Pacta

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Jedná se o druh závazku, což lze dovodit z jejich latinského pojmenování – obligationes ex pacto. Jedná se však na rozdíl od klasické obligace pouze o neformální dohodu, která má upravit situaci, jež je v zájmu obou stran. Nejprve se jednalo o naturální obligace, které byly ze své podstaty nežalovatelné. To vychází z typové vázanosti římského práva, žalovat se dalo pouze to, na co existovala žaloba, stejně tak e dalo ujednat pouze to, co bylo nějak definováno.[1] Původně dle zákona 12 desek bylo jejich účelem odstranit nějaké ručení a tím i ukončit soudní spor.[2] Pacta začala mít větší význam až v praetorské právu. Některá pacta bylo možné žalovat přímo, jiné pomocí námitky.[3]

Justiniánské právo rozlišuje pacta in personam, které působí jen mezi smluvními stranami a pacta in rem, které mají účinky i pro dědice a třetí osoby.[4]

Pacta můžeme dělit do několika typových skupin: pacta adiecta, pacta praetoria, pacta legitima.

V pozdější době (recepce ŘP) je lze však také rozdělit dle toho, zda jsou či nejsou žalovatelné:

  • pacta nuda – ‚nahé‘ dohody, nebyly žalovatelné, měly charakter naturálních obligací
  • pacta vestita – ‚oblečené‘ dohody, byly žalovatelné[5]

Zásada Pacta sunt servanda se projevila až vlivem recepce, v římském právu klasickém se vztahovala pouze na některá pacta, která umožnil žalovat praetor.

Pacta adiecta

Jedná se o takzvané připojené dohody ke smlouvě. Pacta jsou navázána na jiné kontrakty, a v rámci žalování těchto kontraktů, na které jsou připojeny, probíhá žaloba v rámci actio bonae fidei. Což znamená, že soud musí přihlédnout i k pactům, jakožto vedlejším ujednáním smlouvy, a nejen striktně k samotné smlouvě. Některé lze žalovat v rámci základních žalob, které existují pro danou obligaci, na něž jsou pacta navázána.[6] Jako pacta adiecta může být při smlouvách bonae fidei smluven například úrok či korealita, hojně byly využíváni především u smlouvy trhové (emptio venditio) – zde především upravují vzájemná práva a povinnosti a mají vliv na účinnost kupní smlouvy.

Pacta adiecta pro emptio venditio:

pactum de retrovendendo

  • Výhrada zpětného prodeje, do stanovené doby je kupující (emptor) povinen předmět smlouvy prodat nazpět prodávajícímu (venditor).

pactum de retroemendo

  • Výhrada zpětné koupě, po určitou dobu je venditor povinen odkoupit zpět předmět kupní smlouvy.

pactum protimeseos

  • Předkupní právo, pokud by emptor chtěl prodat předmět kupní smlouvy někomu jinému, musí se napřed zeptat původního venditora.

pactum displicentiae

  • Dohoda o znelíbení, emptor je oprávněn vrátit zboží, pokud se mu nebude líbit a požadovat zpět vrácení kupní ceny. Pokud si strany nehodnou dobu, po kterou lze vrácení provést, stanovuje se na 60 dní.

pactum degustationios

  • Dohoda o ochutnávce, toto specifické pactum se připojovalo především ke kupním smlouvám o víně, kdy mohl emptor odstoupit od smlouvy, jestliže víno nemělo očekávanou kvalitu, kvalitu posuzovaly nezávislé osoby.
  • Na podobném principu fungovalo i Emptio ad gustum - koupě na zkoušku.[7]

in diem addictio

  • Výhrada lepšího kupce, jestliže do určité doby nalezne venditor lepšího (výhodnější) kupce, bude mu vrácen předmět koupě.

lex commissoria

  • Předmět koupě bude vrácen venditorovi, pokud do určité doby nebude emptorem zaplacena dohodnutá kupní cena. Pro vyžádání vrácení předmětu koupě nní třeba upomínka.[8]

Pacta praetoria

Jedná se o pacta, která byla uznána praetorský právem, jejich závaznost byla vázána na praetorem vydaných zvláštních ediktálních žalob a námitek. Ochrana byla tedy poskytována honorárním právem.[9] Praetor většinou poskytoval žaloby koncipované na základě skutkové podstaty stavu (actiones in factum conceptae).[10]

Constitutum debiti

Nejfrekventovanější z pactum praetoria, jednalo se obecně o slib dlužníka, že existující dluh zaplatí do určitého dne. Ze slibu vzniká žaloba actio de pecunia constituta (přísluší věřiteli proti slibujícímu), tato nová žaloba byl k hlavní žalobě v akcesorickém poměru.[11] Předpokladem existence constitutum debiti je již existující závazek, na který se naváže. Další možnou ochranou krom Actio de pecunia constituta je sponsio dimidiae partis – jedná se o procesní slib, že odpůrce zaplatí 1/2 nebo 1/3 sporné hodnoty. Je možné rozlišit:

  • Constitutum debiti proprii – uznání vlastního dluhu, dlužník se neformálně zavazuje, že uhradí svůj dluh na určeném místě či ve stanovenou dobu. Vzhledem ke své podstatě často plnila funkci odkladu plnění.
  • Constitutum debiti alieni – uznání cizího dluhu, jedna osoba se neformálně zavazuje, že ve stanovenou dobu či na stanoveném místě uhradí dluh za jiného.[12]

Justinián pak sloučil constitutum s receptum a odstranil veškeré omezení, které se týkalo předmětu obligace, také stanovil, že nebyl-li stanoven čas plnění pak smí věřitel požadovat plnění teprve po 10 dnech. Jestliže se stalo, že Constitutum bylo na vyšší částku než původní dluh, pak platná byla výše původního dluhu. Constitutum se od původní obligace mohlo líšit místem či časem plnění, také bylo možné změnit předmět plnění (musel mít stejnou hodnotu).[13]

Receptum argentarii

Jedná se o bezforemnou smlouvu, kterou se argentarii (bankéř) zavazuje vyplatit určitou věc či sumu na základě příkazu klienta.[14] Může se jednat o otevření účtu nebo o poskytnutí úvěru. Třetí osoba má proti bankéři ochranu actio recepticia.[15] V Justiniánském právu se toto receptum již nevyskytuje, splynulo v jedno s konstitutem.[16]

Receptum arbitri

Strany si mohou ujednat, že chtějí, aby jejich rozepře byla rozhodnuta soukromou osobou – rozhodčím (arbiter). Předchází jí dohoda stran o osobě rozhodčího a souhlas rozhodčího, že přijímá tento úkol. V klasické době nemá výrok rozsudího stejný účinek jako soudní rozhodnutí. Proto bylo důležité, aby se strany zavázaly, že se budou řídit dle rozhodčího výroku (nejúčinněji se to zaručovalo pomocí stipulationes poenae – každá strana slibuje odpůrci plnit pokutu pro případ neuposlechnutí výroku rozhodčího).

Není však možné rozhodovat všechny spory pomocí rozhodčího, jsou vyloučeny: crimina publica, delicta famosa, causae liberales, questiones de ingenuitate, actiones polupares a udělení in integrum restitutionis.

Také osobou rozhodčího nemohl být naprosto každý. Rozhodčí nesměl být choromyslný, hluchý, němý, mladší 20 let, žena a otrok. Dle zákona Juliova byl také vyloučen z pozice rozhodčího ten, kdo danou věc soudcoval, či nesměl být arbiter ten, kdo by rozhodoval o věci, která se ho týká. Výrok rozhodčího musel věc rozhodnout úplně a určitě, výrok musel být pronesen za přítomnosti obou stran.[17]

Jestliže rozhodčí nesplní povinnost, k níž se zavázal, Praetor ho mže nepřímými prostředky nutit – uložit pokutu či zabrat věc.[18] Justiniánské právo v těchto případech přímo dávalo žalobu in factum. Rozhodnutí arbitera je konečné a nelze se proti němu odvolávat. Ani sám arbiter jej nemůže po vyřčení dále měnit.[19]

Receptum nautarum cauponum tabulariorum

Tyto dohody se vztahují na lodníky, hostinské a majitele stájí, kteří zodpovídají za škodu věcí, které byly vneseny do jejich hostince, na loď či do stáje.[20] Majitel lodi, stáje či hostince se zavazuje vydat přijaté věci neporušené. Také zodpovídají za škodu, která byla na věcech způsobena jeho zaměstnanci. Zákazníkovi také přísluší Actio de recepto, kterou se může domáhat svých práv.[21] Odpovědnost majitele se stupňovala až dosáhla míry ‚nižší náhody‘ (custodia) – tedy majitel ručil za každé poškození, kdy se nemohl odkázat na vis maior (pouze tehdy byl odpovědnosti zproštěn).[22] Tedy když škoda byla způsobena například přepadením piráty, požárem u souseda, který se rozšířil, atd. Tedy u událostí, které ani při nejvyšší míře bedlivosti nešlo odvrátit.[23]

Transactio (smír)

Jedná se o mimosoudní dohodu mezi stranami. Samotné Transactio je možné řadit i mezi reálné kontrakty nepojmenované. Obě strany podstoupí určité ústupky (poskytnou si určitá plnění), účelem bylo vyhnutí se soudnímu sporu nebo odstranit nejistotu ve vzájemných vztazích. Strana, která dohodu poruší se stává infamis, osobou nečestnou.[24] Ústupky mohou být například, že za uznání pochybného práva, zřídí druhé straně jiné právo, promine dluh, zaváže se k určitéu plnění.[25] V justiniánském právu se řadí mezi reálné kontrakty nepojmenované. V době před Justiniánem však bylo třeba formálního jednání, například stipulace.[26]

Pacta legitima

Pacta legitima je souborný název dávaný neformálním úmluvám, které se v době římského císařství staly žalovatelné. Do této skupiny se řídí zejména pactum donationis (darovací slib), slib věna, Compromissum a arrha.

Pactum donationis

Až do doby císařské nebylo darování (Donatio) považováno za samostatné právní jednání, bývalo pouze důvodem majetkových převodů. Darování lze definovat jako bezplatné a dobrovolné rozmnožení majetku obdařeného, kterým dárce zmenšuje své vlastní jmění jenom proto, aby rozmnožil majetek druhého.[27] Teprve počátkem 5. stol. uznal císař Konstantin v písemné formě vyjádřené darování za samostatný smluvní typ.[28]

Dárce nemá povinnost poskytnout dar, vyžaduje se jeho vůle darovat (animus donandi). Princip darování je založen na tom, že dárci je poskytnuto protiplnění.[29] V klasické době mohl být darovací slib platně učiněn pouze formou stipulací.

Dar mohl být odvolán v případě, kdy se obdarovaný vůči dárci dopustil něvděku. Stáhnut mohl být tky dar, který byl darován propuštěnci v době, kdy byl dárce bezdětný, jestliže se mu později narodily děti. Roku 204 př. n. l. byl vydán Lege Cincia de donis et muneribus, který zakazoal poskytovat dary přesahující jistou výši komukoli jinému než blízkým osobám (exceptis personis).[30]

Druhy darování:

Donatio sub modo

  • Darování s určením účelovým, jedná se o typ obdarování. Ten, který je obdarovaný však musí něco vykonat. Často se jednalo o podmínku, že část daru musí být vynaložena na určitý účel. Ten, kdo přijme takový dar, je zavázán onen modus – podmínku – splnit, nesplní-li může dárce žádat vrácení daru.

Darování mezi manžely

Donatio mortis causa

  • Darování pro případ smrti, toto darování je založeno na tom, že dárce nepřežije obdarovaného. V praxi má podobné účinky jako odkaz.

Donatio ante nuptias

  • Darování učiněné mezi snoubenci (před manželstvím), bylo platné jako klasické darování. V případě, že ke sňatku nedošlo, nebylo možné dar žádat zpět pokud osoba, která žádá zpětné vydání daru byla ta, která svatbu zrušila. V případě, že se jednalo o sobu, která na zrušení svatby neměla žádný podíl mohla žádat vydání daru zpět. Pokud byla svatba zrušená smrtí nevěsty či ženicha tak jejich dědicové mohli žádat polovinu hodnoty daru.[31]

Donatio propter nuptias

  • Darování pro případ manželství, jednalo se o dar snoubence (obvykle) ženě před uzavřením manželství. Ženě takový dar zůstává i v případě, že k uzavření manželství nakonec nedojde, dojde ke smrti manžela či rozvodu z jeho viny. Císař Constantinus Veliký připustil odvolání tohoto darování, pokud manželství nevzniklo v důsledku smrti jednoho ze snoubenců či z viny snoubenky. Císař Theodosius nařídil, aby tento dar připadl dětem dárce, a žena, která se podruhé provdá měla k takovému daru pouze požívací právo, vlastníky zůstávají děti z prvního manželství. Císař Justinianus sjednotil právní režim darování pro případ manželství a věno.[32]

Pollicitatio dotis

Pollicitatio dotis představuje jakási příslib věna. Bezformální slib věna byl konstitucí císaře Theodosia a Valentiana z r. 428 prohlášen za platný a žalovatelný, postaven na roveň stipulaci věna. Žena neměla povinnost do manželství věno přinést, ale v závislosti na tradici se tak většinou dělo.

Na věno byly navázány i další úmluvy, které v souvislostí s ním bylo možno uzavřít. Jednalo se o tzv. pacta dotalia, které umožňovali upravit poměry v rámci věna jinak, než byly upraveny zákonem. I tady však byly vytyčeny jisté meze, které nebylo možné překročit. V prvé řadě byla neplatná úmluva, která by stanovovala, že má manžel vrátit veškerý výtěžek z věna. Pokud si zřizuje věno sama žena nemůže se zříci nároku na vrácení věna úplně či z části (toto sloužilo pro ochranu ženy, jakožto slabšího pohlaví). A za poslední, pokud věno zřizuje někdo jiný pro ženu, pak, než žena vejde do manželství tak si může sjednat různé podmínky o výši či vrácení věna, ale v momentě, kdy je žena v manželství, tak k žádné změně nesmí dojít bez jejího souhlasu. V případě zhoršení jejího postavení ani její souhlas nestačí pro takovou změnu.[33]

Compromissum

Doslova se jedná o vzájemnou dohodu, tedy dohodu stran, že se podrobí arbitrovi. Tato dohoda předchází receptum arbitri, o které bylo pojednáno výše. Strany se zavazují vzájemnými stipulacemi, že jestliže nebudou respektovat výrok rozhodce či s ním nebudou spolupracovat, pak zaplatí předem smluvenou pokutu. Jedná se tedy o pojistku, aby byl rozhodce brán vážně, a jeho konečný výrok respektován, přestože neměl stejnou sílu jako rozhodnutí soudce.[34]

Arrha

Jedná se o jediné pojmenování v římském práv, které je semitského původu. Lze to přeložit jako závdavek. Samotný závdavek pochází z recipovaného řeckého práva. Přípustná je i varianta slova arra či arrabo. Druhy závdavku jsou:[35]

arrha confirmatoria

  • V klasickém právu arrha confimatoria sloužila jako znamení uzavření smlouvy a jednalo se buď o částku peněz nebo o konkrétní věc například prsten. Hojně byl tento druh závdavku užíván u kupní smlouvy. Byla- li smlouva splněna závdavek se vrací, v případě, že byl závdavek ve formě peněz bylo možné jeho hodnotu započíst do ceny trhové. Pochopitelně musel být závdavek vrácen i v případě, že byla smlouva zrušena.[36]

arrha sponsalicia

  • Tzv. zásnubní závdavek, který byl dáván jedním partnerem tomu druhému na znamení zásnubní dohody. Tento typ závdavku se realizoval pouze při zrušení zásnub jednou či druhou stranou. V případě, že zásnuby zrušil ten, kdo závdavek přijal, musel vrátit dvojnásobek (obvykle nevěsta). Pokud zásnuby zrušil ten, kdo závdavek poskytl (obvykle ženich), druhý si závdavek mohl ponechat.[37]

arrha poenitentialis

  • Tento závdavek zavedlo právo justiniánské. Obdobná varianta zásnubního závdavku arrha contractu imperfecto data platila i pro jiné smlouvy. Kupříkladu smlouvy kupní, kdy opět pokud odstoupil od smlouvy ten, kdo závdavek poskytl tak jej ztratil. Odstoupil-li od smlouvy, ten, jenž závdavek přijal, byl nucen platit dvojnásobek hodnoty závdavku. Většinou plnila funkci pokuty, ale obzvlášť když byla částky arrhy příliš vysoká, plnila i utvrzovací funkci.[38]
  1. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 199
  2. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 202
  3. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 322
  4. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 202
  5. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 200
  6. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 749-750
  7. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 339-340
  8. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 184
  9. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 751
  10. FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava: Key Publishing, 2011. Právo (Key Publishing). ISBN 978-80-7418-119-1. s. 155
  11. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 322
  12. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 200-201
  13. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 751-753
  14. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 753
  15. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 201
  16. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 341
  17. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 754-756
  18. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 201
  19. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 322-323
  20. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 754
  21. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 201
  22. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 323
  23. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 341
  24. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 202
  25. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 346
  26. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. 2. nezm. vyd. Brno: Právník, 1946. s 139
  27. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 323
  28. DAJCZAK, Wojciech, Tomasz GIARO a Franciszek LONGCHAMPS DE BÉRIER. Právo římské: základy soukromého práva. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2013. ISBN 978-80-87382-41-7. s. 332
  29. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 203
  30. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 344-345
  31. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 767- 769, 881
  32. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 93-94
  33. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. /. V Bratislavě: Nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1927. Knihovna Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě. s. 494
  34. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 204
  35. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 204
  36. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. /. V Bratislavě: Nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1927. Knihovna Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě. s. 390
  37. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 179
  38. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 6. vyd. /. V Bratislavě: Nákladem Právnické fakulty University Komenského, 1927. Knihovna Právnické fakulty University Komenského v Bratislavě. s. 390-391