Zásada legitimního očekávání
Zásada legitimního očekávání se velmi podobá obecnějšímu prvku právní jistoty, tzn. pokud právnická, či fyzická osoba na základě své zkušenosti a povědomí dojde k závěru, že jí svědčí určité subjektivní právo, nebo že bude platit určité objektivní právo, může se domáhat toho, aby její očekávání bylo naplněno, tzn. že není přípustné „měnit pravidla během hry.“ Jako příklad porušení této zásady můžeme uvést např. rozhodnutí prezidenta republiky V. Klause o nejmenování soudců, kteří nedosáhli 30 let, byť tato změna v zákoně o soudech a soudcích vznikla až v jejich kandidátském období a zákon přímo stanovil, že se na tyto soudce zákon vztahovat neměl.[1]
Právní jistota
Jak již bylo zmíněno, právní jistota s pojmem legitimního očekávání úzce souvisí. Jaromír Harvánek ve své knize uvádí, že právní jistota je považována za jeden ze základních znaků právního státu a občas i jako samotný účel práva. Právní jistotou rozumíme skutečnost, že každému se ze strany státu dostane efektivní ochrany jeho práv, možnosti výkonu jeho subjektivních práv a v případě porušení právní normy uplatnění pouze právní normou předvídané sankce, resp. A contrario neuplatnění sankce, pokud legální normu právní subjekt neporuší. Právní jistota tedy vyjadřuje možnost předvídat postup státních orgánů ve vztahu ke konkrétnímu subjektu v konkrétním případu. Znamená vyloučení nahodilosti a zvůle ze strany státních orgánů, což vytváří právě onu jistotu v očích občana. Právní jistota v sobě rovněž zahrnuje jistotu v právotvorbě, kdy by normy měly být co nejvíce srozumitelné a jasné, přičemž používání vágních termínů by mělo být na minimu. Zakazuje rovněž už z principu použití retroaktivity a jejím obecným předpokladem by měla být stabilita právního řádu. Důležité je taktéž rozhodování soudů, kdy by měly soudci rozhodovat v obdobných věcech obdobně a naopak.[2][3]
Wojtyczkova definice legitimního očekávání
Pojem legitimního očekávání nemá v českém ani zahraničním právu žádnou legálně závaznou definici, v poslední době se ale její vyhranění alespoň zčásti v právní vědě podařilo. Soudce Evropského soudu pro lidská práva Wojtyczek ve svém konkurujícím stanovisku k rozhodnutí velkého senátu ESLP ze dne 13.12.2016 ve věci Nagy v. Maďarsko[4] definoval tuto zásadu takto:
„Legitimní očekávání je právní pozice subjektu práva, který může za specifických faktických a právních okolností očekávat určité jednání na straně státního orgánu nebo jiného právního subjektu.“[5]
Tato definice obsahuje 4 podstatné znaky, které tuto zásadu definují:
I. Specifická právní pozice = Tato zásada označuje jen určitou právní pozici, která nemá status subjektivního práva, v důsledku čehož užívá slabší ochrany.
II. Okolnosti vzniku = Tato zásada se vždy váže k určitému konkrétnímu jednání či aktu, na jehož základě vzniklo. Příkladem legitimních očekávání založených orgánem veřejné moci je např. zákon, nebo rozhodovací praxe. Jsou zde přitom důležitý i právní rámec, na jehož základě byl akt vydán. U aktů je tak hodnocena např. i jejích zákonnost ad.
III. Zúčastněné subjekty = Obecně vzato je tato zásada primárně užívána ve veřejnoprávním prostředí, kde bývá postižený subjekt (soukromá osoba) v podřadném postavení oproti veřejným orgánům (ty mají výhodnější právní postavení). Přesto, že právě jednání veřejných subjektů často vytváří pravidla, podle kterých se soukromé subjekty musí zařídit, v obecné rovině nemusí být legitimní očekávání založeno jednáním orgánu veřejné moci. Odůvodněné (opodstatněné) očekávání mohou vznikat např. tedy i mezi soukromoprávními subjekty navzájem.
IV. Fakultativnost skutečného očekávání = Subjekt jako takový nemusí výslovně očekávat určité jednání. Pokud je např. ustálená praxe rozhodování některého správního orgánu, pozice subjektu, který rozhodnutí v souladu se zásadou legitimního očekávání předpovídal, a subjektu, který o praxi nevěděl, a tedy ani nepředpovídal, by měla být v zásadě stejná. Je ovšem i tak nutno říci, že skutečné očekávání např. u finančních dispozic, které měly vést k újmě subjektu, bude znamenat silnější argument pro jeho ochranu. Intenzita legitimních očekávání = K těmto čtyřem znakům lze přidat ještě další, který vysvětluje, že ne všude se tato zásada uplatní stejnou měrou. Zásada legitimního očekávání by tak měla mít větší intenzitu při dlouholeté rozhodovací praxi určitého soudu, před relativně nové praxi, která by čítala například jen dvě rozhodnutí.[6]
Veřejnoprávní zásada ochrany legitimních očekávání
Vedle právní pozice legitimního očekávání v právu existuje také zásada ochrany legitimního očekávání (nazývaná též zásady ochrany důvěry), která již představuje určité obecné právní pravidlo. Podstatou této moderní právní zásady, která je význačná hlavně ve veřejném právu, je chránit oprávněné očekávání, které jeden subjekt vzbudil v druhém, tedy důvěru, kterou vložil do jednání druhého.[7]Její výslovné zmínění v zákoně najdeme např. v §2 odst. 4 SŘ:
„Správní orgán dbá, aby (…), při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.“[8]
Tato zásada pak patří k tradičním institutům správního práva, což dokládá i nález Ústavního soudu z roku 2003, kde bylo konstatováno, že tato zásada má oporu již v čl. 1. odst. 1 Ústavy České republiky.[9]Zásada tak plní funkci určité brzdy proti zneužívání institutu správního uvážení, kdy je správním orgánům ponechána určitá svoboda rozhodování v kontextu konkrétních skutečností. Doktrína také zdůrazňuje povinnost správních úřadů sledovat svou předešlou rozhodovací činnost za účelem zabránění odlišnému rozhodování v obdobných věcech. V průběhu času se ale judikatura vyjadřuje v mnoha případech (např. rozsudek NSS ze dne 16.3. 2010[10] a 4.5.2010[11] tak, že změna rozhodovací praxe správních orgánů je možná, pokud dosavadní rozhodovací praxe byla v rozporu s právními předpisy, či se nabízí nová alternativa interpretace právního předpisu, která je přesvědčivější a silnější než alternativa dosud používaná. Taktéž rozsudek NSS ze dne 12.12. 2012[12] říká, že při ukládání sankce může být zásada legitimního očekávání převážena zásadou legality nebo zásadou účelnosti sankce.[13]
- ↑ Bognár, Š. Ochrana legitimního očekávání jako právní problém. 2021, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s.10
- ↑ Harvánek, J. Právní teorie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2013. s.128
- ↑ Gerloch, A. Tryzna, J., Wintr, J. Metodologie interpretace práva a právní jistota. 2012. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. S. 123-139
- ↑ Bognár, Š. Ochrana legitimního očekávání jako právní problém. 2021, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s. 11
- ↑ Konkurující stanovisko soudce Wojtyczka k rozhodnutí ESLP (velký senát) ze dne 13.12.2016 ve věci Bélané Nagy proti Maďarsku
- ↑ Bognár, Š. Ochrana legitimního očekávání jako právní problém. 2021, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s. 11-12
- ↑ Bognár, Š. Ochrana legitimního očekávání jako právní problém. 2021, diplomová práce, Masarykova univerzita, Právnická fakulta. s.16
- ↑ §2 odst. 4 Správního řádu
- ↑ Nález ÚS IV. 690/01 ze dne 27.3. 2003
- ↑ Rozhodnutí NSS sp. zn. 1 Afs 20/2009 ze dne 16.3.2010
- ↑ Rozhodnutí NSS sp. zn. 4 Ads 77/2007 ze dne 4.5.2010
- ↑ Rozhodnutí NSS sp. zn. 6 Ads 84/2012 ze dne 12.12.2012
- ↑ Švásta, P., K aplikaci zásady legitimního očekávání a rovnosti při ukládání pokut právnickým osobám v řízení o správním deliktu v kontextu zásady individualizace sankce, část I. [online]. pravniprostor.cz. 22.12.2016 [cit.18.1.2021]. https://www.pravniprostor.cz/clanky/spravni-pravo/k-aplikaci-zasady-legitimniho-ocekavani-a-rovnosti-pri-ukladani-pokut-pravnickym-osobam-v-rizeni-o-spravnim-deliktu-v-kontextu-zasady-individualizace-sankce