Brněnská právní škola

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Brněnská právní škola (brněnská novokantovská právní škola)[1] je souhrnem právně-filosofických názorů právních teoretiků působících na brněnské právnické fakultě především za tzv. první republiky. V rámci brněnské právní školy je za nejvýznamnější směr považována normativní teorie právní. Ústřední postavou tohoto směru byl profesor František Weyr, jehož vídeňský přítel Hans Kelsen přichází zhruba ve stejné době s obdobnou právně-pozitivistickou teorií nazývanou ryzí nauka právní.

Charakteristika směru

Myšlenky jednotlivých právních filosofů řazených k brněnské právní škole se v různých aspektech lišily. Nejtypičtějším a dalo by se říci jednotícím názorovým proudem byla normativní teorie právní, kterou lze charakterizovat následujícími rysy.

-       Inspirace kritickou teorií poznání Immanuela Kanta – Weyr i další zastánci brněnského normativismu čerpali notnou měrou z Kantova transcendentálního idealismu.[2] Kant se ptal, za jakých podmínek je možné objektivně platné lidské poznání. Při tomto zkoumání dospěl k závěru, že existují určité formy myšlení, kterými člověk hněte smyslové vjemy do určitých podob. Tyto formy jsou podle Kanta vždy nutnou součástí lidského poznání. Objevíme-li tedy tyto formy, objevíme vždy platnou formu našich poznatků o světě.[3] O něco podobného se představitelé normativní teorie pokoušeli na poli práva. Usilovali o nalezení obecného pojmového nástroje, kterým by bylo možné logicky bezrozporně uchopit libovolný právní systém.[4] Odtud plyne i zaměření jejich zkoumání především na formální stránku práva. Patří sem objasnění pojmů jako stát, právní řád, právní norma, právní osobnost.

-       Odlišení dvou hledisek: bytí (sein) a mětí (sollen) - zde se opět projevuje inspirace Kantem, i když o potřebě rozlišovat to, co je, a to, co má být, psal už skotský filosof David Hume. Jde o problém, že lidé používají rozum dvěma způsoby, jako rozum teoretický a praktický. Rozumem teoretickým člověk poznává a snaží se popisovat svět, jak se mu jeví (svět kauzální). Praktický rozum naopak předepisuje, co má být (de facto stanovuje povinnosti). K právní normám je nutno podle Františka Weyra přistupovat s ohledem na jejich normativní povahu.[5]

-       Požadavek na ryzost právní vědy – podle normativistů se ve způsobech jakými právní věda zkoumá svůj předmět, mísí metoda právní s metodami sociologickými, psychologickými či dokonce biologickými. Chce-li být právní věda exaktní naukou musí tyto metody od svého zkoumání odlišit. Cílem je nejen zajistit objektivitu právní vědy, ale i nalézt pro právní vědu, jako specifickou vědní disciplínu, místo mezi ostatními vědami.[6] Mimo to by právní věda měla být objektivní ve smyslu antiideologická, tedy by pokud možno neměla vykládat právo se zřetelem k zájmům různých společenských skupin.

-       Pozitivismus – představitelé brněnské normativní teorie právní vesměs odmítají přirozené právo jako metafyzickou spekulaci, jejíž platnost nelze vědecky ověřit.

-       Stupňovitá výstavba právního řádu – právní řád si lze představit jako jakousi pyramidu, ve které platnost normy nižší (vyhláška ministerstva) plyne z normy vyšší (zákon zmocňující příslušné ministerstvo k jejímu vydání). Poslední normou, k níž lze tímto přechodem od normy nižší k normě vyšší dojít, je tzv. základní (nejvyšší) norma. Platnost nejvyšší normy je pouhým předpokladem (hypotézou) používanou, aby bylo možné s právem vůbec pracovat.[7]

Vybraní představitelé

František Weyr (1879 - 1951) - byl český právní filosof, profesor ústavního a správního práva, ředitel Státního statistického úřadu a v letech 1918 – 1920 člen revolučního Národního shromáždění. Mládí prožil ve Vídni. Později se přestěhoval do Prahy, kde vystudoval práva na Karlovo-Ferdinandově univerzitě. Následně se živil jako úředník a zároveň se věnoval akademické činnosti. V roce 1912 se oženil a přesídlil do Brna, kde se posléze spolupodílel na založení Masarykovy univerzity a pobýval zde vyjma válečných let 1939 – 1945 až do konce svého života.[8] František Weyr bývá považován za ústřední postavu celé normativní teorie právní. Už v roce 1908 nastínil ve svém habilitačním spisu Příspěvky k teorii nucených svazků základní ideje normativismu. Vymezoval se proti dělení práva na soukromé a veřejné s poukazem na jednotu právního řádu, chápaného jako soubor právních norem.[9] V letech 1914 - 1915 napsal už systematičtější Základy filosofie právní, kde chtěl načrtnout možnosti, jakými je možno právo vědecky poznávat. Nejrozsáhlejším Weyrovým dílem z oboru právní filosofie je pak Teorie práva vydaná roku 1936[10]. Mimo právní filosofii se Weyr věnoval i ústavnímu a správnímu právu. Kromě podílení se na podobě Ústavy z roku 1920 se mezi jeho nejvýznamnější počiny v této oblasti řadí i vydání knihy Soustava československého práva státního.[11]

Karel Engliš (1880 – 1961) – byl národohospodář, právník a logik. V roce 1919 se podílel na založení Masarykovy univerzity, kde působil i jako první rektor.[12] V období první republiky zastával opakovaně pozici ministra financí či guvernéra Národní banky. Z teoretického hlediska obohatil brněnskou normativní teorii o prvek účelnosti (teleologie). Podle Engliše nejsou různé myšlenkové pojmy ničím absolutním. Celé lidské myšlení je jen nástrojem, který slouží poznání. Když se určitý myšlenkový řád jako prostředek ukáže být nezpůsobilým k dosažení cíle, jímž je adekvátní poznání skutečnosti, je zavržen. Mezi jeho nejvýznamnější díla vztahující s k této problematice patří Teleologie jako forma vědeckého poznání z roku 1930 a Malá logika z roku 1946. [13]

Jaroslav Kallab (1879 - 1942) – byl profesorem brněnské právnické fakulty, věnoval se především otázkám trestního práva. Za Československou republiku se v letech 1919 - 1920 účastnil jednání ve Versailles a Trianonu. Zajímavá je jeho polemika s Františkem Weyrem týkající se Kallabova rozlišování mezi vědou o právu a právní vědou. Věda o právu poznává pozitivní právo, zatímco právní věda podle Kallaba může poznat, co má objektivně být, tedy jakousi objektivní normu, pod níž je možné chápat cosi jako rozumem poznávané právo přirozené. Weyr Kallabovi vytýká, že takto nelze postupovat, protože ona norma, určující, co má objektivně být, je nepoznatelná. Na to Kallab namítá, že normou nerozumí předmět poznání, ale metodu, jakou je poznáváno. Pokud tedy budou odhaleny vlastnosti této metody, bude možné nalézt vlastnosti objektivní normy.[14]

Jaromír Sedláček (1885 - 1945) – působil jako profesor občanského práva na brněnské právnické fakultě. K normativní teorii přispěl mimo jiné tzv. teleologickým (účelovým) mostem mezi tím, co je a tím, co má být. Sedláček jej poměrně výstižně formuluje ve své učebnici občanského práva: „Norma N praví: Je-li A, má býti B… Přihlížíme-li k obsahu normy N, pak schéma normy objeví se nám takto: Máme stav X, splní-li se norma N (tj. nastoupí-li po stavu A stav B), nastane stav Y, jako… následek stavu B. Norma je nám prostředkem, abychom dosáhli stavu Y, jehož dosáhnouti chceme lidskou aktivitou, která je určena povinnostmi, proto máme mezi stavem X a Y spojení normologické… Jestliže N je prostředkem k dosažení Y, tedy musí obsah N určen býti vzhledem na možnost Y, tedy teleologicky.“[15] Obsah norem (prostředek) tak normotvůrce stanoví vzhledem ke stavu Y (účel), kterého chce dosáhnout.

Vladimír Kubeš (1908 – 1988) – se věnoval občanskému právu, právní filosofii a právní sociologii. Po roce 1945 se podílel na obnově brněnské právnické fakulty. Ve své právní filosofii vycházel z normativní teorie svých předchůdců, avšak později tvrdil, že ke komplexnímu poznání práva je třeba i dalších přístupů, než jen toho čistě právně-vědeckého. Tento názor se projevoval v Kubešově zájmu o právní sociologii,[16] kterou normativní teorie práva jako nezpůsobilou k vědeckému poznávání práva odmítala. Mezi nejvýznamnější díla Vladimíra Kubeše patří Právní filosofie XX. století: kantismus, hegelianismus, fenomenologie a teorie myšlenkového řádu.[17]

Ota Weinberger (1919 – 2009) – žák Františka Weyra a Vladimíra Kubeše působil od roku 1972 v emigraci na univerzitě ve Štýrském Hradci. Normativismus dále rozpracoval do podoby tzv. neoinstitucionalismu, který popsal např. ve své knize Norma a instituce.[18] Tento směr se neomezuje pouze na zkoumání formální stránky práva. Weinberger se zabývá pojmem instituce, kterou chápe jako určitý typizovaný rámec jednání. Institucí je třeba jazyk, bez nějž by se mezi sebou nemohli lidé smysluplně dorozumívat, nebo písmo, bez kterého by nebylo možno psát respektive číst tento text. Odtud je patrné, že vždy existuje nějaký účel, k jehož naplnění daná instituce slouží. Tyto úkoly (účely), které by měly instituce plnit, nazývá Weinberger řídícími idejemi. Přestane-li nějaká instituce plnit svůj účel, respektive dostane-li se do rozporu se svou řídící ideou, můžeme mluvit o tom, že její forma či obsah nejsou vhodnými či funkčními. Obdobně lze vzhledem k jeho řídícím idejím zkoumat i funkčnost práva a to nejen jeho formy, ale i jeho obsahu.[19]


[1] O přesnosti názvu brněnská normativní teorie právní  lze polemizovat, vzhledem k tomu, že jsou pod něj řazeni i autoři, kteří s Weyrovým normativismem s různým stupněm intenzity nesouhlasili. Např. prof. Ladislav Vojáček navrhuje označení brněnská novokantovská právní škola, které lépe vyjadřuje, že společnou byla především brněnská univerzita a inspirace Kantem, v mnohém dalším se jednotliví autoři lišili. K tomu viz: VOJÁČEK, Ladislav. Brněnská novokantovská právní škola. In: Dny práva. 2. ročník mezinárodní konference pořádané Právnickou fakultou Masarykovy univerzity. Brno: Masarykova univerzita 2008, s. 542 – 546.

[2] Jedním z rozdílů mezi brněnskou normativní školou a vídeňskou ryzí naukou právní jsou odlišné interpretace Kanta, ze kterých jednotliví autoři vycházeli. Zatímco Weyr a Engliš se velkou měrou inspirovali filosofií Arthura Schopenhauera (Weyr dokonce ve svých pamětech připouští, že až díky Schopenhauerovi začal Kantovi pořádně rozumět), Kelsen čerpal při snaze o porozumění Kantovi z četby novokantovce Hermana Cohena, představitele tzv. marburské školy. K tomu viz: KUBEŠ, Vladimír. Dějiny myšlení o státu a právu ve 20. století se zřetelem k Moravě a zvláště Brnu (díl první). Brno: Masarykova univerzita: 1995. s. 123 a s. 142.

[3] KANT, Immanuel. Prolegomena ke každé příští metafyzice, jež se bude moci stát vědou. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1992. s. 50.

[4] WEINBERGER, Ota; KUBEŠ, Vladimír. Brněnská škola právní teorie (normativní teorie). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. s. 36.

[5] WEYR, František. Základy filosofie právní (nauka o poznávání právnickém). Brno: Aleš Píša, 1920. s. 12-16.

[6] WEINBERGER; KUBEŠ, op cit., s. 398.

[7] KUBEŠ, op. cit., s. 148. Pro lepší pochopení nabízí František Weyr srovnání se světem kauzálním, kde rovněž předpokládáme existenci věcí jako příčinu vyvolávání našich smyslových vjemů, aniž bychom tuto existenci mohli z nějaké další příčiny odvodit. Podobně předpokládáme i platnost základní (nejvyšší) normy. K tomu viz: WEYR, op. cit, s. 17-18.

[8] Více o životě a díle Františka Weyra se lze dozvědět třeba zde: VEČEŘA, Miloš. František Weyr. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 11-80.

[9] František Weyr přichází s prvními normativistickými myšlenkami ještě dříve než Hans Kelsen, jehož Hauptprobleme der Staatsrechtslehre vychází až v roce 1911. Kelsen byl však prvním, kdo podal ucelenější systém těchto myšlenek. K tomu viz: KUBEŠ, op. cit., s. 125-126.

[10] WEYR, František a Ondřej HORÁK. Teorie práva. Reprint. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Klasická právnická díla. 388 s.

[11] WEYR František. Soustava československého práva státního. Praha: Nakladatelství Fr. Borový, 1924. 478 s.

[12] VEČEŘA, op. cit., s. 36-37.

[13] WEINBERGER; KUBEŠ, op. cit., s. 21-22.

[14] WEINBERGER; KUBEŠ, op. cit., s. 16-19.

[15] WEINBERGER; KUBEŠ, op. cit., s. 20.

[16] VEČEŘA, Miloš; URBANOVÁ, Martina. Sociologie práva. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2011. s. 65-70.

[17] KUBEŠ, Vladimír. Právní filosofie XX. století: kantismus, hegelianismus, fenomenologie a teorie myšlenkového řádu. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1992. 138 s.

[18] WEINBERGER, Ota. Norma a instituce: úvod do teorie práva. Reprint. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2017. 249 s.

[19] WEINBERGER; KUBEŠ, op. cit., s. 406.