Obligační právo v římském právu

Z Iurium Wiki
(přesměrováno z Obligační právo)
Přejít na: navigace, hledání

Pojem obligace

Obligaci lze definovat jako právní vztah mezi dvěma osobami, z nichž jedna (dlužník, debitor) je povinna druhé (věřitel, creditor) něco splnit a ručí za to. Závazek je právním poutem není proto založen na morální nebo sociální povinnosti. U obligací se projevuje typová vázanost, což znamená, že závazkem je ten vztah, kterému římské právo přiznávalo právní ochranu.

Vzniká již v nejstarší době, jeho velký rozvoj nastává však až později, tedy v době pokročilejšího hospodářského a společenského vývoje - když byly překonány prvotní formy naturálního hospodářství.[1] Obligace spadají do práva relativního, což znamená, že se jedná o vztah mezi konkrétnimi subjekty, který nemá účinky vůči třetím osobám (opakem jsou práva absolutní - vztahují se na všechny - příkladem jsou věcná práva).

K uplatnění obligace slouží actiones in personam. Pro tyto žaloby je typické, že jsou použitelné proti jedné určité osobě.[2]

Vznik obligace

Obligace dělíme na obligace civilní a obligace praetorské. Vedle žalob civilních postupem vývoje tak vznikají i žaloby praetorské. Civilní žaloby byly typické svým omezeným množstvím a formálností. V praxi se tedy šlo bránit či naopak žalovat pouze existovala-li definovaná žaloba, kterou bylo možno v daném případě uplatnit (typová vázanost). Praetor do obligačního práva přinesl možnost užívat civilní žaloby i pro analogické skutečnosti.[2]

Typy obligací

Gaiova bipartice

  • Obligationes ex contractu
  • Obligationes ex delicto

Gaiova tripartice:

  • Obligationes ex contractu (závazky ze smluv) - sem náleží verbální smlouvy, literární smlouvy, reálné smlouvy a konsensuální smlouvy
  • Obligationes ex delicto (závazky z deliktů)
  • Obligationes ex variis causarum figuris (závazky vznikající z různých důvodů) - sem byly řazeny ty obligace, které nespadaly do předchozích dvou kateorií
Dle císaře Justinianá je možno obligace dělit do 4 skupin (kvadripartice):
Schéma dělení obligací
  • Obligationes ex contractu - závazky vznikající ze smluv
  • Obligationes ex delicto - závazky vznikající z deliktu
  • Obligationes quasi ex contractu - závazky vznikající z dovolených vztahů podobných smlouvám
  • Obilgationes quasi ex delicto - závazky vznikající z protiprávních vztahů podobných deliktům[3]

Delikt (delictum) je bezprávný čin, ublížení jednotlivci či jeho rodině nebo majetku porušením právního příkazu nebo zákazu. Deliktem vznikají nová práva a povinnosti (obligationes ex delicto, obligationes ex quasi delicto). Delikt jako takový předpokládá pachatelovu způsobilost k činům.[4]

Předmět obligace

Předmět obligace je označováno obligační plnění

  • Dare- plnění jehož obsahem je převod vlastnického práva, nebo převod nějakého práva věcného
  • Praestere – různý význam, nejčastěji náhrada škody, vzniklé tím, že obligace nebyla řádně splněna
  • Facere – plnění faktickým úkonem, jednáním faktického rázu, možností plnění je i non facere, tedy situace, kdy je předmětem obligace zdržení se určitého chování.[5]

Aby určité plnění mohlo být předmětem obligace musí splňovat následující podmínky, musí být:

  • Možné – U možnosti se rozlišují faktická (fyzická) a právní možnost. Při právní možnosti nesmí být předmět obligace vyloučen z právního obchodu (např. nesmí to být věc extra commercium). Nemožnost plnění je možné dělit na objektivní a subjektivní. U objektivní nemožnosti není nikdo schopen závazek splnit, způsobuje nulitu obligace. Subjektivní nemožnost vychází z nemožnosti dlužníka závazek plnit, ale jelikož jiný člověk by byl schopen plnit nezpůsobuje subjektivní nemožnost nulitu obligace.
  • Dovolené – Jestliže není plnění dovolené jedná se o nulitní závazek. Nesmí být contra legem – v rozporu se zákonem, taktéž nesmí zákon obcházet (in fraudem legis), a proti dobrým mravům (contra bonos mores).
  • Určité – To znamená, že plnění musí být konkretizované např. suma peněž, individuální věc, nebo specifikovaná část genericky určené věci (plnění je v tomto případě určitelné).
  • Majetkový zájem – Věřitel musí mít majetkový zájem na předmětu obligace, a to takový zájem, který je možné ocenit v penězích.[6]

Dle obsahu a předmětu obligace může kontrakty dělit:

Obligace alternativní

Alternativní obligací je nazývána taková obligace, jejímž předmětem závazku jsou dvě nebo více individuálních plnění. Plněn musí být pouze jeden z nich. Jestliže nebylo stanoveno, kdo má volit z daných možných předmětů plnění, spočívá tato volba na dlužníkovi. Věřitel má právo volby pouze, pokud to bylo sjednáno při zřízení obligace. Alternativní obligace může být přeměněna na jednoduchou v případě, že se jeden předmět plnění stane nemožným, a tedy zanikne možnost volby (v případě že se volí pouze mezi dvěma).[7]

Od obligace alternativní je nutné odlišit alternativa facultas. Jedná se o právní normou poskytnutou volnost osvobodit se od závazku, plnit vlatní obligační předmět, jiným plněním. U alternativa facultas se dlužník zbavuje obligačního závazku plněním, které je mimo obligační rámec, ale při obligaci alternativní je splněno plnění jiného předmětu pouze, pokud to bylo sjedáno v obligaci.[8]

Obligace generická

Generické obligace určují předmět plnění pouze druhem či kategorií věci. Jedná se o věci zastupitelné. Jelikož se jedná o věci zastupitelné nemůže plnění zaniknout. Výběr konkrétních věcí je na dlužníkovi.[9]

Obligace dílné a nedílné

Pokud lze předmět obligačního plnění rozdělit na plnění částečná - mluvíme o obligaci dílné, pokud to možné není je to obligace nedílná. Například při dědění - obligace dílná- každý dostane svůj díl. Závazky, které spočívají v dare jsou hodnoceny jako dílné jeli jejich předmětem věc dělitelná, nedílné pak pokud se jedná o věc nedělitelnou. Závazky znějící na facere popřípadě non facere jsou obecně hodnoceny jako nedílné.[10]

Obligace akcesorická

Jedná se o nesamostatné závazky, které jsou připojeny k jiné obligaci. Příkladem je například obligace úroková. Jsou-li předmětem obligace úroky, jedná se o zvláštní, nesamostatnou obligaci, která je závislá na obligaci jiné, tzv. hlavní. Předmětem hlavní obligace bývá peněžitá suma nebo nějaké kvantum jinak genericky určených věcí, které byly dány jako zápůjčka a úroky pak představují do vedlejší obligace vtělenou náhradu za užívání cizího majetku. Bez hlavní obligace tedy nemůže existovat, zaniká nejpozději zánikem obligace hlavní.[11]

Obligace kumulativní

Jedná se o obligace, které vznikají ze zákona z deliktů. Plní se tolikrát, kolik je subjektů. Každý z věřitelů může po dlužníkovi požadovat celé plnění. Každý z dlužníků pak musí věřiteli poskytnout celé plnění. Plnění mělo z pravidla charakter trestu.[12]

Solidární obligace

Jedná se o závazky s více subjekty na věřitelské nebo dlužnické straně. Předmětem závazku je jeden dluh. Splněním daného dluhu se osvobozují všichni dlužníci, nebo dlužník vůči všem věřitelům. Solidární obligace slouží především k zajištění pohledávek. Solidární obligace by se dala přirovnat k obligaci alternativní, pouze s pluralitou subjektů.[13] Rozlišuje se aktivní a pasivní solidarita. Aktivní solidarita znamená že ze závazku je více věřitelů, kterýkoli věřitel může požadovat celé plnění po dlužníkovi a ten je povinen plnit, tímto plněním jsou uspokojeni všichni věřitelé. Dlužník naproti tomu může splnit dluh kterémukoli z věřitelů a ten je povinen plnění přijmout. Naproti tomu pasivní solidarita spočívá v tom, že v závazku je více dlužníků. Celé plnění zatěžuje každého dlužníka.[14]

Utvrzení obligace

Účelem utvrzení obligace bylo, aby měl věřitel větší jistotu, že bude plněno, nebo v případě, kdy plněno nebude, se mohl ukojit jiným způsobem. Splnění obligace bylo možno zabezpečit různými způsoby. Většina těchto způsobů fungovala tak, že k hlavní obligaci byla připojena obligace vedlejší, akcesorická. Záruky mohou být poskytnuty dlužníkem samotným, nebo třetí osobou – takovým zárukám se pak říká intercese.[15]

Osobní zajištění obligace (ručení)

Dle archaického práva je možné mezi osobní zajištění obligace zahrnout praedes či vades.

  • Praedes – jedná se o součást vývoje práva zástavního. Praedes spočívalo v zajišťování uhrazení dluhu soukromníka či úředníka vůči obci či vyplacení pokuty u legisakcí (praedes sacramenti). Postupem vývoje bylo možné ručit sám za sebe. Ručení souviselo se zastavením pozemků ve prospěch státu.[16]
  • Vades – v legisakčním řízení ručil za to, že se žalovaný dostaví k řízení in iure.

V klasickém právu pak byly užívány adpromissio, receptum argentarii, constitutum debiti či mandatum qualificatum.

  • Adpromissio je souhrnný termín pro různé formy verbální rukojemské obligace. V římském právu se vyskytovaly 3 jeho formy: sponsio, fidepromissio a fideiussio. Formálním slibem zde vzniká vedlejší dlužník (ručitel). V případě, kdy hlavní dlužník nesplnil své závazky vůči věřiteli, podléhal ručitel žalobě a případné exekuci. Ručitelův závazek byl však časově omezen na dva roky a nepřecházel na dědice. Lex Appuleia (3. stol. př. n. l.) bylo zavedeno, že pokud ručí za téhož dlužníka témuž věřiteli více ručitelů, pak ručí všichni za celý dluh solidárně. Lex Cicereia (2. stol. n. l.) pak na nařizoval dlužníkovi, aby spoluručitelům veřejně před svědky oznámil za jaký dluh se zaručují a kolik ručitelů chce přijmout, jestliže toto prohlášení neproběhlo do 30 dnů, pak se ručitelé od závazku osvobozovali. Hadrián zavedl beneficiium divisionis, pokud bylo několik ručitelů, musel věřitel svou pohledávku rozdělit podle jejich počtu (původně ručili solidárně).[17]
  • Receptum argentarii - jedná se o bezforemnou smlouvu, kterou se argentarius (bankéř) zavazuje vyplatit určitou věc či sumu na základě příkazu klienta. Může se jednat o otevření účtu nebo o poskytnutí úvěru. Třetí osoba má proti bankéři ochranu actio recepticia. V Justiniánském právu se toto receptum již nevyskytuje, splynulo v jedno s konstitutem.[18]
  • Constitutum debiti - nejfrekventovanější z pactum praetoria, jednalo se obecně o slib dlužníka, že existující dluh zaplatí do určitého dne. Ze slibu vzniká žaloba actio de pecunia constituta (přísluší věřiteli proti slibujícímu), tato nová žaloba byl k hlavní žalobě v akcesorickém poměru.[19] Předpokladem existence constitutum debiti je již existující závazek, na který se naváže. Další možnou ochranou krom Actio de pecunia constituta je sponsio dimidiae partis – jedná se o procesní slib, že odpůrce zaplatí 1/2 nebo 1/3 sporné hodnoty. Je možné rozlišit:
    • Constitutum debiti proprii – uznání vlastního dluhu, dlužník se neformálně zavazuje, že uhradí svůj dluh na určeném místě či ve stanovenou dobu. Vzhledem ke své podstatě často plnila funkci odkladu plnění.
    • Constitutum debiti alieni – uznání cizího dluhu, jedna osoba se neformálně zavazuje, že ve stanovenou dobu či na stanoveném místě uhradí dluh za jiného.[20]

Za Justiniána pak došlo ke sloučení constituta s receptem a odstranění veškerých omezení, které se týkalo předmětu obligace, také stanovil, že nebyl-li stanoven čas plnění pak smí věřitel požadovat plnění teprve po 10 dnech. Jestliže se stalo, že Constitutum bylo na vyšší částku než původní dluh, pak platná byla výše původního dluhu. Constitutum se od původní obligace mohlo líšit místem či časem plnění, také bylo možné změnit předmět plnění (musel mít stejnou hodnotu).[21]

  • Mandatum qualificatum - jedná se o zvláštní druh mandatu, lze ho přeložit jako příkaz úvěrný. Je to příkaz, aby mandatář poskytl třetí osobě úvěr nebo jí ho prodloužil, tedy sečkal s vymáháním dluhu. Mandator je poviněn nahradit mandatářovi výlohy s mandatem spojené, především zaplatit dluh třetí strany, jestliže jej nezaplatí sama.[22]

Mezi další prostředky sloužící k utvrzení obligace patří arrha (závdavek), stipulatio poenae (konvenční pokuta) nebo například iusiurandum (přísaha).

Věcné zajištění obligace (zástavní práva)

Při věcném zajištění obligace vzniká právo věřitele k dlužníkově věci. Dlužník pomocí své věci zajišťuje plnění budoucího závazku. Pakliže závazek není ze strany dlužníka splněn, je věřitel oprávněn uspokojit se na předmětu zástavy.

Fiducia - může se definovat jako úmluva, kde jedna ze stran (fiduciář) přijímá od druhé strany (fiduciant) nějakou věc ve formě mancipace či in iurecesse. Fiduciář se zavazuje, že v případě splnění dluhu převede vlastnické právo zpět na dlužníka. Fiducia postupně vymizela a v justiniánském právu se již téměř nevyskytovala.[23]

Pignus (ruční zástava) - pignus neboli zástavní smlouva se zřizuje tím, že jedna osoba dává osobě druhé věc do držby jako ruční zástavu.. Dlužník předává věc věřiteli – vzhledem k fyzickému předání věci není možné zřídit pignus ve prospěch více věřitelů, a ten tak má záruku v případě nesplnění dlužníkova dluhu. Věřitel má právo věc fyzicky užívat bez možnosti vydržení či užívání (pokud mu užívání nebylo dlužníkem povoleno).[24] Věřitel však má právo brát plody z věci za účelem umoření dluhu (úroků), jestliže to bylo dohodnuto. Dlužník (zástavce) je povinen uhradit věřiteli náklady vynaložené na zastavenou věc. V případě neuhrazení dluhu pak může věřitel věc prodat a uspokojit se ze získaných peněz. V rámci zástavního práva bylo možné zřídit i právo podzástavní (sub pignus) – v takovém případě dává zástavní věřitel zastavenou věc do zástavy další osobě.

Hypotheca (smluvní zástava) - hypotheca a pignus tvoří téměř jeden institut. V případě hypothecy je rozdíl v tom, že držba zůstává dlužníkovi. Tedy zastavená věc nepřechází fyzicky do rukou věřitele.[25] U hypothecy je možno použít jednu věc pro více zástav, což u pignu z povahy institutu nebylo možné.

Mezi další věcné zajištění se dají zařadit úroky, arrha, konvenční pokuta, nebo přísaha.

Změna obligace[26]

Změna předmětu obligace nastává především ve dvou případech:

Když se původní plnění stane po vzniku obligace nemožným – to se řeší náhradním plněním, nebo náhradou škody. U náhrady škody se zohledňuje jak skutečná škoda (damnum emergens) tak i ušlý zisk (lucrum cessans).

Je důležitý druh a stupeň viny dlužníka na nemožnosti plnění. Justiniánské právo rozlišovalo různé míry zavinění:

Za zlý úmysl (dolus) je odpovědný dlužník vždy při každém druhu obligace.

Jestliže je příčinou nemožnosti obligace nedbalost (culpa), pak se posuzuje dle typu obligace a míry nedbalosti. Rozlišujeme:

  • Culpa lata (hrubá nedbalost) - na kterou se pohlíží téměř stejně jako na úmysl.
  • Culpa in concreto (relativní nedbalost) – ta se posuzuje vždy individuálně dle toho, jak se člověk (který se dopustil nedbalosti) chová ke svým vlastním věcem.
  • Culpa levis (lehká nedbalost) – kritériem pro posuzování je zachování opatrnosti průměrného hospodáře.[27]

Dalším druhem je custodia. Jedná se o povinnost zachovávat nejvyšší péči z čehož vyplývá i vyšší stupeň za ručení než za culpa. Podléhají ji některé osoby, které podle zvlášní smlouvy či podle práva mají ve svém zájmu v moci cizí věc, odpovídají i bez svého zavinění za causus minor (náhodu menší) ne však za causus maior.[28]

Za vis maior (vyšší moc) dlužník neodpovídá. Jedná se o škody způsobené přírodními jevy (živelné pohromy), právními akty (prohlášení věci za res extra commercium), jednáním třetích osob, které dlužník nemůže ovlivnit. Za vis maior odpovídají lidé, kteří jsou v prodlení.

Tehdy, když se dlužník anebo věřitel ostne v prodlení (nesplní včas). Nemožnost plnění, která nastala náhodou neosvobozuje dlužníka od plnění.

Předpokladem dlužníkova prodlení je:

  1. Platná a žalovatelná pohledávka
  2. Nastalá splatnost
  3. Dlužníkem zaviněné zmeškání
  4. Upomenutí dlužníka věřitelem

Převod obligace

Práva obligační stejně jako dluhy přecházela po smrti subjektu obligace na jeho dědice, pokud se však nejedná o obligace, které zanikají smrtí subjektu (jako např. societas, mandatum,...). Převod je však možný i inter vivos (mezi živými), s tím, že nový subjekt nastupuje pouze aktiva.[29]

Delegatio - spočívá v jednostranném jmenování náhradníka (delegatus), toto jmenování může být učiněno mlčky nebo výslovně. Náhradník je jmenován do postavení věřitele, dlužníka, příjemce či plnícího. Rozlišujeme:

  • Delegace pohledávky (novatio aktiva)
  • Delegace dluhu (novatio passiva)
  • Delegace přijetí dluhu
  • Delegace poskytnutí dluhu

Novatio - může být užita i k postoupení pohledávky, kdy je stará obligace nahrazena novou a podstatná změna je zpravidla změna jednoho ze subjektů. Je třeba souhlasu všech subjektů. Nový věřitel je oprávněn přijmout a vyžadovat plnění z původní obligace. Nový dlužník je povinován plnit. Novace může sloužit jak k postoupení pohledávky, tak převodu dluhu.[30]

Cessio (neformální postoupení pohledávky) - byla užívána v dobé císařské. Cesse pochází z latinského cessio (postup).[31] Jedná se o dohodu mezi původním (cedent) a novým (cesionář) věřitelem. Platná je od momentu uzavření dohody. Cesse může vniknout buďto dohodou, posledním pořízením cedenta, soudcovským nařízením nebo ze zákona. Cedent je povinen uhradit cesionářovy škodu, jestliže přijme splnění obligace nebo osvobodil dlužníka jiným jednáním. Pro dlužníka je dohoda účinná v okamžiku oznámení postoupení pohledávky (denuntiatio). Je zakázáno provádět cessi v případech, kdy je pohledávka nepostupitelná. Může se jednat o situaci, kdy by se převodem podstatně změnil předmět pohledávky, jestliže by se neplnilo původnímu věřiteli. Dále nelze převádět pohledávky, jejichž účelem je osobní zadostiučinění. Taktéž se nesmí převádět pohledávky, které již byly předmětem soudního řízení. Za císaře Theodosia II. Nebylo možné postoupit pohledávky mocnějším (osobám vyššího postavení). A za císaře Justiniána bylo znemožněno převádět pohledávky z poručence na poručníka. Pro cessi byl významný lex Anastasiana, zákon císaře Anastasia z roku 506, který cesionáři znemožňoval vymáhat na dlužníkovi více, než za kolik získal pohledávku od cedenta.[32]

Zánik obligace

Obligace už dle své povahy je určena k tou, aby byla splněna, a tudíž zanikla tímto splněním. Krom samotného splnění může pochopitelně obligace zaniknout i mnohými jinými způsoby. Rozeznávají se 2 důvody zániku, a to ipso iure a ope exceptionis. Ipso iure ruší obligaci navždy a se všemi poměr akcesorickými, které na ní závisejí.[33] Naproti tomu z ope exceptionis vzniká pouze právo odporovat. Toto právo se uplatňuje zejména obranou (exceptio – námitkou) proti věřitelově žalobě. Je pak na dlužníkovi, zda toto právo využije či nikoli, nebo se jej dokonce může zřeknout. Je zde ovšem i možnost, že dlužník toto právo pozbyde nezávisle na své vůli, a to například uplynutím času. Obligace, která má být zrušena ope exceptionis zaniká až teprve provedenou excepcí, a na rozdíl od ipso iure zde nezanikají akcesorické poměry a rukojemství. Dalším rozdílem mezi těmito dvěma důvody zániku spočíval také v tom, kdy mohly být uplatněny. V klasickém formulovém procesu mohly být důvody zániku ipso iure uplatněny v kterémkoli stádiu procesním, ale exceptio, musela být namítnuta již před magistrátem.[34]

Zánik obligací podle ius civile (ipso iure)

Solutio (splnění obligace)

Spočívá v poskytnutí stanoveného plnění dlužníkem věřiteli. V případě, kdy nebyly splněny všechny náležitosti se dostává dlužník do prodlení. Jestliže dojde k uskutečnění jiného plnění než smluveného, dochází k zániku obligace pouze v případě, že bylo plnění věřitelem přijato. Věřitelovou povinností není přijmout částečné plnění.

Mezi náležitosti, které musejí být splněny, aby obligace zanikla náleží:

  • Čas – musí být plněno ve stanovené době, jestliže není doba stanovená pak je dlužníkovy dána přiměřená lhůta, aby splnil.
  • Místo – plní se na dohodnutém místě, pokud takové místo není, pak v místě bydliště dlužníka.
  • Osoba – za dlužníka může plnit osoba jiná, plněno musí být v zásadě věřiteli (popř. osobám podřízeným jeho moci, poručíkovi, opatrovníkovi, vedlejšímu věřiteli)
  • Předmět – plněno musí být to, co je předmětem obligace.[35]

Solutio per aes et libram (splnění pomocí mědi a vah) - jednalo se o archaickou formu zániku obligace, která později byla používána spíše k prominutí dluhu. Jednalo se o formu mancipace, kdy byl dlužník osvobozen ze závazku a moci věřitele poté co splnil.[36]

Novatio (novace)

Novací je nazývána situace, kdy je zřízen nový obligační poměr, kterým se má nahradit (zrušit) poměr starý. K platnosti je nutné, aby:

  • zde existovala předchozí obligace,
  • nová obligace byla platná,
  • byla uzavřena formálním kontraktem.

Novace se tedy prováděla pomocí stipulace.[37] Podstatné je, aby v nové obligace bylo skutečně něco nového, tedy aby se v něčem lišila od obligace staré.[38]

Confusio (splynutí)

U tohoto typu zániku obligace dochází ke splynutí osoby věřitele a dlužníka. Většinou tato situace nastane, když se věřitel stane dědicem dlužníka. V takovém případě odpadá věřitelův zájem na obligaci.[39]

Acceptilatio (Prominutí dluhu)

Jedná se o dvoustranné právní jednání, jedná se o archaickou formu zániku obligace. Akceptace je verbální zrušovací smlouva, která spočívá v otázce dlužníka a přesvědčivé odpovědi věřitele. Dlužník se většinou tázal: Quod ego tibi promisi habesne acceptum? (Považuješ to, co jsem ti slíbil plnit za splněné?) a věřitel odpovídla: Habeo (Považuji). Akceptací mohly být zrušeny pouze kontrakty verbální.[40]

Concursus causarum

K zániku také dochází, pokud věřitel obdrží plnění z jiného důvodu. Od doby Salvia Iuliana však musí být obě kauzy lukrativní. V právu antickém se obligace rušila z jakéhokoli důvodu, jelikož se uznávalo, že platná obligace nemůže existovat k předmětu, který je již ve vlastnictví věřitele.

Contrarius consensus

Závazky, které vznikly konsensuálními kontrakty mohou být zrušeny pouhou prostou dohodou (pactum).[41]

Recessio (jednostranné odstoupení)

Tento typ zániku obligace je možný pouze u kupní smlouvy (emptio venditio) a společenské smlouvy. U smlouvy kupní k tomu dochází prostřednictvím připojených dohod.

Smrtí a kapitisdeminuncí

Smrt nezpůsobuje zánik obligace vždy. Některé obligace trvají dále s novým subjektem, kterým se stává dědic subjektu původního. Existují však obligace, které zanikají smrtí věřitele či dlužníka, patří mezi ně kupříkladu trestní obligace z deliktu, mandatum, societas, …

Působení kapitisdeminunce je mnohem širší než samotná smrt. Zanikají všechny dluhy mimo deliktní, pohledávky v rámci univerzální sukcese přecházejí na nový subjekt.[42]

Dodatečná nemožnost plnění

Jestliže je předmětem obligace individuálně určená věc a náhodou došlo k jejímu zániku, pak dochází k zániku obligace. V případě genericky určené věci nelze mluvit o nemožnosti plnění. Dojde-li k této situaci zaviněním na straně dlužníka, tak dále trvají obligace, které spočívají v předání věci či v převodu vlastnictví.[43]

Zánik obligací podle praetorského práva (ope exceptionis)

Compensatio (započtení)

Předpokládá situaci, kdy dlužník je zároveň věřitel svého věřitele a věřitel je dlužníkem svého dlužníka. Rozlišují se dva druhy započtení: compensatio voluntaria a compenstaio necessaria. Druh dobrovolného započtení na základě neformální dohody (pactum) se nazývá compensatio voluntaria a římské právo jej neznalo. Druhým typem pravé kompenzace je compensatio necessaria, jedná se o soudní započtení, kdy je věřitel nucen uznat stav, který plyne ze započtení vzájemných pohledávek. Tyto pohledávky jsou navzájem zrušeny.[44]

V justiniánském právu bylo možné pohledávky započíst, ale muselo platit:

  • Kompenzovat je možné pouze pohledávky vzájemné,
  • Pohledávky musí být žalovatelné, lze-li však nárok odrazit námitkou, kompenzace možná není,
  • Pohledávky musí být dospělé a likvidní tj. na soudě snadno zjistitelné a dokazatelné,
  • Obě pohledávky musí mít plnění téhož druhu, není však nutné, aby vyplývaly z téhož právního důvodu,
  • Proti některým pohledávkám je kompenzace vyloučena, a tak proti pohledávce z krádeže, ze smlouvy o úschově, z nároků státní pokladny na veřejné dávky, z některých nároků alimentačních, …[45]

Pactum de non petendo (dohoda o nevyžadování)

Jedná se o bezformální úmluvu o zrušení obligace, která je uzavřena mezi věřitelem a dlužníkem. Spočívá v tom, že věřitel nebude od dlužníka požadovat splnění. Dluh nemusel být vymáhán vůbec, nebo pouze po určitou dobu.[46]

Transactio (smír)

Jedná se o mimosoudní dohodu mezi stranami. Samotné Transactio je možné řadit i mezi reálné kontrakty nepojmenované. Obě strany podstoupí určité ústupky (poskytnou si určitá plnění), účelem bylo vyhnutí se soudnímu sporu nebo odstranit nejistotu ve vzájemných vztazích. Strana, která dohodu poruší se stává infamis, osobou nečestnou.[47] Ústupky mohou být například, že za uznání pochybného práva, zřídí druhé straně jiné právo, promine dluh, zaváže se k určitému plnění. V justiniánském právu se řadí mezi reálné kontrakty nepojmenované. V době před Justiniánem však bylo třeba formálního jednání, například stipulace.[48]

Praescriptio longi temporis (námitka uplynutí dlouhého času)

Promlčení nároku na základě konstituce císaře Theodosia II. Actiones in personam se promlčovaly po 30 letech, lhůta začala běžet v okamžiku dospělosti pohledávky. Po uplynutí lhůty je možné podat námitku uplynutí dlouhého času.[49]

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. str. 210
  2. 2,0 2,1 VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 55
  3. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 143-144
  4. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s. 89
  5. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 519
  6. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 404 -406
  7. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 522
  8. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační II.. Bratislava, 1927. s 37
  9. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 405 -407
  10. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 148-149
  11. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 625
  12. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 148
  13. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 413-414
  14. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 146-147
  15. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 470-471
  16. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 650
  17. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 51-56
  18. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 341
  19. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 322
  20. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 200-201
  21. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 751-753
  22. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s. 751-742
  23. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 504-506
  24. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 681-682
  25. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 515
  26. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. str. 232 - 234
  27. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 567-572
  28. BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. 2. přeprac. vyd., (V nakl. Academia vyd. 1.). Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0243-X. s.83
  29. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační II.. Bratislava, 1927. s 36
  30. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 158-159
  31. Ottův slovník naučný
  32. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 583-587
  33. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 588
  34. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 447-448
  35. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 588-590
  36. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační II.. Bratislava, 1927. s 6-7
  37. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 454-455
  38. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 603
  39. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 457
  40. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 7-8
  41. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 457
  42. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 35-36
  43. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 613-614
  44. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 19
  45. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice. ISBN 80-7179-031-1. str. 235 - 239
  46. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační I.. Bratislava, 1924. s 11
  47. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 202
  48. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 346
  49. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 167