Subjektivní stránka

Obecně

Je třeba uvést, že subjektivní stránka trestného činu je společně s objektem, objektivní stránkou a subjektem obligatorním znakem skutkové podstaty.

Subjektivní stránka trestného činu obsahuje takové znaky, které charakterizují pachatele, resp. jeho psychickou stránku k trestnému činu. Vychází z jedné ze základních zásad, a to ze zásady odpovědnosti za zavinění. Tato zásada nám vyjadřuje, že pachatelovou podmínkou pro trestní odpovědnost je jeho zavinění, a to úmyslné nebo nedbalostní.

Výše uvedené se týká jen odpovědnosti fyzických osob. K subjektivní stránce právnických osob je třeba připomenout zásadu trestní odpovědnosti právnických osob při splnění zákonem daných podmínek, zásadu souběžné nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob a taktéž zásadu odpovědnosti za zavinění, neboť jak víme, právnické osoby, které jsou uměle organizační útvary, nemohou samy jednat. Za tyto osoby jednají vždy osoby fyzické. Subjektivní stránka právnických osob se tedy v souladu se zásadami trestního práva dovozuje ze subjektivní stránky fyzické osoby, která za právnickou osobu jedná, což znamená, že také trestní odpovědnost právnických osob je odpovědností subjektivní.

Obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je tedy zavinění a dále může být subjektivní stránka tvořena fakultativními znaky, a to pohnutkou či cílem.

Obligatorní znaky

Obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je pouze zavinění.

Zavinění

Blíže k otázce zavinění kapitola Zavinění.

„Zavinění je vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. Tyto skutečnosti pak mohou být vytvořeny pachatelem nebo mohou objektivně existovat bez jeho přičinění již v době činu.“

Zavinění je tvořeno dvěma složkami, složkou vědění a složkou volní. Vědění tvoří intelektuální složku a zahrnuje vnímání a představu pachatele v době spáchání trestného činu. Složka volní pak vyjadřuje zaměření pachatele a obsahuje chtění nebo srozumění v době spáchání trestného činu.

Na základě toho, zda pachatelovo jednání obsahuje obě složky (složku vědění a volní) rozlišujeme u pachatele úmysl a nedbalost.

Úmysl

Pokud se u pachatele vyskytuje zavinění ve formě úmyslu, znamená to, že jednání obsahuje jak složku vědění, tak složku volní. I tyto složky však mohou být obsaženy v jednání pachatele v rozlišné míře, a na základě toho rozlišujeme formy úmyslu.

V případě, že pachatel věděl, co svým činem může způsobit (porušit nebo ohrozit chráněný zájem) a chtěl takovéto porušení či ohrožení způsobit, jedná se o úmysl přímý.

Za situace, kdy pachatel ví, že svým jednáním může způsobit porušení či ohrožení právem chráněného zájmu a je s tímto následkem srozuměn, jedná ve formě nepřímého úmyslu.

Nedbalost

Nedbalost je postavena na složce vědění a absentuje složka volní. Ve způsobu, jak se složka vědění uplatní pak rozlišujeme dvě formy nedbalosti, a to vědomou a nevědomou.

O vědomou nedbalost půjde tehdy, když pachatel ví, že svým jednáním může porušit či ohrozit právem chráněný zájem, nicméně bez přiměřených důvodů spoléhá, že takovéto porušení či ohrožení nezpůsobí.

V případě, že pachatel neví, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení právem chráněného zájmu, ačkoliv to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, půjde o nedbalost nevědomou.

Trestní zákoník nadto vymezuje tzv. hrubou nedbalost. Ta se vyznačuje vyšším stupněm intenzity nedbalosti, kdy přístup pachatele k požadavkům náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti k zájmům chráněným trestním zákonem.

Fakultativní znaky

Mezi fakultativní znaky subjektivní stránky trestného činu patří pohnutka (motiv) a cíl (záměr), tyto se však ve skutkových podstatách objevují fakultativně. Nepovinné jsou v tom smyslu, že se nemusí vyskytovat v každé skutkové podstatě.

Pohnutka

Pohnutka vyjadřuje vnitřní podnět, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. Většinou není znakem skutkové podstaty trestného činu, nicméně pokud ano, k naplnění skutkové podstaty, a tedy trestní odpovědnost, je nutná její existence (př. § 140 odst. 3 písm. j) – „zvlášť zavrženíhodná pohnutka“).

Obecně má však pohnutka význam pro správné posouzení závažnosti jednání a uplatní se při výměře trestu. Pohnutka pachatele pak může být polehčující i přitěžující okolností, případně i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby či odůvodnit snížení trestu dle § 58 trestního zákoníku.

Cíl

Shodně cíl představuje vnitřní podnět pachatele, který vedl pachatele k rozhodnutí spáchat trestný čin. V případě, že je cíl vyjádřen ve skutkových podstatách trestného činu, musí být naplněn.

Cíl je poté rozhodujícím znakem při určování, zda se pachatel dopustil pokračování v trestném činu či spáchal trestný čin hromadný.

Zdroje

1. Pro účely tohoto článku jsem vycházela i z přednášek vedených v rámci předmětu Trestní právo 1 na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
2. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestnímu zákoníku.
4. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 179.
5. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 219.
6. DRAŠTÍK, Antonín, Robert FREMR, Tomáš DURDÍK, Miroslav RŮŽIČKA a Alexander SOTOLÁŘ. Trestní zákoník. I. díl (§ 1 až 232). Komentář. 1. vydání. Praha: Wolter Kluwer, 2015. s. 23-28 (§ 15-19 TZ).