Dříve vyslovené přání

Dříve vyslovené přání („DVP“) lze definovat jako pokyn, kterým pacient vyslovuje dopředu svou vůli ohledně postupu léčby pro situaci, kdy by v budoucnu nebyl schopen svoji vůli vyjádřit. Tento institut vychází z myšlenky, že kompetentní pacient má právo rozhodovat o své léčbě i do budoucna, a je to tak právní a etický nástroj, který má garantovat respekt k pacientově autonomii. Dříve vyslovené přání je zároveň projevem práva na sebeurčení.

Tento institut tak pacientovi umožňuje pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit. Poskytovatel bude brát zřetel na dříve vyslovené přání pacienta, má-li ho k dispozici, a to za podmínky, že v době poskytování zdravotních služeb nastala předvídatelná situace, k níž se dříve vyslovené přání vztahuje, a pacient je v takovém zdravotním stavu, kdy není schopen vyslovit nový souhlas nebo nesouhlas. Dříve vyslovené přání nelze uplatnit, jde-li o nezletilé pacienty nebo pacienty s omezenou svéprávností.

I když ve světě má tento institut delší historii, česká legislativa DVP zná poměrně krátce. Přesto tento institut nabývá čím dál tím více na váze, a to zejména kvůli neustálému pokroku ve vědě.

Druhy

Odborníci rozeznávají více typů DVP. Prvním typem je tzv. „living will”, kterým pacient vyjadřuje přání budoucího postupu léčby a je to zároveň i forma, kterou český právní řád definuje jako dříve vyslovené přání. Nejznámějším příkladem je přání „do not resuscitate”, nebo kartičky, které nosí členové církve Svědků Jehovových s přáním nepodávat transfuze.

Dalším typem je „substitute decision-making”. V rámci této formy DVP pacient určuje osobu, která je zmocněná k rozhodování, až toho sám nebude schopen. V zahraničí má tato forma i jiná označení jako např. „health-care agent“, „attorney-in fact“ nebo „proxy“. I tato forma je zavedena v českém právním řádu, a to v § 33 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování („zákon o zdravotních službách“), který umožňuje zvolit si osobu, která bude za něj rozhodovat.

Posledním typem je „values history”. Je to nejméně formální forma dříve vysloveného přání, ve kterém osoba vyjadřuje své hodnoty a postoje a může tak posloužit jiným jako vodítko při rozhodování o dalším léčebném postupu.

Forma dříve vysloveného přání

Dříve vyslovené přání musí mít písemnou formu a musí být opatřeno úředně ověřeným podpisem pacienta. Součástí dříve vysloveného přání je písemné poučení. V tomto poučení od všeobecného praktického lékaře, u kterého je pacient registrovaný, musí být uvedeny veškeré možné důsledky tohoto rozhodnutí. Také pacient může učinit dříve vyslovené přání při přijetí do péče poskytovatelem nebo kdykoliv v průběhu hospitalizace, a to pro poskytování zdravotních služeb zajišťovaných tímto poskytovatelem. Takto vyslovené přání se zaznamená do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi. Je nutné, aby tento záznam podepsal pacient, zdravotnický pracovník a svědek.

Omezení dříve vysloveného přání

Poskytovatel má obecně povinnost respektovat dříve vyslovené přání, ale i z této povinnosti existují výjimky. Dříve vyslovené přání není třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo v poskytování zdravotních služeb, k nimž se toto přání vztahuje, k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient vyslovil souhlas s jejich poskytnutím. Pokud tedy poskytovatel dříve vyslovené přání nebude respektovat, musí to zaznamenat do zdravotnické dokumentace a připojit k tomu důvody, které ho k tomu vedly. Lékař vždy musí při respektování dříve vysloveného přání zkoumat jeho formální znaky, ale na druhou stranu musí poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni. Dále nelze respektovat takové přání, které nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti. Také nelze respektovat, pokud by jeho splnění mohlo ohrozit jiné osoby, či pokud byly v době, kdy poskytovatel neměl k dispozici dříve vyslovené přání, započaty takové zdravotní výkony, jejichž přerušení by vedlo k aktivnímu způsobení smrti.

Rozdíl mezi dříve vysloveným přáním a negativním reverzem

Na první pohled mají oba instituty hodně společného. Oba instituty jsou projevem základního lidského práva na sebeurčení a pomáhají zajistit respekt a autonomii osoby ve zdravotnictví. Jak NR, tak DVP jsou také právním jednáním ve smyslu Občanského zákoníku.

Zatímco DVP je prohlášením pacienta do budoucna ohledně nějakého druhu zákroku a nemá tak žádné speciální náležitosti, mimo obecných náležitostí právního jednání, negativní reverz, jako jeden z podob informovaného souhlasu, musí splňovat právě tak náležitosti tohoto institutu.

Již v tomto sousloví se skrývá podstatu institutu - jednak musí být učiněn souhlas, resp. nesouhlas, tedy musí být projevena vůle. Projev vůle také musí mít určitou kvalitu - musí být informovaný, tedy, že osoba znala všechny skutečnosti v potřebném rozsahu, které jsou podstatné pro jeho rozhodnutí. Tyto informace poskytuje vždy ošetřující zdravotní pracovník a musí být poučen každý pacient, i když sám má lékařské vzdělání. Jak konkrétní má poučení být se odborníci ne vždy shodnou, ale obecně by mělo obsahovat stav nemoci či zranění, účel zákroku, povahu zákroku, důsledek zákroku, popř. důsledky pro jeho zdraví, pokud zákrok neproběhne, rizika, komplikace a možnosti alternativní léčby.

Je nutné si ale uvědomit, že být poučen je právem pacienta, nikoliv povinností. Pacient tak může s tímto právem volně disponovat - delegovat na jinou osobu, či se ho úplně vzdát. Výjimkou z tohoto pravidla je, když nepoučený pacient může ohrožovat zdraví ostatních osob, např. u vysoce nakažlivých chorob, poté má povinnost se nechat poučit.

Z výše popsaného plyne, že oba instituty, pokud mají všechny potřebné náležitosti, mají stejnou právní sílu a zdravotníci mají povinnost rozhodnutí respektovat, i když se jim zdá chybné, či dokonce chybné může opravdu být. Pokud vůle pacienta nebude respektována, provedený zákrok se nezakládal na právním důvodu a došlo tak k porušení práva. V takovém případě vzniká občanskoprávní, či dokonce trestněprávní odpovědnost.