Dědické tituly

Z Iurium Wiki

Dědické právo vzniká pouze osobě, které svědčí alespoň jeden dědický titul, přičemž dědickým titulem může být jen takový právní důvod, který za dědický titul označí zákon. Dědickými tituly jsou dědická smlouva, závěť a zákon (ust. § 1476 o.z.). Zákon rovněž výslovně dovoluje souběh více dědických titulů. Dědici tak mohou současně svědčit dva nebo všechny tři dědické tituly (věta druhá ust. § 1476 o.z.).[1]

Dědická posloupnost

V návaznosti na dědické tituly rozlišujeme dva druhy dědické posloupnosti: intestátní (zákonnou) a testamentální dědickou posloupnost.

O intestátní dědickou posloupnost se jedná v případě, kdy zůstavitel nepořídil žádnou dědickou smlouvu či závěť a dědická posloupnost se řídí pravidly obsaženými v zákoně, konkrétně pak pravidly uvedenými v ust. § 1633 - § 1641 o.z.

Naopak testamentální dědická posloupnost nastává v případě, kdy zůstavitel za svého života dědickou smlouvu či závěť pořídil. Tato dědická posloupnost má přednost před intestátní dědickou posloupností – tedy v případě, kdy dojde ke střetu dědických práv různých osob opírajících se o jiný dědický titul, bude mít přednost osoba, které svědčí dědické právo založené na dědickém titulu určujícím testamentální dědickou posloupnost. Největší právní sílu pak má dědická smlouva, poté závěť a až jako poslední nastupuje intestátní dědická posloupnost.[2]

Dědická smlouva

Dědická smlouva je nejsilnějším dědickým titulem vyžadující formu veřejné listiny a osobní jednání. Dědickou smlouvou nelze rozhodnout o celé pozůstalosti, zůstavitel musí ponechat minimálně jednu čtvrtinu pozůstalosti „volnou“, aby k ní bylo možné povolat mimosmluvní dědice či odkazovníky.[3] V případě, kdy zůstavitel uzavře dědickou smlouvu o celé pozůstalosti, je tato smlouva v rozsahu jedné čtvrtiny pozůstalosti neplatná. Pokud však smlouva splňuje všechny náležitosti, bude na ní v rozsahu této čtvrtiny nahlíženo jako na závěť.[4]

Dědická smlouva je dvoustranným právním jednáním, jejímž prostřednictvím zůstavitel povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice (popřípadě odkazovníka), a tento takovou právní pozici přijímá. I po uzavření dědické smlouvy může zůstavitel za dobu svého života s majetkem, jenž je předmětem dědické smlouvy, volně nakládat. Oprávněný z dědické smlouvy má pak nárok na to, co z dědictví zbude po zůstavitelově smrti.[5] Dědic oprávněný z dědické smlouvy má však právo dovolat se relativní neúčinnosti zůstavitelova právního jednání, kterým by tento pro případ smrti uzavřel darovací smlouvu neslučitelnou s e smlouvou dědickou.[6]

Zákon rovněž stanoví, že strana povolaná za dědice své právo z dědické smlouvy nemůže převést na jinou osobu, pokud si strany tuto možnost ve smlouvě výslovně nesjednaly.[7]

Způsobilost uzavřít dědickou smlouvu

Dědická smlouva je, jak je již zřejmé z tohoto pojmenování, smlouvou. Proto ji mohou uzavřít pouze strany mající obecnou způsobilost se smluvně zavazovat (ust. § 581 o.z.). Zákon dále výslovně stanoví, že dědickou smlouvu může uzavřít pouze zletilý zůstavitel, který je plně svéprávný. V případě, kdy je zůstavitel ve své svéprávnosti omezen, může dědickou smlouvu uzavřít či změnit pouze se souhlasem opatrovníka (ust. § 1584 odst. 1 o.z.). Dědickou smlouvu lze uzavřít pouze osobně, při tomto jednání se nelze nechat zastoupit (ust. § 1584 odst. 1 o.z.), přičemž tato podmínka platí pro obě smluvní strany.[8]

Zrušení dědické smlouvy

Práva a povinnosti založené dědickou smlouvou lze zrušit dvěma způsoby:

  • Dohodou stran uzavřenou ve formě veřejné listiny (ust. § 1590 o.z.);
  • Pořízením závěti. K účinnosti takového zrušení práv a povinností založených dědickou smlouvou se však vyžaduje písemný souhlas smluvního dědice ve formě veřejné listiny (ust. § 1590 o.z.).[9]

Dědická smlouva mezi manželi

Občanský zákoník obsahuje zvláštní úpravu pro uzavření dědické smlouvy mezi manželi. Manželé mohou dědickou smlouvou povolat jako dědice či odkazovníky sebe navzájem, nebo může jedna strana k dědění povolat stranu druhou, stejně jako v „obecné“ dědické smlouvě. Tuto smlouvu mohou uzavřít i snoubenci, avšak její účinnost nastává až se vznikem manželství.

Práva a povinnosti z takové dědické smlouvy se neruší rozvodem (pokud si strany neujednají něco jiného), avšak po rozvodu se lze domáhat zrušení dědické smlouvy soudem. Takovému návrhu však soud nevyhoví, pokud směřuje proti tomu, kdo rozvrat manželství nezapříčinil a s rozvodem nesouhlasil.

Naopak prohlášením manželství za neplatné se práva a povinnosti založené dědickou smlouvou ruší. To neplatí v případě, kdy takové manželství již dříve zaniklo smrtí jednoho z manželů.[10]

Závěť

Závěť je jednostranným, neadresovaným, osobním a odvolatelným projevem vůle zůstavitele pro případ smrti. Tímto právním jednáním zůstavitel zůstavuje podíl na pozůstalosti, případně i odkaz, jedné nebo více osobám. Oproti dědické smlouvě je závěť možné pořídit o celém majetku. Pokud zůstavitel pořídí závěť pouze o části svého majetku a neexistuje-li dědická smlouva či nebyl nařízen odkaz, na zbylou část pozůstalosti se aplikuje intestátní dědická posloupnost.

Pro závěť je rovněž vyžadováno osobní jednání a obecně taktéž písemná forma. Ohledně písemné formy jsou pak zákonem stanoveny rozdílné požadavky odvislé od druhu závěti. V případě, kdy je závěť sepsána formou veřejné listiny, je příslušný notář povinen tuto uschovat a zanést do Evidence právních jednání pro případ smrti vedené Notářskou komorou České republiky. Zákon rovněž stanovuje speciální požadavky pro osoby, jež nejsou schopny číst či psát a osoby omezené ve svéprávnosti (např. nezletilý starší 15 let může pořídit závěť formou veřejné listiny bez souhlasu zákonného zástupce).

U závěti se dále uplatňuje zvláštní výkladové pravidlo, kdy platí, že závěť je vždy nezbytné vykládat tak, aby bylo v co největší míře vyhověno vůli zůstavitele.[11]

Způsobilost pořídit závěť

Osoby, jež mohou platně pořídit závěť, vymezuje Občanský zákoník v ust. § 1525 - § 1528, přičemž obecně platí, že závěť může pořídit pouze plně svéprávný člověk. Zákon však z tohoto obecného pravidla stanovuje následující výjimky, kdy mohou osoby, které nejsou plně svéprávné, platné pořídit závěť, a to:

  • nezletilý, který dovršil 15 let může pořídit závěť ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), přičemž takto může učinit bez souhlasu zákonného zástupce;[12]
  • člověk omezený ve svéprávnosti může pořídit závěť v jakékoliv formě v tzv. světlém okamžiku, tedy ve stavu, kdy se uzdravil do takové míry, že je schopen projevit vlastní vůli;[13]
  • člověk omezený ve svéprávnosti obecně může, v rámci svého omezení, platně pořídit závěť, avšak pouze ve formě veřejné listiny;[14]
  • člověk omezený ve svéprávnosti z důvodu chorobné závislosti (např. na alkoholu, psychotropních látkách atd.) může platně pořídit závěť v jakékoliv formě, avšak nejvýše o polovině pozůstalosti. V takovém případě je druhá polovina pozůstalosti ponechána zákonným dědicům. Pokud zde není žádný zákonný dědic a tímto by tedy byl stát, může zůstavitel pořídit závěť o celé pozůstalosti.[15]

V případě, že závěť pořídí plně nesvéprávná osoba v rozporu se shora uvedenou zvláštní úpravou, je taková závěť neplatná.

Náležitosti vůle

Další podmínkou platnosti závěti je náležitost vůle, kdy vůle zůstavitele musí být prosta omylu. Následkem podstatného omylu vůle zůstavitele je neplatnost toho ustanovení závěti, kterého se omyl týká – ostatní ustanovení závěti nejsou tímto omylem dotčena. Občanský zákoník pak v ust. § 1530 odst. 1 uvádí taxativní výčet podstatných omylů vůle zůstavitele (např. omyl ohledně věci, která se zůstavuje).[16]

Formy závěti

Zákon rozlišuje dvě základní formy závěti, a to závěť pořízenou soukromou listinou a závěť pořízenou ve formě veřejné listiny. Speciální formou jsou pak tzv. privilegované závěti.

Závěť pořízená soukromou listinou

První formou závěti pořízené soukromou listinou je holografní závěť. Jedná se o formu písemné závěti, jež byla sepsána beze svědků, je celá sepsána vlastní rukou zůstavitele a tento ji rovněž vlastnoručně podepsal. Nezáleží přitom, jakým psacím nástrojem, na jakém podkladu, a v jakém jazyce je taková závěť sepsána. Ze závěti však musí být patrný den, měsíc a rok, kdy byla tato listina pořízena, a musí obsahovat určitý a srozumitelný projev vůle zůstavitele. Zároveň platí, že cokoliv na listině následuje po vlastnoručním podpisu zůstavitele, je neplatné. Vlastnoručně podepsaná závěť nevyžaduje žádnou formu ověření a zůstavitel ji může ponechat u sebe, jiné osoby či ji může svěřit do úřední úschovy soudu či notáři.

Druhou formou závěti pořízenou soukromou listinou je alografní závěť. Tato závěť není psána vlastní rukou zůstavitele, nýbrž nějakou z forem elektronického či mechanického zápisu nebo osobou odlišnou od zůstavitele. U této formy závěti je vyžadována přítomnost dvou svědků, kteří svým podpisem stvrzují, že byli přítomni výslovného prohlášení zůstavitele, že předmětná listina vyjadřuje jeho poslední vůli. V případě obecné alografní závěti je rovněž vyžadován vlastnoruční podpis zůstavitele. U zvláštní alografní závěti, jež se užije v případě, kdy zůstavitel trpí různými smyslovými obtížemi, se požadavky na podpis, způsob zaznamenání vůle, funkci a přítomnost svědků, a způsob přečtení závěti odvíjí od konkrétního postižení zůstavitele.[17]

Závěť pořízená veřejnou listinou

Obsah této formy závěti je upraven notářským řádem, neboť se zpravidla jedná o listinu ve formě notářského zápisu (v případě, kdy nejsou k sepisu veřejné závěti povolány i jiné subjekty). Ten, jež sepisuje závěť, je povinen se přesvědčit, že zůstavitel vyjadřuje svou poslední vůli s rozvahou, vážně a bez donucení.

Závěť ve formě veřejné listiny může pořídit kterákoliv fyzická osoba způsobilá k pořízení závěti, a to před jakýmkoliv notářem – bez ohledu na místo svého trvalého bydliště. Originál notářského zápisu je uložen u příslušného notáře. Prostý opis závěti je možné vydat pouze zůstaviteli nebo jeho zmocněnci, jenž se prokáže plnou mocí s úředně ověřeným podpisem.[18]

Privilegovaná závěť

Zákon umožňuje pro případ neočekávaných nebo mimořádných situací pořídit závěť bez splnění stanovených formálních požadavků. Těmito situacemi pak jsou:

  • bezprostřední ohrožení života v důsledku nenadálé události nebo v případě, kdy je v důsledku této události ochromen běžný společenský styk;
  • existuje-li důvodná obava, že zůstavitel zemře dříve, než by mohl pořídit závěť ve formě veřejné listiny;
  • existuje-li pro to vážný důvod, může poslední vůli zůstavitele zaznamenat velitel námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou ČR či letadla zapsaného v leteckém rejstříku v ČR za přítomnosti dvou svědků;
  • účast v ozbrojeném konfliktu a vojenských operacích.[19]

Vedlejší doložky v závěti

Zůstavitel může v závěti uvést vedlejší doložku. Obsahem této doložky mohou být podmínky, doložení času a příkazy zavazující či omezující povolané dědice. V tomto jednání je však zůstavitel omezen zákonem, který vymezuje případy, kdy se k vedlejší doložce nepřihlíží. Vedlejší doložka tak nesmí být nesrozumitelná, v rozporu s veřejným zájmem, nesmí směřovat ke zřejmému obtěžování dědice či tomuto uložit, aby uzavřel manželství, setrval v něm či jej zrušil.[20]

Podmínka

Podmínkou váže zůstavitel vznik, změnu nebo zánik určitého práva na splnění této podmínky (tj. budoucí nejisté události). Obecně lze rozlišovat dva druhy podmínek – podmínku rozvazovací (rezolutivní) a podmínku odkládací (suspenzivní).

O podmínce rozvazovací hovoříme tehdy, kdy na jejím splnění závisí pominutí již nastalých právních následků. Pokud závěť obsahuje rozvazovací podmínku, dědic nabývá dědictví ihned po smrti zůstavitele a v případě, kdy dojde ke splnění rozvazovací podmínky, jeho dědické právo zaniká.

Naopak o podmínku odkládací se jedná tehdy, pokud na jejím splnění závisí nastoupení právních následků. Vznik dědického práva povolaného dědice se tedy odkládá do doby, než dojde ke splnění předmětné odkládací podmínky. V případě, kdy se tato podmínka vůbec nesplní, povolaný dědic nebude dědit.[21]

Doložení času

Doložením času zůstavitel v závěti určuje, že dědic nebo odkazovník má své právo nabýt na určitou omezenou dobu nebo později než v době smrti zůstavitele. Zůstavené právo vázané na doložení času, přechází stejně jako jiná nepodmíněná práva i na dědice té osoby, které bylo právo takto zůstaveno.[22]

Příkaz

Příkazem ukládá zůstavitel povolanému dědici povinnost něco vykonat, strpět, opomenout či se zůstaveným majetkem naložit určitým způsobem. Příkaz má stejné účinky jako rozvazovací podmínka. Pokud tedy není dědicem proveden, jeho dědické právo zaniká. Na rozdíl od rozvazovací podmínky má však příkaz okamžitý právní účinek – pokud jím obtížená osoba dědictví přijme, má povinnost příkaz splnit. V případě, kdy nelze zůstavitelův příkaz splnit přesně, musí být splněn v takové míře, aby mu bylo co nejvíce vyhověno. Pokud není příkaz možné splnit ani z části, náleží obtížené osobě to, co jí bylo zůstaveno (pokud však pro tento stav zůstavitel neprojevil jinou vůli). Učiní-li se obtížená osoba záměrně neschopnou splnit příkaz, pozbývá tím to, co jí bylo zůstaveno.

Splnění příkazu může po obtížené osobě vymáhat:

  • osoba, které je příkaz ku prospěchu (ust. § 1571 o.z.);
  • vykonavatel závěti (ust. § 1571 o.z.);
  • jiná osoba k tomu závětí povolaná (ust. § 1571 o.z.);
  • orgán veřejné moci, směřuje-li příkaz ku veřejnému prospěchu (ust. § 1572 odst. 2 o.z.);
  • právnická osoba chránící zájmy osob, směřuje-li příkaz ku prospěchu osob bez bližšího určení (§ 1572 odst. 1 o.z.).[23]

Dovětek

Dovětkem může zůstavitel dědici či odkazovníku stanovit podmínku, doložení času, uložit příkaz či nařídit odkaz. Dovětek není dědickým titulem, neboť se jím nepovolává žádný dědic. Rozlišujeme dva druhy dovětků – dovětek testamentální (tj. dovětek, který byl pořízen vedle závěti) a dovětek intestátní (tj. dovětek, který byl pořízen bez závěti).[24]

Odkaz

Odkazem zůstavitel zřizuje odkazovníku pohledávku za dědicem na vydání jedné či několika věcí určitého druhu nebo na zřízení určitého práva. Právo na odkaz pro sebe a své nástupce nabývá odkazovník smrtí zůstavitele. Odkazovník není dědicem, a tudíž není povinen k úhradě dluhů zůstavitele.[25]

Zrušení závěti

Závěť je jednostranným právním jednáním, které je projevem zůstavitelovy vůle. Z tohoto důvodu má zůstavitel právo závěť nebo její část kdykoliv zrušit. Zůstavitel může závěť zrušit buď jejím odvoláním, nebo pořízením závěti pozdější. V případě, kdy zůstavitel pořídí pozdější závěť, ruší se závěť dřívější pouze v rozsahu, v jakém nemůže oproti pozdější závěti obstát.[26]

Zákonná dědická posloupnost

V případě, kdy zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti zakládající testamentální dědickou posloupnost, aplikuje se zákonná (intestátní) dědická posloupnost. Účelem zákonné dědické posloupnosti je zajištění dědického práva pro osoby zůstaviteli příbuzné nebo blízké právě v případě, kdy zůstavitel nezanechal pořízení pro případ smrti. Intestátní dědická posloupnost však nastává i v případě, kdy zůstavitel zanechal pořízení pro případ smrti pouze o části pozůstalosti nebo v případě, kdy dědic povolaný zůstavitelem z nějakého zákonem stanoveného důvodu nedědí.

Rozhodujícím kritériem pro systematiku zákonné dědické posloupnosti je stupeň příbuzenství se zůstavitelem. Na základě tohoto kritéria pak zákon zavádí systém šesti dědických tříd a rovněž stanoví, že současně mohou dědit pouze osoby v téže dědické třídě. Dědici zařazení do další dědické třídy dědí až v případě, kdy nedědí žádný z dědiců v třídě předchozí.[27]

V těchto zákonem stanovených dědických třídách se uplatňují dva základní principy:

  • Princip akrescence, který spočívá v tom, že uvolněný dědický podíl přirůstá k podílům ostatních dědiců v téže dědické třídě.
  • Princip reprezentace, který znamená, že do uvolněného dědického podílu nastupují potomci zákonného dědice.[5]

V případě několikerého příbuzenství zákon stanoví, že takový dědic má z každé strany dědické právo, jež by mu, jako příbuznému z této strany, náleželo.[28]

První dědická třída

V první dědické třídě dědí manžel (partner) a děti zůstavitele, a to rovným dílem. Pokud nedědí některé z dětí zůstavitele, jeho dědický podíl nabývají jeho děti. V první dědické třídě nemůže dědit sám manžel.[29]

Druhá dědická třída

Pokud nedědí zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, rodiče zůstavitele a osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí, a z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost či byli odkázáni na výživu zůstavitele – tzv. spolužijící osoby (ust. § 1636 o.z.). Dědici opět dědí stejným dílem, avšak manželu připadá vždy minimálně polovina pozůstalosti. V případě, kdy nedědí rodiče zůstavitele ani spolužijící osoby, náleží manželu zůstavitele celá pozůstalost. V druhé třídě nemůže sama dědit spolužijící osoba.[30]

Třetí dědická třída

V případě, že nedědí manžel ani žádný z rodičů zůstavitele, dědí ve třetí dědické třídě sourozenci zůstavitele a spolužijící osoby. Rovněž v této dědické třídě dědí dědici rovným dílem. V situaci, kdy nedědí některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl jeho děti.[31]

Čtvrtá dědická třída

Nedědí-li žádný z dědiců v třetí dědické třídě, dědí prarodiče zůstavitele, a to stejným dílem.[32]

Pátá dědická třída

Pokud nedědí žádný z dědiců ve čtvrté dědické třídě, v páté dědické třídě dědí jen prarodiče rodičů zůstavitele, přičemž polovina pozůstalosti připadá prarodičům zůstavitelova otce a druhá polovina prarodičům zůstavitelovy matky. Každá dvojice prarodičů se pak mezi sebou dělí rovným dílem. V této třídě se rovněž uplatňuje princip akrescence, a to pokud nedědí jeden z dvojice prarodičů. V takovém případě připadne uvolněná osmina druhému z této dvojice. Pokud nedědí ani jeden z dvojice prarodičů, připadá tato čtvrtina druhé dvojici prarodičů. Nedědí-li ani jedna dvojice stejné strany, připadá tento díl pozůstalosti dvojicím druhé strany, a to ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu dědictví, jež jim připadá přímo.[33]

Šestá dědická třída

V případě, kdy nedědí žádný z dědiců v páté dědické třídě, dědí děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele. Tito opět dědí stejným dílem. Pokud nedědí některé z dětí prarodičů, jejich podíl nabývají jejich děti.[34]

Odúmrť

Pokud nedojde k dědické posloupnosti podle žádného z dědických titulů (tj. dědické smlouvy, závěti, ani zákona), dědici se stávají odkazovníci, a to v poměru hodnoty svých odkazů.[35] Pokud však nedědí žádný dědic (tj. ani odkazovník), připadá dědictví státu (tzv. odúmrť). V takovém případě se na stát hledí tak, jako by byl dědicem ze zákona, avšak tento nemá právo dědictví odmítnout.[36] Státu stejně jako dědici svědčí výhrada soupisu.[37]

Zdroje

  1. ↑ DVOŘÁK, J.; ŠVESTKA, J.; ZUKLÍNOVÁ, M. a kol. Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2019, s. 32.
  2. ↑ CHALUPA, I.; REITERMAN, D.; MUZIKÁŘ, M. Dědické právo: základy soukromého práva IX. Praha: C.H.Beck, 2018, s. 23-24.
  3. ↑ PLECITÝ, V.; SALAČ, J. a kol. Úvod do studia občanského práva. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2018, s. 246.
  4. ↑ CHALUPA, REITMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 116.
  5. ↑ 5,0 5,1 RONOVSKÁ, K.; DOBROVOLNÁ, E.; LAVICKÝ, P. Úvod do soukromého práva. Zvláštní část. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017, s. 50.
  6. ↑ CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 117.
  7. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (§ 1588 odst. 1)
  8. ↑ CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 115-116.
  9. ↑ DVOŘÁK, ŠVESTKA, ZUKLÍNOVÁ. Občanské právo hmotné..., s. 99.
  10. ↑ SCHELLEOVÁ, I.; SCHELLE, K. Dědické právo podle nového občanského zákoníku. Praha: Linde, 2013, s. 68.
  11. ↑ RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 50.
  12. ↑ § 1526 zzákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  13. ↑ § 1527 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  14. ↑ § 1528 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanská zákoník
  15. ↑ § 1528 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
  16. ↑ CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 60-63.
  17. ↑ PLECITÝ, SALAČ a kol. Úvod do studia..., s. 240
  18. ↑ Tamtéž, s. 240-241.
  19. ↑ Tamtéž, s. 242
  20. ↑ RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 51.
  21. ↑ CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 100-101.
  22. ↑ PLECITÝ, SALAČ. Úvod do studia..., s. 244-245.
  23. ↑ CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 104-105.
  24. ↑ RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 51.
  25. ↑ Tamtéž.
  26. ↑ CHALUPA, REITERMAN, MUZIKÁŘ. Dědické právo..., s. 107.
  27. ↑ SVOBODA, J.; KLIČKA, O. Dědické právo v praxi. Praha: C.H.Beck, 2014, s. 91-92.
  28. ↑ § 1641 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  29. ↑ § 1635 zákona č. 89/2012 Sb.
  30. ↑ RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 53.
  31. ↑ § 1637 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  32. ↑ § 1638 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  33. ↑ § 1639 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  34. ↑ § 1640 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  35. ↑ § 1633 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  36. ↑ RONOVSKÁ, DOBROVOLNÁ, LAVICKÝ. Úvod do soukromého..., s. 54.
  37. ↑ § 1634 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Autoři článku: SA (Sára Allertová)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Dědické_tituly&oldid=174636“