Teleologická redukce

Teleologická redukce je nástrojem dotváření práva, který se používá k vyplnění, resp. uzavření tzv. zakrytých mezer v zákoně. K uplatnění teleologické redukce dochází v případech, kdy je nutné vyloučit aplikaci určitého ustavení na situaci, která sice z jazykového hlediska pod dikci daného ustanovení jednoznačně spadá (nachází se v tzv. „jádru“ pojmu, který na danou situaci aplikujeme), nicméně vzhledem k účelu tohoto ustanovení není jeho aplikace na tuto situaci možná. Právě proto, že teleologická redukce zasahuje přímo do jádra určitého pojmu (tedy nikoli do jeho neurčité části, pak by se jednalo „pouze“ o restriktivní výklad), zde mluvíme o zakrytých mezerách v zákoně.

Jde tedy o situace, kdy je nutné, jak ostatně vyplývá z názvu tohoto institutu, zúžit (redukovat) příliš široký text zákona tak, aby odpovídal jeho smyslu a účelu (teleologii). Obecně se zde musí počítat s tím, že zákonodárce není v praxi schopen v textech zákonů obsáhnout všechny výjimky, zejména proto, že v době vzniku daných předpisů existenci těchto výjimek nepředpokládá, případně proto, že by při jejich obsažení v textu zákona vznikaly nepřiměřeně dlouhé a nepřehledné právní předpisy.

Pojem teleologické redukce hojně využívá rovněž německá, rakouská a švýcarská právní doktrína.

Přípustnost použití teleologické redukce

Na rozdíl od analogie se teleologická redukce vzhledem ke své povaze mnohem výrazněji dotýká principu právní jistoty, a to z toho důvodu, že při jejím použití dochází k narušení obecného přesvědčení, že „co je psáno, to je dáno“. Proto je podle Melzera pro uplatnění teleologické redukce nutné, aby při vzájemném poměřování principu chráněného teleologickou redukcí (zejm. principu bezrozpornosti a rovnosti) na straně jedné a principu právní jistoty na straně druhé, převážil právě zájem na zachování těchto chráněných principů. O aplikaci teleologické redukce je tak možné uvažovat ve velmi omezeném množství případů.

Vztah teleologické redukce a analogie

Podobně, jako je tomu u analogie, i teleologická redukce je nástrojem dotváření práva. Zatímco analogie se aplikuje v případech, kdy pro daný skutkový stav neexistuje ustanovení, které by se na něj, byť i s užitím nejširšího možného výkladu vztahovalo, teleologická redukce se naopak použije v situacích, kdy se na určitý skutkový stav dané ustanovení zřejmě vztahuje, nicméně z teleologického hlediska by tomu tak nemělo být. Tento vztah Melzer popisuje tak, že teleologická redukce je prakticky „zrcadlovým obrazem analogie.“

Zároveň se však oba instituty mohou vzájemně doplnit, a to zejména v případě, kdy teleologická redukce vyloučí aplikaci určitého ustanovení na skutkový stav, na nějž se následně analogicky použije ustanovení jiné.

Teleologická redukce v praxi

V praxi českého právního prostředí se s užíváním teleologické redukce setkáme především v judikatuře Ústavního soudu (dále také „ÚS“). Níže uvedené příklady ilustrují, v jakých situacích k aplikaci teleologické redukce může dojít.

Nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 87/06

Na tento nález, který je příkladem použití teleologické redukce na samotnou Ústavu České republiky, ÚS odkazuje ve své práci E. Pavlorková.

Plénum ÚS zde rozhodovalo, zda lze pod pojem „soudce“, který je obsažen v čl. 62 písm. f) Ústavy, jenž zakotvuje prezidentovu pravomoc jmenovat ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu (dále jen „NS“), podřadit jakéhokoli soudce, tedy např. i soudce okresního či krajského soudu, či zda se tento pojem vztahuje pouze na soudce NS. ÚS v této věci rozhodl tak, že soudcem podle tohoto ustanovení je pouze „(soudce) z řad soudců přidělených k Nejvyššímu soudu platným rozhodnutím ministra spravedlnosti, po předchozím souhlasu předsedy Nejvyššího soudu.“ Tím došlo k potřebnému zúžení výkladu jinak širokého pojmu „soudce“ tak, aby tento výklad odpovídal smyslu a účelu čl. 62 písm. f) Ústavy.

Nález Ústavního soudu ze dne 15.1.2009, sp. zn. IV. ÚS 1554/08

V nálezu, jenž jako příklad aplikace teleologické redukce uvádí ve své práci E. Preussfeundová, použil ÚS tento institut v rámci zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“).

V § 169 odst. 2 OSŘ, nyní již novelizovaném, se uvádělo, že „písemné vyhotovení usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, (…) nemusí obsahovat odůvodnění.“ Čistě podle jazykového výkladu by se dikce tohoto ustanovení vztahovala na všechny případy, kdy návrhu nikdo neodporuje, ať už má možnost tak učinit, či ne. ÚS teleologickou redukcí zúžil rozsah tohoto ustanovení tak, že „návrhem, kterému nikdo neodporuje“, je takový návrh, kterému nikdo neodporoval, byť měl reálnou šanci tak učinit.

Nález Ústavního soudu ze dne 15. srpna 2018, sp. zn. II. ÚS 131/18

Tento nález ÚS je příkladem použití teleologické redukce v trestním právu. ÚS zde judikoval, že pod dikci § 34 odst. zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který v první větě stanoví, že „činit úkony v řízení nemůže osoba, která je obviněným, poškozeným nebo svědkem v téže věci“, nespadá případ, kdy je tímto svědkem zároveň osoba, která je oprávněna obviněné právnické osobě zvolit právního zástupce.

Opačný výklad by podle ÚS v tomto případě znamenal zásah do práva na obhajobu, zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Shrnutí

Teleologická redukce je nástroj, který se užívá k dotváření práva, a to v případě, kdy je potřeba vyloučit aplikaci určitého ustanovení na jeden či více skutkových stavů, a to i přesto, že tyto skutkové stavy spadají do jádra pojmu, který je v rámci daného ustanovení použit. Je tedy jakýmsi zrcadlovým obrazem analogie. Jelikož je analogická redukce institut poměrně výrazně zasahující do principu právní jistoty, je na místě opatrnost při úvahách o jeho aplikaci. V praxi se s teleologickou redukcí lze setkat především v judikatuře Ústavního soudu, který tento nástroj využívá k dotváření práva v různých právních odvětvích.