Skandinávský právní realismus

Od počátku 20. století se objevuje zejména ve Švédsku specifický právně-filosofický a právně-sociologický směr známý jako skandinávský právní realismus nebo také jako tzv. uppsalská škola, protože někteří jeho představitelé na tamní univerzitě přednášeli. Za jeho zakladatele bývá považován švédský filosof Axel Hägerström. Skandinávský právní realismus je řazen mezi právně-pozitivistická učení. Chápáním práva jako společenského faktu má blízko k americkému právnímu realismu a sociologické jurisprudenci. Skandinávští právní realisté odmítají metafyzické spekulace o právu, které nemají oporu ve smysly poznatelné realitě.

Charakteristika směru

Velká část myšlenek, o které právní filosofii skandinávský právní realismus obohatil, pochází od jeho zakladatele Axela Hägerströma. Jakožto filosof si nejprve kladl otázku, jak je věda o morálce vůbec možná. Hägerström je ohledně lidského poznání zastáncem realismu, podle kterého věci, jejich vlastnosti i vztahy mezi nimi existují nezávisle na lidském rozumu. Člověk pak o nich z onoho vnějšího světa získává svým bádáním povědomí. Nikde v tomto světě se však podle Hägerströma nevyskytují hodnoty, vyjadřující co má být.

Úkol vědy tradičně představuje popis smysly uchopitelné reality. Jak lze ale smysly uchopit morální nebo právní normy, když to jsou „věci“ nehmotné, nijak na lidské smysly nepůsobící? Hägerström dospívá k závěru, že právní a morální normy jsou pouze věty vyjadřující, co jejich tvůrce považuje za správné, případně za nesprávné, tedy, co se mu líbí, či nelíbí. Jejich obsah však neodráží nějakou hodnotovou skutečnost, ale pouze vyjadřuje, jaký postoj ten, kdo slova správné a nesprávné používá, zastává. Z uvedeného vyplývá, že normám nemůžeme připisovat hodnotu pravdivosti. Jsou to podle něj pouze slova popisující pocit. Pro odmítání existence hodnot jako objektivních entit nezávislých na lidském prožívání bývá Hägerströmovo pojetí označováno jako axiologický (hodnotový) nihilismus nebo morální non-kognitivismus.

To ovšem neznamená, že etika, případně právní věda, zcela postrádá smyslu. Podle Hägerströma má i etika své místo mezi ostatními vědami. Nemá však být učením morálky, ale učením o morálce. Má se zabývat psychologickými a historickými okolnostmi, které podmiňují, že zde určité morální tvrzení je, nikoliv jeho obhajobou.

"Kdybychom s mírnou dávkou ironie aplikovali na Hägerströmův intelektuální vývoj jeho vlastní metodu, mohli bychom říct, že jeho hodnotový nihilismus byl nejspíš osobitou revoltou proti tyranské výchově vlastního otce, který chtěl mít z malého Axela protestanského kněze."

Odmítáním hodnotového hlediska v právní vědě se skandinávští právní realisté blíží Kelsenově či Weyrově normativní teorii, liší se ovšem v úkolech, které pro jurisprudenci stanovují, jelikož normativisté chtějí právo zkoumat logickou analýzou pojmů.

Kritika právního pozitivismu

Ač bývá skandinávský právní realismus řazen mezi právně-pozitivistická učení, Hägerström se s pozitivisty neshoduje v otázce toho, co to je právo. Právní normy nejsou dle něj ničím jiným, než slovy, která mají za cíl způsobit žádoucí chování. Kdo je však ten, kdo si určité chování žádá, není zcela jasné. Hägerström nesouhlasí s klasickou pozitivistickou tezí (Austin, Kelsen), že právo je projevem vůle státní moci. Jedná se podle něj o definici kruhem, jelikož stát je zase definován prostřednictvím práva.

Právo jako magie

Dle řeckého sofisty Prótagora je právo nezpochybnitelnou podmínkou existence společnosti. Jaký je ale jeho původ? Hägerström se pokusil o vlastní objasnění tohoto problému. Vycházel při tom z historických poznatků o právu antického Říma, kde bylo v počátcích svého rozvoje existence práva spjata s přísným dodržením formy. Následkem toho, že byl dodržen určitý rituál, došlo třeba k převodu vlastnického práva.

"Mancipace… se provádí takto: V přítomnosti ne méně než pěti svědků, dospělých občanů římských, a kromě toho dalšího, jenž drží bronzové váhy a nazývá se proto vážný, ten, jenž mancipací nabývá, drže v ruce kousek bronzu, řekne toto: JÁ PRAVÍM, ŽE TENTO OTROK JE PODLE KVIRITSKÉHO PRÁVA MŮJ A TEN BUDIŽ MNOU KOUPEN POMOCÍ TOHOTO BRONZU A BRONZOVÉ VÁHY. Nato kouskem bronzu udeří o váhy a jako trhovou cenu dá ten bronz tomu, od koho mancipací nabývá."

Popsaná situace se velmi blíží představení, při kterém kouzelník předvádí gesta, vysloví zaklínadlo a z klobouku vytáhne králíka, který tam předtím nebyl. Hägerström hovoří o určitém mystickém či magickém původu práva.

Právo jako stroj

Právní pořádek je podle Hägerströma strojem, jehož součástkami jsou jednotliví lidé. Tento stroj funguje i přesto, že lidé jsou součástkami nadanými rozumem a vůlí, a to proto, že právní normy stejně jako třeba normy náboženské jsou předmětem vnitřní adaptace, což způsobuje, že lidé berou jejich existenci jako cosi absolutně daného, vyplývajícího z hodnot, které daná společnost uznává. Oproti klasickému anglosaskému pozitivismu nezdůrazňují skandinávští právní realisté donucení prostřednictvím sankce, ale uznání normy na základě jejího přijetí za vlastní.

Hlavní představitelé

Axel Hägerström (1868 – 1939) měl být původně dle přání svého otce protestantským knězem, přesto na univerzitě ve švédské Uppsale studoval praktickou filosofii a stal se v tomto oboru i profesorem. Kritizoval noetický idealismus, který v tehdejší švédské filosofii panoval a oproti tomu prosazoval realismus. Své hlavní poslání na poli právní filosofie spatřoval v očištění právní vědy od spekulativních pojmů, které nemají oporu v realitě. Výběry z Hägerströmových prací vyšly v angličtině pod názvy Inquiries into the Nature of Law and Morals a Philosophy and Religion. Známá je jeho inaugurační přednáška O pravdivosti morálních idejí z roku 1911, která „je některými autory považována za první jednoznačně non-kognitivistickou teorii morálky.“

Anders Vilhelm Lundstedt (1882 – 1955) byl profesorem občanského a římského práva na univerzitě v Uppsale. Mimo to působil i jako advokát a člen druhé komory tehdejšího švédského parlamentu. Vycházel z filosofie svého předchůdce Hägerströma. Originální je jeho koncept právních norem, nikoliv jako závazných pravidel chování, ale jako pravidel, při jejichž dodržování je možné dosáhnout blahobytu (social welfare). Zřejmě nejznámější Lundstedtovou knihou je Legal Thinking Revised z roku 1956.

Karl Olivecrona (1897 – 1980) byl profesorem práva na univerzitě ve švédském městě Lundu. Právo chápal jako prostředek, kterým zákonodárce zajišťuje, aby se lidé chovali podle určitých vzorců, což by mělo zajistit mír a bezpečí v rámci daného státu. Významnou je jeho kniha Law as Fact, která vyšla ve dvou poměrně rozdílných vydáních (1939 a 1971). Diskutabilní jsou dva pamflety, které Olivecrona napsal během druhé světové války, v obou totiž vítal počáteční válečné úspěchy nacistického Německa. Podle něj je pro zajištění míru a stability nutné, aby v Evropě existoval hegemon a Německo představuje pro svou polohu, počet obyvatel a tržní sílu vhodného kandidáta.

Alf Ross (1899 – 1979) byl profesorem ústavního práva na univerzitě v Kodani a soudcem Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Pod vlivem logického pozitivismu pro něj hlavní úkol právní vědy představovala logická analýza právního jazyka. Rozlišoval jazyk pozitivního práva, který je tvořen příkazy sloužícími k sociální kontrole společnosti, a jazyk právní vědy, u kterého můžeme pro jeho popisnost hovořit o hodnotě pravdivosti a zkoumat, zda je dané tvrzení pravdivé, tedy verifikovat jej. Pravděpodobně nejproslulejší Rossovu knihu představuje On Law and Justice.