Reálné kontrakty nepojmenované
Obligationes sine nomine (reálné nepojmenované smlouvy) či smlouvy innominátní lze brát jako jakési doplnění a zobecnění kontraktů reálných.[1] Pro římské právo je typická typová vázanost, tedy pokud chtěly strany uzavřít nějakou smlouvu, pak tato smlouva musela existovat, musela být definována a stranám byly poskytnuty příslušné žaloby. Vývojem se začaly objevovat atypické smlouvy, které zcela neodpovídaly dosud existujícím typům. Vedle 4 reálných kontraktů se vyvinuly další. Strany tyto smlouvy začaly uzavírat, ale jednání nebylo právně závazné. Stranám nenáležely žádné ochrany (žaloby).[2] Od počátku principátu právní vývoj spěje k tomu, aby straně, jež plnila a nedostalo se jí protiplnění byla poskytnuta řádná žaloba na vynucení slíbeného plnění. Zde se v názorech rozchází školy Sabiniánů a Prokuliánů. Sabiniáni tvrdí, že by měla být poskytnuta pouze praetorská actio in factum, ale neuznávají existenci obligačního kontraktu. Prokuliáni uznávali existenci kontraktu a zastávali názor, že je možno uplatnit actio civilis incerti (která byla uplatňovaná v četných případech oboustranných smluv). Specifickou actio in factum, která se začala využívat na vymáhání protiplnění se stala actio praescriptis verbis. Nejednalo se o novou žalobu, již existovala a pouze se aplikovala v nových situacích.[3]
V době scholastiky byly innominátní smlouvy rozděleny do čtyř kategorií dle jejich obsahu:
- do ut des – dám abys dal
- do ut facias – dám abys konal
- facio ut des – konám abys dal
- facio ut facias – konám abys konal[4]
Ze samotných názvů kategorií vyplývá, že plněním může být pouze dare (dát) nebo facere (konat).[5] Krom tohoto dělení dle obsahu se nicméně i mezi innomináty vyčlenilo několik smluvních „typů“, tj. nejčastějších innominátů.
Ochrana
Actio praescriptis verbis – strana, která již plnila vymáhá touto žalobou slíbené protiplnění.[6]
Condictio ob causam datorum – žaloba pro bezdůvodné obohacení, strana, která neplnila, měla vrátit to, co jí bylo plněno.
Condictio ob poenitentiam – žaloba, kterou se mohl domáhat ten, kdo plnil, aby mu bylo vráceno jeho plnění. Jedná se o jeho rozhodnutí odstoupit od smlouvy, než mu bylo poskytnuto protiplnění. Užívá se u kategorií smluv do ut facias a do ut des.
Actio doli – uplatňuje se u facio ut des a facio ut facias, jestliže věřitel chce dosáhnout odškodnění.[7]
Druhy
Rei permutatio (směna)
Směna se řadí do kategorie do ut des. Jedna osoba se zde zavazuje převést věc na osobu jinou a očekává stejné protiplnění, tedy že od druhé osoby dostane jinou věc. Obě strany s věcí převádějí i vlastnické právo k ní. Na směnu postupně byly převedeny některá pravidla ze smlouvy trhové, především evikce, nebezpečí nahodilé zkázy, pravidla o skrytých vadách.[8] Co se týče závazků stran za faktické vady tak na smlouvu směnečnou byly vztaženy předpisy ediktu aedilického, který byl prvořadě vydán pro smlouvu trhovou.[9]
Contractus aestimatum (vetešnická smlouva)
Vetešnickou smlouvou je označování jednání, které spočívá v odevzdání věci druhé osobě, tato věc je oceněna na určitou summu. Druhá osoba je pověřena k prodeji věci a je povinna vyplatit dohodnutou summu v případě prodeje, nebo věc vrátit. Příjemce věci odpovídá za levis culpa (nedbalost) a za causus minor (náhodu menší - tj. custodia). Pro tuto smlouvu byla ediktem recipována žaloba, která byla pojmenována actio de aestimato – byla směřována proti příjemci, který odmítl vyplatit dohodnutou částku, nebo věc navrátit.[10]
Transactio
Jedná se o mimosoudní dohodu mezi stranami. Obě strany podstoupí určité ústupky (poskytnou si určitá plnění), účelem bylo vyhnutí se soudnímu sporu nebo odstranit nejistotu ve vzájemných vztazích. Strana, která dohodu poruší se stává infamis, osobou nečestnou.[11] Ústupky mohou být například, že za uznání pochybného práva, zřídí druhé straně jiné právo, promine dluh, zaváže se k určitému plnění.[12] V justiniánském právu se řadí mezi reálné kontrakty nepojmenované, do té doby bylo Transactio řazeno mezi pacta. V době před Justiniánem však bylo třeba formálního jednání, například stipulace.[13]
Precarium (výprosa)
Mezi innominátní smlouvy mohlo být počítáno ve svém konečném vývoji. V právu justiniánském však tento kontrakt již téměř vymizel. Jedná se o bezplatné vypůjčení věci do odvolání, tedy dokud vlastník věci nevyzve, aby mu byla věc navrácena. Prekaristovi byla poskytnuta ochrana držby (proti rušitelům, uzurpátorům), ta se však nevztahovala na vlastníka věci. Vlastníkovi věci bylo poskytnuto interdictum de precario, tato žaloba náležela i universálnímu či singulárnímu sukcesorovi.[14]
Datio ad experiendum, inspiciendum, vendendum
Jedná se o předání věci osobě, aby ji ocenila, vyzkoušela a pak případně prodala.[15]
- ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 534
- ↑ KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. s. 248
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.745
- ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 536
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.747
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910.
- ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 198
- ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 539-540
- ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s.748
- ↑ VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 114
- ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 202
- ↑ VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 346
- ↑ VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 139
- ↑ BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 540-542
- ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 199
