Služebnosti

Služebnosti - servitutes, chápeme z dnešního pohledu jako věcná práva k věci cizí. Ovšem tento pojem Římané neznali. Narozdíl od vlastnictví, které je všeobecným právním panstvím, je služebnost právním panstvím omezeným. Jejich obsah je výslovně určen. Služebnost můžeme chápat jako zvláštní, obsahově přesně vymezené působení na věc, která není jeho vlastnictvím Z toho vyplývá, že vlastník nikdy nemůže mít nějakou svou věc ve služebnosti. To to je jeden ze dvou základných znaků služebnosti. Nikdo nemůže mít služebnost k vlastní věci. Druhým znak služebnosti je služebnost nemůže záležet v konání (sservitus in faciendonequit). Pod tímto heselmm chápeme to, že vlastník věci nemá žádné pozitivní právo vůči služebnosti, má pouze povinnost služebnost snášet (pati). Své vlastnické právo musí vykonávat tak, aby nijak nenarušil výkon služebnosti.

Služebnosti dělíma na:

1. Služebnosti pozemkové - Pozemková služebnost vznikala zpravidla mezi sousedními pozemky, kdy jeden pozemek jakoby sloužil druhému. Vlastník panujícího pozemku tak měl všeobecné vlastnické právo k jednomu pozemku a omezené vlastnické právo k pozemku sousednímu, čímž omezoval vlastnické právo souseda, majitele služebného pozemku. Tento vztah byl trvalý, věčný.
2. Služebnosti osobní - Osobní služebnost znamenala omezené vlastnické právo k věci, kterou vlastnila jiná osoba. Končila smrtí osoby, nebyla trvalá jako pozemková služebnost.

Ani jedna z těchto služebností nemohla být zcizena nebo převedena. Vázala se vždy na učitý pozemek nebo určitou osobu.

Pozemkové služebnosti

Pozemkové služebnosti byly nastíněny již výše. Tyto služebnosti zná římské právo již od doby archaické. Jak již bylo řečeno výše, jedná se o vztah vlastníků dvou sousedních pozemků. Služebnost se řídí pravidlem pozemek slouží pozemku, služebnost musí být pro pozemek užitečná. Ne pro danou osobu, ale celkově ekonomicky přínosná. Do pozemkové služebnosti se mohly dostat i dva pozemky, které spolu nesousedily. Mohla mezi nimi být například veřejná cesta nebo veřejná řeka. Výkon služebnosti se měl dít civiliter, tj. tak, aby vlastníka služebného pozemku omezoval co nejméně Služebnosti pozemkové dělíme na služebnosti k venkovským pozemkům a domovní služebnosti.

Služebnosti k venkovským pozemkům

Tyto služebnosti byly nejstarší, o tom svědčí i fak, že byly považovány za věci mancipační.

1. služebnost cesty - zahrnuje více práv, jejichž společným znakem je přechod přes cizí pozemek. Právo stezky umožňovalo přejít pěšky nebo koňmo. Právo průhonu dobytka nabízalo navíc i možnost přehnat dobytek po cizí cestě. Právo cesty (via) bylo obsahově nejširší
2. Služebnosti vodní - Mezi práva této služebnosti řadíme právo vodovodu, které osobu opravňuje odběr vody na cizí pozemek. Patří zde i služebnost odběru vody, ta krobě odběru vody zmožňuje i vstup na tento pozemek a jí příslušné služenosti. V neposlední řade sem řadíme i služebnost hnát na cizí pozemek k vodnímu zdroji dobytek.
3. Ostatní služebnosti za účelem něco si přisvojit - Patří sem právo pastvy, právo kácet stromy, právo lámat kámen,, dobývat a pálit vápno, kopat hlínu, těžit písek apod.

Domovní služebnosti

Domovní služebnosti jsou mladší. Řadíme zde právo zapustit do sousedovy zdi část své stavební konstrukce. S tímto souvisí jediná výjimka, která ukládá vlastníkovo služební stavby povinnost udržovat v dobrém stavu svou stavbu. Tato služebnost "nesení břemene" je jedinou výjimkou. Mezi další práva patří právo mít část své stavby nad cizím pozemkem nebo právo v cizí zdi prorazit okno. Služebnost okapu, umožňuje svádět vodu z cizího majetku. Služebnost stoky-kloaky zase opravňuje svod nečistot na služebný pozemek pomocí stoky. Mezi zakazující služebnosti patří služebnost zakazující vyšší stavbu na služebném pozemku, služebnost zakazující takovou stavbu, která by bránila v přístupu světla či výhledu.

Právo požívací - ususfructus

Právo požívací , neboli ususfructus, je právo umožňující užívat cizí věc (uti) a těžit z ní plody (frui) tak, aby nebyla změněna její postata Předmetem tohoto práva mohou být věci movité i nemotivé, nikoli však věci poživatelné. Více podrobností v článku o věcech v římském právu. Právo požívac je jadno z nejstarších osobních služebností. Původně sloužila k zajištění obživy osoby, která nebyla dědicem dané věci. Pokud chtěla osoba těžit z dané věci plody, musely být pravidelné. Další povinností bylo chovat se jako dobrý hospodář. I když měl právo užívací neznamená to, že měl k dané věci držbu.

Poživatel dále neměl žádné právo měnit podstatu věci, ani pokud by ji to vylepšilo. Mohl také složit slib - kauci, ve které se zavazoval řádně se starat o danou věc a také ji vrátit. Tento slib kauce byla jedinou zárukou pro vlastníka, že uživatel (usufruktář) splní všechny svá práva a povinnosti. Vlastníkovi zůstávalo jen tzv. holé vlastnictví. To znamená, že s věc vlastní, ale zacházet s ní může pouze do té míry, aby to nenarušovalo výkon požívacího práva. Mohl tedy věc prodat jako věc v holém vlastnictví, mohl věc zastavit atd.

Stejně jako ostatní osobní služebnosti zaniká ususfructus smrtí oprávněného, pokud byl zřízen pro právnickou osobu, zaniká po sto letech. Požívací právo se nemohlo dále převádět, ale jednu věc mohlo mít v užívání více osob.

Právo užívací - usus

Právo užívací, neboli usus, je právo osobního užívání cizí věci, které vylučuje možnost těžit plody Toto právo je nedělitelné a uživatel jej také nemohl převést na jinou osobu. Připouštělo se právo užít plody, které jsou okamžitě k dispozici, jako například natrhat květiny nebo sklidit plody.

Kromě tohoto práva užívacího, existovaly ještě dvě osobní služebnosti, a to habitatio a operae. Habitatio znamená právo užívat byt v cizím domě. Operae bylo právo výlučně osobně užívat služby cizího otroka nebo zvířete.

Vznik a zánik služebnosti

Vznik služebnosti

Mezi formální způsoby vzniku služebnosti patří právní jednání. Účastníkem takového právního jednání musela být osoba, která byla vlastníkem dané služebné věci. Podle civilního práva se mohly venkovské pozemku stanovit služebností spolu s mancipací nebo injurecesí. U mancipace se pozměnila řečená formule a měla dva druhy. První druh převáděl do vlastnictví jeden pozemek a zároveň do služebnosti pozemek jiný. Tzv. Impozice služebnosti. Druhým druhem byla dedukce služebnosti. Nabyvatel pozemku jí zřizoval služebnost pro dosavadního vlastníka.

Mezi neformální způsoby vzniku služebnosti náleží dohoda se stipulací a kvasitradice. Kvazitradice spočívala v dovolení faktického využívání dané věci. Tyto neformální způsoby vedly postupem času k názoru, že služebnosti je jakoby držba. Služebnost mohla být také zřízena soudním rozhodnutím, adiudikací. Soudce při ní často přiřkl jedné osobě vlastnictví a druhé osobě služebnost. Také mohla být zřízena vydržením, u takového vydržení se nevyžadoval řádný důvod ani dobrá víra. Vydržení služebnosti znalo římské právo v plné formě až za justniánského práva.

Zánik služebnosti

Služebnost zanikala objektivně, a to změnou podstaty věci. Dále mohla zaniknout splynutím věcí neboli konfuzí. Další možností byla smrt oprávněného u osobní služebnosti nebo zánikem panujícího pozemku. Služebnost pozemková, ususfructus a usus zanikaly také vykonáním. Lhůty trvaly jeden rok u movitostí a dva roky u nemovitostí. Justiniánské právo je poté prodloužilo na deset a dvacet let. Služebnost mohla zaniknout z vůle oprávněného tak, že se jí vzdal.