Dědická posloupnost

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Dědická posloupnost je institut využívaný jak v právu římském tak v právu moderním. Slouží k určení toho, kdo z pozůstalých má nastoupit na místo dědice jako první, popřípadě kdo má nastoupit místo něj, odmítne-li pozůstalost převzít (odmítnout může i 2,3....10 atd. pak nastupuje vždy další v pořadí až dokud neodmítnou všechny osoby které mají na dědictví nárok, pokud se tak stane z pozůstalosti se stává odúmrť a po uspokojení všech pohledávek které danou pozůstalost zatěžují propadá státu. V dřívějších dobách se ale pozůstalost bez dědice stávala věcí ničí, a bylo možné ji vydržet - usucapio pro herede

Dědickou posloupnost v římském právu můžeme rozdělit na civilní (hereditas) a prétorskou (bonorum possesio) a ty dále na testamentární a intestátní.

Dědická posloupnost dle práva civilního - hereditas

Hereditas je starší ze dvou typů dědické posloupnosti které znalo římské právo. Vzniklo na základě římského práva civilního a zakládá na poměrně jednoduchých, avšak přísných pravidlech. Na rozdíl od

Civilní dědicové byli chránění žalobou hereditatis petitio která je v podstatě vyndikací pozůstalosti. Jedná se tedy o věcnou civilní žalobu, která směřuje na vydání pozůstalosti. Aktivní legitimaci k této žalobě měl právoplatný dědic, pasivní pak ten, kdo byl držitelem pozůstalosti. Pokud žalovaný odmítal jednat, či pozůstalost vydat, mohla mu být pozůstalost odňata z držby pomocí interdiktu Quam hereditatem.