Kogniční proces

Z Iurium Wiki


1. Pojem „kogniční proces“

Kogniční proces byl jedním ze tří typů soudního řízení, jež se užívaly v průběhu existence římské říše. Z hlediska římského práva se jednalo o nejmladší druh řízení, užívaného zprvu pouze mimořádně – proto vznikl název extraordinaria cognitio. Kogniční proces navazoval na legisakční řízení a formulový proces. Užívat se začal počátkem principátu; jakožto jediná forma soudního jednání byl uznán koncem 3. stol. n. l.[1] Po zániku římské říše pak zůstal tento druh soudního řízení obsažen v kanonickém právu; ve středověku jej recipovalo také městské právo.

Kogniční řízení s sebou přineslo např. vznik institutu odvolání (appellatio), čímž došlo k vytvoření hierarchie soudních instancí s nejvyšším stupněm, jímž byl samotný císař (princeps).[2] Soudce – císaři podřízený úředník – byl vázán pouze zákonem. Řízení se stalo jednotným; rovněž bylo ztíženo vydání kontumačního rozsudku, jakož i opuštěn princip pekuniární kondemnace.[3]

S porovnání s formulovým a legisakčním procesem šlo o nejobecnější typ řízení, používaný na celém území Římské říše. Další výhodou kogničního procesu byla jeho neformálnost, relativní jednoduchost, flexibilita a autoritativnost, když se opíral o státní moc. Státní orgány však musely pro svůj řádný chod splňovat vysoké odborné i mravní podmínky, jejichž dodržování se v závěru poklasické doby ukázalo jako nemožné. Mezi nevýhody kogničního procesu patřila jeho častá zdlouhavost a vysoká nákladnost řízení pro jeho strany.[4]

2. Vznik a vývoj kogničního procesu

Ve formulovém procesu, jenž předcházel kogničnímu procesu, postupně sílila role praetora. Za principátu se již celé procesní řízení odehrávalo před soudcem, přičemž fáze in iure, jakož i apud iudicem zanikly a řízení se sjednotilo.[5] Institutu extraordinaria cognitio se však zpočátku užívalo jen výjimečně, a to hlavně ve sporech: např. o fideikomis, o zřízení věna dceři[6] či v alimentačních sporech mezi otcem a synem, kdy vydával magistrát co nejrychlejší rozhodnutí bez složitějšího dokazování.[7]

Za počátek kogničního procesu je pokládán r. 30 př. n. l., ve kterém senát udělil císaři Octaviánovi pravomoc „rozhodovat o odvoláních z rozsudků“,[8] jež v zastoupení imperátora vydávali správci provincií s jurisdikci vykonávajícími delegovanými soudci (iudex pedaneus či datus).[9] V Římě došlo k ustavení specializovaných soudních úředníků (např. praetores fideicommissarii či praefectus Urbi[10] jakožto odvolací instance),[11] kteří začali rozhodovat celé právní případy. Konsulové dostali pravomoc v oblasti dříve právně nezávazných fideikomisů a posléze od císaře Claudia rovněž kontrolní pravomoc v oblasti opatrovnictví.

Případy začali výjimečně rozhodovat i samotní císaři, což přispělo k rozvoji institutu kognitia. Postupem času se však kogniční proces stal obvyklým typem soudního řízení – nejprve v provinciích, kde začali spory soudit sami správci provincií – kupř. kvůli mnohdy nesnadnému výběru soudců –, a nakonec i v samotném Římě. Dekret císaře Diokleciána z r. 294 n. l. potom správcům provincií rozhodovat soudní případy dokonce nařídil.[12] Dioklecián svými reformami ponechal kogniční řízení jakožto „jedinou řádnou formu soudního jednání“[13] v impériu.

Spor, celý vedený jedním soudním úředníkem, měl tedy pouze jediné stadium končící nikoliv litiskontestací, nýbrž vynesením rozsudku. Ustalovala se soudní hierarchie; staré, republikánské instituce zanikaly, a naopak se upevňovala pozice odvolacího (apelačního) řízení.[14] Stát tak postupně získal kontrolu nad civilním procesem a jeho regulací. Také se přestal uplatňovat princip pekuniární kondemnace,[15] v důsledku čehož mohl znít rozsudek „na to, co bylo skutečným předmětem zájmu žalobce“.[16] Formulový proces byl formálně zrušen císařem Konstantinem II v roce 342 n. l.[17]

3. Fáze kogničního procesu

a) Předvolání

Existovaly tři způsoby předvolání žalované strany k soudu. Prvním z nich byla denuntiatio,[18] kdy žalobce předvolával žalovaného k soudu soukromou cestou. V rámci druhého způsobu předvolání, jímž byl libellus, zasílal žalobce soudci žalobní prohlášení, v němž jej žádal o předvolání žalovaného. Soudce pak zasílal žalovanému kopii žaloby[19] s nařízením přijít v určité datum k soudu, a bránit se nařčením ze strany žalobce. Soudce mohl využít rovněž institutu evocatio, kdy žalovaného či třetí stranu písemně předvolával sám ze svého podnětu,[20] či institutu edictum, kdy žalovanou stranu předvolával za pomoci veřejné výzvy vyvěšené na úřední tabuli.

Nedostavil-li se žalovaný k soudu, mohl být na základě garančního slibu cautio iudicio sisti, jejž pro tento případ skládal, vzat do vazby. Nedostavivšího se žalovaného také postihovala sankce pro vzdorovitost (contumatio), jejímž následkem bylo vyhovění žalobě.[21] Žalobní petit se řídil pravidly materiálního práva.[22]

b) Soudní proces

Kogniční řízení, odehrávající se častěji než za formulového procesu v budově soudu, mělo vyšetřovací (inkviziční) charakter. Na počátku procesu strany přísahaly, že nebudou vypovídat nepravdivě (ius iurandum calumniae).[23] V rámci litiskontestace, kdy se soud seznamoval s obsahem daného sporu, vylíčil obvykle žalobce soudu rozhodnou skutečnost (narratio), již žalovaný následně popřel (contradictio či praescriptio jakožto obranný prostředek žalovaného obecně).[24] Litiskontestace – tedy moment, ve kterém sporné strany „skončí svá podání“[25] – byla stále důležitá pro určení výše kondemnační částky – např. při vrácení věci či plodů. Odpadl však její konsumpční účinek.[26] Svědci mohli být rozkazem soudního úředníka donuceni dostavit se k soudnímu slyšení a podrobit se výslechu.[27]

Na důležitosti nabyly listinné důkazy, jež převážily nad ústními výpověďmi. Strana sporu mohla kdykoli v průběhu řízení uznat (confessio) nárok protistrany. Rozsudek byl vypracován v písemné podobě a přečten u soudu v přítomnosti obou stran. Při rozhodování měl soudní úředník větší možnost uvážení než za formulového procesu, neboť již nemusel vycházet z formule. Nebyl tak nucen žalovaného odsoudit, zprostit viny ani formulovat rozsudek na peněžní plnění[28] (na peněžní plnění odsuzoval soudce stranu prohravší spor jen tehdy, nemohla-li plnit in natura).[29]

Pluspetice[30] již neznamenala prohraný spor – žalovaný musel kupř. zaplatit žalobci pouze částku, již mu dlužil; nadto mu byl žalobce povinen uhradit zvýšené soudní výlohy.[31]

c) Výkon rozhodnutí

Exekuci rozsudku (soudní exekuci) vykonávali na základě povolení soudce, který rozsudek vynesl, zpravidla soudní zřízenci (apparitores),[32] a to hlavně na věci spor prohravšího. Císař Antonin Pius zavedl v pol. 2. stol. n. l. soudní úschovu (sequestratio), jež sloužila k zajištění zaplacení peněžité částky.[33] Nevyhovění rozsudku mohlo mít za následek zabavení dlužníkova majetku soudním exekutorem.[34]

Zněl-li rozsudek na peněžitou částku, docházelo obvykle ke zmocnění se dlužníkových věcí věřitelem (missio in rem) či ke zřízení zástavního práva věřitele k dané věci. V případě dlužníkovy insolvence však mohl být zabavený majetek[35] za účelem navýšení věřitelem požadované částky prodán po jednotlivých kusech v dražbě (distractio bonorum) a v případě, že utržená částka svou výší přesto k zaplacení dluhu nedostačovala, mohlo dojít k zabavení dalšího majetku dlužníka.[36] Uvedení žalobce do držby (missio in bona), jakož i prodej jednotlivých kusů dlužníkova majetku však přicházely do úvahy jen za situace vícera věřitelů.[37]

K věznění dlužníka věřitelem již docházelo zřídkakdy[38] – jakožto více praktický se jevil výkon rozhodnutí proti majetku dlužníka. Období pro vyhovění rozsudku mohlo být uzpůsobeno dle okolností daného případu – pravidlo třiceti dní se tak již plně nedodržovalo. Východořímský císař Justinián pak stanovil období pro vyhovění rozsudku na čtyři měsíce.[39]

d) Odvolání

V rámci kogničního procesu se vyvinul první odvolací systém v dějinách starověkého Říma.[40] V soudní soustavě se ustálily tři stupně soudů: místní soudce, správce provincie či praefectus Urbi a císař (v jeho zastoupení od r. 200 n. l. praefectus praetorio), od něhož již nebylo odvolání (appellatio) přípustné. Bylo možno obrátit se na císaře s prosbou o udělení milosti (supplicatio), či alespoň s prosbou o zmírnění rozsudku (indulgentia principis).[41]

V provinciích projednávali soudní spory v prvním stupni podřízení správce dané provincie. Odvolání směřovalo buďto ke správci provincie, nebo putovalo vzestupně patry městského soudního systému. V důležitých případech se role odvolacího orgánu zhostil i císař. Ten na žádost soudních úředníků či kohokoliv s právním zájmem vydával usnesení, jež tvořilo základ pro budoucí rozhodnutí nižších instancí v dané věci.[42] Tímto způsobem byla alespoň do jisté míry zabezpečována jednotná soudní praxe.[43]

Písemným odvoláním s odůvodněním podávaným k soudci, jenž daný rozsudek vynesl,[44] docházelo k pozastavení účinků rozsudku. Soudce první instance pak odvolání přeposílal s písemným vyjádřením soudci vyšší instance;[45] ten poté případ projednal znovu (ex novo),[46] a vydal nový rozsudek, jímž mohl předchozí rozsudek potvrdit, zrušit a nařídit nové jednání v dané věci, anebo jej nahradit novým rozsudkem týkajícím se dané věci.

Následkem nepodloženě podaného odvolání bylo zbytečné prodlužování sporu, což císař trestal (reformatio in peius) zabavením majetku, nucenou prací v dolech, nebo dokonce vyhnanstvím.[47] Císař Justinián již připouštěl pouze peněžní postih.[48] Odrazující mohlo pro odvolávající se stranu být i to, že měla na podání odvolání omezený časový prostor.[49] Soudní řízení se stranám sporu prodražovalo, jelikož za každý úkon soudního úředníka mu musely zaplatit určenou peněžitou částku.

Aby snížil přeregulovanost byrokratického systému, omezil císař Theodosius II dobu trvání žalob na třicet let. Císař Justinián potom – za účelem limitace počtu častokráte mnohačetných, vlekoucích se odvolání – rozhodl o nejvýše přípustném počtu dvou odvolání. Justinián rovněž stanovil nejvýše přípustnou dobu trvání právního případu od okamžiku spojení věci[50] na tři roky.[51]

  1. ↑ KINCL, Jaromír. URFUS, Valentin. SKŘEJPEK, Michal Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 125–126.
  2. ↑ Jednalo se o nový subjekt veřejného práva. DAJCZAK, Wojciech. GIARO, Tomasz. de BÉRIER, F. L. Právo římské: Základy soukromého práva. Přel. DOSTALÍK, Petr. Olomouc, 2013, s. 45. D 1, 4, 1, pr. Citováno dle MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 24. 02. 2022]. Dostupné z: http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm
  3. ↑ SKŘEJPEK, Michal. Římské právo soukromé. Systém a instituce. Plzeň: Aleš Čeněk, 2016, s. 277.
  4. ↑ REBRO, Karol. BLAHO, Peter. Rímske právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2019, s. 123.
  5. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 277.
  6. ↑ FRÝDEK, Miroslav. Kurs římského práva. Ostrava: KEY Publishing s.r.o., 2011, s. 57.
  7. ↑ VÁŽNÝ, Jan. Římský proces civilní [online]. digi.law.muni.cz. [cit. 22. 02. 2022]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/4566/VaznyJan_01-0000-16.pdf?sequence=1&isAllowed=y,+s.+90.
  8. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 276.
  9. ↑ NICHOLAS, Barry. An Introduction to Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 1991, s. 27.
  10. ↑ D 1, 12, 1, pr.
  11. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 276.
  12. ↑ BORKOWSKI, A. Du PLESSIS, Paul. Textbook on Roman Law. Oxford: Oxford University Press, 2005, s. 80.
  13. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 126.
  14. ↑ Ibid., s. 125–126.
  15. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 80.
  16. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 127.
  17. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 79.
  18. ↑ Denuntiatio se užívalo již ve formulovém procesu. REBRO, BLAHO, op. cit., s. 121.
  19. ↑ D 2, 13, 1, 1.
  20. ↑ DOMINGO, op. cit., s. 124–125.
  21. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 121. Kupř. KINCL, URFUS a SKŘEJPEK, op. cit., s. 127, ale píší i o možném kladném výsledku kontumačního řízení pro nepřítomnou žalovanou stranu sporu. D 2, 11, 2, 1.
  22. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 122.
  23. ↑ BORKOWSKI s du PLESSISEM, op. cit., s. 81, píší přímo o pravdivém vypovídání.
  24. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 122.
  25. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 127.
  26. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 122. Rozsudek však konsumpčními účinky disponoval. V úvahu přicházela námitka rozsouzené věci (exceptio rei iudicatae) či námitka věci projednávané soudem (exceptio rei in iudicium deductae). KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 278–279.
  27. ↑ DOMINGO, Rafael. Roman Law: An Introduction. London: Routledge, 2018, s. 125.
  28. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 81.
  29. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 122. REBRO s BLAHEM, ibid., s. 122, píší o odsouzení na peněžní plnění i v případě povinnosti žalované strany něco učinit či opomenout.
  30. ↑ Mohlo se jednat kupř. o situaci, kdy žalobce žaloval o více, než mu žalovaný skutečně dlužil. KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 125.
  31. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 127.
  32. ↑ HEYROVSKÝ, Leopold. Římský civilní proces [online]. digi.law.cz. [cit. 22. 02. 2022]. https://digi.law.muni.cz/bitstream/handle/digilaw/14341/Pravni_teorie_od_1919_0016-1925-1.pdf?sequence=1&isAllowed=y, s. 5. REBRO a BLAHO, op. cit., s. 123, v této souvislosti píší o soudním vykonavateli (exekutorovi) a nepodřídila-li se prohraná strana rozsudku, rovněž o donucovací státní moci (manu militari).
  33. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 279–280.
  34. ↑ D 2, 4, 19.
  35. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 123.
  36. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 81.
  37. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 280.
  38. ↑ Dle REBRA a BLAHA, op. cit., s. 123, bylo věznění dlužníka věřitelem nařizováno zejména u nemajetných osob.
  39. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 81.
  40. ↑ Ibid., s. 81. D 49, 1, 1, pr.
  41. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 279.
  42. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 82. D 49, 1, 1, 1.
  43. ↑ KINCL, URFUS, SKŘEJPEK, op. cit., s. 126.
  44. ↑ D 49, 3, 1, pr.
  45. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 123.
  46. ↑ SKŘEJPEK, op. cit., s. 279.
  47. ↑ D 1, 12, 1, 3.
  48. ↑ REBRO, BLAHO, op. cit., s. 123.
  49. ↑ Podle SKŘEJPKA, op. cit., s. 279, musela strana neúspěšná ve sporu podat odvolání okamžitě po vyhlášení rozsudku, v justiniánském právu pak do deseti dnů od vyhlášení rozsudku.
  50. ↑ V angličtině se jedná o spojení „joinder of issue“.
  51. ↑ BORKOWSKI, du PLESSIS, op. cit., s. 82.
Autoři článku: Vojtech.ertl (Vojtěch Ertl)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Kogniční_proces&oldid=382913“