Judikatura: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Značka: editace z VisualEditoru)
m
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Není zobrazeno 5 mezilehlých verzí od jednoho dalšího uživatele.)
Řádek 4: Řádek 4:
 
== Postavení judikatury mezi prameny práva ==
 
== Postavení judikatury mezi prameny práva ==
  
Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém [[Právní řád|právním řádu]]. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou [[Právní kultury|právní kulturou]] a kontinentální [[Právní kultury|právní kulturou]]. V první z nich jsou soudní rozhodnutí ([[Soudní precedens|precedenty]]) významným formálním [[Prameny práva|pramenem práva]]. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou [[Prameny práva|pramenem práva]] především [[Normativní právní akt|normativní právní akty]] (zákony a jiné [[Právní předpis|právní předpisy]]), na jejichž základě pak soudce rozhoduje.
+
Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém [[Právní řád|právním řádu]]. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou [[Právní kultury|právní kulturou]] a kontinentální [[Právní kultury|právní kulturou]]. V první z nich jsou soudní rozhodnutí ([[Soudní precedens|precedenty]]) významným formálním [[Prameny práva|pramenem práva]]. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou [[Prameny práva|pramenem práva]] především [[Normativní právní akt|normativní právní akty]] (zákony a jiné [[Právní předpis|právní předpisy]]), na jejichž základě pak soudce rozhoduje.<ref>VEČEŘA, Miloš a kol. ''Nové trendy v soudcovské tvorbě práva.'' Brno: Masarykova univerzita, 2015. str. 13.</ref>
  
V poslední době se ale na evropském kontinentu vedou četné diskuze, jestli i judikaturu nelze považovat za formální [[Prameny práva|pramen práva]]. Formální pramen práva je takový, na jehož základě orgány veřejné moci (soudy či úřady) rozhodují. Proto se při zkoumání nastíněné otázky ptáme, zda jsou tyto orgány při svém rozhodování povinny respektovat pouze zákony a jiné právní předpisy, nebo i judikaturu, tedy předchozí soudní rozhodnutí.
+
V poslední době se na evropském kontinentu vedou četné diskuze, jaká je míra závaznosti judikatury v kontinentální právní kultuře, a nakolik jsou tedy soudy povinny respektovat kromě normativních právních aktů i předchozí rozhodnutí soudů.<ref>Uvedené otázce se věnuje např. monografie: VEČEŘA, Miloš a kol. ''Nové trendy v soudcovské tvorbě práva''. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 343 str.</ref>
  
Podle čl. 95 [[Ústava ČR|Ústavy]] je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí [[Právní řád|právního řádu]]. Odsud můžeme vyvodit, že judikatura formálním pramenem práva není. Když se ale podíváme do § 13 občanského zákoníku, najdeme zde formulovanou tzv. zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (někdy také nazývanou zásada legitimního očekávání). A dokonce i samotná [[Ústava ČR|Ústava]] se v čl. 89 odst. 2 vyslovuje v tom smyslu, že vykonatelná rozhodnutí [[Ústavní soud|Ústavního soudu]] jsou závazná pro všechny orgány a osoby.
+
Zvláštní postavení má v českém právním systému Ústavní soud, který je někdy nazýván negativním zákonodárcem. To znamená, že může, dostane-li k tomu podnět, zrušit právní předpis nebo jeho část. Taková rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak závazná pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy)<ref>Čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.</ref> a mají tedy charakter normativního právního aktu. Měnit nebo vydávat nové normativní právní akty ale Ústavní soud nemůže.
  
K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy [[Ústavní soud]], [[Nejvyšší správní soud]] a [[Nejvyšší soud]]. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat. Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.
+
Kromě rozhodnutí uvedených rozhodnutí Ústavního soudu mají význam i rozhodnutí soudů ostatních. V § 13 občanského zákoníku najdeme formulovanou tzv. zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (někdy také nazývanou [[zásada legitimního očekávání]]).
  '''Právní názor Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 252/04)''': „''Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje ''(zahrnuje – pozn. VK)'' především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická ''(absolutní – pozn. VK)'' neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna…"''
+
'''§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník''': Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.<ref>Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.</ref>
 +
K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy [[Ústavní soud]]<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04.</ref>, [[Nejvyšší správní soud]]<ref>Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 28. 10. 2008, sp. zn. 6 As 7/2005.</ref> a [[Nejvyšší soud České republiky|Nejvyšší soud]]<ref>Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007.</ref>. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.<ref>VEČEŘA a kol. ''Nové trendy...'', str. 45 - 48.</ref> Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.<ref>HARVÁNEK a kol. ''Právní teorie'', str. 219.</ref>
 +
  '''Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04''': „''...Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje'' (zahrnuje – pozn. autor) ''především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická'' (absolutní – pozn. autor) ''neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna..."'''''<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result</ref>'''
  
 
== Zveřejňování judikatury vyšších soudů ==
 
== Zveřejňování judikatury vyšších soudů ==
  
Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby [[Právní norma|právních norem]], musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek.
+
Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby [[Právní norma|právních norem]], musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek.<ref>HARVÁNEK a kol. ''Právní teorie'', str. 228.</ref>
  
 
- [[Ústavní soud]] uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu).
 
- [[Ústavní soud]] uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu).
Řádek 23: Řádek 25:
 
- [[Nejvyšší soud]] vydává Sbírku rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ta vychází v tištěné podobě. Kromě toho umožňuje Nejvyšší soud na svých stránkách vyhledávat v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, kde se nacházejí i některá  rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek.
 
- [[Nejvyšší soud]] vydává Sbírku rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ta vychází v tištěné podobě. Kromě toho umožňuje Nejvyšší soud na svých stránkách vyhledávat v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, kde se nacházejí i některá  rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek.
 
  http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/WebSpreadSearch
 
  http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/WebSpreadSearch
 +
 +
== Literatura k tématu ==
 +
* BOBEK, Michal a kol. ''Judikatura a právní argumentace''. 2. přepracované a aktual. vyd. Praha: Auditorium, 2013. 496 str.
 +
 +
* HARVÁNEK, Jaromír a kol. ''Právní teorie''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. 439 str.
 +
* VEČEŘA, Miloš a kol. ''Nové trendy v soudcovské tvorbě práva''. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 343 str.
 +
<references />

Aktuální verze z 20. 6. 2022, 15:58

Slovem judikatura (z lat. iudicare – soudit, posuzovat) rozumíme rozhodovací činnost soudů. Pod pojmem judikát se pak skrývá jednotlivé soudní rozhodnutí, právní teorií označované jako individuální právní akt.

Postavení judikatury mezi prameny práva

Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém právním řádu. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou právní kulturou a kontinentální právní kulturou. V první z nich jsou soudní rozhodnutí (precedenty) významným formálním pramenem práva. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou pramenem práva především normativní právní akty (zákony a jiné právní předpisy), na jejichž základě pak soudce rozhoduje.[1]

V poslední době se na evropském kontinentu vedou četné diskuze, jaká je míra závaznosti judikatury v kontinentální právní kultuře, a nakolik jsou tedy soudy povinny respektovat kromě normativních právních aktů i předchozí rozhodnutí soudů.[2]

Zvláštní postavení má v českém právním systému Ústavní soud, který je někdy nazýván negativním zákonodárcem. To znamená, že může, dostane-li k tomu podnět, zrušit právní předpis nebo jeho část. Taková rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak závazná pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy)[3] a mají tedy charakter normativního právního aktu. Měnit nebo vydávat nové normativní právní akty ale Ústavní soud nemůže.

Kromě rozhodnutí uvedených rozhodnutí Ústavního soudu mají význam i rozhodnutí soudů ostatních. V § 13 občanského zákoníku najdeme formulovanou tzv. zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (někdy také nazývanou zásada legitimního očekávání).

§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.[4]

K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy Ústavní soud[5], Nejvyšší správní soud[6] a Nejvyšší soud[7]. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.[8] Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.[9]

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04: „...Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje (zahrnuje – pozn. autor) především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická (absolutní – pozn. autor) neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna..."[10]

Zveřejňování judikatury vyšších soudů

Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby právních norem, musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek.[11]

- Ústavní soud uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu).

http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx

- Nejvyšší správní soud zveřejňuje svá rozhodnutí ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (kromě rozhodnutí NSS se zde nacházejí i některá rozhodnutí správních senátů krajských soudů).

http://nssoud.cz/main0Col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&pageSource=0

- Nejvyšší soud vydává Sbírku rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ta vychází v tištěné podobě. Kromě toho umožňuje Nejvyšší soud na svých stránkách vyhledávat v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, kde se nacházejí i některá rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek.

http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/WebSpreadSearch

Literatura k tématu

  • BOBEK, Michal a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktual. vyd. Praha: Auditorium, 2013. 496 str.
  • HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. 439 str.
  • VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 343 str.
  1. VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015. str. 13.
  2. Uvedené otázce se věnuje např. monografie: VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 343 str.
  3. Čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
  4. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  5. Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04.
  6. Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 28. 10. 2008, sp. zn. 6 As 7/2005.
  7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007.
  8. VEČEŘA a kol. Nové trendy..., str. 45 - 48.
  9. HARVÁNEK a kol. Právní teorie, str. 219.
  10. Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result
  11. HARVÁNEK a kol. Právní teorie, str. 228.
Autoři článku: V.krajicek (Vojtěch Krajíček), MM (Marie Mitáčková)