Zadržení

Z Iurium Wiki

Obecný výklad o zadržení

Pojem a účel

Zadržení je institutem trestního práva procesního, kterým lze v naléhavých případech krátkodobě zajistit osobu obviněného (nebo podezřelého ze spáchání trestného činu). Jde o úkon policejního orgánu, případně státního zástupce, který má formu opatření a nejsou vůči němu tedy přípustné opravné prostředky.[1]  Probíhá v policejní cele.

Vedle předvolání a předvedení slouží k zajištění osob významných pro trestní řízení, čímž napomáhá naplnit účel trestního řízení, kterým je náležitě zjistit trestný čin a jeho pachatele, a podle zákona jej spravedlivě potrestat. Účelem zadržení je přezkoumání, zda u zadrženého nejsou dány důvody vazby, případně pokud byl zadržen pachatel při činu nebo bezprostředně poté zamezit jeho útěku, zjistit jeho totožnost a zajistit důkazy.[2]

Právní úprava

Základním pramenem právní úpravy je zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, který v části první oddílu druhém upravuje institut zadržení (§ 75–77).

Listina základních práv a svobod ve svém článku 8 odst. 3 stanovuje základní požadavky, které musí být splněny, aby mohlo dojít k omezení práva na osobní svobodu konkrétně zadržením. Najdeme zde nejdelší možnou dobu trvání, lhůtu, v níž musí soudce rozhodnout, povinnost zadržet pouze ze zákonných důvodů a sdělit zadrženému důvody omezení svobody.[3]  

Dále zákon č. 218/2003 Sb., zákon o soudnictví ve věcech mládež obsahuje ve vztahu k obecné úpravě trestního řádu speciální ustanovení pro mladistvého, kladoucí požadavek na oddělené umístění mladistvých od dospělých, s výjimkami (§ 51).

Druhy zadržení

Trestní řád rozlišuje zadržení obviněného policejním orgánem (§ 75), zadržení podezřelého policejním orgánem (§ 76 odst. 1) a omezení svobody podezřelého kýmkoli za určitých podmínek (§ 76 odst. 2).[4]

Zadržení obviněného

Obviněného (tedy toho, vůči komu bylo zahájeno trestní stíhání) lze zadržet pouze tehdy, pokud je zde dán důvod vazby dle § 67 trestního řádu. O tom, zda je nutné, aby byli splněny předpoklady vazby se vedou spory, praxe se však kloní spíše k tomu, že nikoli[5]. Může tak učinit pouze policejní orgán vedoucí vyšetřování[6] nebo státní zástupce. Pokusil-li by se zadržovaný o útěk, jednalo by se o maření výkonu rozhodnutí (rozhodnutím je zde samotné zadržení jako procesní opatření.)[7] Ihned po zadržení je obviněnému sdělen důvod a je poprvé vyslechnut, o čemž se sepíše protokol. Pokud obviněného zadržel policejní orgán, musí o tom bezodkladně vyrozumět státního zástupce. Ten pak stanoví lhůtu, v níž mu musí být dodán tento protokol a další materiály potřebné k podání návrhu na vzetí obviněného do vazby ještě před uplynutím lhůty 48 hodin. Uplynula-li by marně maximální doba zadržení činící aktuálně 48 hodin, je nutné propustit obviněného na svobodu. Propustit jej může i policejní orgán, dojde-li na základě dalšího vyšetřování k závěru, že důvody vazby nebyli dány.[8]

Zadržení podezřelého

Zadržet lze i podezřelého, a to hned dvěma způsoby. Společné mají to, že se užijí vůči osobě podezřelé – tedy tomu, vůči němuž je podezření ze spáchání trestné činu, avšak dosud proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání.

Zadržení podezřelého policejním orgánem

V naléhavých případech může policejní orgán zadržet již osobu podezřelou, má-li za to, že je zde dán některý z důvodů vazby.

K tomu potřebuje předchozí souhlas státního zástupce, ledaže by nebylo možné jej včas získat, zejména byla-li osoba přistižena při činu nebo na útěku. Předchozí souhlas vydá státní zástupce formou opatření na písemný návrh policejního orgánu. Tento lze vydat i telefonicky, poté co se státní zástupce obdobnou dálkovou formou seznámí s podklady[9]. Výjimečně může dojít k situaci, kdy naléhavost okolností vylučuje získání souhlasu včas, zejména pokud je podezřelý zadržen policejní orgánem při činu či bezprostředně poté. Pro posouzení, zda k zadržení došlo bezprostředně po činu, nám slouží nejen hledisko časové blízkosti (které je značně situační), ale hlavně předměty a skutečnosti ukazující na spáchaný čin (lup, užitá zbraň, košile potřísněná krví oběti).[10]

Specifická pravidla platí pro zadržení poslance a senátora, které lze zadržet pouze byli-li přistiženi při činu či bezprostředně poté. Policejní orgán musí zadržení okamžitě oznámit předsedovi příslušné komory, který poskytne do 24 hodin svůj souhlas, jinak je třeba takového parlamentáře propustit na svobodu. O konečné platnosti souhlasu se hlasuje na nejbližší další schůzi komory[11]. Stejně tak Ústavního soudce lze zadržet pouze byl-li přistižen při činu nebo bezprostředně poté, a souhlas se zadržením dává předseda Senátu, opět do 24 hodin[12]. Prezident ČR má plnou imunitu a nelze jej tedy zadržet (zde je možná cesta ústavní žalobou – článek 65 Ústavy).[13]

Poté, co policejní orgán osobu zadrží, musí ji neprodleně vyslechnout, o tomto sepsat protokol v němž uvede okolnosti zadržení, především místo, čas, osobní údaje zadržovaného a důvod zadržení (stejný protokol jako u zadržení obviněného – stejný je i následný postup státního zástupce). Účelem zadržení podezřelého policejním orgánem je nejen přezkoumat důvody vazby (zda jsou dány důvody, nikoli zda jsou splněny všechny předpoklady vazby) a zajistit podklady pro rozhodnutí o vazbě soudem, ale i prověření podezření ze spáchání trestného činu pro následné zahájení trestního stíhání.[14]   

Zadržení může trvat maximálně 48 hodin, během této doby musí být zahájeno trestní stíhání a podán návrh na vzetí do vazby, jinak je nutné zadrženého propustit na svobodu. Stejně tak bude propuštěn na svobodu, pokud budou podezření vyvrácena, odpadne důvod vazby anebo státní zástupce odvolá svůj souhlas.[15]

Omezení osobní svobody osoby přistižené

Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté smí omezit kdokoli, je-li to nutné k zjištění její totožnosti, zamezení útěku anebo k zajištění důkazů. Takovou osobu však musí okamžitě předat policejnímu orgánu. Příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu předat, musí to alespoň příslušnému orgánu oznámit. Zadržení není nutné, pokud lze zjištění totožnosti, zamezení útěku nebo zajištění důkazu provést méně intenzivními prostředky. Na rozdíl od ostatních druhů zadržení zde není podmínkou naplnění některého z důvodů vazby, ale přistižení osoby při činu anebo bezprostředně poté.

Doba, po níž je osobní svoboda zadržovaného omezena kýmkoli předtím, než jej převezme policejní orgán se nezapočítává do lhůty 48 hodin, po níž musí být zadržený propuštěn nebo předán soudu. Snaží-li se policie zjistit totožnost podezřelého, který již uprchl, užije institut předvedení (toto může trvat až 24 hodin a do lhůty 48 hodin pro následné zadržení se také nezapočítá)[16]. Osoba omezující takto osobní svobodu zadržovaného přiměřeným způsobem nebude odpovědná z trestného činu „Omezování osobní svobody“, neboť jde o okolnost vylučující protiprávnost.[17] Toto tedy nelze vztáhnout na situace kdy k omezení osobní svobody nedošlo při trestné činnosti nebo bezprostředně poté (tedy pokud má ostraha supermarketu pouhé podezření, že se v batohu může nalézat kradené zboží). Vykonala-li by zadržující osobní prohlídku zadrženého, jednalo by se o zásah bez zákonného podkladu.[18]

Příkaz k zadržení

Příkaz k zadržení je rozhodnutím svého druhu, jehož účelem je zajistit osobu podezřelého ze spáchání trestného činu. Ze své podstaty se užije pouze proti fyzickým osobám. Je obdobou příkazu k zatčení, který lze ale uplatnit pouze proti obviněnému. Příkaz k zadržení vydá soudce (na odůvodněný návrh státního zástupce) za následujících podmínek: u podezřelého jsou dány důvody vazby, podezřelému nelze doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání a nelze jej ani předvolat/předvést/okamžitě zadržet (není tedy “snadno nalezitelný“). Odpadnou-li důvody vydání příkazu, může jej zrušit soud na návrh státního zástupce nebo i z vlastní iniciativy.[19]

Policejní orgán na základě příkazu podezřelou osobu zadrží, neprodleně ji doručí opis usnesení o zahájení trestního stíhání, vyslechne ji a protokol o výslechu včetně dalších materiálů předá státnímu zástupci v dostatečném předstihu, aby stihl podat návrh na vzetí do vazby soudu ve lhůtě 48 hodin. Jinak bude podezřelý propuštěn na svobodu.[20]

Práva zadrženého

V průběhu celého výkonu má zadržený právo zvolit si obhájce, mluvit s ním bez přítomnosti třetích osob a radit se s ním. Již ze samotného znění právní úpravy plyne, že nemá právo na ustanovení obhájce. Tento závěr podporuje i judikatura[21]. Může požadovat přítomnost obhájce již při prvotním výslechu (toto neplatí, pokud je zvolený obhájce nedosažitelný, tj. nelze jej přivést do 48 hodin – reálně půjde o kratší dobu), který má možnost v limitovaném čase se ještě před výslechem seznámit se situací a pomoci klientu vypracovat plán obhajoby. Při následném výslechu kontroluje řádnost prováděné protokolace[22].

Zadržený má dále právo na řádné poučení o svých právech a povinnostech. Zadržovaná osoba podezřelá má obdobná práva jako obviněný (trestní řád jmenovitě uvádí že má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, jež se jí kladou za vinu, a opačně má i právo nevypovídat. Smí uvádět skutečnosti a důkazy sloužící k obhajobě, činit návrhy a podávat opravné prostředky – stížnost proti usnesení o vzetí do vazby aj.). Při výslechu osoby podezřelé se uplatní stejné zásady jako pro výslech obviněného.

Zadržený nemá právo na ustanovení obhájce nebo nahlédnutí do spisu.  

Rozhodnutí o zadržené osobě

Jak už bylo několikrát řečeno, zadržení osoby musí trvat co nejkratší dobu, nejdéle však 48 hodin. Tato se začíná počítat od okamžiku (na hodiny), kdy se zadržovaný dostal do moci policejního orgánu. Do této doby se nepočítá doba předvedení, která může činit až 24 hodin (pro zjištění totožnosti uprchlého), zadržení jinou osobou (jakou je například ostraha nákupního centra), která by měla trvat co nejkratší dobu, anebo zajištění osoby (z důvodů § 26 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, například pokud svým jednáním bezprostředně ohrožuje život nebo majetek, a to na maximálně 24 hodin).[23]

V této lhůtě 48 hodin musí státní zástupce zahájit trestní stíhání, nejedná-li se o zadržení obviněného, a předat zadrženého soudu spolu s návrhem na vzetí do vazby a získaným důkazním materiálem, jinak jej propustí na svobodu. Propuštění na svobodu má formu opatření – tedy nikoli rozhodnutí, není proti němu přípustný opravný prostředek. Státní zástupce dohlíží na zákonnost omezení svobody z důvodu zadržení a za tímto účelem může provést další výslech zadrženého. K předání soudu dochází podáním návrhu na vzetí do vazby, nikoli faktickým předáním zadržovaného. Tento tedy může zůstat na stejném místě, soud však musí být informován, kde se nachází.[24] Opakované zadržení ze stejného důvodu by mělo být pouze ve výjimečných případech, a celková délka ani pak nesmí v souhrnu překročit 48 hodin. Naopak pro opakované zadržení z jiných důvodů se počítá lhůta nová.[25]

Soudce osobu zadrženou znovu vyslechne a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodne, zda bude propuštěna nebo vzata do vazby. Bude-li takto propuštěna, soud o tom rozhoduje usnesením, proti němuž není přípustná stížnost. O konání tohoto výslechu vyrozumí včas obhájce zadrženého a státního zástupce, ačkoli jejich účast není nutná. Oba mohou při výslechu klást zadrženému otázky, poté co jim k tomu soud udělí slovo. Pokud není rozhodnuto do 24 hodin, musí být propuštěn na svobodu.

  1. ŠÁMAL, Pavel. RŮŽIČKA, Miroslav. In ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 964 (§ 75 Trestního řádu).
  2. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 315.
  3. Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., listina základních práv a svobod.
  4. JELÍNEK. Trestní právo procesní…, s. 315.
  5. Podrobněji např. ŠÁMAL. Trestní řád. Komentář…, s. 964; nebo JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 735.
  6. Zákon č. 141/1961, Sb., trestní řád. § 161.
  7. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 5 To 39/2004.
  8. JELÍNEK. Trestní právo procesní…, s. 317.
  9. ŠÁMAL. Trestní řád. Komentář…, s. 965.
  10. VANTUCH, Pavel. Zadržení podezřelého a jeho právo na obhajobu. Právní rádce, 2011, č. 10, rubrika Trestní právo, s. 39-48.
  11. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ústava, článek 27 odst. 5.
  12. Tamtéž, článek 86.
  13. VANTUCH, Pavel. Zadržení podezřelého…, s. 39-48.
  14. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.5.2002, sp. zn. 4 Tz 21/2002.
  15. ŠÁMAL. Trestní řád. Komentář…, s. 976.
  16. Tamtéž, s. 975.
  17. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2000, sp. zn. 30 Cdo 1683/2000.
  18. SIVÁK, Jakub. Šerifové ze supermarketu a vymáhání práva na pokladně. Pravniprostor.cz, publikováno dne 4.5.2016, citováno dne 2.5.2021. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/ostatni-pravo/h-serifove-ze-supermaketu-a-vymahani-prava-na-pokladne.
  19. ŽĎÁRSKÝ, Zbyněk. In Trestní řád: Komentář. Wolters Kluwer, 2017. Dostupný online na aspi.cz. (§ 76a).
  20. JELÍNEK. Trestní právo procesní…, s. 319-320.
  21. To že je obhájce v této fázi bonusem, nikoli nutností, lze dovodit např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky, sp. zn. 6 Tz 65/78.
  22. VANTUCH, Pavel. Zadržení podezřelého…, s. 39-48.
  23. ŠÁMAL. Trestní řád. Komentář…, s. 981-987.
  24. Tamtéž.
  25. Výkladové stanovisko NSZ, Sbírka výkladových stanovisek nejvyššího státního zastupitelství 1/2020, dostupné online: <https://verejnazaloba.cz/wp-content/uploads/2020/09/1_SL_720_2019_44.pdf>.
Autoři článku: Lukáš Bělohlávek (Lukáš Bělohlávek)