Judikatura: Porovnání verzí
(Značka: editace z VisualEditoru) |
(→Postavení judikatury mezi prameny práva) (Značka: přepnuto z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | Slovem judikatura (z lat. ''iudicare'' – soudit, posuzovat) rozumíme rozhodovací činnost soudů. Pod pojmem judikát se pak skrývá jednotlivé soudní rozhodnutí, právní teorií označované jako [[individuální právní akt]]. | + | Slovem judikatura (z lat. ''iudicare'' – soudit, posuzovat) rozumíme rozhodovací činnost soudů. Pod pojmem judikát se pak skrývá jednotlivé soudní rozhodnutí, právní teorií označované jako [[individuální právní akt]].<ref>VEČEŘA, Miloš a kol. ''Nové trendy v soudcovské tvorbě práva.'' Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-8074-4. str. 13.</ref> |
== Postavení judikatury mezi prameny práva == | == Postavení judikatury mezi prameny práva == | ||
| − | Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém [[Právní řád|právním řádu]]. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou [[Právní kultury|právní kulturou]] a kontinentální [[Právní kultury|právní kulturou]]. V první z nich jsou soudní rozhodnutí ([[Soudní precedens|precedenty]]) významným formálním [[Prameny práva|pramenem práva]]. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou [[Prameny práva|pramenem práva]] především [[Normativní právní akt|normativní právní akty]] (zákony a jiné [[Právní předpis|právní předpisy]]), na jejichž základě pak soudce rozhoduje. | + | Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém [[Právní řád|právním řádu]]. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou [[Právní kultury|právní kulturou]] a kontinentální [[Právní kultury|právní kulturou]]. V první z nich jsou soudní rozhodnutí ([[Soudní precedens|precedenty]]) významným formálním [[Prameny práva|pramenem práva]]. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou [[Prameny práva|pramenem práva]] především [[Normativní právní akt|normativní právní akty]] (zákony a jiné [[Právní předpis|právní předpisy]]), na jejichž základě pak soudce rozhoduje.<ref>VEČEŘA, Miloš a kol. ''Nové trendy v soudcovské tvorbě práva.'' Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-8074-4. str. 13.</ref> |
| + | V poslední době se ale na evropském kontinentu vedou četné diskuze, jestli i judikaturu nelze považovat za formální [[Prameny práva|pramen práva]]. Formální pramen práva je takový, na jehož základě orgány veřejné moci (soudy či úřady) rozhodují. Proto se při zkoumání nastíněné otázky ptáme, zda jsou tyto orgány při svém rozhodování povinny respektovat pouze zákony a jiné právní předpisy, nebo i judikaturu, tedy předchozí soudní rozhodnutí.<ref>HARVÁNEK, Jaromír a kol. ''Právní teorie''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie. ISBN 978-80-7380-458-9. str. 227.</ref> | ||
| − | + | Když se ale podíváme do § 13 občanského zákoníku, najdeme zde formulovanou tzv. zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (někdy také nazývanou [[zásada legitimního očekávání]]).<ref>VEČEŘA, Miloš a kol. op. cit. str. 57 - 62.</ref> A dokonce i samotná [[Ústava ČR|Ústava]] se v čl. 89 odst. 2 vyslovuje v tom smyslu, že vykonatelná rozhodnutí [[Ústavní soud|Ústavního soudu]] jsou závazná pro všechny orgány a osoby.<ref>čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, ve znění pozdějších předpisů.</ref> | |
| − | + | K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy [[Ústavní soud]], [[Nejvyšší správní soud]] a [[Nejvyšší soud]]. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.<ref>VEČEŘA, Miloš a kol. op. cit. str. 45 - 48.</ref> Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.<ref>HARVÁNEK, Jaromír a kol. op. cit. str. 219.</ref> | |
| − | + | '''Právní názor Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 252/04)<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04 [online]. Dostupné z:https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result</ref>''': „''Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje ''(zahrnuje – pozn. VK)'' především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická ''(absolutní – pozn. VK)'' neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna…"'' | |
| − | K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy [[Ústavní soud]], [[Nejvyšší správní soud]] a [[Nejvyšší soud]]. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat. Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti. | ||
| − | '''Právní názor Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 252/04)''': „''Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje ''(zahrnuje – pozn. VK)'' především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická ''(absolutní – pozn. VK)'' neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna…"'' | ||
== Zveřejňování judikatury vyšších soudů == | == Zveřejňování judikatury vyšších soudů == | ||
| − | Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby [[Právní norma|právních norem]], musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek. | + | Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby [[Právní norma|právních norem]], musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek.<ref>HARVÁNEK, Jaromír a kol. op. cit. str. 228.</ref> |
- [[Ústavní soud]] uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu). | - [[Ústavní soud]] uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu). | ||
Verze z 5. 12. 2017, 14:07
Slovem judikatura (z lat. iudicare – soudit, posuzovat) rozumíme rozhodovací činnost soudů. Pod pojmem judikát se pak skrývá jednotlivé soudní rozhodnutí, právní teorií označované jako individuální právní akt.[1]
Postavení judikatury mezi prameny práva
Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém právním řádu. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou právní kulturou a kontinentální právní kulturou. V první z nich jsou soudní rozhodnutí (precedenty) významným formálním pramenem práva. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou pramenem práva především normativní právní akty (zákony a jiné právní předpisy), na jejichž základě pak soudce rozhoduje.[2] V poslední době se ale na evropském kontinentu vedou četné diskuze, jestli i judikaturu nelze považovat za formální pramen práva. Formální pramen práva je takový, na jehož základě orgány veřejné moci (soudy či úřady) rozhodují. Proto se při zkoumání nastíněné otázky ptáme, zda jsou tyto orgány při svém rozhodování povinny respektovat pouze zákony a jiné právní předpisy, nebo i judikaturu, tedy předchozí soudní rozhodnutí.[3]
Když se ale podíváme do § 13 občanského zákoníku, najdeme zde formulovanou tzv. zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (někdy také nazývanou zásada legitimního očekávání).[4] A dokonce i samotná Ústava se v čl. 89 odst. 2 vyslovuje v tom smyslu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby.[5]
K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy Ústavní soud, Nejvyšší správní soud a Nejvyšší soud. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.[6] Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.[7]
Právní názor Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 252/04)[8]: „Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje (zahrnuje – pozn. VK) především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická (absolutní – pozn. VK) neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna…"
Zveřejňování judikatury vyšších soudů
Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby právních norem, musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek.[9]
- Ústavní soud uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu).
http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx
- Nejvyšší správní soud zveřejňuje svá rozhodnutí ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (kromě rozhodnutí NSS se zde nacházejí i některá rozhodnutí správních senátů krajských soudů).
http://nssoud.cz/main0Col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&pageSource=0
- Nejvyšší soud vydává Sbírku rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ta vychází v tištěné podobě. Kromě toho umožňuje Nejvyšší soud na svých stránkách vyhledávat v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, kde se nacházejí i některá rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek.
http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/WebSpreadSearch
- ↑ VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-8074-4. str. 13.
- ↑ VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015. ISBN 978-80-210-8074-4. str. 13.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. Monografie. ISBN 978-80-7380-458-9. str. 227.
- ↑ VEČEŘA, Miloš a kol. op. cit. str. 57 - 62.
- ↑ čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, ve znění pozdějších předpisů.
- ↑ VEČEŘA, Miloš a kol. op. cit. str. 45 - 48.
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír a kol. op. cit. str. 219.
- ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04 [online]. Dostupné z:https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result
- ↑ HARVÁNEK, Jaromír a kol. op. cit. str. 228.
