Negativní reverz

Negativní reverz lze definovat jako prohlášení o odmítnutí zdravotnického výkonu.Je to projev respektu práva na sebeurčení, ale i toho, že právo nebýt léčen je silnější než povinnost léčit. Negativní reverz je vyjádřením ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti, ochrany soukromí, ale i práva na život jako takového.

Kromě toho, že pacient projevuje svojí vůli, negativní reverz má také funkci důkazní a ochranou pro lékaře. Z této funkce také částečně plyne podoba negativního reverzu. Ta sice není nikde výslovně upravena , ale z jeho obsahu musí být zřejmé, že lékař postupoval lege artis a musí respektovat smysl a účel institutu.

Právní rámec

Negativní reverz je upraven v § 34 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování („zákon o zdravotních službách“), a dále v § 34 odst. 5 a 6 pro specifické situace. Subsidiárně se také použije zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („OZ“), a to zejména § 2642 odst. 1 OZ.

Náležitosti

Negativní reverz je specifickým projevem informovaného souhlasu, dalo by se říci, že je jejím zrcadlovým odrazem. Z toho také vyplývá, že negativní reverz musí splňovat jeho náležitosti.

Již v sousloví „informovaný souhlas“ se skrývá podstatu institutu - jednak musí být učiněn souhlas, resp. nesouhlas, tedy musí být projevena vůle. Projev vůle také musí mít určitou kvalitu - musí být informovaný, tedy, že osoba znala všechny skutečnosti v potřebném rozsahu, které jsou podstatné pro jeho rozhodnutí. Tyto informace poskytuje vždy ošetřující zdravotní pracovník a musí být poučen každý pacient, i když sám má lékařské vzdělání. Jak konkrétní má poučení být se odborníci ne vždy shodnou, ale obecně by mělo obsahovat stav nemoci či zranění, účel zákroku, povahu zákroku, důsledek zákroku, popř. důsledky pro jeho zdraví, pokud zákrok neproběhne, rizika, komplikace a možnosti alternativní léčby.

Je nutné si ale uvědomit, že být poučen je právem pacienta, nikoliv povinností. Pacient tak může s tímto právem volně disponovat - delegovat na jinou osobu, či se ho úplně vzdát. Výjimkou z tohoto pravidla je, když nepoučený pacient může ohrožovat zdraví ostatních osob, např. u vysoce nakažlivých chorob, poté má povinnost se nechat poučit.

V neposlední řadě pacient musí písemně prohlásit, že danou péči odmítá. Náležitosti tohoto projevu nejsou stanoveny (byly stanoveny v příloze vyhlášky o zdravotní dokumentaci, která ale byla zrušena) ale měl by obsahovat údaje o zdravotním stavu pacienta, následky odmítnutí péče, záznam pacienta, že byl s následky svého rozhodnutí seznámen a že tomu porozuměl. Kromě datování dokumentu a podpisu pacienta by takové prohlášení mělo obsahovat i podpis zdravotníka, který poskytl potřebné poučení. Prohlášení pacienta nelze nahradit lékařským zápisem.

V případě, že pacient není schopen písemně prohlásit odmítnutí zdravotní péče, a za podmínky, že je jinak plně svéprávný učinit právní úkon, může zaznamenat jeho projev vůle lékař, a to do jeho zdravotní dokumentace. Obsah tohoto záznamu je analogický „klasickému“ negativnímu reverzu, ale musí být opatřen podpisem svědka (typicky dalšího zdravotnického pracovníka), který byl projevu vůle přítomen. Dále musí být uvedeny i důvody, proč pacient není schopen projevit vůli sám. To samé platí i v případě, kdy pacient odmítá učinit písemný projev vůle o odmítnutí péče.

Rozdíl mezi dříve vysloveným přáním a negativního reverzu

Na první pohled mají oba instituty hodně společného. Oba instituty jsou projevem základního lidského práva na sebeurčení a pomáhají zajistit respekt a autonomii osoby ve zdravotnictví. Jak negativní reverz, tak dříve vyslovené přání jsou také právním jednáním ve smyslu Občanského zákoníku.

Zatímco dříve vyslovené přání je prohlášením pacienta do budoucna ohledně nějakého druhu zákroku a nemá tak žádné speciální náležitosti, mimo obecných náležitostí právního jednání, negativní reverz, jako jeden z podob informovaného souhlasu, musí splňovat právě tak náležitosti tohoto institutu.

Z výše popsaného plyne, že oba instituty, pokud mají všechny potřebné náležitosti, mají stejnou právní sílu a zdravotníci mají povinnost rozhodnutí respektovat, i když se jim zdá chybné, či dokonce chybné může opravdu být. Pokud vůle pacienta nebude respektována, provedený zákrok se nezakládal na právním důvodu a došlo tak k porušení práva. V takovém případě vzniká občanskoprávní, či dokonce trestněprávní odpovědnost.

Judikatura

Nález Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2078/16 (střet povinnosti lékaře poskytnout pomoc ohrožené osobě x právo odmítnou péči): Respekt ke svobodě jednotlivců je základní hodnotou, na které je postaven český ústavní pořádek. Svoboda představuje podstatnou náležitost demokratického právního státu a její součástí je možnost jednotlivců činit vlastní rozhodnutí o způsobu svého života, a být tak aktivním tvůrcem své životní dráhy. Při respektování autonomie jednotlivce musí do určité míry platit, že každý je strůjcem svého štěstí. Stát má pouze omezenou možnost do tohoto rozhodování zasahovat a toto právo omezovat. V případě svéprávné dospělé osoby, jejíž rozhodovací schopnost není vyloučena momentální situací, není legitimní, aby stát umožnil zásah do její nedotknutelnosti z důvodu ochrany jí samé.

…

V oblasti poskytování zdravotní péče je třeba plně ctít zásadu svobody a autonomie vůle a možnost pacienta odmítnout poskytnutí péče, byť by byla i považována za nezbytnou pro záchranu jeho života. Lékaři a další zdravotničtí pracovníci mohou takové osoby přesvědčovat, mohou se snažit je přimět ke změně jejich postoje, pokud je zjevně pro ně škodlivý, ale v konečném důsledku nemohou zabránit realizaci rozhodnutí a odmítnutí péče, které bylo učiněno na základě svobodné a vážné vůle dospělé svéprávné osoby, pouze z toho důvodu, že se domnívají, že toto rozhodnutí danou osobu poškozuje.

Rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015: Poskytování zdravotní péče je vysoce žádoucí a společensky prospěšnou činností. V případech, kdy zdravotničtí pracovníci v dobré víře poskytují zdravotní péči s úmyslem zlepšit zdraví či přímo zachránit životy pacientů, nelze tuto činnost v žádném případě kriminalizovat.

ÚS IV. ÚS 639/2000: Z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech určité medicínské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta) je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo.

NS 30 Cdo 425/2005: Z ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby a její osobní svobody vyplývá její právo, aby jakékoli lékařské výkony v oblasti zdraví člověka byly prováděny jen na základě jejího předchozího svobodného souhlasu (práva na souhlas). Jde o základní právo a stěžejní pravidlo při poskytování zdravotní péče.

KS v Hradci Králové 25 Co 285/2006: K jakémukoli zákroku v oblasti péče o zdraví je třeba zásadně souhlasu pacienta. Lze ho poskytnout i ústně, musí to však být souhlas svobodný a informovaný. Bez souhlasu pacienta je možné zákrok provést za podmínek, že zákrok nesnese odkladu, protože bez jeho provedení hrozí pacientovi smrt nebo újma na zdraví, zákrok musí směřovat k záchraně života či zdraví pacienta a jedná se o stav nouze, kdy zdravotnický pracovník nemůže získat řádný souhlas pacienta z objektivních důvodů, nikoliv proto, že pacient souhlas udělit nechce (čl. 8 Úmluvy).