Právní ochrana tělesné integrity za života člověka

Z Iurium Wiki

Jedním z chráněných statků osobnostních, které společně tvoří osobnost člověka, je tělesná a duševní integrita. Tato „základní hodnot(a) osobnosti každého člověka“[1] zahrnuje zejména právo na život a zdraví a patří mezi práva osobní. Člověk právo na ochranu tělesné integrity nabývá již narozením[2], a jakožto jednomu ze základních lidských práv mu „je přiznáno zvláštní postavení mezi ostatními hodnotami chráněnými právním řádem.“[3]

Vybrané prameny ochrany lidského těla

Právní ochranu tělesné integrity člověka zakotvuje jak právo mezinárodní a evropské, tak vnitrostátní.

Mezinárodní úprava

Všeobecná deklarace lidských práv byla přijata Valným shromážděním OSN v roce 1948. I přesto, že není právně závazná, představuje vysoce respektovaný dokument, jehož hodnoty posloužily tvorbě významných právně závazných mezinárodních lidskoprávních úmluv. Mezi ty patří například Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod či Evropská úmluva a lidských právech a biomedicíně.[4] Všeobecná deklarace lidských práv ochranu tělesné integrity zakotvuje zejména v článku 3: „každý má právo na život,“ článku 4: „nikdo nesmí být držen v otroctví nebo nevolnictví…,“ článku 5: „nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu,“ či článku 25: „každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt […]“

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je nejvýznamnější lidskoprávní úmluvou přijatou na poli Rady Evropy. Mezi nejdůležitější prvky ochrany tělesné integrity se i v jejím případě řadí ochrana života v článku 2, zákaz mučení v článku 3 či zákaz otroctví a nucených prací v článku 4. Svůj význam Úmluva potvrdila, když zájem o to připojit se k ní projevila i Evropská Unie; po více než 40 letech je však ve svých snahách neúspěšná. Hlavním úskalím přistoupení k této úmluvě je specifický právní systém Evropské Unie.[5] I přestože “Lisabonská smlouva […] zavedla čl. 6 odst. 2, v němž se stanoví povinnost EU přistoupit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod,“[5] k žádosti o rozhodnutí, zda je návrh dohody o přistoupení k této úmluvě v souladu se Smlouvami, Soudní dvůr Evropské unie vyjádřil záporné stanovisko. Důvodem zůstává, že „návrh dohody může nepříznivě ovlivnit specifické vlastnosti práva EU a jeho nezávislost."[5]

V souvislosti s prudkým „rozvojem moderní medicíny, biologie a genetického inženýrství“ [6]vyvstaly ve společnosti nové otázky týkající se „právních i etických problémů v oblasti transplantací, medicínských pokusů, […]“[6] Proto byla v roce 1997 přijata právně závazná Úmluva o lidských právech a biomedicíně, která se snaží předcházet zásahům do tělesné integrity pacienta zejména prostřednictvím institutu informovaného souhlasu. Ten se týká nejen lékařských zákroků, ale také pokusů a výzkumu, jichž se osoba na dobrovolné bázi může zúčastnit. Úmluvu o lidských právech a biomedicíně přibližně o rok později doplnil Dodatkový protokol o zákazu klonování lidských bytostí, který se však spíše než ochrany lidské integrity jako takové týká ochrany lidstva jako druhu.[6]

Nadnárodní úprava

Nadnárodní rovina úpravy ochrany práva na ochranu tělesné integrity tvoří zejména Listina základních práv Evropské unie. Tento dokument má dle čl. 6 Smlouvy o Evropské unii stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy, a je tak součástí primárního práva EU, čímž váže také Českou republiku. Články garantující Ochranu tělesné integrity je garantována především v článcích: právo na život (2), právo na nedotknutelnost lidské osobnosti (3), zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu (4), zákaz otroctví a nucené práce (5) a ochrana zdraví (35).[7]

Vnitrostátní úprava

Ústavní rovina

Součástí českého ústavního pořádku je Listina základních práv a svobod, která hodnotově vychází z dokumentů jako Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento dokument garantuje občanům základní práva včetně toho na život (čl. 6), zdraví (čl. 31) dále stanovuje právo na respektování tělesné a duševní integrity a zákaz mučení a špatného zacházení (čl. 7) či nucených prací a služeb (čl. 9) [k tomu srov. usnesení 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „LZPS“]. Oddíl první LZPS je uveden právem na život, jedním z nejvýznamnějších základních práv.[8] Toto právo není absolutní, což připouští odstavec 4 tohoto článku: „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“ Mezi takové případy patří například nutná obrana. Ustanovení článku 7 „zakotvuje jednak právo na nedotknutelnost osoby a soukromí, jednak … jediné absolutní základní právo v Listině, a tím je právo nebýt mučen a vystaven krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“[9] Nedotknutelnost tělesné integrity je pak zajišťována zejména prostřednictvím informovaného souhlasu. Právo nebýt podroben nuceným pracím nebo službám je subjektivní, přičemž pojem „nutné práce a služby“ není jasně specifikován. Taxativně jsou vymezeny pouze situace, „které za nucené práce či služby nelze považovat.“[10] Právo na zdraví je pak zařazeno mezi právy hospodářskými, sociálními a kulturními v hlavě 4 LZPS. Ač je toto právo zapracováno pouze do jednoho odstavce, „zakotvuje dvě rozdílná práva – právo na ochranu zdraví a právo na bezplatnou zdravotní péči.“[11]

Pro svoji právní sílu musí být zbytek právního řádu s výkladem Listiny základních práv a svobod konformní.

Podústavní rovina

Při zákonné úpravě práva na tělesnou integritu je třeba rozlišovat mezi rovinou soukromoprávní a veřejnoprávní. Předpisy veřejnoprávní povahy zajišťují zejména legální a ohleduplné nakládání s lidským tělem. Soukromoprávní úprava, kterou obsahuje občanský zákoník, mimo definice lidského těla a jeho částí formuluje obecné principy ochrany osobnosti, které implikují ochranu tělesné integrity. V § 3 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“) stanoví, že „každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i cti, důstojnosti a soukromí.“ Ochranou těchto hodnot se dále zabývá § 81, kdy „ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí […]“ Paragrafy 2956 a 2957 vymezují náhradu při újmě na přirozených právech člověka. Mimo to OZ v § 91 a následujících upravuje právo na duševní a tělesnou integritu a stanoví, že „člověk je nedotknutelný“ a také, že „Lidské tělo je pod právní ochranou i po smrti člověka.“ Ochrana lidského těla po smrti člověka je pak dále rozpracována v pododdílu 6, tedy paragrafech 113 a 114. Úprava zásahu do integrity člověka je formulována v § 93 a následujících a úzce souvisí s poskytováním informovaného souhlasu.

Mezi veřejnoprávní předpisy, které chrání tělesnou integritu, patří zejména zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách (dále jen „ZZS“), zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví či zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání orgánů a změně některých zákonů (dále jen „transplantační zákon“). ZZS upravuje v souvislosti s ochranou tělesné integrity zejména „práva a povinnosti pacientů a osob pacientům blízkých, poskytovatelů zdravotních služeb, zdravotnických pracovníků […]“ Zákon o pohřebnictví se věnuje podmínkám zacházení s lidskými pozůstatky a ostatky, které musí i u mrtvého těla být prováděno v úctě k zesnulému. Transplantační zákon po zpracování příslušných předpisů EU stanovuje „pravidla pro zajištění jakosti a bezpečnosti lidských orgánů určených k transplantaci do lidského těla […]“a zajišťuje „vysokou úroveň ochrany“ při stanoveném nakládání s dotčenými orgány. V tomto zákoně jsou stanoveny i „podmínky darování, odběrů a transplantací tkání, buněk a orgánů prováděných výhradně za účelem poskytování zdravotních služeb.“ V zásadě mají tyto předpisy pro svojí speciální povahu aplikační přednost před OZ; vždy je však přihlédnout k jedinečným okolnostem dané situace, aby došlo k uplatnění vhodných právních předpisů. Ty mohou v určitých případech zásadu aplikační přednosti veřejnoprávních předpisů porušit.

  1. Telec, Ivo. Chráněné statky osobnostní [online]. Právní rozhledy. [cit. 14. 11. 2022]. https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembqg5pxa4s7hbpxgxzsg4yq&groupIndex=0&rowIndex=0&refSource=search
  2. Teoreticky však právo na ochranu tělesné integrity má již nasciturus, ten se jí však může domáhat až po svém narození; „došlo-li k zásahu do jeho tělesné integrity před narozením,“ „vznikají mu nároky ze škodního jednání.“ Právo na náhradu újmy však ze své podstaty připadá matce nascitura. Viz: https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgfpwk5tlgi2s443cl4zdamjsl44dsx3qmyzdk&groupIndex=6&rowIndex=0&refSource=search-facets
  3. Telec, Ivo. Chráněné statky osobnostní [online]. Právní rozhledy. [cit. 14. 11. 2022]. https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembqg5pxa4s7hbpxgxzsg4yq&groupIndex=0&rowIndex=0&refSource=search
  4. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. lidskaprava.cz. [cit. 14. 11. 2022] http://www.lidskaprava.cz/student/uvod-do-lidskych-prav/clanky/vseobecna-deklarace-lidskych-prav
  5. 5,0 5,1 5,2 Marzocchi, O. Ochrana hodnot podle článku 2 Smlouvy o EU [online]. europarl.europa.eu. 5. 2022. [cit. 14. 11. 2022]. https://www.europarl.europa.eu/factsheets/cs/sheet/146/ochrana-hodnot-podle-clanku-2-smlouvy-o-eu
  6. 6,0 6,1 6,2 Publikace vydávané a prodávané fakultou [online]. Právnická fakulta MU. [cit. 14. 11. 2022]. https://is.muni.cz/th/c8m82/diplomova_prace-_Pravo_na_telesnou_integritu_Word_.pdf
  7. Listina základních práv Evropské Unie, 326/391 ze dne 26. října 2012.
  8. Nechvátalová et al. Listina základních práv a svobod, 1. vydání (1. aktualizace, 2021) [online]. beck.cz.  [cit. 14. 11. 2022]. https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgfpwk232ge4texzrfzrwynq
  9. Nechvátalová et al. Listina základních práv a svobod, 1. vydání (1. aktualizace, 2021) [online]. beck.cz.  [cit. 14. 11. 2022]. https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgfpwk232ge4texzrfzrwyny
  10. Nechvátalová et al. Listina základních práv a svobod, 1. vydání (1. aktualizace, 2021) [online]. beck.cz. [cit. 14. 11. 2022]. https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgfpwk232ge4texzrfzrwyoi
  11. Nechvátalová et al. Listina základních práv a svobod, 1. vydání (1. aktualizace, 2021) [online]. beck.cz. [cit. 14. 11. 2022].  https://www-beck-online-cz.ezproxy.muni.cz/bo/document-view.seam?documentId=nnptembsgfpwk232ge4texzrfzrwymzr
Autoři článku: Emzet (Michaela Zvancigerová)