Informovaný souhlas

Z Iurium Wiki

Informovaný souhlas vyjadřuje vůli pacienta podstoupit po „patřičném poučení“[1] lékařem (poskytovatelem) výkon zásahu do vlastní integrity.[1] Tato vůle je projevena formou informovaného souhlasu ošetřovaného (pacienta) s lékařským zákrokem. Z uvedeného vyplývá, že pouze souhlas po řádném vysvětlení okolností zákroku je souhlasem informovaným [k tomu srov. § 31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ZZS“].

Podle § 2639 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), je poskytovatel povinen pacientovi řádně vysvětlit jeho „zdravotní stav, způsob, účel a nezbytnost péče včetně očekávaných následků i možných nebezpečí pro […] zdraví, jakož i to, zda přichází v úvahu případný jiný způsob péče o zdraví.“

Na základě sdělených informací pak podle § 34 odstavce 1 ZZS pacient volně posoudí, zda na zdravotní zákrok svobodně – tedy bez nátlaku – přistoupí.

Historická a právní východiska

Institut souhlasu pacienta se zásahem do vlastní integrity (zpočátku jen tělesné) je znám nejpozději od 18. století.[2] Nicméně k silnému rozvoji novodobé koncepce institutu informovaného souhlasu docházelo až po druhé světové válce zejména v souvislosti s nacistickými experimenty na lidech vězněných v koncentračních táborech. Při Norimberském procesu byly zodpovědné osoby shledány vinnými ze zločinů proti lidskosti, neboť experimenty prováděly bez souhlasu dotyčných osob.[3] Aby bylo podobným situacím do budoucna zamezeno, začaly vznikat na nadnárodní úrovni etické dokumenty chránící integritu pacientů prostřednictvím informovaného souhlasu. Mezi nejznámější patří např. Norimberský kodex[4] (1947) či Helsinská deklarace[5] (1964, poslední revize v roce 2000). Na základě těchto všeobecně respektovaných, avšak právně nevymahatelných etických kodexů, vznikla v 90. letech 20. století na poli Rady Evropy Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Tato úmluva se tak stala jediným právně závazným dokumentem, který ochranu lidských práv v oblasti biomedicíny garantuje na mezinárodní úrovni – mimo jiné také prostřednictvím informovaného souhlasu, který je upraven v článku 5 tohoto dokumentu.[6] Všechny státy, které tedy Úmluvu pro lidská práva a biomedicínu ratifikovaly, se tak zavázaly k respektování tohoto institutu jako kroku nezbytného k zásahu do integrity člověka. Takovými státy mohou být mimo států členských i ty nečlenské, jakožto i těm byla možnost ratifikace poskytnuta.[7]

Na českém poli v současné době debata ohledně informovaného souhlasu souvisí v praktické rovině zejména s vžitým paternalistickým přístupem některých lékařů. Ten do jisté míry neodpovídá právní úpravě, jež pacientovi svěřuje odpovědnost za své rozhodnutí ohledně zákroku.[8]

Současná úprava informovaného souhlasu v ČR

Současná úprava informovaného souhlasu v ČR má dvě roviny; OZ v § 2642 reflektuje zásadu svolení při zásahu do integrity člověka, zatímco ZZS v § 28 zakotvuje veřejnoprávní ochranu člověka při poskytování zdravotních služeb. Vzhledem k OZ se ZZS uplatní buď nezávisle, anebo bude mít aplikační přednost, a to kvůli speciálním právním normám, které obsahuje. Subsidiarita OZ však neplatí absolutně, neboť v jistých případech právní úprava některých dílčích otázek v OZ svým charakterem překračuje rámec právní úpravy v ZZS. Uplatnění jednotlivých právních předpisů tedy bude nutno vždy stanovit s ohledem na konkrétní okolnosti dané situace.

Výjimky při poskytování informovaného souhlasu

Z § 2642 OZ vyplývá, že informovaný souhlas je nepostradatelný pro „každý úkon v rámci péče o zdraví.“ Nicméně v praxi existují i situace, k nimž souhlasu potřeba není; ty jsou pak stanoveny zákonem (§ 2642 odst. 1 OZ, § 38 ZZS).

Výjimky při poskytování informovaného souhlasu se týkají pouze neodkladné péče o pacienta, a to podle § 38 odst. 3 ZZS v následujících případech:

  1. Pacient je ve v takovém zdravotním stavu, kdy není schopen souhlas vyslovit (netýká se dříve vysloveného přání dle § 36 ZZS).
  2. Pacient trpí vážnou duševní poruchou, při níž by odklad péče znamenal vážné poškození zdraví pacienta.

U nezletilých pacientů či pacientů s omezenou svéprávností dále může být neodkladná péče poskytnuta bez informovaného souhlasu i v případech, kdy jsou zdravotnické služby nezbytné k záchraně jejich života či zamezení vážného poškození zdraví (§ 38 odst. 4 ZZS). Je tak učiněno i bez souhlasu zákonného zástupce či opatrovníka v případě pacienta s omezenou svéprávností (§ 38 odst. 5 ZZS).

Forma

Občanský zákoník v § 96 taxativně vymezuje případy, kdy je vyžadována písemná forma souhlasu pacienta se zákrokem:

  1. Oddělení části těla, která se již neobnoví.
  2. Lékařský pokus na člověku.
  3. Zákrok, který zdravotní stav člověka nevyžaduje (to neplatí, jedná-li se o kosmetické zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky).

V praxi může být ale písemný souhlas vyžadován i při vysoce rizikových operacích.[9] V ostatních případech může být souhlas vyjádřen buď slovně (či za pomoci jiných obecně uznávaných neverbálních znaků)[10] nebo konkludentně, a to na základě povahy lékařského zákroku.

Příklad: Konkludentní jednání – pacient projeví svůj souhlas s vrtáním zubu tím, že otevře ústa.

Vybraná práva pacienta a lékaře týkající se informovaného souhlasu

Odmítnutí souhlasu

Mohou nastat situace, kdy pacient nesouhlasí se zásahem do vlastní integrity. V těchto případech může svůj souhlas se zákrokem odepřít – a to vždy „způsobem nevzbuzujícím pochybnosti.“[11] Je-li pacient ve zdravotním stavu, kdy nečinnost při poskytování zdravotnické péče může vést k ohrožení jeho života, odmítnutí souhlasu je pacientem dle § 34 odst. 3 ZZS provedeno v písemné formě (tzv. negativní revers). Nehrozí-li pacientovi po neposkytnutí lékařské péče vážné poškození jeho zdraví, může přesto poskytovatel žádat dle § 28 odst. 1 ZZS písemné odmítnutí souhlasu za účelem předcházení sporů ohledně poskytnutí daného zákroku.

Potvrzení souhlasu

Jako důkazní materiál možného sporu ohledně okolností provedení zdravotního zákroku může sloužit potvrzení souhlasu. V této souvislosti § 28 odst. 2 ZZS stanovuje, že pokud jedna ze stran (pacient či poskytovatel) požádá o jeho vystavení, druhá strana je povinna tak učinit v písemné formě.

Odvolání souhlasu

Ač pacient lékaři původně poskytl svolení se zásahem do své integrity, má stále právo ho odvolat. Učinit tak může však pouze do začátku lékařského zákroku. Podle § 34 odst. 4 ZZS totiž platí, že: „Odvolání souhlasu není účinné, pokud již bylo započato provádění zákroku, jehož přerušení může způsobit vážné poškození zdraví nebo ohrožení života člověka.“

Odvolání souhlasu je jednostranné právní jednání a může být provedeno v jakékoliv formě – a to dokonce i mírnější v případě, že původní souhlas se zákrokem vyžadoval formu písemnou. Panuje-li nejistota ohledně toho, zda byl souhlas odvolán, ustanovení § 97 odst. 2 ZZS stanovuje ve formě vyvratitelné domněnky, že dán nebyl.

Informovaný souhlas s hospitalizací

Informovaný souhlas s hospitalizací je nutno odlišovat od informovaného souhlasu s výkonem zdravotnického zásahu. Na rozdíl od něj musí být souhlas s hospitalizací proveden vždy v písemné formě (§ 34 odst. 2 ZZS).

  1. 1,0 1,1 Doležal, T. Právní povaha informovaného souhlasu a následky neúplného poučení z hlediska civilního práva. Časopis zdravotnického práva a bioetiky. 2019, roč. 1, s. 55.
  2. Kopalová, M. Informovaný souhlas a paternalismus lékařů – historie a současnost. Právní rozhledy. 2008, roč. 3, s. 94.
  3. The Doctors Trial: The Medical Case of the Subsequent Nuremberg Proceedings [online]. Internet Archive WaybackMachine [cit. 1. 10. 2022]. https://web.archive.org/web/20040214124557/http://www.ushmm.org/research/doctors/indiptx.htm
  4. Kapitoly z lékařské etiky [online]. Masarykova univerzita [cit. 1. 10. 2022] https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/lf/ps21/lekarska_etika/web/pages/priloha2_norimbersky_kodex.html?lang=cs;verze=2017;so=ka
  5. Helsinská deklarace světové lékařské asociace [online]. [cit. 1. 10. 2022] https://www.lf2.cuni.cz/ustav-farmakologie/vyuka/helsinska-deklarace-svetove-lekarske-asociace
  6. Oviedo Convention and its Protocols [online]. Council of Europe [cit. 3. 10. 2022]. https://www.coe.int/en/web/bioethics/oviedo-convention
  7. Seznam států, které ratifikovaly Úmluvu pro lidská práva a biomedicínu dostupný zde: Oviedo Convention and its Protocols [online]. Council of Europe [cit. 3. 10. 2022]. https://rm.coe.int/inf-2021-14-etat-sign-ratif-reserves-bil/1680a50e48
  8. Kopalová, M. Informovaný souhlas a paternalismus lékařů – historie a současnost. Právní rozhledy. 2008, roč. 3, s. 94.
  9. Viz potvrzení souhlasu
  10. Ronovská et al. Úvod do soukromého práva: obecná část. Brno: Česká společnost pro civilní právo procesní, 2018, s. 67.
  11. § 546 OZ
Autoři článku: Emzet (Michaela Zvancigerová)