Věc v římském právu

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Věc (res) je objektem (předmětem) římského práva. Věci dělíme dělíme na živé (zvířata) a neživé. Mezi objekty římského práva řadíme i otroky. Vzhledem k modernímu právu, které na otroky nahlíží jako na fyzické osoby, nalezneme výklad o otrocích mezi subjekty římského práva. Musíme také přihlédnout ke snaze vyrovnat velké rozdíly mezi římským právem, které označuje otroky za věci, a realitou, kdy římští občané vnímali otroky jako bytosti mající inteligenci.

Res - Věci

Věcí může být za jistých okolností (při ztrátě svobody) i člověk = otrok. Věc je hmotný či nehmotný celek, který je prostorově vymezitelný, samostatný, ocenitelný a lidskými silami ovladatelný, ať už je živý nebo neživý.[1] Za věc je vždy považován samostatný celek, nikoli její části (tzv. součásti věci - sdílejí osud věci hlavní). Římské právo znalo i věci nehmotné, např. pohledávku.

Př. strom je objektem práva, jeho plody však objektem práva nebudou do té doby, než se oddělí od věci hlavní.
  1. Věc jednoduchá - přirozený celek, jako otrok nebo kámen, při jehož rozdělení by došlo ke snížení nebo likvidaci užitné hodnoty věci.
  2. Věc složitá - věc složena z rozložitelných částí/součástí, jako dům nebo kniha, složitá věc je předmětem jednoho práva, dokud drží pohromadě. Pokud se části rozdělí, stává se každá část samostatným předmětem práva.
Př. Do plechové obroučky, která patří Gaiovi, je vsazen vzácný briliant, který patří Luciovi. Spojením vznikne jedna věc - prsten s briliantem. Podle pravidel římského práva o nadřazenosti věci hlavní (tj. té, která určuje hospodářský účel věci) je vlastníkem prstenu Gaius. Lucius má nárok uplatňovat své vlastnické právo až po oddělení briliantu od obroučky. Luciovo vlastnictví fakticky nikdy nezaniklo, pouze se stalo latentním. Mohl tedy podat žalobu a vynutit si oddělení.[2]

3. Věc hromadná - soubor věcí jednoduchých, které byly lidskou vůlí určeny ke společnému užívání. Typicky se jedná o stádo krav nebo sbírku knih. Každá z těchto věcí může mít svůj samostatný právní osud, nejsou pevně spojeny, ale užívají se společně, což často i zvyšuje cenu celku (kolekce knih má větší hodnotu než jednotlivé knihy). Jako celek se tedy mohou i převádět, tvoří v tu chvíli jednu věc. Justinián vytvořil pravidlo, podle kterého postačilo prokázat vlastnické právo k více než 1/2 předmětů z věci hromadné a celé vlastnické právo bylo přiznáno tomuto vlastníkovi.

Příslušenství - tzv. pertinence

Samostatné věci, které jsou určeny ke zlepší užívání věcí jiných, např. klíč od skříně, poklop od studny nebo obal na knihu. Dveře splní svou hospodářskou funkci i bez klíče, ale díky klíči je bude moci vlastník i zamykat, čímž se využitelnost zlepší.

Co není věcí

Za věc nebyla považována nebeská tělesa, Slunce, tělo svobodného občana ani jednotlivé části lidského těla.[3] Obecně tedy platilo, že pokud věc nenaplňovala některou z charakteristik (např. Slunce není ovladatelné lidskými silami), nemůže patřit do kategorie věcí.

Cena věci

Cena věcí se odhadovala (byla estimační [aestimatio znamená v latině ocenění]), v případě sporu ji stanovil soud), nejčastěji těmito třemi způsoby:

  1. verum rei pretium - opravdová cena, tj. takovou, jakou má věc pro většinu lidí v daném čase a místě;
  2. interesse - cena vyšší, určená podle konkrétního zájmu jednotlivce, např. podle významu, kterou má věc pro jeho podnikání;
  3. pretium affectionis - cena obliby, př. drobná mince, kterou vlastník dostal od své umírající matky.

Jen po velmi krátký čas byly ceny věcí dány úředně, za císaře Diocleciána[4].

Res extra commercium

Res extra commercium = věci vyloučené z právního obchodu. Věci vyloučené jsou res sacrae, sanctae a religiosae.

2. Základní rozdělení věcí se tedy uvádí do dvou skupin: jedny jsou totiž práva božského, druhé lidského. 3. Božského práva jsou napříkald "res sacrae" (věci posvátné) a "res religiosae" (věci zasvěcené)[5]
  1. res sacrae - věci posvátné - chrámy, modlitebny, kostely, věci pro náboženské účely;
  2. res religiosae - věci zasvěcené - pozemky, kde leží pohřbení lidé (bez ohledu, zda byli svobodní nebo otroci);
  3. res sanctae - věci svaté/nedotknutelné - městské hradby, vstupní brány.

Změny nastaly v pozdní době císařské, kdy bylo uznáváno soukromé vlastnictví kostelů i bohoslužebných předmětů.

Justinián povolil prodej posvátných věcí za účelem vykoupení římským občanů ze zajetí/otroctví.

Další kategorie věcí vyloučených z právního obchodu:

  1. res omnium communes - věci všem lidem společné - vzduch, dešťová nebo říční tekoucí voda, moře a mořský břeh do výše nejvyššího přílivu. Chaty postavené přímo u moře nebyly v soukromém vlastnictví.
  2. res extra commercium - věci veřejné - veřejné cesty, náměstí, divadla --> volné svobodné užívání pro všechny bez rozdílu.

Vody stojaté, rybníky a jezera nebyly z právního obchodu vyloučeny, patřily vlastníkům pobřežních pozemků.[6]

Res in commercium - rozdělení:

Věci movité a nemovité

Věci movité vylučujeme ze skupiny věcí nemovitých (= jsou to všechny věci, které nejsou nemovité). Proto je třeba znát hlavně definici věcí movitých. Věci nemovité jsou pozemky a věci pevně s nimi spojené (zakořeněné stromy, postavené budovy, ploty). Sloveso moveo (movere) značí v latině "hýbat", tedy jako pomůcku můžeme použít movitosti = lze s nimi hýbat, nemovitosti = nelze s nimi hýbat. Je to však pouze pomůcka, podstatná je definice nemovitých věcí. Pozn. K pozemku náleží kolmý nekonečný prostorový sloupec nad hranicemi pozemku, i pod hranicemi do nitra země.[7] Proto např. u hraničního domu nemůže vlastník stavět svůj balkon nad pozemkem svého souseda (zasáhl by do jeho vlastnického prostoru), aniž by si nechal zřídit služebnost.

Věci zuživatelné a nezuživatelné

Rozlišení podle toho, zda se věc užíváním mění, ničí nebo zaniká. Zuživatelné jsou věci, které užitím spotřebujeme (typicky potraviny). Nezuživatelné věci se běžným používáním nespotřebovávají nebo jen velmi pomalu; např. skříň, kniha, kůň. Mimo tyto dvě kategorie rozeznáváme i věci opotřebitelné, jichž jedním použitím viditelně ubude, ale ještě nezaniknou (křída, mýdlo).

Například máme jablko. Pokud je sníme, je zuživatelnou věcí, ale pokud máme jablko jako vzor pro malíře, je věcí nezuživatelnou a můžeme ji k tomuto účelu opakovaně použít. Obdobně je to s jablkem na výstavu.

PENÍZE? - Peníze jsou věcí zuživatelnou, pokud je používáme při směně za jinou věc. Vzácně mohou být použity i jako nezuživatelné, pokud si je půjčíme, abychom se jimi mohl chlubit před ostatními, a poté je nepoužité vrátíme.

Věci speciální a věci genericky určené

U věcí generických (genus = druh) je rozhodující, že je můžeme počítat, vážit nebo měřit. Př. víno, obilí, zlato, olej nebo peníze. Věci speciální jsou věci, které jsou individuální, ojedinělé, jako je konkrétní prsten prsten, otrok Seius, obraz od určitého malíře. [8] Tento rozdíl je významný hlavně u smluv, např. při půjčce a výpůjčce je rozdíl v tom, zda půjčujeme věc generickou, nebo species. Ne každá species musí být nezastupitelná, a ne každá generická věc zastupitelná. Např. pokud si koupíme otroka od Gaia, který má jen jediného otroka, je onen otrok species (jeden konkrétní otrok). Uzavřu-li však kupní smlouvu se Seiou, který má na prodej desítky otroků, pak obecné ustanovení v kupní smlouvě o otrokovi je generické (tj. kterýkoli otrok), pokud neuvedeme speciální znaky, kterými by byl otrok individualizován.

Věci dělitelné a nedělitelné

Věci dělitelné lze rozdělit na jednotlivé části, které se stávají samostatnými věcmi a neztrácejí svou cenu. Dělitelné jsou pozemky, látky nebo peníze. Nedělitelné věci při rozdělení svou hospodářskou užitnost ztrácejí: otroci, zvířata atd. Toto rozdělení je důležité pro vlastnické právo. Pokud dělitelnou věc získá více lidí, věc se rozdělí, nevznikne mezi nimi spoluvlastnický vztah. Projeví se to jako důležité zejména při nabytí peněžitého dluhu.

Věci mancipační a nemancipační

Dělení ztratilo význam za Justiniána v 6.století (Justinián toto dělení zrušil). Do té doby však věci mancipační zahrnovaly vyjmenované věci základního hospodářského významu pro zemědělskou usedlost staré římské rodiny, tj. 1) pozemky na italské půdě, 2) otroky, 3) čtyřnohá domácí zvířata, která tahají nebo nosí na hřbetě, 4) pozemkové služebnosti k pozemkům na italské půdě. Pro převod u nich byly nutné formální a ceremoniální úkony. Mezi tyto formy řadíme tzv. mancipatio a injurecessi. Nemancipační věci takové formy k převodu nepotřebovaly, pouze se předaly z ruky do ruky. Předávaly se tzv. tradicí (traditio).

Ukázka z Gaiovy Učebnice, 2. komentář
14a. Je však i jiné rozdělení věcí: jsou totiž buď (věci) mancipační anebo nemancipační. Mancipační jsou třeba tyto: pozemek na italské půdě, dále stavby na italské půdě, dále otroci a ty zvířata, která se dají zkrotit jhem či sedlem, jako hovězí dobytek, koně, mezci, osli, také služebnosti pozemků venkovských. Služebnosti pozemků městských jsou však (věci) nemancipační.

15. Nemancipační věcí jsou také pozemky stipendijní a tributní (tj. provinční). Je ale otázka, jak se má rozumět tomu, když jsme řekli, že mancipační jsou ta zvířata, která se dají zkrotit: nezkrotí se totiž hned, jak se narodila. A učitelé naší školy se tedy domnívají, že mancipační věcí se stávají hned, jak se narodila. Naproti tomu Nerva a Proculus a ostatní stoupenci druhé školy se domnívají, že mancipační věcí se stávají až tehdy, když byla zkrocena...........[9]

Odkazy

  1. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vydání. Praha: C.H. Beck 1997; str. 86, ISBN 80-717-9031-1.
  2. Tamtéž, str.83
  3. Tamtéž, str.84
  4. Tamtéž, str.84
  5. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk 1993. Edice učebnic PF MU v Brně, str.77, ISBN 80-210-0766-4.
  6. KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal: Římské právo. 2. dopl. a přeprac. vydání. C.H. Beck: Praha 1997; str.85, ISBN 80-717-9031-1.
  7. Tamtéž, str.86.
  8. Tamtéž, str.87
  9. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeložil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk 1993. Edice učebnic PF MU v Brně. ISBN 80-210-0766-4, str. 79.