Normativní smlouva

Normativní smlouva je druhem smlouvy, který obsahuje vedle práv a povinností smluvních stran i právní normy jako obecně závazná pravidla chování. Jedná se o jeden z pramenů práva. Co do obsahu jsou normativní smlouvy blízké právním předpisům, ale vznikají na základě konsenzu, nikoliv na základě autoritativního rozhodnutí.

Vyznačují se psanou formou, normativitou a obecnou závazností.

Mezinárodní normativní smlouvy

Normativní právní smlouvy jsou v současnosti nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva, kde nezřídka nahrazují dřívější úpravu obyčejového práva. V mezinárodním právu je připuštěno, aby ze strany států existovaly předem sjednané výhrady k některým ujednáním přijímaných smluv. Projevuje se tak atribut suverenity států tvořících mezinárodní společenství. Z druhé strany některé normy mezinárodního práva obsažené v právu smluvním se považují za ius cogens a jsou tak závazné i pro státy, které k příslušných smlouvám nepřistoupily. Mají tak vlastně vůči nim charakter obyčejových pravidel.

Z hlediska způsobu, jakým státy řeší poměr vnitrostátního práva a práva mezinárodního rozlišujeme monistickou a dualistickou koncepci. Pro monisické státy je typické, že vnitrostátní a mezinárodní právo tvoří jeden soubor norem. Mezinárodní smlouva se tak jejím přijetím automaticky stává součástí práva příslušného státu využívajícího monistickou koncepci. V takovém případě je třeba řešit konflikt norem vnitrostátních a mezinárodních. V ČR je tento koflikt řešen aplikační předností mezinárodních smluv.

V případě dualistické koncepce jsou vnitrostátní a mezinárodní právo chápany jako dva nezávislé soubory norem a k převzetí norem z mezinárodních smluv je třeba dalšího kroku uvnitř daného státu, kterým jsou normy mezinárodního práva recipovány do práva vnitrostátního.

Vnitrostátní normativní smlouvy

Zvláštní druh normativní smlouvy jsou tzv. kolektivní smlouvy mezi zaměstnavateli a zaměstnaneckými odbory. Jimi se upravují pracovní a sociální otázky. Jedná se o smlouvy, které musí být v souladu s vnitrostátním právem. Pracovní právo je založeno na silné ochraně zaměstnance, tj. otázky řešené v kolektivních smlouvách musí být v souladu se zákonnými pravidly poskytujícími tuto ochranu. V těchto smlouvách je tak možné sjednat buď pouze určitá zvýhodnění pro zaměstnance oproti zákonné úpravě, anebo sice nějaká znevýhodnění, ovšem pouze v případě, že tak zákon umožňuje.

Vedle kolektivních smluv se ve vnitrostátním právu vyskytují ještě smlouvy veřejnoprávní, které mají rovněž normativní účinky, tedy obsahují obecně závazná pravidla. Nejčastěji půjde o různé dohody mezi jednotlivými orgány veřejné moci, které mají vliv i na práva a povinnosti dalšího neurčitého okruhu osob (zpravidla občanů). Jako příklad lze uvést ustanovení § 66a zákona o obcích, které uzavření takové veřejnoprávní smlouvy umožňuje orgánům obcí s rozšířenou působností za účelem přenesení působnosti.

Obce s rozšířenou působností, jejichž obecní úřady vykonávají přenesenou působnost ve správním obvodu jednoho krajského úřadu, mohou uzavřít veřejnoprávní smlouvu, podle níž bude obecní úřad jedné obce s rozšířenou působností vykonávat přenesenou působnost nebo část přenesené působnosti pro obecní úřad jiné obce (jiných obcí) s rozšířenou působností, která je účastníkem veřejnoprávní smlouvy. K uzavření veřejnoprávní smlouvy je třeba souhlasu Ministerstva vnitra, které jej vydává po projednání s věcně příslušným ministerstvem nebo jiným věcně příslušným ústředním správním úřadem.