Zásady dědického práva

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Princip zachování hodnot

Fundamentálním základem dědického práva je zachování hodnot. Zatímco v dnešním pojetí má dědické právo význam zejména v přechodu majetkových práva, tak v římském právu mělo rozměr náboženský. Bonfante uvádí[1], že hlavním cílem bylo znovu nalézt patera familias, neboť jeho úkolem bylo mimo jiné řádně pohřbít zůstavitele, který se tím následně přidal mezi rodinné bůžky a měl chránit rodinu. Salák v této souvislosti akcentuje, že nepohřbení se v antice neodpouštělo, a upomíná na případ, kdy aténský velitel lodi nechal mrtvé námořníky naházet domoře, a z tohoto důvodu byl obžalován z bezbožnosti a následně zabit.[2] V dnešní době však hraje roli pouze přechod majetkových práv.

Princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice

Je to zůstavitel, kdo má rozhodnout, kdo se má stát dědicem a za jakých podmínek se jím stane. Je si třeba uvědomit, že dědické právo řeší kolizi dvou práv. Na jedné straně se pořizovateli zaručuje, že po jeho smrti přejde jeho právo na jím určené dědice. Na druhé straně se však ocitá právo příbuzných na to, aby majetek zůstavitele přešel zejména do jejich rukou. Dědické právo by mělo pamatovat na oba aspekty a proto by mělo stanovit takové mechanismy, které vymezí vztah mezi nimi tak, aby zůstal proporcionální. Zůstavitelova vůle je proto omezena např. právem neopominutelného dědice na povinný díl. Princip volnosti zůstavitele ve volbě dědice byl v občanském zákoníku z roku 1964 naprosto nespravedlivě upozaděn ve prospěch socialistického modelu.

Důvodová zpráva k občanskému zákoníku z roku 1964 říkala, že mrtvý nemá vůli a nebuduje socialismus. Má se dávat přednost živým před mrtvými.

Zásadu však nelze vnímat tak úzce, že pořizovatel má právo jen zřídit testament či uzavřít s dědicem dědickou smlouvou. Pořizovatel může mimo jiné zřídit i odkaz, dále např. uložit dědici příkaz či vázat nabytí dědictví na splnění suspenzivní podmínky. Může nastat situace, kdy pořizovatel chce pouze ovlivnit, aby některý ze zákonných dědiců nedědil (tzv. vydědění). Pokud bychom tuto situaci řešili tak, že se má plně uplatnit zásada volnosti zůstavitele ve volbě dědice, pak by mohl zůstavitel platně vydědit i všechny své potomky. Nastala by tedy situace, že právo příbuzných na pozůstalost by bylo úplně popřeno. Současná úprava však tento případ řeší tak, že zůstavitel může některého svého potomka vydědit jen z určitých zákonných důvodů. Stejně tak, pokud zůstavitel v závěti rozdělí celou svoji pozůstalost a na některého z potomků tak vůbec nepamatuje, zůstává potomkovi zachováno právo na povinný díl.

Princip univerzální sukcese

Pokud je někdo dědicem, tak vstupuje jak do práv, tak do povinností. Tyto dvě stránky jsou neoddělitelné. Není možné, aby někdo dědil pouze práva a druhý pouze povinností. Je třeba si uvědomit, že institut odkazu s tímto není v rozporu. Na základě odkazu se získává jen určitá jednotlivě určená věc a není tedy třeba platit dluhy spojené s pozůstalostí. Prolomení zásady univerzální sukcese to není, protože odkazovník není právním nástupcem zůstavitele, ale je pouze v postavení věřitele dědiců, a proto hovoříme o tzv. singulární sukcesi. Dědictví tedy získá dědic, ale je následně povinen předmět vydat třetí osobě. Rozdíl mezi odkazovníkem a dědicem dříve obsahoval § 535 OZO.

V římském právu nebylo možné, aby zůstavitel proto určil dědice ke konkrétní věci (heres ex re certa), neboť dědic mohl být pouze povolán k určitému podílu na pozůstalosti.[3] Soudobé právo však tento přístup nezastává. Proto je možné, aby zůstavitel jako vlastník se dvěma domy, určil dědice ke konkrétnímu domu. Za určitých okolností může nastat problém, pokud zůstavitel použil v závěti obrat, že někomu odkazuje svůj jediný dům, a současně již téměř žádný jiný majetek nevlastní. Nabízí se pak otázka, zda vlastně stanovil zůstavitel testamentem odkazovníka nebo dědice. Nabízí se dvě řešení. Buď prostřednictvím interpretace poslední vůle dospějeme k tomu, že záměrem zůstavitele bylo ustanovit dědice, nebo že zůstavitel stanovil odkazovníka. V posledním případě však přechází dědické právo na jinou osobu, která se může domáhat poměrného zkrácení odkazu tak, aby čtvrtina pozůstálosti zůstala odkazy nezatížena (srov. § 1598 OZ).

Princip přechodu majetku na jednotlivce

Smyslem a účelem dědického práva je právě to, že si zůstavitel vybere nějakého jednotlivce, na kterého přejde majetek. Klidně to může být i právnická osoba nebo stát. Čím více dědických tříd v rámci dědické posloupnosti, tím více se podporuje tento princip. To, že by mělo dědictví přecházet na stát, by mělo být skutečně jen výjimkou. Protikladným principem ale je, aby majetek, který člověk vybudoval a shromáždil, zůstal v rukou jeho nejbližších. V americkém právu se hodně diskutoval problém tzv. "smějících se dědiců". To je člověk, který smrtí zůstavitele neutrpěl žádnou vlastní újmu a jenom shodou okolností, že byl příbuzný, si šel do banky pro šek. To je také extrém, který není žádoucí - vždy se tedy diskutuje o tom, jak daleko mají zákonné dědické třídy sahat.

Princip rovnosti

Kontinentální právní úpravy vycházejí z toho, že muži i ženy mají stejné dědické právo, ovšem i dnes je ve světě mnoho států, kde dědické právo rovné není (např. primárně povolaným dědicem je prvorozený syn, přednost mají mužští potomci, aj.). Princip rovnosti se však uplatní, nebylo-li zůstavitele stanoveno jinak. U posledního pořízení se uplatní lat. zásada stat pro ratione voluntas (místo rozumu nechť platí vůle). Jinými slovy rozhodující je vždy vůle zůstavitele, která může mít i diskriminační povahu. V testamentární posloupnosti tedy neplatí zákaz diskriminace.

Zákona zná mechanismus, který při intestátní posloupnosti může zohlednit skutečnost, že jeden z dědiců během života již něco od zůstavitele nabyl. Jedná o tzv. kolaci (započtení). V zásadě lze říct, že se ke kolaci při intestátní posloupnosti přistupuje tehdy, pokud zůstavitel neurčil jinak. Naproti tomu při posloupnosti testamentární musí zůstavitel přímo v testamentu kolaci nařídit.

Princip svobody dědice nabýt dědictví

Jde to proti principu volnosti zůstavitele. Zůstavitel má sice právo zvolit si dědice, ovšem každý má pak právo se rozhodnout, jestli se chce nebo nechce stát dědicem. Jelikož české právo stojí na tzv. delačním principu (blížeji dědický nápad), tak musí dědic projevit vůli, že dědicem nechce být.

V souvislosti s tímto principem zná zákon se tři odlišné pojmy, a to zřeknutí se dědictví, odmítnutí dědictví a vzdání se dědictví.

Princip ingerence státu

V dědickém právu je třeba důsledně rozlišovat vznik a nabytí dědického práva. K této dvojfázovosti lze podotknout, že se vlastně jedná o nauku o titulu (titulus adquirendi) a modu (modus adquirendi). Ke vzniku (titulu) dědického práva dochází na základě dědického nápadu. Nabytí dědického práva (modus) v tom smyslu, že dědictví do plné dispozice dědice se dostává až na základě deklaratorního rozhodnutí soudu. Právě posledně uvedené je ingerence státu - musí proběhnout řízení o pozůstalosti před notářem jako soudním komisařem. Dokud notář nepotvrdí nabytí dědictví, pak dědic dědictví nenabyl.

Odkazy

  1. BONFANTE, P. Instituce římského práva. Brno: Nákladem Čs. Akademického spolku Právník, 1932, s. 581–584.
  2. SALÁK, Pavel. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016. s. 253. Dostupné také z: https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/Salak_Testamentum.pdf
  3. více k tomu SALÁK, Pavel. Testamentum militis jako inspirační zdroj moderního dědického práva. Brno: Masarykova univerzita, 2016. s. 253. Dostupné také z: https://science.law.muni.cz/knihy/monografie/Salak_Testamentum.pdf