Ryzí nauka právní

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pod označením ryzí nauka právní se skrývá právně-pozitivistický systém vídeňského profesora Hanse Kelsena. Někdy se však tohoto slova používá v širším smyslu pro označení normativních teorií práva, kam lze zařadit kromě teorií Kelsenových žáků (Vídeňská právně-teoretická škola)[1] i brněnskou normativní teorii.

Charakteristika směru

Ryzí nauka právní se v mnohém podobá brněnské normativní teorii právní. Obdobně jako Weyr a další, vychází Kelsen z Kantovy filosofie. Oproti Brnu, kde se Kantovi rozumělo brýlemi Arthura Schopenhauera, byl ve Vídni čten s pomocí interpretace představitele novokantovské marburské školy Hermanna Cohena.[2]

Obdobně jako pro brněnskou právní školu je pro vídeňskou ryzí nauku právní typické odlišování bytí (sein) a mětí (sollen). Rozlišování výše uvedených dvou úhlů pohledu by mělo vést k možnosti objektivního vědeckého zkoumání práva.[3] S tím souvisí i nedůvěra k používání metod sociologie, psychologie, biologie či jiných věd při zkoumání práva. Tato nedůvěra se projevuje v požadavku na ryzost metody, jakou právní vědec při svém bádání postupuje.[4] Rovněž tak se Kelsenova ryzí nauka právní vyznačuje odmítáním politických či mravních soudů o právu. Důvodem je přesvědčení o relativnosti hodnot jako je dobro či spravedlnost.[5]

K charakteristice mětí jako takového Kelsen píše, že o něm lze říct zhruba tak málo, co o bytí jako takovém, tedy v podstatě nic. Představuje pro něj původní kategorii, stejně jako bytí představuje původní (předpokládanou, hypotetickou) kategorii přírodních věd.[6] Kelsen se tedy nesnaží poznat mětí jako takové, ale snaží se nalézt podmínky, za nichž je možno poznávat, jak se nám mětí prostřednictvím právních norem ukazuje.

K otázce platnosti (existence něčeho, co má být) právních norem Kelsen tvrdí, že normy platí, jestliže jsou stanoveny v souladu s jinými normami. Takto se dostáváme od jedné normy k další, a tak dále. Poslední normou, jejíž platnost už žádnou další normou založena není, je podle Kelsena tzv. Grundnorma. Jedná se vlastně o mětí jako takové, o němž nemůžeme racionálně nic říct, jehož platnost (existenci) však musíme předpokládat, abychom vůbec mohli o právu mluvit.[7] Podobně, když pozorujeme různé společenské a přírodní jevy, předpokládáme jejich existenci, aniž bychom ji rozumem dovedli vysvětlit.

Celý právní řád je pro Kelsena souborem norem. Od jiných normativních systémů (morálka, náboženství, společenské konvence) se právo odlišuje tím, že se jedná o systém donucující. Když není splněna povinnost, následuje donucovací prostředek, tedy sankce.[8] Mimo to mají právní normy určitou funkci i při našem poznávání skutečnosti. Neříkají pouze co mají jejich adresáti dělat, ale i jak je třeba určitým jevům rozumět.

Člověk, oděný v talár, mluví z povýšeného místa určitá slova k jinému, před ním stojícímu člověku. Tento vnější děj znamená soudcovský rozsudek. Obchodník píše druhému obchodníku dopis určitého obsahu, druhý obchodník zasílá odpověď: uzavřeli navzájem smlouvu. Někdo způsobí svým jednáním smrt jiného: právní význam tohoto jednání jest: vražda.“[9]

Vybraní představitelé

Kolem Hanse Kelsena a jeho žáků vznikla v 1. pol. 20 století na vídeňské univerzitě specifická vídeňská právně-teoretická škola. Někteří její představitelé pak rozpracovali Kelsenovy myšlenky vlastním originálním způsobem.

Hans Kelsen (1881 – 1973) – pražský rodák, na právnické fakultě ve Vídni se roku 1911 habilitoval prací Hauptprobleme der Staatrechtslehre entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze[10], v němž nastínil systém ryzí nauky právní. Po první světové válce se stal profesorem ústavního práva a významnou měrou se podílel na podobě rakouské spolkové ústavy z roku 1920. V roce 1930 opustil Vídeň a působil na několika univerzitách ve střední Evropě.[11] Během té doby vyšlo další stěžejní dílo, které dalo název i celému směru, Reine Rechtslehre. Einleitung in die rechtswissenschaftliche Problematik.[12] V roce 1940 odešel Kelsen do USA, kde působil na Harvardu a později až do konce svého života na univerzitě v Berkeley. Během tohoto pobytu vyšlo přepracované vydání jeho Ryzí nauky právní. V roce 1979 už z Kelsenovy pozůstalosti vyšla kniha Allgemeine Theorie der Normen.[13]

Adolf Merkl (1890 – 1970) – vídeňský rodák, už během studií se seznámil s Hansem Kelsenem, na jehož učení navázal. Mezi hlavní oblasti jeho zájmu patřilo ústavní a správní právo a právní filosofie. Kelsenovu nauku obohatil zejména svými zkoumáními stupňovitého uspořádání právního řádu.[14]

Alfred Verdross (1890 – 1980) – diplomat, soudce rakouského ústavního soudu, soudce Evropského soudu pro lidská práva a rektor vídeňské univerzity se kromě právní filosofie věnoval především mezinárodnímu právu veřejnému. Od svého učitele Kelsena se lišil mimo jiné tím, že své učení zakládal na přirozenoprávních koncepcích. Známá je Verdrossova teorie tzv. hraničního orgánu, tedy orgánu, na nějž ve struktuře orgánů aplikujících právo už nikdo další nedohlíží. Důvod, proč takový orgán respektuje pozitivní právo, musí spočívat v něčem jiném (morálka, normy stavovské cti...), než v pozitivním právu. Neexistuje totiž právem stanovený orgán, který by mohl případné nerespektování pozitivního práva ze strany hraničního orgánu sankcionovat. Ve struktuře institucí tak Verdross nachází sepjetí práva s mimoprávními normami, které považuje za přirozenoprávní základ platnosti pozitivního práva. V soudobých demokratických právních státech plní roli hraničního orgánu zpravidla parlament či nejvyšší, potažmo ústavní soud. [15]


[1] BOHÁČKOVÁ, Renata. Základy konstrukce Kelsenovy ryzí nauky právní. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 20.

[2] BOHÁČKOVÁ, op. cit., s. 26.

[3] BOHÁČKOVÁ, op. cit., s. 22.

[4] BOHÁČKOVÁ, op. cit., s. 23.

[5] Tamtéž.

[6] KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. s. 17.

[7] KUBEŠ, Vladimír. Dějiny právního myšlení ve 20. století se zřetelem k jižní Moravě a zvláště k Brnu (díl první). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 148.

[8] RÁZKOVÁ, Renata. Dějiny právní filozofie. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 221-222.

[9] KELSEN, Hans. Ryzí nauka právní. Metoda a základní pojmy. Praha: Orbis, 1933. s. 8.

[10] KELSEN, Hans. Hauptprobleme der Staatsrechtslehre: entwickelt aus der Lehre vom Rechtssatze. Tübingen: Verlag von J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1911. 709 s.

[11] BOHÁČKOVÁ, op. cit., s. 8-19.

[12] KELSEN, Hans. Reine Rechtslehre: Einleitung in die Rechtswissenschaftliche Problematik. Leipzig: Franz Deuticke, 1934. 236 s.

[13] KELSEN, Hans. Všeobecná teorie norem. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 470 s.

[14] MERKEL, Adolf. Prolegomena einer Theorie des rechtlichen Stufenbaues. In: KLECATSKY, Hans; MARCIC, René; SCHAMBECK, Herbert (eds.). Die Wiener rechtstheoretische Schule. [Band 2]. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 2010. s. 1071 – 1111.

[15] KLECATSKY, Hans; MARCIC, René; SCHAMBECK, Herbert (eds.), op. cit., s. 1983-1984.