Zavinění

Z Iurium Wiki

Pojem zavinění

Významným znakem skutkové podstaty trestného činu je subjektivní stránka trestného činu. Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, ve formě úmyslu nebo nedbalosti. Trestní právo vyžaduje vždy zavinění, chybí-li zavinění pachatele, nenastává trestní odpovědnost, tedy trestní právo vylučuje tzv. objektivní odpovědnost.[1]

„Zavinění je vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. Tyto skutečnosti pak mohou být vytvořeny pachatelem nebo mohou objektivně existovat bez jeho přičinění již v době činu.“[2]

O zavinění nelze hovořit u nepříčetného, neboť nepříčetnost vylučuje zavinění. Je tomu tak proto, že u osoby chybí schopnost rozpoznávací viz níže. Výjimku tvoří případy označované jako Actio libera in causa dolózní a kulpózní.[3]

Mnohdy bývá jako synonymum pro zavinění použit termín vina, nicméně pojem vina má význam širší než zavinění. „Pojmem vina označuje fakt, že došlo ke spáchání trestného činu, jestliže se poukazuje na osobu, která má za trestný čin nést odpovědnost.“[2] S pojmem vina se setkáváme v ustanoveních trestního práva procesního, např. v ustanovení § 225 odst. 1 tr. řádu. Zavinění je poté jen jednou z podmínek nutných k tomu, aby tu byl trestný čin, a aby bylo možno mluvit o vině osoby, která jej spáchala.

Složky zavinění

Zavinění je v českém trestním právu vybudováno na složce vědění a na složce vůle.

Složka vědění

„Vědění zahrnuje vnímání, tj. odraz předmětů a jevů pomocí našich smyslových orgánů a představu předmětů a jevů, které sice pachatel nemůže právě v daný okamžik vnímat, ale vnímal je dříve nebo k nimž došel úsudkem na základě znalostí a zkušeností.“[4] Lze rozlišovat různé stupně vědění od skutečností, které považuje pachatel za možné (že osoba má v peněžence více než 50 korun), pravděpodobné (že v okamžik vzniku požáru se bude v panelovém domě nacházet ve večerních hodinách více osob) až po jisté (že použije zbraň proti osobě).[4]

Složka volní

Zahrnuje vůli pachatele vyvolat svým jednáním rozhodné skutečnosti. Jinak řečeno, aby pachatel uskutečnění určitého skutku převzal do své vůle a rozhodl se pro takové porušení případně ohrožení chráněného zájmu. Volní složka zahrnuje chtění a srozumění. Za situace, kdy pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Také u složky volní rozlišujeme několik stupňů.[3]

Formy zavinění

Podle toho, zda zavinění obsahuje složku vědění a volní rozlišujeme formy zavinění. Formy zavinění jsou úmysl a nedbalost. Úmysl obecně obsahuje složku vědění a složku volní. Nedbalost pak obsahuje jen složku vědění, složka volní chybí.

Právní úprava je založena na bipartici zavinění, kdy úmysl a nedbalost jsou jediné formy zavinění. Při každém trestném činu pak musí být jedna z forem zavinění dána.[3]

Úmysl

Úmysl představuje formu zavinění, která obsahuje jak složku vědění, tak složku volní. Rozlišujeme dvě formy úmyslu, a to úmysl přímý a nepřímý.

Trestní zákoník vymezuje, kdy je trestný čin spáchán úmyslně v ustanoveních § 15 a to konkrétně tak, že:

„(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.“

Trestní zákoník v určitých případech vyžaduje úmyslu přímého, což vyjadřuje v ustanovení slovy „s cílem“. Úmysl přímý obecně znamená za jinak stejných okolností vyšší stupeň zavinění, což je poté relevantní při trestání.[5]

Od úmyslu je třeba rozlišovat obmysl, který znamená, že následek, jenž pachatel zavinil je přímým cílem, účelem jeho jednání. Dále trestní zákoník pracuje s pojmy rozmysl, předem uvážený úmysl v ustanovení § 140 odst. 2 trestního zákoníku (trestný čin vraždy). K tomuto jen, že nejde o obecnou formu úmyslu, ale o označení kvalifikačních okolností v případech úmyslného usmrcení, které jsou přitěžujícími okolnostmi podle § 42 písm. a) trestního zákoníku.[6]

Úmysl přímý

Zákonnou definici přímého úmyslu nalezneme v § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Ten stanoví, že pachatel spáchá trestný čin úmyslně, jestliže chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Přímý úmysl je tedy takových stav, kdy pachatel věděl, že svým jednáním poruší nebo ohrozí nebo alespoň, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit, př. pachatel vnikne do domu oběti s úmyslem oběť usmrtit, což také učiní.[7]

Přímý úmysl zahrnuje i případy, kdy pachatel chce způsobit následek předpokládaný skutkovou podstatou, nicméně takový následek není jeho přímým cílem (např. řidič nechce poskytnout pomoc, protože si nechce zničit interiér automobilu), případně pokud je zaviněný následek pouze nevyhnutelným mezičlánkem k dosažení cíle (př. pachatel usmrtí osobu jako nezbytný předpoklad ke zmocnění se peněz).[8]

Úmysl nepřímý

Definici nepřímého úmyslu nalezneme v § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ten říká, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

V případě nepřímého úmyslu tedy pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Legální definici srozumění nalezneme v § 15 odst. 2 trestního zákoníku, ten uvádí, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění si tedy vykládáme tak, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by představovanému následku mohla zabránit, př. pachatel při vloupání spoutá oběť, vidí, že se oběť dusí, že hrozí osobě smrt, nicméně z domu odejde, aniž by přivolal pomoc. Srozumění je variantou vůle, která je rozdílná od chtění, kdy způsobený následek není pachatelovým přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem, mezičlánkem, kdy takovýto právně relevantní následek je jakýmsi vedlejším, nechtěným následkem k realizaci trestním právem relevantními či nerelevantnímu cíli (př. pachatel střílí po osobě A, kdy je srozuměn, že může zasáhnout osobu B či C, která se nachází v blízkosti).[9]

Nedbalost

Jak již bylo nastíněno výše, v případě zavinění ve formě nedbalosti absentuje složka volní. Nedbalost je dále členěna na vědomou a nevědomou.

Legální definici nalezneme v ustanovení § 16 trestního zákoníku, ten říká, že:

(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

Rozdíl mezi vědomou a nevědomou nedbalostí je poté v tom, jakým způsobem se uplatňuje složka vědění, kdy při vědomé nedbalosti pachatel ví o možnosti, že způsobí následek a při nevědomé nedbalosti o této možnosti ani neví.

Trestní zákon stanovil formy, nýbrž nestanovil výslovně, co je kritériem nedbalosti. Praxe a nauka vymezili, že měřítkem (kritériem) nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti. „Nedbalostně jedná ten, kdo:

-         nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen, a

-         podle svých subjektivních možností je také schopen ji dodržovat.

Míru opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního vymezení, a jaký je jejich vzájemný vztah.“[10]

Objektivní vymezení nedbalosti od každého žádá stejnou míru opatrnosti, jen výjimečně se žádá od osob opatrnost větší, což je spojeno nejčastěji s výkonem povolání např. lékař, řidič. Rozsah opatrnosti, povinnosti osob je poté obvykle stanoven zvláštními předpisy (např. povinnost dbát dopravních značek) nebo obecně (např. povinnost lyžaře na sjezdovce), případně pokud situace není upravena ani zvláštním zákonem ani obecně uznávanými pravidly, vyžaduje se opatrnost přiměřená k okolnostem a situaci. V posledním případě se ptáme, jak by se zachoval rozumný rodič, lékař, optik apod. Mezi porušením takovéto povinné opatrnosti ať už je stanovena přímo či nepřímo a následkem musí existovat příčinná souvislost a dále je třeba se ptát, zda smyslem předpisu, pravidla bylo zabránit právě takovým druhům následku, který nastal. Závěrem je třeba říct, že kdo zachová objektivní míru opatrnosti, nemůže se dopustit nedbalostního jednání.[11]

K odpovědnosti za nedbalostní trestný čin však nestačí samotné porušení povinné míry opatrnosti dle objektivního vymezení, ale musí být přítomna i složka subjektivní, tedy míra opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Jde především o psychické, fyzické, intelektuální schopnosti i okamžitý stav např. vzdělání, zkušenosti, výchova. Současně se přihlíží k okolnostem daného případu př. místo, čas, prostředí.[12] Při tomto vymezení však nezohledňujeme zvláštní, výjimečné vědomosti či schopnosti, čímž se myslí, že za situace, kdy např. lékař přehlédne prasknutí malé cévky, srovnáváme, zda by si tohoto všiml jiný chirurg postupující lege artis.[13]

„Z výše uvedeného pak vyplývá, že nedbalostně jedná ten, kdo nedodržuje míru opatrnosti, ke které je v rámci okolností povinen (objektivní hledisko) a podle svých možností schopen (subjektivní hledisko).“[14]

Vědomá nedbalost

„Spočívá v tom, že pachatel věděl, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.“[15] Ku příkladu situace, kdy pachatel u loupeže spoutá poškozeného u radiátoru, poté si všimne, že se osoba dusí. Pachatel však spoléhá, že jeho manželka má přijít do deseti minut zpět, jako každý den, nicméně zrovna v den loupeže se jí stane autonehoda, a tedy se nevrátí včas.

Nevědomá nedbalost

Situace, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení, ačkoliv o tom vědět vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.[16]

Hrubá nedbalost

Hrubou nedbalost vymezuje § 16 odst. 2 trestního zákoníku. „Hrubou nedbalostí se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti (vyšší stupeň míry nedbalosti), ať již vědomé či nevědomé, a to na základě přístupu (postoje) pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé, tj. zcela zjevné bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.“[17] Trestní zákon pak stanoví trestné činy, které lze spáchat jen z hrubé nedbalosti, ku příkladu trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z hrubé nedbalosti dle § 221.

Obsah zavinění

V této kapitole řešíme otázku, na které okolnosti se zavinění vztahuje, resp. vztahovat musí. Okolnosti, na které se zavinění vztahuje vyjadřuje trestní zákoník v ustanoveních § 15 a 16. Z těchto ustanovení vyplývá, že se zavinění vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a na způsob uvedený v trestním zákoně, což znamená trestný čin. Na základě výše uvedeného se usuzuje, že se musí zavinění vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, výjimku pak logicky tvoří znaky subjektivní stránky (úmysl, nedbalost, pohnutka aj.).[18]

Pokud jde o znaky skutkové podstaty trestného činu, vyžaduje se, aby byly pachateli známy fakta, díky kterým má alespoň minimální laickou představu o společenském obsahu skutkových okolností. Pro představu situace, kdy pachatel prodá dům svého souseda na základě jím padělané plné moci k prodeji domu, nemusí vědět, že se dopustil trestného činu podvodu, nýbrž mu musí být známo, že nemá oprávnění k prodeji. Jestliže skutková podstata trestného činu obsahuje znak, který vyjadřuje právní pojem, právní vztah nebo právní institut – normativní znak skutkové podstaty, je třeba, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak. Opět postačuje laická představa, například pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy nemusí vědět, jaké jsou druhy vyživovací povinnosti a jaké právní předpisy je upravují, postačí, pokud je mu známo, že je otcem nezletilého dítěte, které není schopno se samo živit, ničím na jeho výchovu a výživu nepřispívá a má alespoň obecnou představu o své vyživovací povinnosti k němu. Pokud jde o objekt trestného činu, postačí, zná-li v takovém případě pachatel ostatní znaky v zákoně uvedené, z nichž se objekt trestného činu dovozuje. Kde je však výjimečně objekt v zákoně přímo vyjádřen, musí se zavinění vztahovat i na něj (př. ústavní zřízení u teroristického útoku § 311 trestního zákoníku). U trestných činů, jejichž pojmovým znakem je ohrožení (např. obecné nebezpečí podle § 272 trestního zákoníku), stačí, zahrnuje-li zavinění možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovalo na poruchu samu. Například při obecném ohrožení způsobeném požárem (§ 272 trestního zákoníku) postačí, zamýšlí-li žhář vydat požárem lidi v nebezpečí smrti, není však třeba, aby je zamýšlel požárem i usmrtit. Své specifikum obsahuje § 360 trestního zákoníku ve vztahu k zavinění, kdy u trestného činu opilství se vyžaduje zavinění vztahující se jen na uvedení se do stavu nepříčetnosti, nikoliv již na jednání v tomto stavu uskutečněné

Zavinění se však nemusí vztahovat na:

-         právní posouzení skutku a jeho trestnosti - v souvislosti s tímto platí, že neznalost zákona neomlouvá,

-         protiprávnost jakožto rozpor s celým právním řádem,

-         společenskou škodlivost,

objektivní podmínky trestnosti v ustanovení § 360 trestního zákoníku viz výše.[19]

Zavinění v době činu

Je třeba říci, že pro trestní řízení jsou bezvýznamné představy a vůle pachatele před činem nebo po něm. Zavinění ve formě úmyslu či nedbalosti se tedy vztahuje ke skutečnostem odpovídajícím znakům uvedených v zákoně a musí existovat v době činu.[20]

Míra zavinění

Míra zavinění je podstatná pro stanovení druhu a výměru trestu, jak uvádí § 39 odst. 2 trestního zákoníku, kdy větší míra zavinění má za následek vyšší trest a naopak.

Míru určujeme dle obsahu a formy. Úmysl je tzv. těžší forma zavinění než nedbalost. Pro příklad si představme situaci, kdy lékařka bodne nožem osobu do oblasti zad, kdy ránu směřuje do oblastí ledvin a zná důsledky svého počínání v případě, kdy neposkytne pomoc a poté účetní, která osobu zasáhne do oblasti zad bez bližších úvah o dopadech pro osobu. Lze tedy říci, že čím lépe zná pachatel všechny rozhodné skutečnosti, tím vyšší je stupeň jeho zavinění, kdy při jinak stejných okolnostech má vyšší míra zavinění za následek vyšší trest.[21]

Konstrukce skutkových podstat podle zavinění

V českém trestním právu nalezneme obecně dvě pravidla:

1.     Pro základní skutkové podstaty platí obecné pravidlo obsažené v ustanovení § 13 odst. 2, že k trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. Pokud tedy není v ustanoveních zvláštní části stanoveno výslovně, že k naplnění skutkové podstaty postačí nedbalost, trestní zákoník vyžaduje zavinění ve formě úmyslu.

U okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a o okolnostech přitěžujících pak platí zásada, že postačí zavinění ve formě nedbalosti, není-li stanoveno jinak. Jde o zásadu opačnou k zásadě pro základní skutkové podstaty. Pravidlo o zavinění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a o okolností přitěžujících rozvádí ustanovení § 17 trestního zákoníku, které stanoví, že se k takovýmto okolnostem přihlédne za předpokladu, že jde o těžší následek, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti (vyjma případů, kdy zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné) nebo jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a s k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (vyjma případů, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl). Těžším následkem se poté rozumí závažnější ohrožení nebo porušení primárního objektu např. způsobení značné škody a jinou skutečností jsou okolnosti blíže určující objekt, objektivní stránku např. za válečného stavu.[22]

Představa a výsledek jednání

Je zřejmé, že představy pachatele se vždy nemusí do detailu shodovat s výsledkem jeho jednání. Znaky uvedené v zákoně poskytují spíše rámec, kde představy pachatele mohou být nahrazeny skutečně existujícími okolnostmi, pro příklad po pachateli krádeže peněženky nelze požadovat, aby věděl, kolik se v peněžence nachází v době odcizení peněz, tedy jeho představy o obsahu mohou být rozdílné v porovnání se skutečným obsahem peněženky to však neznamená, že jeho počínání ve formě odcizení obsahu peněženky, které se neshoduje s jeho představou, není kryto zaviněním. Poté je však potřeba rozlišovat situaci, kdy se pachatel mýlí v podstatných znacích, k tomuto však blíže článek na téma omyl v trestním řízení.[23]

Dokazování

Jelikož jde o znak subjektivní stránky, je zavinění také předmětem dokazování. Jak již vyplývá z podstaty zavinění, je dokazování velmi obtížné, neboť obsahem jsou skutečnosti vnitřního života obviněného, kdy přímým důkazem může být často jen výpověď samotného obviněného. Zavinění je tedy ve většině případů dokazováno především za využití nepřímých důkazů, kterými jsou způsob jednání obviněného, intenzita útoku, místo zásahu na těle poškozeného, vztah mezi obviněným a poškozeným apod.[24]

Zdroje

  1. Pro účely tohoto článku jsem vycházela i z přednášek vedených v rámci předmětu Trestní právo 1 na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
  2. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  3. Důvodová zpráva k zákonu č. 40/2009 Sb., trestnímu zákoníku.
  4. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 180-190.
  5. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 218-251.
  6. DOLENSKÝ, Adolf a kol. Trestní zákon (stručný komentář). 1. vydání. Praha: Eurounion, 1995, s. 22.
  7. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 36.
  8. SOLNAŘ, V. Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Academia, 1972, s. 237.
  9. NOVOTNÝ, František. Trestní právo hmotné. 4. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2017, s. 125-134.
  10. CIBULKA, Karel. O některých otázkách trestního postihu ve zdravotnictví. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 3, s. 69.
  11. DRAŠTÍK, Antonín, Robert FREMR, Tomáš DURDÍK, Miroslav RŮŽIČKA a Alexander SOTOLÁŘ. Trestní zákoník. I. díl (§ 1 až 232). Komentář. 1. vydání. Praha: Wolter Kluwer, 2015, s. 23-26 (§ 15-16 TZ).
    1. ↑ ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 180.
    2. ↑ 2,0 2,1 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 219.
    3. ↑ 3,0 3,1 3,2 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 221.
    4. ↑ 4,0 4,1 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 220.
    5. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 230.
    6. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 230-232.
    7. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 229.
    8. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 36.
    9. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 229-232.
    10. ↑ SOLNAŘ, V. Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Academia, 1972, s. 237.
    11. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 234-235.
    12. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 236.
    13. ↑ CIBULKA, Karel. O některých otázkách trestního postihu ve zdravotnictví. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 3, s. 69.
    14. ↑ CIBULKA, Karel. O některých otázkách trestního postihu ve zdravotnictví. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 3, s. 237.
    15. ↑ CIBULKA, Karel. O některých otázkách trestního postihu ve zdravotnictví. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, č. 3, s. 233.
    16. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 40-42.
    17. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 239-240.
    18. ↑ ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2016, s. 182.
    19. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 223-224.
    20. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 226.
    21. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 227.
    22. ↑ NOVOTNÝ, František. Trestní právo hmotné. 4. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2017, s. 130-134.
    23. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 225-226.
    24. ↑ JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 227-228.
    Autoři článku: Veronikaruckova (Veronika Růčková)
    Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Zavinění&oldid=134785“