Prokura

Prokuru lze definovat jako zvláštní plnou moc, kterou podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku uděluje při provozování svého obchodního závodu. Vedle prokury jako specifické formy smluvního zastoupení, upravené v §§ 450 až 456 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „OZ“), zná právní úprava další formy zastoupení podnikatele, a to zastoupení pověřenou osobou (§ 430 odst. 1 OZ), vedoucím odštěpného závodu (§ 503 odst. 2 OZ), na základě plné moci (§ 441 a násl. OZ), nezmocněným jednatelem (§ 430 odst. 2 OZ), event. opatrovnictví při podnikání (§ 486 a násl. OZ).

Právní povaha a funkce prokura

Podstata prokury spočívá v tom, že se jedná o takový typ plné moci, z jehož samotného označení plyne, jak široké je oprávnění prokuristy (obecně také zástupce, zmocněnce či agenta). Jinými slovy pro toho, kdo s prokuristou právně jedná, je lhostejno, co obsahuje smlouva o zastoupení a k čemu vlastně opravňuje dle vůle zastoupeného podnikatele prokuristu, neboť pouhý „status“ prokuristy značí již určité penzum oprávnění, a to rozsah zahrnující všechna právní jednání, k nimž při provozu obchodního závodu dochází. Výjimku z rozsahu oprávnění může stanovit pouze zákon, nikoliv ujednání mezi prokuristou a zastoupeným podnikatelem (srov. § 453 OZ). Z toho důvodu někteří označují prokuru za formální plnou moc, která není omezitelná.

K základním funkcím prokury se proto řadí zajištění právní jistoty v obchodním styku či také zajištění požadavku ochrany obchodního styku. Ten, kdo jedná s prokuristou tedy nemusí zkoumat, zda je prokurista oprávněn k danému jednání či zda obdržel příslušný pokyn od podnikatele. Tím se prokura zcela zásadně odlišuje od plné moci. Za funkci prokury z těchto důvodů lze označit i zrychlení a zjednodušení právního styku.

Podpora právní jistoty spočívá zejména v publicitě, neboť informaci o udělené prokuře lze vyčíst z obchodního rejstříku. Tomuto zápisu tak svědčí princip materiální publicity, tudíž o něj lze opřít tzv. veřejnou víru.

Z výše uvedených důvodů tak plyne kogentnost některých ustanovení o prokuře. Třebaže někteří autoři ochranu třetích osob uvádí jako obecný důvod kogentnosti právní normy, pak pro případ prokury by porušení kogentních pravidel současně znamenalo také i porušení smyslu a účelu pravidel o prokuře. Ustanovení o prokuře totiž mají chránit všechny osoby (tj. i podnikatele nejen slabší stranu [např. spotřebitele]), které jednají s prokuristou podnikatele.

Ustanovení aplikující se na prokuru

Jak již bylo avizováno, prokura je zvláštní plná moc, a proto dle systematického výkladu dopadají na prokuru i ustanovení v Díle 1 Všeobecná ustanovení (tj. §§ 436 až 440) a v Díle 2 Oddíl 1 Obecná ustanovení (tj. §§ 441 až 449) v hlavě III Zastoupení. Tato ustanovení se však neaplikují automaticky, ale je třeba vždy zkoumat, zda povaha prokury dané ustanovení nevylučuje.

Nelze však zapomínat, že z podstaty věci dopadají na prokuru také ustanovení týkající se zastoupení podnikatele, a z toho důvodu se i zde aplikují ustanovení § 431 OZ o překročení zástupčího oprávnění (nikoliv tedy § 446 OZ) a § 432 OZ obsahující regulaci o zákazu konkurence.

Historické kořeny

Pojem prokuristy se objevuje již v roce 1861 v čl. 41 ADHB. První věta toho ustanovení zní: „Kdo je vlastníkem obchodní pobočky (principálem) pověřen, aby vykonával jeho jménem a na jeho účet obchodní jednání a při uvádění se za firmu podepsal per procura, je prokurista.“

V této definici se expressis verbis uvádí, že prokurista je zastoupení přímé, nikoliv nepřímé. Právě v tom spočívá pokrok něm. ADHGB. Dříve totiž jako zástupce figuroval tzv. institor (také faktor, administrátor), který vedl obchody namísto vlastníka a současně jej také jako nepřímý zástupce zastupoval. Pokud podnikatel sám nechtěl obstarávat veškeré záležitosti nebo nemohl, pak potřeboval velmi široce zmocněné zplnomocněnce. Existovalo zde však nebezpečí, že v reakci na uzavřený obchod, kdy příp. zástupce nedostal od zastoupeného pokyn nebo se zastoupený dozvěděl až následně o tom, že byl uzavřen obchod, mohl zástupce zasáhnout do již učiněného právního jednání. Účelem prokury bylo tyto problémy odstranit, a tím pádem zjednodušit obchodní aktivity podnikatele. Riziko zde existovalo právě z toho důvodu, že institor byl nepřímý zástupce, tudíž se mohlo stát, že by zastoupený následně institorem sjednaný závazek nepřevzal.

Komparativní výklad

Ustanovení §§ 450 až 456 OZ, obsahující hmotněprávní pravidla o prokuře, dle důvodové zprávy mají kořeny v § 14 ObchZ, jenž obsahoval celou úpravu prokury jen na sedmi odstavcích.

Za významný zdroj pravidel českého obchodního zákoníku, mj. tedy i § 14 ObchZ, lze označit zejména něm. obchodní zákoník (Handelsgesetzbuch „HGB“), který vstoupil v Německu v účinnost obdobně jako německý občanský zákoník (BGB) v r. 1900. Klíčovým zdrojem obou předpisů byl Všeobecný německý obchodní zákoník (ADHGB), který platil také v Rakousku a Lichtenštejnsku. V návaznosti na Anšlus Rakouska byl Všeobecný obchodní zákoník, v Rakousku platný od r. 1863, nahrazen německým HGB, a to s účinností od 1. 3. 1939. Německý HGB byl v Rakousku po více než 60 letech podstatně novelizován a přejmenován na Unternehmensgesetzbuch (UGB) s účinností od 1. 1. 2007 (tzv. podnikatelský zákoník). Tento historický uvedený exkurz není samoúčelný, neboť nám odkrývá zásadní zdroje naší platné právní úpravy. Rakouská úprava, s nadsázkou tedy něm. HGB, byla zásadní předlohou pro obchodní zákoník.

Problematice prokury byl v ADHGB věnován 5. díl první knihy, který současně normoval také o obchodních plných mocích. Díl čítal celkem 16 článků (konkrétně čl. 41 až 56). V něm. HGB a rak. UGB se úpravě prokury a obchodním plným mocím věnují §§ 48 až 58.

Krebs uvádí, že pravidla o obchodněprávním zastoupení jsou v ADHGB, HGB a UGB značně identická.

Právě proto se domnívám, že je na místě věnovat důslednou pozornost zahraniční literatuře, abychom neřešili problémy již dávno vyřešené či naopak omylem nezastřeli to, na co již bylo řádně poukázáno.

Současný význam prokury

Vzhledem k soudobým komunikačním možnostem, již prokura primárně neodstraňuje problémy vzešlé z délky komunikace mezi zastoupeným a zástupcem, nýbrž plní funkci hierarchického statusu prokuristy v podnikatelské činnosti podnikatele. Prokurista tak bývá označován jako alter ego podnikatele. Velký význam hraje v dnešní době tzv. společná prokura, která zamezuje tomu, aby mohl být podnikatel poškozen skrze jednání jediného prokuristy.

V Německu se připouští i tzv. společné zastoupení, kdy je pro závaznost jednání prokuristy pro podnikatele vyžadováno, aby spolu s prokuristou jednal statutární orgán. Samotné jednání prokuristy pak podnikatele nemůže zavázat. Německá komentářová literatura uvádí, že tento přístup je možný a reflektuje tak požadavky praxe, ačkoliv nemá v zákoně explicitní oporu. Poukazuje však na to, že de lege ferenda by bylo vhodné tento způsob jednání v právním řádu upravit.

Vznik a zánik prokury

Udělení prokury

Při zkoumání udělení prokury je nezbytné se věnovat dvěma aspektům, a to jednak tomu, kdo konkrétně je oprávněn udělit prokuru, a jednak v jakém okamžiku prokura vzniká.

"Subjekt" oprávněný udělit prokuru

Udělit prokuru může jen podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku (srov. § 450 odst. 1 OZ). Není tedy dle dikce možné, aby prokuru udělil např. jen podnikatel, který je zapsán toliko v živnostenském rejstříku. Omezenost prokury jen na podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku se vyskytuje také v Rakousku.

Na širší koncepci je postaveno ADHGB a v současnosti také něm. HGB. Zde se připouští udělení prokury i podnikatelem, jenž není zapsán v obchodním rejstříku.

Nabízí se tedy otázka, jak posoudit situaci, kdy podnikatel nezapsaný do obchodního rejstříku udělil „prokuru“. Zřejmě by zde nešlo o prokuru ve smyslu § 450 a násl. OZ, protože nebyla udělena podnikatelem zapsaným v obchodním rejstříku, a to pro absenci tohoto znaku. Šlo by však o „běžnou“ plnou moc, která by se obsahově mohla blížit prokuře. Na rozdíl od „pravé“ prokury by však odlišnost mohla spočívat např. v tom, že takovouto plnou moc by mohl zmocnitel účinně omezit.

Podnikatelem, který může prokuru udělit, je třeba rozumět také pachtýře či poživatele obchodního závodu. Dle judikatury může udělit prokuru také pozůstalostní soud na žádost správce pozůstalosti. Připouští se rovněž také to, aby prokuru udělilo společenství dědiců.

Něm. HGB a rak. UGB na rozdíl od OZ výslovně připouští udělení prokury zákonným zástupcem podnikatele. Soudím, že i dle naší právní úpravy může být udělena prokura zákonným zástupcem, pokud k tomu soud přivolí (srov. § 898 odst. 1 OZ). Takové případy se však budou zřejmě vyskytovat jen zřídka. Lze si např. představit situaci, kdy výlučným dědicem pozůstalosti po živnostníkovi „A“ bude jeho nezletilý syn „B“. Dle § 13 zák. č. 87/1991 Sb., živnostenský zákoník, v účinném znění, totiž může pokračovat v živnosti podnikatelův dědic, třebaže není plně svéprávný (srov. jednotlivé odstavce § 13 živnostenského zákona).

Udělení prokury v rámci obchodní korporace

Je-li vlastníkem závodu podnikatel jako fyzická osoba, pak není pochyb o tom, že právě ona je oprávněna udělit prokuru. Komplikovanější se pak jeví situace, kdo uděluje prokuru v obchodních společnostech a družstvu. Výslovné pravidlo ohledně prokury je obsaženo pouze u společnosti s ručením omezeným.

Pro osobní společnosti (tj. veřejnou obchodní společnost a komanditní společnost) pravidlo obsažené v § 105 zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, v účinném znění (dále jen „ZOK“), stanoví, že k rozhodování ve všech věcech společnosti je zapotřebí souhlasu všech společníků, ledaže společenská smlouva určí jinak. Neurčuje-li teda společenská smlouva jinak, pak o tom, komu bude udělena prokura, jakým způsobem bude vykonávána a kdo bude prokuristou, by měli rozhodovat všichni společníci. Prokuru pak udělí ten společník, který vykonává funkci statutárního orgánu dle společenské smlouvy. Obdobný postup se uplatní i dle něm. právní úpravy. Tamější literatura akorát akcentuje, že absence vnitřního rozhodnutí společníků předtím, než bude prokura jedním z nich udělena, nemá navenek účinky. Udělil-li proto prokuru statutární orgán bez souhlasu ostatních společníků, pak na takového zmocněnce se plně uplatní ustanovení o prokuře. V našem právním řádu je však třeba zohlednit § 48 ZOK, dle něhož se může společnost dovolat relativní neplatnosti (tento postup je shodný i dále). Soudím však, že příp. dovolání se neplatnosti stanoveného prokuristy nebude mít vliv na účinnost smluv uzavřených mezi tímto prokuristou a třetími osobami. Opačný výklad je třeba odmítnout na základě argumentu ad absurdum, neboť by byl frapantním porušením zásady ochrany styku. O tom, že prokura byla udělena, je ostatně dáno ve známost obchodním rejstříkem. Případné vady při udělení prokury proto musí z logiky věci byt přičteny jen na vrub korporace.

V rámci pravidlech o společnosti s ručením omezeným („s. r. o.“) zákon zmiňuje ve vztahu k prokuře dle § 190 odst. 2 písm. e) ZOK, že do působnosti valné hromady patří schvalování udělení a odvolání prokury, ledaže společenská smlouva určí jinak. O tom rozhodují společníci prostou většinou, přičemž takové hlasování se neověřuje veřejnou listinou. Udělení prokury pak vykonají přímo jednatelé.,, Pokud netvoří kolektivní orgán, což vyžaduje odchylné ujednání ve společenské smlouvě, pak může prokuru udělit kterýkoliv z nich. Opět se nabízí otázka, jaké důsledky má svévolné udělení prokury jednatelem bez příslušného souhlasu valného hromady. Dle literatury se zde uplatní pravidlo vyslovené v § 48 ZOK; důsledkem tedy bude vada spočívající v relativní neplatnosti udělené prokury.

Pro akciovou společnost s dualistickou koncepcí je v posuzování dané věci významná zbytková působnost představenstva, poněvadž zákon nezmiňuje výslovné pravidlo ohledně udělování prokury. Ze zbytkové působnosti plyne, že představenstvo je oprávněno udělovat prokuru. Stanovy mohou určit, že valná hromada bude rozhodovat o rozsahu prokury a schvalování osoby prokuristy. V monistické struktuře by dle názoru literatury měla rozhodovat správní rada (příp. valná hromada, pokud tak stanovy určují). Prokuru pak uděluje statutární ředitel.

I pro případ udělování prokury v družstvu je zákon skoupý na slovo. O tom, kdo bude prokuristou, a jaký bude rozsah jeho oprávnění rozhoduje představenstvo, nestanovily-li stanovy družstva jinak.

Subjekt neoprávněný udělit prokuru

Zákon výslovně uvádí, že prokuru nemůže udělit prokurista. Rozsah zástupčího oprávnění, který je prokuristovi dán k dispozici, se totiž velmi blíží rozsahu zástupčího oprávnění statutárního orgánu. Právní jednání, kterým by prokurista přenášel prokuru nebo ji uděloval, je zdánlivé (srov. § 451 OZ). Stejně tak nemůže prokuru udělit ani generální zmocněnec podnikatele.

Takové udělení prokury je tak v daném kontextu dle zákonné normy nicotné. Otázkou však je, zda na takové „nicotné“ udělení prokury nelze pohlížet jako na jiné zmocnění, ke kterým prokurista již oprávněn je. Jinými slovy prokura sice s jistotou účinně udělena nebude, není však jisté, zda toto jednání prokuristy nemůže naplňovat znaky jiného právního jednání, k nimž je prokurista bezpochyby oprávněn. Tak např. německá právní věda nahlíží na udělenou „podprokuru“ (Unterprokura) v zásadě jako na udělení generální plné moci. S ohledem na respekt k autonomii vůle a pro příp. ochranu styku osob jednajících v důvěru v takto udělenou prokuru mám za to, že případ podprokury v českém právním prostředí nelze a priori vnímat bez dalšího za nicotné jednání, které by nepřipouštělo takovýto alternativní výklad. Kloním se tedy k závěru, že umožní-li to okolnosti případu, pak je třeba takto vadně udělenou prokuru s ohledem na zachování principu autonomie vůle interpretovat alespoň jako udělení zmocnění. Prokura sice účinně udělena není, neznamená to však automaticky, že jednání bez dalšího nemá právní relevanci.

Podle něm. literatury nemůže být dokonce prokura udělena ani zmocněncem podnikatele na základě speciální plné moci.

Okamžik vzniku prokury

Návětí dikce § 450 odst. 1 OZ uvádí, že „udělením prokury zmocňuje podnikatel … prokuristu k právním jednáním…“. Z gramatického výkladu § 450 OZ tak jednoznačně plyne, že prokura vzniká okamžikem udělení. Zákon na žádném místě nepodmiňuje vznik prokury zápisem do veřejného rejstříku. Stejnému závěru by se ostatně klonil i teleologický výklad, neboť prokura může být při jednání prokuristy předložena jiné osobě jako doklad o vzniku prokury. Zápis do veřejného rejstříku má tak jen deklaratorní povahu.

Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, v účinném znění (dále jen „ZVR“) se podrobněji v § 25 odst. 1 písm. i) vyjadřuje k zápisu prokury do veřejného rejstříku. Dle tohoto ustanovení se do veřejného rejstříku zapíše mj. také jméno a adresa místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu, prokuristy, jakož i způsob, jakým jedná, včetně uvedení údaje o tom, že se prokura vztahuje jen na určitou pobočku nebo na určitý závod, jejich identifikace a údaj o tom, zda je prokurista oprávněn zcizit nebo zatížit nemovitou věc. Do veřejného rejstříku se zapisuje také informace o tom, že prokuristovi byl pozastaven výkon funkce (srov. § 48 odst. 1 písm. e) ZVR). Veřejným rejstříkem, který může obsahovat u jednotlivých subjektů informaci prokury, je však toliko z povahy věci obchodní rejstřík (srov. § 451 OZ), jak již bylo uvedeno výše.

Pokud prokurista zastupuje podnikatele před tím, než informace o prokuře byla zveřejněna v obchodním rejstříku, bude zpravidla druhá smluvní strana po prokuristovi požadovat, aby předložil plnou moc, ze které bude plynout toto oprávnění. Dle § 450 odst. 2 OZ se vyžaduje, aby při udělení prokury bylo výslovně uvedeno, že jde o prokuru.

Osoba prokuristy

Prokuristou může být toliko fyzická osoba. Udělit prokuru právnické osobě vylučuje výslovně § 452 odst. 1 OZ. Toto pravidlo logicky sleduje skutečnost, že konkrétní osoba prokuristy má být závislá pouze na vůli podnikatele udělujícího prokuru. Byla-li by proto zmocněna právnická osoba, pak by tento účel byl vyprázdněn, protože orgány právnické osoby se mohou měnit. Podle komentáře má porušení tohoto zákonného požadavku za následek relativní neplatnost. Následek nicotnosti se dovozuje v něm. právním prostředí. Takto přísný postih vady právního jednání je však vyvážen tím, že udělená prokura může být shledána jako generální plná moc (obdobě jako viz výše u podprokury).

Nepřipouští se, aby byl jako prokurista jmenován někdo, kdo je statutární orgánem nebo členem statutárního orgánu. Z toho důvodu nemůže být prokuristou v zásadě společník v. o. s. nebo komplementář k. s., neboť pokud neurčila společenská smlouva jinak a tyto osoby splňují zákonné předpoklady výkonu funkce statutárního orgánu, pak jsou statutárním orgánem ex lege. Komanditista, společník, akcionář nebo tichý společník však prokuristou býti mohou, nejsou-li současně dle společenské smlouvy statutárním orgánem.

Z logiky věci se vyžaduje, aby prokuristou byla zmocněna osoba plně svéprávná, což je ostatně také jeden z důvodů, proč právnická osoba nemůže být prokuristou. Požadavek plné svéprávnosti plyne z šíře zástupčího oprávnění prokuristy. Byla-li však udělena prokura osobě s omezenou svéprávností, pak to nemá ještě automaticky za následek neplatnost, a to zejména tam, kdy podnikatel o této skutečnosti ví. Na situaci nezpůsobilosti zmocněnce dopadá § 445 OZ. Zastoupený se může nezpůsobilosti zmocněnce dovolat jen tehdy, pokud o nezpůsobilosti zástupce nevěděl, přičemž třetí osoba, která se zástupcem jednala, o jeho nezpůsobilosti věděla.

Zánik prokury

V rámci ustanovení o prokuře zmiňuje platná právní úprava v § 456 OZ dva důvody zániku prokury, a to převod nebo pacht obchodního závodu či pobočky. Explicitně se uvádí, že ex lege smrtí podnikatele prokura nezaniká.

Tento výčet není úplný, ale pouze doplňující, neboť na zánik zákonného zmocnění se přiměřeně aplikují také ustanovení §§ 448 a 449 OZ. Prokura dále zaniká smrtí prokuristy nebo odvoláním prokury. V případě zániku podnikatele (právnické osoby) prokura však zaniká (např. při přeměně).

Prokuru odvolává ten, kdo ji může udělit (k postupu odvolání, jež se podobá postupu při udělení viz výše). Otázkou odvolání prokury statutárním orgánem tam, kde nebyl udělen k odvolání nezbytný souhlas, se zabýval již prvorepublikový Nejvyšší soud. Podle jeho názoru je i takové odvolání vůči třetím osobám účinné.

K ukončení prokury vede rovněž prohlášení konkurzu na majetek podnikatele (srov. § 252 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v účinném znění).

Existují však i další důvody zániku prokury, a tím je kupř. situace, kdy zmocnitel ztratil status podnikatele, nebo také případ, kdy prokurista bude jmenován jednatelem, či výpovědí prokuristy.

Prokura je dále neslučitelná s likvidací. Dle judikatury „byla-li komanditní společnost souhlasnou vůlí stran zrušena a do obchodního rejstříku bylo zapsáno zrušení společnosti i nastoupení likvidace, nelze již uděliti prokuru.“ Literatura však požaduje, aby došlo k odvolání prokury ze strany podnikatele, event. aby byla ukončena prostřednictvím dohody.

Výmaz informace z obchodního rejstříku o tom, že došlo k zániku prokury má deklaratorní povahu.

Rozsah a omezitelnost prokury

Zákonný rozsah a možnost rozšíření prokury jsou jejími základními atributy. Co do „objemu“ právních jednání může být prokura také lokalizována jen na některou pobočku. Významnou otázkou je také rozlišování mezi způsobem výkonu prokury a její omezitelností.

Rozsah prokury

Zákon uvádí, že prokurista je zmocněn k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu (srov. § 450 odst. 1 OZ). Takto vymezený rozsah je širší než rozsah určený obvyklostí. Prokurista může činit i taková právní jednání, ke kterým je třeba zvl. plné moci. Např. dle § 21 odst. 1 písm. d) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění může být prokurista procesním zástupcem podnikatele. Prokurista může kromě smluv týkající se kupř. nákupu surovin či prodeje výrobků (tj. kupních smluv) uzavírat celou řadu zajišťovacích smluv (např. podepsat za podnikatele kauční směnku). Například dle rakouské literatury může zcizit ochrannou známku, která je nenahraditelná.

Zda právním jednáním, ke kterým je prokurista zmocněn, je i uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu v jiné společnosti, se vyjádřil i Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 4. 28. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2720/2009. S ohledem na současně zevrubné vyjádření k rozsahu zástupčího oprávnění prokuristy je rozhodnutí uvedeno v rozsáhlejší citaci. „K provozu podniku nebudou patřit zejména mimořádné dispozice, které se sice týkají podniku, ale jeho další provoz podnikatelem znemožní (prodej nebo pronájem podniku), nebo ho alespoň podstatně negativně ovlivní (zřízení zástavního práva k podniku), popř. s provozem podniku nijak nesouvisejí. Za úkony související s provozem podniku však nelze považovat jenom okruh úkonů odpovídající dispozicím v rámci obvyklého (běžného) hospodaření, neboť k provozu podniku budou patřit i některé úkony mimo obvyklé hospodaření (např. uzavření smlouvy o úvěru nebo nakládání s volnými zdroji podniku). Při posuzování, zda konkrétní právní úkon svou povahou spadá do provozu podniku, proto záleží na povaze podniku podnikatele a jeho provozu, nikoli na tom, jak je vymezen předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku. Zápis oborů, v nichž podnikatel podniká, totiž nevystihuje celou šíři úkonů, které k provozu podniku patří. Každý jednotlivý právní úkon učiněný prokuristou je třeba hodnotit z pohledu faktického provozu podniku podnikatele, nikoli mechanicky přiřazovat jeho obsah některému z oborů podnikání zapsaných jako předmět podnikání podnikatele v obchodním rejstříku… Nelze totiž paušálně vyloučit, aby podnikatel uskutečňoval svůj podnikatelský záměr i např. prostřednictvím nabývání majetkových účastí v (jiných) obchodních společnostech; v takových případech (jež nejsou v praxi výjimkou) půjde beze sporu o právní úkon, k němuž dochází při provozu podniku, a k němuž je tedy prokurista v souladu s ustanovením § 14 odst. 1 obch. zák. oprávněn. Pouze tehdy, nebude-li nabytí obchodního podílu souviset s provozováním podniku, nebude prokurista zmocněn příslušnou smlouvu uzavřít. Je tedy třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda smlouva o převodu obchodního podílu byla uzavřena při provozu podniku dotčeného podnikatele či nikoliv.“ Toto rozhodnutí, ačkoliv bylo vyřknuto za účinnosti ObchZ, se zřejmě plně uplatní i za účinnosti OZ.

Prokura obsahuje zákonné omezení, kterým je dle § 450 odst. 2 OZ zcizení nemovité věci nebo zatížení nemovité věci. K tomu je třeba zvláštního výslovného oprávnění, které musí být taktéž uvedeno v obchodním rejstříku (viz výše). Nejen dle výše citovaného rozhodnutí, nýbrž i dle literatury nemůže však prokurista ani propachtovat obchodní závod.

Rakouská i německá literatura však zástupčí oprávnění prokuristy interpretuje daleko šířeji. Prokurista může zavazovat podnikatele právními jednáními, kterým nabývá, pronajímá či propachtovává nemovitosti. Rovněž se připouští, aby mohl zatížit zástavním právem nově nabytou nemovitost pro účely získaného úvěru. Tímto tedy dochází k teleologické redukci omezovací klauzule zástupčího oprávnění, než k jejímu rozšiřování jako u nás. Z oprávnění prokuristy se však vylučují vedle osobních právních jednání podnikatele také tzv. základní obchody (Grundlagengeschäfte), tj. ty nejzásadnější obchody, které jsou nezbytné pro existenci podnikání. Sem se dle literatury řadí kupř. zcizení či propachtování obchodního závodu, změna firmy, přijetí společníků či podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení.

Omezení prokury

Prokuru nelze omezit, třebaže takové omezení bylo zveřejněno (§ 453 OZ). Nelze např. účinně udělit prokuru tak, že prokurista není oprávněn zastupovat podnikatele ve směnečných vztazích. Pokud by takové omezení bylo zveřejněno v obchodním rejstříku, pak přesto nebude mít žádné účinky. Prokurista by tak i přes takové ujednání mohl účinně zavázat podnikatele ze směnky.

Prokura může být udělena také jen k určité pobočce (tzv. filiální nebo vedlejší prokura). Jednatelské omezení prokuristy se pak vztahuje jen na tuto pobočku. V obchodním rejstříku je nutno pak přesně pobočku identifikovat.

Způsob výkonu prokury

Od omezení prokury je důsledně třeba odlišovat způsob výkonu prokury. Zcela výřečně proto prvorepublikový Nejvyšší soud konstatuje: „Zásada neobmezitelnosti prokury platí jen ohledně jejího objemu, nikoliv co do způsobu jejího výkonu.“

Prokura dle § 452 nemusí být udělena jedné osobě, nýbrž může být také udělena několika osobám. Dle defaultního pravidla zastupuje každý prokurista podnikatele samostatně. To znamená, že neurčí-li podnikatel jinak, zavazuje podnikatele právní jednání, jednal-li pouze jeden prokurista. Vzhledem k tomu, že podnikatel může určit jinak, pak teorie rozeznává následující druhy prokur:

• prokura kolektivní – Aby právní jednání podnikatele zavazovalo musí jednat podnikatelem určený počet prokuristů. Tento druh se tak prakticky rovná pravidlu čtyř očí (příp. šesti očí nebo osmi očí apod.), jež známe jako společenskou smlouvou upravený způsob jednání v případě více jednatelů.
• prokura samostatná (solidární) – Každý prokurista je oprávněn jednat samostatně, prokuristů je však několik.
• prokura poloviční společná – Podnikatel udělil prokuru více zmocněncům, přičemž jeden je oprávněn jednat samostatně, zbylí jen společně.
• prokura smíšená společná – Prokuristé jednají společně s členy statutární orgánů, přičemž členové statutárních orgánů neztrácejí možnost jednat samostatně. Samostatně může jednat i prokurista. Prokurista může společně se statutárním orgánem jednat i tam, kde by jednat nemohl (např. zcizit obchodní závod).
• smíšená poloviční prokura – Statutární orgán jedná bez prokuristy. Prokurista není oprávněn však jednat bez statutárního orgánu.

Způsob, jakým prokurista jedná, musí být uveden v obchodním rejstříku (viz výše citované ustanovení ze zákona o veřejných rejstřících). Způsob výkonu prokury však nelze zaměňovat se způsobem zastupování společnosti statutárním orgánem. Správně tak odmítl rejstříkový soud zapsat následující navržený způsob jednání společnosti: „Za společnost jednají vždy alespoň dva jednatelé společně, anebo jeden jednatel společně s jedním prokuristou. Pokud má společnost pouze jednoho jednatele, je společné jednání jednatele a prokuristy vyloučeno“ (srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016).

V českém prostředí se objevují výhrady vůči smíšené poloviční prokuře. V německém a rakouském právním prostředí je však společná prokura bez dalšího přípustná a hojně praxí užívaná.

Jednání prokuristy

Prokurista jako každý jiný zástupce je povinen vůči osobě, se kterou jedná, uvést, že jedná jako zástupce. Pokud tak neučiní, platí že, jedná svým jménem a na svůj účet (srov. § 436 odst. 1 věta druhá OZ). Prokurista může nejen odkázat na výpis z rejstříku, nýbrž také může předložit legitimační listinu (plnou moc), z níž jeho oprávnění vyplývá. Pro dobrou víru spolukontrahenta prokuristy postačí, pokud prokáže, že prokurista spolukontrahentovi uvedl, že jedná jako prokurista. Pokud osoba nesprávně uvede, že vystupuje jako prokurista, pak může odpovídat jako falsus procurator (tj. osoba bez potřebného práva k zastoupení). Není-li tedy vůbec zástupcem zastoupeného, protože kupř. zástupčí oprávnění zaniklo, pak je osoba právním jednání vázána sama.

Prokurista je přímým zástupcem. Jedná jménem a na účet zastoupeného (podnikatele).

Dle § 455 OZ vystupuje-li v právním styku za podnikatele, připojuje k písemnému právnímu jednání svůj podpis a údaj označující prokuru. Tradičně se tak již od dob ADHGB prokurista podepisuje tak, že k firmě podnikatele připojí dodatek „ppa“, „per procura“ či „jako prokurista“.

Absence dodatku nemá zpravidla za následek, že jednání prokuristy podnikatele nezavazuje. Mnohdy lze totiž z okolností doprovázející právní jednání, ke kterému připojil prokurista svůj podpis bez dodatku dovodit, že jednal právě jako prokurista.

Přesto však existují případy, kdy může vada podpisu prokuristy mít fatální následky. „Podepíše-li za firmu prokurista, netřeba ještě zvláště vykazovati zmocnění, jež má na zřeteli § 102, druhý odstavec, směn. zák. K podpisu směnky za firmu nestačí však již pouhý podpis prokuristy, třebas s dodatkem p. p., nýbrž jest podepsati firemně“ (Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 20. 6. 1931, sp. zn. Rv I 947/31).

Podpůrná aplikace ustanovení o příkazní smlouvě

Zpravidla v praxi se bude vyskytovat situace, že prokurista bude vykonávat prokuru dle pravidel, která s podnikatelem sjedná. Otázkou však je, dle jakých pravidel se bude řídit poměr mezi prokuristou a podnikatelem, neujednaly-li strany ničeho nebo jen velmi málo (např. pouze odměnu). Tento vnitřní vztah se již za účinnosti ObchZ dle názoru judikatury Nejvyššího soudu řídil subsidiárně mandátní smlouvou. Nyní dopadají podpůrně na vnitřní vztah mezi prokuristou a zastoupeným podnikatelem dle § 2444 OZ ustanovení o příkazní smlouvě (§ 2430 a násl. OZ).

Péče řádného hospodáře a pravidla o střetu zájmů

Ustanovení § 454 OZ požaduje, aby prokurista jednal s péčí řádného hospodáře (k péči řádného hospodáře srov. § 159 odst. 1 OZ). Dle důvodové zprávy je tento požadavek na výkon prokury dispozitivní, tudíž prokurista a podnikatel mohu ujednat odlišně. V literatuře se však objevuje názor, který tuto dispozitivnost považuje za nerozumnou, protože § 58 ZOK na prokuristu podnikatele vztahuje pravidlo podnikatelského úsudku, jež přímo s péčí řádného hospodáře počítá. Tento názor tak dospívá k závěru, že pro obchodní korporace je třeba § 454 OZ považovat za kogentní v tom smyslu, že standard péče řádného hospodáře u prokuristy nelze snížit, ale pouze zvýšit.

Dle § 58 odst. 1 ZOK dopadají §§ 51 až 57 ZOK a pravidla o nepřípustnosti konkurenčního jednání také na prokuristu. Přiměřeně dopadají tato pravidla i na pro prokuristu zmocněného podnikatelem, který není obchodní korporací.