Normativní smlouva
Normativní smlouva je druhem smlouvy, který obsahuje právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Jedná se o jeden z pramenů práva. Co do obsahu jsou normativní smlouvy blízké právním předpisům, ale vznikají na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí.[1]
Normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, kde nezřídka nahrazují dřívější úpravu obyčejového práva. V mezinárodním právu je připuštěno, aby ze strany států existovaly předem sjednané výhrady k některým ujednáním přijímaných smluv. Projevuje se tak atribut suverenity států tvořících mezinárodní společenství.[1] Z druhé strany některé normy mezinárodního práva obsažené v právu smluvním se považují za ius cogens a jsou tak závazné i pro státy, které k příslušných smlouvám nepřistoupily. Mají tak vlastně vůči nim charakter obyčejových pravidel.[1]
Zvláštní druh normativní smlouvy jsou tzv. kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnaneckými odbory. Jimi se upravují pracovní a sociální otázky. Jedná se o smlouvy, které musí být v souladu s vnitrostátním právem. Pracovní právo je založeno na silné ochraně zaměstnance, tj. otázky řešené v kolektivních smlouvách musí být v souladu se zákonnými pravidly poskytujícími tuto ochranu. V těchto smlouvách je tak možné sjednat buď pouze určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě, anebo sice nějaká znevýhodnění, ovšem pouze v případě, že tak zákon umožňuje.
