Judikatura: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Citace)
(Značka: editace z VisualEditoru)
(→‎Postavení judikatury mezi prameny práva)
(Značka: editace z VisualEditoru)
Řádek 13: Řádek 13:
 
  '''§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník''': Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.<ref>Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.</ref>
 
  '''§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník''': Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.<ref>Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.</ref>
 
K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy [[Ústavní soud]]<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04.</ref>, [[Nejvyšší správní soud]]<ref>Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 28. 10. 2008, sp. zn. 6 As 7/2005.</ref> a [[Nejvyšší soud]]<ref>Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007.</ref>. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.<ref>VEČEŘA a kol. ''Nové trendy...'', str. 45 - 48.</ref> Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.<ref>HARVÁNEK a kol. ''Právní teorie'', str. 219.</ref>
 
K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy [[Ústavní soud]]<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04.</ref>, [[Nejvyšší správní soud]]<ref>Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 28. 10. 2008, sp. zn. 6 As 7/2005.</ref> a [[Nejvyšší soud]]<ref>Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007.</ref>. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.<ref>VEČEŘA a kol. ''Nové trendy...'', str. 45 - 48.</ref> Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.<ref>HARVÁNEK a kol. ''Právní teorie'', str. 219.</ref>
−
  '''Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04''': „''...Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje'' (zahrnuje – pozn. VK) ''především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická'' (absolutní – pozn. VK) ''neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna..."'''''<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result</ref>'''
+
  '''Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04''': „''...Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje'' (zahrnuje – pozn. autor) ''především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická'' (absolutní – pozn. autor) ''neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna..."'''''<ref>Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result</ref>'''
  
 
== Zveřejňování judikatury vyšších soudů ==
 
== Zveřejňování judikatury vyšších soudů ==

Verze z 29. 12. 2017, 16:21

Slovem judikatura (z lat. iudicare – soudit, posuzovat) rozumíme rozhodovací činnost soudů. Pod pojmem judikát se pak skrývá jednotlivé soudní rozhodnutí, právní teorií označované jako individuální právní akt.

Postavení judikatury mezi prameny práva

Z pohledu právní teorie je zajímavé postavení judikatury v českém právním řádu. Původní názor vycházel z rozdílu mezi angloamerickou právní kulturou a kontinentální právní kulturou. V první z nich jsou soudní rozhodnutí (precedenty) významným formálním pramenem práva. V té druhé, jejíž součástí je i ČR, jsou pramenem práva především normativní právní akty (zákony a jiné právní předpisy), na jejichž základě pak soudce rozhoduje.[1]

V poslední době se na evropském kontinentu vedou četné diskuze, jaká je míra závaznosti judikatury v kontinentální právní kultuře, a nakolik jsou tedy soudy povinny respektovat kromě normativních právních aktů i předchozí rozhodnutí soudů.[2]

Zvláštní postavení má v českém právním systému Ústavní soud, který je někdy nazýván negativním zákonodárcem. To znamená, že může, dostane-li k tomu podnět, zrušit právní předpis nebo jeho část. Taková rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak závazná pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy)[3] a mají tedy charakter normativního právního aktu. Měnit nebo vydávat nové normativní právní akty ale Ústavní soud nemůže.

Kromě rozhodnutí uvedených rozhodnutí Ústavního soudu mají význam i rozhodnutí soudů ostatních. V § 13 občanského zákoníku najdeme formulovanou tzv. zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování (někdy také nazývanou zásada legitimního očekávání). 

§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.[4]

K probíranému problému se už ve svých rozhodnutích vyjádřily i vrcholné soudy, tedy Ústavní soud[5], Nejvyšší správní soud[6] a Nejvyšší soud[7]. Ze závěrů všech tří vyplývá, že právní názory vyjádřené v jejich předchozích rozhodnutích by měly nižší soudy respektovat.[8] Nejsou jimi ale vázány absolutně. Nižší soudy mohou rozhodnout jinak, pokud přesvědčivými důvody vysvětlí, proč tak učinily. Proto v souvislosti s judikaturou mluvíme o argumentační závaznosti.[9] 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04: „...Ke znakům právního státu totiž neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje (zahrnuje – pozn. autor) především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů. Z postulátu oprávněné důvěry v daný právní řád a totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá sice kategorická (absolutní – pozn. autor) neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla s ohledem na konkrétní okolnosti… předvídatelná, nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna..."[10]

Zveřejňování judikatury vyšších soudů

Z popsaného významu judikatury vyšších soudů vyplývá požadavek na zveřejňování jejich rozhodnutí. Pokud totiž soudům přisuzujeme určitou roli v procesu tvorby právních norem, musí mít adresáti těchto norem možnost seznámit se s jejich podobou. V České republice umožňují všechny tři vrcholné soudy přístup do databází svých rozhodnutí prostřednictvím internetových stránek.[11]

- Ústavní soud uveřejňuje svá rozhodnutí v databázi NALUS (Nálezy a usnesení Ústavního soudu). 

http://nalus.usoud.cz/Search/Search.aspx

- Nejvyšší správní soud zveřejňuje svá rozhodnutí ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (kromě rozhodnutí NSS se zde nacházejí i některá rozhodnutí správních senátů krajských soudů). 

http://nssoud.cz/main0Col.aspx?cls=JudikaturaSimpleSearch&pageSource=0

- Nejvyšší soud vydává Sbírku rozhodnutí a stanovisek, jejímž cílem je sjednocovat rozhodovací činnost soudů. Ta vychází v tištěné podobě. Kromě toho umožňuje Nejvyšší soud na svých stránkách vyhledávat v databázi rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, kde se nacházejí i některá rozhodnutí vrchních, krajských a okresních soudů, uveřejněná ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek. 

http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/WebSpreadSearch

Literatura k tématu

  • BOBEK, Michal a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktual. vyd. Praha: Auditorium, 2013. 496 str.
  • HARVÁNEK, Jaromír a kol. Právní teorie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013. 439 str.
  • VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 343 str.
  1. ↑ VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015. str. 13.
  2. ↑ Uvedené otázce se věnuje např. monografie: VEČEŘA, Miloš a kol. Nové trendy v soudcovské tvorbě práva. Brno: Masarykova univerzita, 2015. 343 str.
  3. ↑ Čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
  4. ↑ Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  5. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04.
  6. ↑ Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne 28. 10. 2008, sp. zn. 6 As 7/2005.
  7. ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007.
  8. ↑ VEČEŘA a kol. Nové trendy..., str. 45 - 48.
  9. ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, str. 219.
  10. ↑ Nález Ústavního soudu ze dne 25.1.2015, sp. zn. III. ÚS 252/04. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=21562&pos=1&cnt=1&typ=result
  11. ↑ HARVÁNEK a kol. Právní teorie, str. 228.
Autoři článku: V.krajicek (Vojtěch Krajíček), MM (Marie Mitáčková)
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Judikatura&oldid=55703“