy bedlivě dbát na to, aby k takovým zásahům do vlastnického práva docházelo jen v rámci ústavních mantinelů, zákonným způsobem a v nejmenším možném rozsahu, nikoli na základě libovůle a zneužití veřejné moci.

      Prameny právní úpravy vyvlastnění

           Ústavní základ úpravy

Listina základních práv a svobod zakotvuje právo vlastnit majetek a právo na ochranu majetku jako základní lidské právo v čl. 11. Nejedná se o právo neomezené a neomezitelné, neboť při jeho realizaci může docházet ke kolizím s právy a oprávněnými zájmy jiných osob. Vlastnické právo osoby má tedy své meze, které jsou dány mezemi práv dalších osob (fyzických i právnických včetně státu).

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

„Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. …“ 

Čl. 11 odst. 3 Listiny:

„Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ 

Čl. 11 odst. 4 Listiny:

„Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu a za náhradu.“ 

Listina tedy zakotvuje možnost nuceného zásahu do vlastnického práva a stanoví podmínky takového zásahu. Možnost omezení vlastnického práva musí být stanovena zákonem, je přípustná pouze z důvodu ochrany práv jiných osob nebo ochrany veřejného zájmu, a musí být vždy odpovídající způsobem kompenzována (za náhradu).

           Zákonná úprava

Možnost vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva je zakotvena v ustanoveních § 1037 - § 1039 občanského zákoníku (zákon č. 89/2012, dále „OZ“). Počítá se zde jednak s omezením vlastnického práva ad hoc, tedy s použitím vlastníkovy věci ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu, a sice jen na nezbytně nutnou dobu a v nezbytné míře, pokud účelu nelze dosáhnout jinak (tzv. materiální vyvlastnění, § 1037 OZ), a též s veřejnoprávním vyvlastňovacím rozhodnutím vydaným na základě zákonem stanovené formální procedury (tzv. formální vyvlastnění), nebo přímo na základě zákona (tzv. legální vyvlastnění), jak obojí normuje ustanovení § 1038 OZ. Ve všech případech náleží vyvlastňovanému náhrada v  míře odpovídající dotčení majetku, kterého se opatření týkají (§ 1039 OZ). Úprava vyvlastnění v OZ nerozlišuje dotčené věci na movité a nemovité, připouští tedy za splnění zákonných podmínek dotčení jakékoli věci.

Naproti tomu zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákon o vyvlastnění) obecně upravuje vyvlastnění a vyvlastňovací řízení pro případy, kdy neexistuje speciální zákonná úprava, a týká se výslovně jen věcí nemovitých – pozemků a staveb, s možností vyvlastnit věc movitou tento zákon vůbec nepočítá. Je účinný od roku 2007, kdy nahradil úpravu vyvlastnění v dnes již zrušeném stavebním zákoně (č. 50/1976 Sb.).

Účely vyvlastnění (expropriační tituly) jsou upraveny v celé řadě zvláštních zákonů. V současné době jsou to zejména:

•      183/2006 Sb., územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
•      13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
•      266/1994 Sb., o drahách,
•      20/1987 Sb., o státní památkové péči,  
•      164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon),
•      254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon),
•      114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
•      189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy),
•      458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)
•      127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích),
•      222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

Výčet účelů vyvlastnění vymezených v těchto zvláštních zákonech je uveden dále v kapitole 5. V čase se pak proměňuje v závislosti na vývoji společenských podmínek a potřeb, který se do novotvorby postupně promítá.

V některých z výše uvedených zvláštních zákonů existuje i speciální úprava procesu vyvlastnění, nebo některých jeho postupů (odlišná od obecné úpravy dle zákona o vyvlastnění). V takových případech se jedná o lex specialis vůči zákonu o vyvlastnění, která má před úpravou obecnou samozřejmě přednost.

Významným zákonem obsahujícím speciální úpravu některých souvislostí týkajících se vyvlastnění je zákon č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací.

Otázky procesu vyvlastnění neupravené zákonem o vyvlastnění ani jiným speciálním zákonem náleží řešit dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který je vůči zákonu o vyvlastnění předpisem subsidiárním.

Soudní ochrana ve věcech vyvlastnění je v ČR dvoukolejní. Žaloby proti výrokům rozhodnutí správního orgánu, které se týkají samotného vyvlastnění (přechod práv, zánik práv, lhůty k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění apod.) projednávají správní soudy podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), k projednání žalob proti výroku o náhradě za vyvlastnění jsou příslušné soudy civilní podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.).

Z výše uvedeného vyplývá, že právní úprava vyvlastnění v ČR je velice roztříštěná a nepřehledná navzdory existenci zákona o vyvlastnění, který problematiku řeší obecně jak z hlediska hmotného práva, tak procesně, konkrétní účely vyvlastnění však nestanoví.

           Úprava dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

Evropská úmluva o ochraně lidských práv (Úmluva) je na základě čl. 10 Ústavy ČR součástí našeho právního řádu a aplikační předností před zákony. Čl. 1 Protokolu č. 1 této Úmluvy stanoví, že „nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva“.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) vztahuje čl. 1 Protokolu 1 jednak na vyvlastnění de iure (na základě vyvlastňovacího řízení), a jednak též na vyvlastnění de facto včetně tzv. skrytého vyvlastnění. Vyvlastnění tedy vnímá šířeji, než naše vnitrostátní právo s tím, že zásah do vlastnického práva musí být trvalý (dočasné zbavení majetku vyvlastnění neodpovídá pro absenci definičního znaku trvalosti zásahu do vlastnického práva).

      Podmínky vyvlastnění

Podmínky, které musí být nutně splněny, aby mohlo dojít k vyvlastnění, jsou dány jednak na ústavní úrovni v čl. 11 odst. 4 Listiny, dále pak zákonem o vyvlastnění a v některých speciálních případech jinými zvláštními zákony.

           Ústavní podmínky vyvlastnění

Listina pro možnost vyvlastnění požaduje v čl. 11 odst. 4 kumulativní splnění tří podmínek:

• existence veřejného zájmu na vyvlastnění – veřejný zájem je neurčitým právním pojmem, který se definuje a prokazuje pro každý konkrétní případ v řízení o vyvlastnění. Nelze jej jednoduše ztotožnit s obecným nebo skupinovým zájmem a nemůže být bez dalšího hodnocení pouze dán právním předpisem.
• expropriační titul daný zákonem – jednotlivé přípustné účely vyvlastnění jsou stanoveny řadou zvláštních zákonů. Není však možné vyvlastnění přímo zákonem bez dalšího, je nutno vydat správní rozhodnutí o vyvlastnění (na základě zákona).
• kompenzaci zásahu do vlastnického práva prostřednictvím odpovídající náhrady za vyvlastnění. Vyvlastnění bez náhrady je vyloučeno. Náhrada se poskytuje v penězích, vyvlastňovací zákon rovněž umožňuje poskytnutí náhradního pozemku či stavby, pokud se na tom vyvlastňovatel s vyvlastňovaným dohodnou. Rozdíl v ceně vyvlastněné nemovitosti a naturální náhrady se pak vyrovnává v penězích.

           Zákonné podmínky vyvlastnění

Obecným předpisem upravujícím vyvlastnění pozemků a staveb je zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě (zákon o vyvlastnění), který v ustanoveních § 3 až § 5 stanoví další podmínky, které musí být kumulativně splněny současně s výše uvedenými ústavními podmínkami. Dá se říci, že zákon ústavní podmínky částečně rozšiřuje, konkretizuje a zpřesňuje (např. ust. § 3 odst. 1 požaduje, aby veřejný zájem na realizaci účelu vyvlastnění nejen existoval, ale též aby byl takové intenzity, že jednoznačně převáží nad zájmem na zachování dosavadních práv vyvlastňovaného). Splnění podmínek vyvlastnění se zkoumá a prokazuje ve správním řízení vedeném vyvlastňovacím úřadem.

    Proporcionalita zásahu

Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění výslovně požaduje přiměřenost zásahu do vlastnického práva, když stanoví, že

„Vyvlastnění lze provést jen v takovém rozsahu, který je nezbytný k dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem“. 

Jeden z našich nejvýznamnějších právních vědců, profesor Jiří Hoetzel, již v roce 1934 definoval proporcionalitu při určení rozsahu vyvlastnění takto:

„Předmět a rozsah vyvlastňovacího práva je dán potřebou všeužitečného podniku, jakož i úvahou, že se nemá do cizích práv zasahovati více, než je nezbytně nutno. Z toho plyne vykládací pravidlo: kde stačí zřízení služebnosti, nemá se odnímati celé vlastnictví; kde stačí část objektu, nemá se sahati na objekt celý.  
Otázka, čeho je třeba pro všeužitečné dílo, není otázkou volného uvážení, jak tvrdila starší praxe, nýbrž otázka skutková, kterou by mohl nejprv. správní soud zkoumati s hlediska § 6 svého zákona.“ 

Při stanovení rozsahu vyvlastnění je tedy třeba dbát toho, aby vyvlastněním zásadně nebylo dotčeno více, než je nezbytně nutné k realizaci účelu vyvlastnění.

Z tohoto pravidla existuje výjimka zakotvená v ustanovení § 4 odst. 3 zákona o vyvlastnění:

„Není-li možné pozemek, stavbu nebo jejich část, popřípadě právo odpovídající věcnému břemenu užívat bez vyvlastňovaného pozemku, stavby nebo jejich částí či věcného břemene buď vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi, lze na ně rozšířit vyvlastnění, jestliže o to vyvlastňovaný požádá, i když není nezbytné k dosažení daného účelu“. 

Proporcionalita vyvlastnění má dvě složky, kvalitativní a kvantitativní, přičemž je potřeba vždy zhodnotit obě současně. Kvalitativní složka spočívá ve formě zásahu, která má být co nejmírnější – tam, kde postačí zřízení věcného břemene, nemá docházet k odejmutí vlastnického práva. Kvantitativní složka pak definuje rozsah vyvlastnění s tím, že zásahem má být dotčena jen taková část nemovitosti, která je nezbytně potřebná k uskutečnění účelu vyvlastnění. Postačí–li tedy část pozemku, nelze zasahovat do vlastnického práva k pozemku celému.

    Subsidiarita vyvlastnění

Vyvlastnění je nejintenzivnější zásah do vlastnického práva, jedná se o prostředek ultima ratio pro získání práv k realizaci jeho účelu ve veřejném zájmu. Proto není možné přistoupit k vyvlastnění, pokud je možné získat práva k pozemku či stavbě dohodou či jiným způsobem. Tento požadavek je zakotven v § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění.

Zvláštní případy, kdy se splnění požadavku subsidiarity nevyžaduje, jsou jmenovány v ust. § 5 odst. 5 zákona o vyvlastnění.

Zákon o vyvlastnění bohužel neuvádí (ani demonstrativně), co by mohlo být oním jiným způsobem získání práv k pozemku či stavbě, neposkytuje v této věci žádné vodítko. Rovněž důvodová zpráva k zákonu o vyvlastnění na toto téma mlčí.

    Soulad s cíli a úkoly územního plánování

Pokud se vyvlastněním sleduje změna ve využití území či v jeho prostorovém uspořádání (včetně umisťování staveb a jejich změn), nastupuje podmínka souladu s cíli a úkoly územního plánování. Tyto jsou promítnuty do platné územně plánovací dokumentace (ÚPD), záměr tedy musí být v souladu s územním plánem, případně s regulačním plánem (pak je také v souladu se zásadami územního rozvoje a s politikou územního rozvoje ČR). Takový soulad se prokazuje nejčastěji pravomocným územním rozhodnutím, kterým bez souladu s ÚPD nelze záměr v území umístit. Předmětem vyvlastňovacího řízení není přezkum územního rozhodnutí, které se pokládá za formální důkaz souladu záměru s cíli a úkoly územního plánování. Nebylo-li však územní rozhodnutí zatím vydáno, prokazuje se soulad záměru s platnou územně plánovací dokumentací přímo ve vyvlastňovacím řízení.

Důsledky vyvlastnění

Vyvlastnění (expropriace) obecně spočívá v nuceném přechodu vlastnického práva na základě správního aktu. Z této definice vyplývá základní důsledek vyvlastnění – přechod vlastnického práva. V důsledku tohoto přechodu zaniká vlastnické právo vyvlastňovanému ve prospěch vyvlastnitele, kterému je naopak vyvlastněním vlastnické právo originárně založeno.

Podobně je tomu u nuceného omezení vlastnického práva (zákon o vyvlastnění je podřazuje legislativní zkratkou uvedenou v ustanovení § 2 písm. a) rovněž pod pojem vyvlastnění). Zde však nedochází k přechodu vlastnického práva, nýbrž k jeho omezení buď novým zřízením věcného břemene, nebo omezením již existujícího věcného břemene, a sice ve prospěch vyvlastnitele.

Vyvlastněním spočívajícím v odnětí vlastnického práva dále zanikají práva třetích osob k předmětu vyvlastnění. Z tohoto principu zákon o vyvlastnění stanoví výjimky – nezanikají práva z nájmu bytu, nebytového prostoru, pozemku či stavby, dále nezanikají věcná břemena, na jejichž zachování existuje veřejný zájem a zároveň to u nich výslovně stanoví vyvlastňovací úřad ve výroku rozhodnutí o vyvlastnění. Oprávněným ze zanikajících práv rovněž náleží náhrada za tato práva. Podrobněji se problematikou práv třetích osob v souvislosti s vyvlastněním zabývá v publikaci z roku 2021 Grygar. s. 66 – 86 (viz seznam zdrojů pro tento článek).

Vyvlastněním vzniká povinnost vyvlastňovanému jednak vyplatit do 60 dnů od právní moci rozhodnutí náhrady za vyvlastnění, a jednat dále užívat vyvlastněný pozemek či stavbu k účelu, pro který bylo provedeno vyvlastnění. Pro zahájení realizace účelu vyvlastnění stanoví vyvlastňovací zákon v ust. § 24 odst. 3 písm. c) lhůtu maximálně 2 roky od právní moci rozhodnutí. Tuto lhůtu je možné na včasnou žádost vyvlastnitele z důvodů hodných zvláštního zřetele jednou prodloužit po projednání ve správním řízení nejvýše o další 2 roky.

      Zrušení vyvlastnění

Zákon o vyvlastnění v ust. § 26 a 27 taxativně stanoví podmínky, jejichž naplnění je důvodem ke zrušení zákonného a pravomocného rozhodnutí o vyvlastnění (nejde tedy o zrušení rozhodnutí v důsledku jeho nezákonnosti či jiných vad). Jedná se o tři možné situace:

•      vyvlastnitel nezaplatil vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění ve lhůtě stanovené rozhodnutím o vyvlastnění, ani 30 dnů po uplynutí této lhůty,
•      vyvlastnitel nezahájil uskutečňování účelu vyvlastnění ve lhůtě stanovené v rozhodnutí o vyvlastnění, ani v případně prodloužené lhůtě,
•      před uplynutím lhůty k zahájení realizace účelu vyvlastnění bylo zrušeno nebo pozbylo platnosti územní rozhodnutí určující využití pozemku nebo stavby pro daný účel.

Nastane-li jedna z výše uvedených situací, vyvlastňovací úřad k žádosti vyvlastňovaného zruší rozhodnutí o vyvlastnění. Vyvlastňovaný pak dnem právní moci rozhodnutí o zrušení vyvlastnění znovu nabývá svá odňatá či omezená práva, a je povinen vrátit vyvlastniteli vyplacené náhrady za vyvlastnění.

Práva třetích osob, která zanikla v důsledku vyvlastnění, se však po zrušení vyvlastnění již neobnovují. Nelze tedy v tomto ohledu hovořit o úplném navrácení původního právního stavu vyvlastněné věci.

Bylo-li vyvlastnění zrušeno, je vyvlastnitel povinen nahradit vyvlastňovanému škodu a jinou újmu, která mu vznikla v souvislosti s vyvlastněním, ledaže by ke škodě nebo jiné újmě došlo i jinak. Jedná se o soukromoprávní nárok, který je potřeba uplatnit u vyvlastnitele (nikoli u vyvlastňovacího úřadu), případně pak dále u civilního soudu žalobou dle OSŘ. Jako škodu či újmu vzniklou v souvislosti s vyvlastněním si lze představit např. majetkovou újmu vzniklou v důsledku zániku smluv s třetími stranami (nájem, pacht), škody na vyvlastněné věci v důsledku zanedbání údržby, případně demolice stavby, aniž by dále došlo k zahájení účelu vyvlastnění.

      Expropriační tituly (účely vyvlastnění)

Existence expropriačního titulu je jednou z podmínek vyvlastnění (viz ust. § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění). Expropriační tituly stanoví účel, kterého má být dosaženo prostřednictvím vyvlastnění, což bývá realizace určitého díla, veřejně prospěšné činnosti či opatření. Rovněž specifikují předmět a rozsah vyvlastnění.

Expropriační tituly jsou výslovně stanoveny v celé řadě zvláštních zákonů (nikoli v právních předpisech nižší právní síly) regulujících jednotlivé úseky veřejné správy. Jejich výčet je vždy taxativní, nelze tedy ad hoc dotvářet další zákonem nestanovené účely vyvlastnění. Zákon o vyvlastnění vyžaduje, aby byl zákonem daný účel vyvlastnění podroben ve vyvlastňovacím řízení testu, zda v konkrétním případě existuje veřejný zájem na dosažení takového účelu, a také zda tento veřejný zájem převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného. Aby bylo vyvlastnění možné, musí být obě tyto otázky v rámci vyvlastňovacího řízení zodpovězeny v konkrétním případě kladně.

Následující text je přehledem expropriačních titulů v jednotlivých zvláštních zákonech.

           Stavební zákon (183/2006 Sb.)

Stavební zákon stanoví expropriační tituly v ustanovení § 170 takto:

(1) Práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o

a) veřejně prospěšnou stavbu dopravní a technické infrastruktury, včetně plochy nezbytné k zajištění její výstavby a řádného užívání pro stanovený účel,

b) veřejně prospěšné opatření, a to snižování ohrožení v území povodněmi a jinými přírodními katastrofami, zvyšování retenčních schopností území, založení prvků územního systému ekologické stability a ochranu archeologického dědictví,

c) stavby a opatření k zajišťování obrany a bezpečnosti státu,

d) asanaci (ozdravění) území.

(2) Právo k pozemku nebo stavbě lze odejmout nebo omezit též k vytvoření podmínek pro nezbytný přístup, řádné užívání stavby nebo příjezd k pozemku nebo stavbě.

(3) Řízení o vyvlastnění práv k pozemkům a stavbám, příslušnost k jeho vedení a podmínky vyvlastnění upravuje zvláštní právní předpis.

           Zákon o pozemních komunikacích (13/997 Sb.)

Zákon o pozemních komunikacích stanoví expropriační tituly v ustanovení § 17 odst. 2 takto:

(2) Podle zvláštního právního předpisu lze odejmout nebo omezit

a) vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě potřebným k uskutečnění výstavby, opravy, úpravy, modernizace nebo rekonstrukce dálnice, silnice, místní komunikace I. třídy, jejich součástí, příslušenství nebo staveb souvisejících,

b) vlastnické právo k pozemku, jestliže byla dálnice, silnice nebo místní komunikace zřízena na cizím pozemku.

           Zákon o drahách (266/1994 Sb.)

Zákon o drahách stanoví expropriační tituly v ustanovení § 5 odst. 2 takto:

(2) Podle zákona o vyvlastnění lze k uskutečnění stavby dráhy odejmout nebo omezit vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě nebo právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku nebo ke stavbě.

Dle ust. § 1 zákona o drahách jde o stavby drah železničních, tramvajových, trolejbusových a lanových a stavby na těchto drahách.

           Zákon o státní památkové péči (20/1987 Sb.)

Zákon o státní památkové péči obsahuje expropriační titul v ustanovení § 15 odst. 3:

(3) Zanedbává-li vlastník nemovité kulturní památky, která není státním majetkem, trvale své povinnosti a ohrožuje tím její zachování nebo užívá-li kulturní památku v rozporu s jejím kulturně politickým významem, památkovou hodnotou nebo technickým stavem, může se ve společenském zájmu, nedojde-li k dohodě s vlastníkem o jejím prodeji státu, výjimečně kulturní památka na návrh obecního úřadu obce s rozšířenou působností rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu vyvlastnit. V případě vyvlastnění nemovité národní kulturní památky zahajuje řízení o vyvlastnění vyvlastňovací úřad na návrh krajského úřadu. Jinak platí pro vyvlastnění obecné předpisy.

Povinnosti vlastníka kulturní památky, na jejichž porušování je možnost vyvlastnění vázána, jsou stanoveny v ust. § 9 zákona o státní památkové péči.

Další účel vyvlastnění je zakotven v ust. § 17 odst. 2 zákona o státní památkové péči v souvislosti s potřebou zřízení ochranných pásem kulturních památek:

(2) Je-li nezbytné k vytvoření ochranného pásma získat některé pozemky nebo stavby, popřípadě provést jejich odstranění a nedojde-li k dohodě s vlastníkem, lze pozemky a stavby vyvlastnit. Lze také nařídit nezbytné úpravy stavby, jiného zařízení nebo pozemku.

           Lázeňský zákon (164/2001 Sb.)

Omezení práv a vyvlastnění upravuje lázeňský zákon v ustanovení § 33 (účely vyvlastnění pak stanoví v odst. 2):

(1) Vlastnická práva k nemovitostem lze omezit nebo nemovitosti lze vyvlastnit pouze ve veřejném zájmu. Veřejným zájmem se pro tyto účely rozumí zájem na vyhledávání a využití zdroje k léčebným účelům a zájem na ochraně zdrojů v zájmu zachování jejich kvalitativních a kvantitativních vlastností a zdravotní nezávadnosti.

(2) Pokud vlastník nemovitosti brání

a) vyhledávání přírodního léčivého zdroje, lze vlastnická práva k nemovitosti omezit,

b) využívání nebo ochraně přírodního léčivého zdroje a ochraně zdroje přírodní minerální vody, lze vlastnická práva omezit nebo nemovitost vyvlastnit.

(3) Řízení o vyvlastnění provádí na základě žádosti ministerstva a náhradu za vyvlastnění ve svém rozhodnutí stanoví příslušný vyvlastňovací úřad podle zvláštního právního předpisu.

           Vodní zákon (254/2001 Sb.)

Ustanovení § 55a vodního zákona stanoví účel vyvlastnění takto:

Práva k pozemkům a stavbám, potřebným pro uskutečnění veřejně prospěšných staveb na ochranu před povodněmi, lze odejmout nebo omezit postupem podle zákona o vyvlastnění.

Vzhledem k novele stavebního zákona, kterou byl doplněn § 2 písm. k) bod 2 o stavby ke snižování ohrožení území živelními nebo jinými pohromami, se nyní jeví ust. 55a vodního zákona jako nadbytečné. Oba zákony upravují totožný expropriační titul včetně stejných podmínek možnosti zásahu do práv k nemovitostem (zejména vymezení veřejně prospěšné stavby protipovodňového opatření v územně plánovací dokumentaci).

           Zákon o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.)

Účely vyvlastnění související s ochranou přírody a krajiny jsou rozptýleny v několika různých zákonech (stavební zákon, vodní zákon, lázeňský zákon). Zákon o ochraně přírody a krajiny stanoví v ust. § 60 odst. 1:

(1) Vyvlastnit nemovitost či práva k ní za účelem ochrany přírody a krajiny lze v případech stanovených zvláštním předpisem.

(2) Při vyvlastňování podle odstavce 1 se postupuje podle zvláštních předpisů o vyvlastnění, a to na návrh orgánu ochrany přírody.

(3) Příslušnost hospodařit s majetkem k nemovitosti ve státním vlastnictví může převést orgán ochrany přírody z důvodů a v rozsahu uvedeném v odstavci 1 na sebe. Převod příslušnosti hospodařit s majetkem je bezúplatný; úplatně lze příslušnost hospodařit s majetkem převést pouze v případech, kdy převádějící nabyl nemovitost úplatně.

(4) Podrobnosti postupu při převodech příslušnosti hospodařit s majetkem podle odstavce 3 upraví ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.

Zvláštním zákonem, na který se znění uvedeného ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny odvolává, je již zrušený stavební zákon 50/1976 Sb., který obsahoval tehdy platnou obecnou úpravu vyvlastnění (do účinnosti stavebního zákona 183/2006 Sb. a zákona o vyvlastnění č. 184/2006 Sb.).

Odborná veřejnost není jednotná v názoru na výše uvedené ustanovení z hlediska otázky, zda se jedná o samostatný expropriační titul. Dikce ustanovení nereflektuje změny úpravy vyvlastnění, ani neposkytuje taxativní výčet konkrétních účelů vyvlastnění. Podpora spočívající v užití ust. § 60 společně s ust. § 2 zákona o ochraně přírody a krajiny rovněž není přesvědčivá, protože výčet v ustanovení § 2 je zjevně pouze demonstrativní, což neodpovídá požadavkům na jednoznačné stanovení účelů vyvlastnění taxativním výčtem v rámci zákona.

           Zákon o nouzových zásobách ropy (189/1999 Sb.)

Tento zákon připouští subsidiární možnost zřízení věcného břemene (primárně by mělo jít o soukromoprávní - smluvní ujednání mezi stranami) postupem podle zákona o vyvlastnění za podmínek stanovených v ustanovení § 3 odst. 11:

(11) Provozovatel skladovacího zařízení, produktovodu nebo ropovodu je povinen zřídit věcné břemeno umožňující využití cizí nemovitosti nebo její části pro účely uvedené v odstavci 8 písm. a), a to smluvně s vlastníkem nemovitosti; v případě, že vlastník není znám nebo určen nebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo nedošlo k dohodě s ním a jsou-li dány podmínky pro omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě podle zvláštního právního předpisu, příslušný vyvlastňovací úřad rozhodne na návrh provozovatele skladovacího zařízení, produktovodu nebo ropovodu o zřízení věcného břemene umožňujícího využití této nemovitosti nebo její části.

Odstavec 8 písm. a) pak stanoví konkretizaci účelu vyvlastnění podle tohoto zákona tak, že „Provozovatel skladovacího zařízení, produktovodu nebo ropovodu má právo v souladu se zvláštním právním předpisem zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech skladovací zařízení, produktovody nebo ropovody“.

           Energetický zákon (458/2000 Sb.)

Expropriační tituly stanovené energetickým zákonem jsou zakotveny v několika různých ustanoveních dle jednotlivých druhů energetických odvětví (elektroenergetika, plynárenství, teplárenství). Mezi těmito ustanoveními je poměr subsidiarity a speciality. Subsidiární postavení má ustanovení § 3 odst. 2, které stanoví, že výstavba a provozování vybraných energetických staveb a zařízení je ve veřejném zájmu: 

„Přenos elektřiny, přeprava plynu, distribuce elektřiny, výroba elektřiny ve výrobně elektřiny o celkovém instalovaném elektrickém výkonu 100 MW a více s možností poskytovat podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy, distribuce plynu, uskladňování plynu, výroba zemního plynu, provozování těžebního plynovodu, výroba tepelné energie a rozvod tepelné energie se uskutečňují ve veřejném zájmu. Stavby sloužící pro činnosti podle věty první a stavby s nimi související jsou zřizovány a provozovány ve veřejném zájmu. Pro zřízení a provozování stavby přenosové soustavy, přepravní soustavy, distribuční soustavy, výrobny elektřiny o celkovém instalovaném elektrickém výkonu 100 MW a více s možností poskytovat podpůrné služby k zajištění provozu elektrizační soustavy, zásobníku plynu, těžebního plynovodu, rozvodného tepelného zařízení nebo zdroje tepelné energie připojeného k rozvodnému tepelnému zařízení anebo pro zřízení a provozování stavby související lze odejmout nebo omezit vlastnické právo k pozemku nebo ke stavbě podle jiného právního předpisu.“

Zřizování a provozování energetických sítí je dále uvedeno jako účel vyvlastnění v dalších, speciálních ustanoveních (§ 24 odst.4 pro elektroenergetickou přenosovou soustavu, § 25 odst. 4 pro elektroenergetickou distribuční soustavu, § 57 odst. 2 pro těžební plynovody a výrobny plynu, § 58 odst. 2 a § 59 odst. 2 pro přepravní a distribuční plynárenská zařízení, § 60 odst. 2 pro zásobníky plynu, § 76 odst. 7 pro rozvodná tepelná zařízení).

Energetický zákon v uvedených ustanoveních stanoví expropriační tituly pro případ, že se nepodaří zajistit potřebná práva (věcná břemena) k nemovitostem smluvně. Až subsidiárně pak přichází v úvahu použití ustanovení § 3 odst. 2, který připouští nejen omezení, nýbrž i odnětí vlastnického práva, pokud účelu vyvlastnění nelze dosáhnout mírnějším zásahem (omezením vlastnického práva).

         Zákon o elektronických komunikacích (127/2005 Sb.)

Oprávnění k využívání cizích nemovitostí a expropriační tituly dle tohoto zákona stanoví § 104 odst. 1, 2 a 4. Účelem vyvlastnění dle odst. 1 je zřizování a provoz nadzemního nebo podzemního komunikačního vedení veřejné komunikační sítě, včetně jejich opěrných bodů nadzemního nebo vytyčovacích bodů podzemního komunikačního vedení, telefonních budek a přípojných komunikačních vedení veřejné komunikační sítě, anténních stožárů včetně antén rádiových zařízení a rádiových směrových spojů veřejné komunikační sítě, souvisejících elektronických komunikačních zařízení veřejné komunikační sítě a souvisejících elektrických přípojek. Dle § 104 odst. 2 je to dále zřizování a provoz tam jmenovaných telekomunikačních zařízení na stavbách a uvnitř staveb.

Z ustanovení § 104 odst. 4 vyplývá možnost omezení vlastnického práva k pozemkům a stavbám zřízením služebnosti, nikoli jeho odnětí.

         Zákon o zajišťování obrany ČR (222/1999 Sb.)

Zákon o zajišťování obrany ČR obsahuje v části šesté speciální úpravu vyvlastnění (tzv. zkrácené vyvlastňovací řízení) odlišnou od úpravy v zákoně o vyvlastnění. Aplikace této úpravy je vázána striktně na stav ohrožení státu vyhlášený Parlamentem na návrh vlády dle ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, nebo válečný stav vyhlášený Parlamentem dle čl. 43 odst. 1 a čl. 39 odst. 3 Ústavy ČR.  

Expropriační titul vymezuje tento zákon velmi široce a neurčitě v ustanovení § 45 odst. 1, když stanoví, že „Za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu lze výjimečně vyvlastnit ve zkráceném řízení nezbytné nemovité a movité věci a práva k nim pro účely zajišťování obrany státu, nelze-li je získat jinak“.

---