Anglosaský právní pozitivismus 19. století

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Na přelomu 18. a 19. století se v anglosaské právní teorii pod vlivem myšlenek Thomase Hobesse, Davida Huma či utilitarismu objevuje i nový pohled na právo, označovaný jako analytický právní pozitivismus. Za jeho zakladatele jsou považováni Jeremy Bentham a jeho žák John Austin.

Charakteristika směru

  • Právo jako systém pojmů, které je třeba analyzovat – Jeremy Bentham a John Austin jsou považováni za první právní teoretiky, kteří právo zkoumali prostřednictvím analýzy pojmů, jež jsou pro právo klíčové (právo, právní povinnost, právní platnost). Tím se odlišovali od těch, kteří právo zkoumali jako určitý historický, sociální nebo morální jev. S tím souvisí i rozlišování obecné a partikulární právní vědy. Zatímco partikulární jurisprudence zkoumá konkrétní právní řád, obecná jurisprudence usiluje o nalezení toho, co je rozmanitým právním řádům společné. Toho lze dosáhnout právě výše uvedenou analýzou pojmů, které se v různých právních řádech pravidelně vyskytují. V tomto bodě na jejich pojetí práva navazují právní pozitivisté ve 20. století (Kelsen, Hart).[1]
  • Právo jako objekt vědeckého zkoumání - právní věda by měla usilovat o zkoumání práva, jaké je. Hodnocení práva je jiná otázka. Uvedené rozlišování právní vědy zkoumající, jaké právo je (deskriptivní jurisprudence), a právní vědy hodnotící, jaké by právo být mělo (normativní jurisprudence), patří k základním znakům právního pozitivismu.[2]
John Austin: "The existence of law is one thing; its merit or demerit is another. Whether it be or be not is one enquiry; whether it be or be not conformable to an assumed standard, is a different enquiry. A law, which actually exists, is a law, though we happen to dislike it..."[3]
  • Právo jako souhrn příkazů suveréna – právem je to, co nařídí ten, koho ostatní poslouchají, aniž by on sám poslouchal někoho dalšího. Pro uvedené vymezení práva se Austinova právní filosofie také někdy nazývá imperativní teorie práva. Ve 20. století ji dále rozpracoval Hart.[4]
  • Utilitarismus – Bentham i Austin patřili mezi zastánce utilitarismu (z lat. utilis - užitečný), etického směru, podle kterého je nutno správnost jednání hodnotit na základě důsledků, které ono jednání přinese. Správným jednáním je pak takové, jež přinese nejvíce obecného blaha, jinak řečeno co největší množství štěstí (užitku) největšímu počtu lidí.[5]

Vybraní představitelé

  • Jeremy Bentham (1748 - 1832) byl anglický morální filosof, politický reformátor a právník. Bývá považován za zakladatele utilitarismu. Studoval na Oxfordu, kde se setkal i významnou postavou tehdejší britské právní vědy Williamem Blackstonem, s jehož přirozenoprávním přístupem Bentham polemizoval ve spisu A Fragment on Government (1776). Už zde se objevil hlavní princip utilitarismu, tedy, že měřítkem dobrého a špatného by měla být otázka: Co přinese největší štěstí pro nejvíce lidí? Během svého pobytu v Rusku přišel s návrhem panoptikonu, budovy, jež svým architektonickým řešením umožňuje stálý dohled nad lidmi, kteří ji obývají. Bentham se věnoval rozsáhlému spektru společenských a politických problémů od návrhů zákonů reagujících na situaci britských chudých vrstev, přes reformy vzdělávání či církve, až k nové organizaci soudnictví v tehdy revolucí stižené Francii. Na Benthamův utilitarismus navázal John Stuart Mill, v oblasti právní vědy pokračoval v Benthamových stopách John Austin.[6]
  • John Austin (1790 – 1859) se narodil do rodiny obchodníka v anglickém Suffolku. Po studiích nejprve krátce působil jako advokát, poté do roku 1835 jako profesor právní vědy na University of London a následně se věnoval především právní filosofii, což mu umožnila (nejen) finanční podpora jeho ženy Sarah. V souboru svých přednášek na University of London, který vydal v roce 1832 pod názvem The Province of Jurisprudence Determined, a v posmrtně publikovaných Lectures on Jurisprudence (1879) přišel Austin s právně pozitivistickou teorií založenou na analýze pro právo typických pojmů. Tento přístup se stal výchozím pro následující anglickou právní filosofii.[7] Podobným způsobem přistupoval k právu např. H. L. A. Hart, inspirací k polemice se Austinovy myšlenky staly i pro představitele amerického právního realismu (O. W. Holmes, J. Frank, R. Pound)[8] nebo iusnaturalistu Ronalda Dworkina.[9]
  1. SOBEK, Tomáš. Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva, 2008. s. 277.    
  2. Tamtéž, s. 276.    
  3. Existence práva je jedna věc, jeho kvalita věc jiná. Jestli se jedná o právo je jedním zkoumáním; zda je v souladu s přijatými standarty už představuje jinou otázku. Právo, které existuje, je právem, i přesto že se nám nemusí líbit. Volně přeloženo autorem textu dle: AUSTIN, John. The Province of Jurisprudence Determined. London: John Murray, 1832. p. 278. Dostupné např. zde: https://books.google.cz/books/about/The_Province_of_Jurisprudence_Determined.html?id=Lm__im02ewsC&redir_esc=y 
  4. BIX, Brian. John Austin. The Stanford Encyclopedia of Philosophy, publikováno dne 24.2.2001, citováno dne 16.8.2018. Dostupné na: https://plato.stanford.edu/entries/austin-john/    
  5. Pro bližší představu o utilitarismu např. MILL, John Stuart. Utilitarismus. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Vyšehrad, 2011. 184 s.
  6. CRIMMINS, James E. Jeremy Bentham. The Stanford Encyclopedia of Philosophy, publikováno dne 17.3.2015, citováno dne 16.8.2018. Dostupné na: https://plato.stanford.edu/entries/bentham/   
  7. BIX, op. cit.    
  8. HART, H. L. A. Essays in Jurisprudence and Philosophy. Oxford: Oxford University Press, 1983. s. 49-87.    
  9. DWORKIN, Ronald. Model of Rules. University of Chicago Law Review, 1967. s. 14-46. Dostupné např. zde: https://chicagounbound.uchicago.edu/uclrev/vol35/iss1/3/