Odkaz

Odkaz (legát, lat. legatum), jakožto významný institut dědického práva, je projevem zásady respektování autonomie vůle zůstavitele. Podle definice občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále také jen „OZ“) se odkazem odkazovníku zřizuje pohledávka na vydání určité věci, popřípadě jedné či několika věcí určitého druhu, nebo na zřízení určitého práva. Zřízení odkazu zůstavitel učiní v pořízení pro případ smrti, tedy v dědické smlouvě, závěti či dovětku, a to tak, že určité osobě nařídí, aby odkazovníku vydala předmět odkazu.

Odkazem může být jakákoliv věc, která má pro odkazovníka určitou hodnotu či význam, může se jednat o věc movitou i nemovitou, o právo, pohledávku, prominutí dluhu, služebnost... Zároveň není podstatné, zda jde o věc z pozůstalosti, z vlastního majetku osoby, jež je odkazem obtížená, nebo o věc, kterou má tato osoba pro odkazovníka obstarat. Za odkaz se také považuje darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije (pokud se dárce nevzdal práva dar odvolat).

Odkaz není dědickým titulem, protože se jím nepovolávají dědicové.

Obtížení odkazem

Obtíženými odkazem jsou ti, kterým zůstavitel nařídil, aby odkazovníku vydali předmět odkazu. Taková osoba musí mít sama z pozůstalosti prospěch, je tedy dědicem, případně odkazovníkem (pak by se jednalo o pododkaz). Povinnost splnit odkaz nemůže být uložena nepominutelnému dědici, neboť jeho povinný díl musí zůstat zcela nezatížen.

Je-li dědiců více, připadají odkazy k tíži všem dědicům podle jejich podílů. To platí i v případě, kdy odkázaná věc patří pouze jednomu ze spoludědiců. Naopak se toto pravidlo nevztahuje na situaci, kdy zůstavitel zvlášť přikáže splnění odkazu jednotlivému spoludědici (případně několika) či odkazovníku.

V souvislosti s odkazy zákon pamatuje i na ochranu dědiců. Je nutné, aby každému z dědiců zůstala nejméně čtvrtina z hodnoty dědictví nezatížená odkazy. Pokud tomu tak není, mají dědici právo na poměrné zkrácení odkazu. Jestliže tohoto práva nevyužijí a čistá pozůstalost je odkazy obtížena tak, že je téměř vyčerpána, má dědic právo pouze na náhradu nákladů učiněných při splnění odkazů a na přiměřenou odměnu za svou námahu. Pokud ale pozůstalost k úhradě tohoto nestačí, hradí odměnu i náhradu odkazovníci poměrně podle hodnoty odkazů. Zároveň má dědic k odkázaným předmětům zadržovací právo a není jeho povinností odkazy bez dostatečného zajištění vyřizovat.

Odkazovník

Odkazovníkem je osoba, jíž má být splněn odkaz. Zásadní je, že odkazovník není dědicem a na rozdíl od dědice nenastupuje do práv a povinností zůstavitele. Odkazovník má pouze pohledávku za osobou obtíženou odkazem na vydání odkazu, proto se někdy odkaz označuje jako singulární sukcese. Vztah odkazovníka a obtížené osoby je stejný jako vztah věřitele a dlužníka.

Podle § 1594 odst. 1 OZ může být odkazovníkem pouze osoba, která je způsobilá dědit. Nemůže se jím proto stát ten, kdo spáchal úmyslný trestný čin proti zůstaviteli, jeho předku, potomku či manželu nebo kdo se dopustil zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. Za odkazovníka je možné povolat jak fyzickou osobu, a to i počaté dítě či osobu, která se má narodit v budoucnu, tak právnickou osobu, včetně právnické osoby, která má teprve vzniknout (způsobilým odkazovníkem se tato právnická osoba stane, pokud vznikne do jednoho roku od smrti zůstavitele). Zároveň je možné odkazovníkem ustanovit určitou skupinu osob, zejména příbuzné či chudé.

Právo na odkaz odkazovník nabývá smrtí zůstavitele, proto s ním před tímto okamžikem nemůže disponovat (převést ho nebo o něm pořídit), samotný odkaz se poté nabývá způsobem, jakým se nabývá vlastnické právo. Jednotlivé věci z pozůstalosti, menší odměny pro zaměstnance a veřejně prospěšné odkazy je možné požadovat ihned, ostatní jsou splatné rok po smrti zůstavitele. Pokud je odkázána jednotlivá věc, odkazovníku náleží ode dne splatnosti odkazu plody, užitky a vše, co k věci přibude (včetně práv s věcí spojených).

Odkazovník může způsobem, jaký zákon předvídá pro odmítnutí dědictví, prohlásit, že odkaz nechce. Pokud tak učiní nebo pokud odkaz přijmout nemůže, připadne odkaz náhradníkovi. Není-li náhradník určen a pamatoval-li zůstavitel celým odkazem na více odkazovníků, aniž by stanovil jejich podíly, přibude uvolněný podíl poměrně ostatním podílníkům. Pokud je ale odkazovníku podíl určen, právo na tento přírůstek nemá (neplyne-li z vůle zůstavitele něco jiného). V jiných případech povinnost splnit odkaz zaniká.

Povolá-li zůstavitel za odkazovníka některého z dědiců, označuje se tento odkaz jako odkaz přednostní, je upraven v § 1596 OZ. Dědic se tak dostává do pozice jak dědice, tak odkazovníka. Je ale důležité správně vyložit vůli zůstavitele, přichází v úvahu i situace, kdy zůstavitel pouze zvolil nesprávnou formulaci směřující k ustanovení přednostního odkazu, ale jeho vůlí bylo svůj majetek mezi dědice konkrétně rozdělit (a určit tak jejich podíly). Platí zásada, že v pochybnostech zůstavitel povolal dědice a rozdělením věcí jim určil podíly.

Pododkaz

Pokud zůstavitel nařídí odkazovníku, aby další osobě splnil odkaz, jedná se o pododkaz. Odkazovník je povinen pododkaz splnit, i kdyby hodnota pododkazu převyšovala hodnotu odkazu. Pokud ale odkazovník odkaz nenabude, povinnost splnit pododkaz má ten, komu odkaz připadne.

Druhy odkazů

Podle předmětu odkazu se rozlišují tři druhy odkazů:

Odkaz věcí určitého druhu (§ 1604 - 1607)

Jestliže zůstavitel odkazovníku odkáže genericky určené věci (či věc), předvídá zákon několik situací. Pokud je předmětem odkazu zastupitelná věc a v pozůstalosti je takových věcí více, je volba věci, která bude odkazovníku vydána, na osobě obtížené odkazem (ta může ale odkazovníku umožnit, aby si věc vybral sám). Pokud je těchto věcí v pozůstalosti naopak méně, než zůstavitel odkázal, musí se odkazovník spokojit s menším množstvím. Nastane-li situace, že zůstavitel odkáže druhově určenou věc, která se ale v pozůstalosti vůbec nenachází, je důležité, zda tuto věc odkázal výslovně ze svého vlastnictví, či nikoliv. Pokud ano, odkaz není platný a odkazovník nemá pohledávku na vydání odkazu. Pokud však věc není výslovně odkázána ze zůstavitelova vlastnictví, má osoba obtížená odkazem povinnost takovou věc odkazovníku opatřit, a to v jakosti přiměřené osobním poměrům a potřebě odkazovníka. Speciální kategorii tvoří odkaz peněz, k jejich vyplacení je osoba obtížená povinna vždy, ať už v pozůstalosti jsou, nebo nejsou.

Odkaz určité věci (§ 1608 - 1611)

Také při odkazu individuálně určené věci může nastat více možností. Pokud předmět odkazu patří zůstaviteli, je součástí pozůstalosti, a nedochází tak k žádným komplikacím, odkaz je platný. Nezastupitelná věc může rovněž patřit dědici, ten je pak povinen ji odkazovníku vydat. Jestliže ale věc patří jiné osobě, než je dědic či zůstavitel, k odkazu se nepřihlíží. Z tohoto pravidla však existují výjimky. První je situace, kdy je vlastníkem věci sám odkazovník, který ji nabyl po pořízení závěti. Odkazovník pak má právo na uhrazení obvyklé ceny této věci. Druhou výjimkou je nařízení zůstavitele, aby byla odkazovníku určitá věc koupena nebo obstarána. Obtížená osoba je povinna toto zajistit, a pokud to není možné, protože vlastník věci se zdráhá ji prodat za obvyklou cenu, vyplatí obtížená osoba odkazovníku tuto cenu.

Odkaz pohledávky (§ 1612 - 1617)

Zůstavitel může odkazovníku odkázat také pohledávku, kterou má za třetí osobou. V tomto případě je pak osoba obtížená odkazem povinna tuto pohledávku včetně příslušenství odkazovníku postoupit, vydat mu doklady potřebné k pohledávce a informovat ho o všem, co je třeba k uplatnění této pohledávky. Odkazovník se tedy stává novým věřitelem této třetí osoby. Odkáže-li zůstavitel všechny pohledávky, vztahuje se odkaz na veškeré pohledávky trvající po zřízení odkazu, s výjimkou pohledávek váznoucích na nemovitých věcech, vzniklých z převoditelných cenných papírů a z vkladních knížek a pohledávek vznikajících z věcného práva. Je-li zůstavitel odkazovníkovým věřitelem, může rovněž zřídit odkaz pohledávky, kterou za odkazovníkem má. Pak musí osoba obtížená odkazem odkazovníkovi vydat potvrzení o splnění dluhu (kvitanci) či mu vrátit dlužní úpis, jde tedy o prominutí dluhu. Prominutí dluhu se ale nevztahuje na dluhy, které vznikly až po zřízení odkazu. Zůstaviteli je také umožněno zřídit odkaz ohledně dluhu, který má vůči odkazovníku (zůstavitel je tedy dlužníkem odkazovníka). Tentokrát je povinností osoby obtížené odkazem dluh uznat a uhradit, a to nejpozději ve lhůtě pro splnění ostatních odkazů (předchozí ujednané podmínky a lhůty závazku nehrají roli).

V případě, kdy zůstavitel odkazovníku odkáže stejnou částku, jakou mu dluží, platí vyvratitelná domněnka, že odkazem splnit dluh nechtěl, a tak má odkazovník právo jak na dluh, tak na odkaz.

Odvolání odkazu

Odkaz nebude splněn v případě, kdy došlo k jeho odvolání. § 1602 výslovně pamatuje na tři situace, u nichž platí vyvratitelná domněnka, že byl odkaz odvolán:

• zůstavitel předmět odkazu zničí, případně zcizí a už nenabude,
• zůstavitel předmět odkazu změní takovým způsobem, že už jde o jinou věc, nebo
• zůstavitel odkázanou pohledávku vymůže a vybere.

V úvahu také přichází výslovné odvolání odkazu, např. v závěti, či odvolání učiněné konkludentně (např. tím, že zůstavitel zničí dovětek, v němž se odkaz nacházel).