Postavení nemanželských dětí

Z Iurium Wiki

Úvod

Nemanželské děti se v římském právu označují jako spurii. Jedná se o děti, které mají matku (cognatio naturalis), ale postrádají právně spřízněného otce.[1] Jsou kognáty své matky a její rodiny, ale agnátské příbuzenství nevzniká.[2] Nespadají tedy pod pravomoc otce (patria potestas), jelikož ta se vztahuje pouze na děti narozené do manželství[3] (liberi legitimi)[4] a děti adoptované[5], a jsou tedy osobami sui iuris.[6] Jejich pokrevní příbuzenství s otcem se bere v potaz pouze s ohledem na zakázaná manželství mezi příbuznými.[7] Spadají sem i děti narozené po 10 měsících od smrti manžela[8] a děti narozené před 7 měsícem trvání manželství, což vychází z D 1, 5, 12.[9]

Postavení nelegitimních dětí se určuje podle okamžiku narození, nikoli početí, jak je tomu u dětí legitimních.[10] Jejich postavení je stejné jako postavení jejich matky[11], což znamená, že narodí-li se dítě svobodné ženě je svobodné, i kdyby bylo počato ve chvíli, kdy byla matka otrokyní.[12] Platí také zásada favor libertatis, podle které se dítě narodí svobodné i pokud je žena v průběhu těhotenství svobodná, byť jen jediný den. Tato zásada se opírá o D 50, 17, 20, kde je uvedeno, že v případě pochybností se upřednostňuje svoboda člověka.[13] To samé platí i pro občanství: porodila-li dítě římská občanka, je nelegitimní dítě římským občanem, a to i v případě, že by při početí byla cizinkou.[14]

Stejně jako na nemanželské děti se pohlíží na děti narozené do zločinného a krvesmilného manželství, tedy například do manželství mezi dědem a vnučkou.[15] Děti narozené v manželství s právem conubia byly označovány jako liberi legitimi/iusti, a bez práva uzavřít řádné manželství se nazývaly liberi iniusti, ty narozené v konkubinátu liberi naturales.[16]

Každý nedospělec, který byl zároveň osobou sui iuris, musel být podroben poručenství.[17] Jedná se o tzv. tutela impuberum neboli poručenství nad nedospělci. Nejstarším typem je tutela legitima, která vznikla podle zákona XII desek. Tutorem se pak stává agnátský příbuzný a pokud jej není, jako u nemanželských dětí, stávají se jimi gentiles, tedy rodoví příslušníci. V klasické době však byli rodoví příslušníci z tutely vyřazeni a Justinián na jejich místo dosazuje mužské kognáty. Podle Atiliova zákona se poručník (tutor addictus)[18] zřizuje z úřední moci.[19] Tutorem se může stát pouze muž, který už sám není nedospělcem, nicméně se nemuselo jednat o osobu sui iuris. Za pozdního impéria se o tento post mohla ucházet i vdova, jako poručník svých dětí nebo vnoučat. Musela však slíbit, že už se znovu nevdá. V případě, že by slib porušila, přestala by jím býti. Obecně poručník o svěřence osobně nepečuje, ale spravuje jeho záležitosti a majetek a dává souhlas s jeho právními jednáními.[20] Také může zastupovat svěřencovy zájmy před soudem, pokud k tomu není způsobilý sám (infantes), pokud je totiž dítě schopné komunikovat může se těchto úkonů účastnit samo.[21]

Práva a povinnosti nelegitimních dětí

V období principátu jim byla přiznána vyživovací povinnost mezi nimi a matkou.[22] Matka a její otec jsou tedy povinni vyživovat své nemanželské děti a ony zas ji, což vychází z D 25, 3, 5, 4-5. Podle Justiniána existuje taková povinnost i mezi legitimními dětmi a jejich sourozenci liberi naturales, stejně tak existuje taková povinnost mezi nimi a jejich otcem, tento nárok se však vztahuje pouze na liberi naturales, nelegitimním dětem nárok vůči otci nenáleží. Později bylo toto právo rozšířeno i na ostatní nelegitimní děti, o které se bylo nutno starat podle možných prostředků jejich rodičů.[23]

Dědit po biologickém otci mohly tyto děti pouze v případě, že byly explicitně označeny v otcově závěti.[24] Za vlády Konstantina bylo ale mužům zakázáno tyto děti v závěti označovat.[25] Od dob Hadriána mohly spurii dědit po matce i bez závěti, ale řadily se až za její agnátské příbuzné. Stejně tak mohla jejich matka dědit po nich, v případě, že zemřely bez zanechání závěti. Za Marca Aurelia jim byla přiznána možnost se dědictví domáhat jako první stejně jako děti legitimní. Když se cítili poškození matčinou poslední vůli mohli žalovat (actio de inofficioso testamento).[26]

Nemanželské děti stejně jako děti legitimní nemohli žalovat své rodiče.[27] Měly také horší postavení i ve společenském životě. Děti narozené v otroctví nemohly zastávat funkce dekurionů. Za Marca Aurelia a Lucia Vera platilo, že i nelegitimní děti se mohou stát dekurióny, ovšem pokud se o stejnou pozici ucházel někdo s legitimním pozadím, měl přednost. Papinian později toto právo rozšířil i na děti původem z incestu.[28]

Legitimace

Legitimace je změna osobního stavu, kdy dítě narozené z konkubinátu přejímá postavení dítěte manželského. Je založena na fikci, že v době narození dítěte byl muž a konkubína v manželství, což se ale nevztahovalo na případy, kdy takové manželství nebylo možné.[29] Možná byla až v době císařství.[30] Na rozdíl od dnešního chápání legitimace, kde nejdůležitější roli hraje dědické právo, v římském pojetí je přední podřízení nelegitimního dítěte pod otcovskou moc (patria potestas) a další s tím spojené aspekty jsou vedlejší. V klasické době se stávalo málokdy, že se dítě dostalo pod patria potestas podle zákona později než narozením.[31] Příkladem podle zákona Aeliova je například svazek Latina a římské občanky nebo Latinky, ze kterého se narodí dítě, tak patria potestas nevzniká automaticky, ale je tuto skutečnost potřeba dokázat a až pokud dosáhne práva kviritského tak může mít syna ve své pravomoci.[32] V některých případech mohl vládce udělit potestas jako zvláštní dobrodiní.

Také bylo možné vztáhnout potestas na nelegitimního syna zplozeného v konkubinátu pomocí adrogace, a to díky jeho statutu sui iuris.[33] Adopce v širším slova smyslu má dvě varianty, a sice adopci nedospělce a adrogaci, kdy se dospělá osoba sui iuris dobrovolně podrobí otcovské moci.[34] Cicero uvádí, že osvojitel nesmí být schopný mít děti a v době, kdy schopný byl, se o to neúspěšně pokoušel. Hlavním cílem totiž bylo předejití vymření rodu.[35] Další podmínkou byl status matky, která musela být svobodnou občankou, nikoli otrokem.[36] Adrogace měla dvě fáze. První fáze probíhala před pontifikem, který zvažoval veškeré faktory vstupující do osvojení. Pokud pontifik adrogaci povolil, řízení se přesunulo před comitia curiata, která se pro tyto situace nazývala comitia calata.[37] V této fázi jsou dotyční dotazováni, zda s adopcí souhlasí a rovněž je dotazován i shromážděný lid.[38] Na otce pak přešla všechna práva adrogovaného, avšak jeho dluhy zanikly s tím, že věřitelům svědčila fikce neexistence osvojení.[39] Tím, že před comitii mohli vystupovat jen muži, byla tato varianta nedostupná dcerám,[40] ty šlo přisvojit až v době císařství.[41] Tento postup osvojení dospělých osob byl následně zakázán Justiniánem.[42]

V postklasické době byla možná legitimace dodatečným sňatkem (legitimatio per subsequens matrimonium)[43], která se vztahovala na liberi naturales. Za Konstantina a Zenona bylo uzákoněno, že manželstvím mezi mužem a konkubínou se legitimizují již narozené děti.[44] Toto manželství však muselo být možné podle římského práva už v době početí dítěte. Podmínka svobodně narozené matky pro tento způsob odpadla.[45] I v tomto případě byl nutný souhlas dítěte, avšak je sporné, do jaké míry se tak skutečně dělo, jelikož v některých případech nebylo dítě dost staré na to, aby mohlo posoudit následky takového jednání. Justinián zavedl legitimaci císařským reskriptem v případech, kdy už manželství nebylo možné[46] (legitimatio per rescriptum principis)[47] například z důvodu smrti konkubíny nebo nechtěné z důvodů matčina špatného společenského postavení.[48] Muselo být dokázáno, že neexistují jiné legitimní děti, přičemž se tak mohlo stát i po otcově smrti, pokud svou vůli vyjádřil v závěti (legitimatio per testamentum).[49]

Třetí možností bylo zapsání syna, kterému dal alespoň 25 jiter pozemků, do seznamu dekurionů nebo provdat dceru, pokud měla věno v obdobné hodnotě, za dekuriona (legitimatio per oblationem curiae).[50]

Kanonické právo neuznávalo konkubinát, a proto rozšířilo legitimatio per subsequens matrimonium na nelegitimní děti obecně s výjimkou těch narozených z nevěry a incestu.[51]

  1. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 299.
  2. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 178-179.
  3. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 144.
  4. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 216.
  5. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 178.
  6. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 299.
  7. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 179.
  8. ↑ Watson, A. The law of persons in the later Roman republic. Oxford: Clarendon press, 1967, s. 77.
  9. ↑ Citováno dle: MOMMSEN, Theodorus (recogn.) – KRUEGER, Paulus (retract.). Digesta seu Pandectae Iustiniani Augusti. Vol. I.+II. Berolini : Apud Weidmanos, 1870. Citováno dle: The Roman Law Library [online]. [cit. 25.01.2022]. Dostupné z: <http://droitromain.upmf-grenoble.fr/Corpus/digest.htm>
  10. ↑ Gai Inst. 1, 89 a 92. Citováno dle Kincl, J. Gaius: Učebnice ve čtyřech knihách. Plzeň: Aleš Čeněk, 2007, s. 65.
  11. ↑ Syme, R. Bastards in the Roman Aristocracy. Proceedings of the American Philosophical Society. Vol. 104, No. 3 (Jun. 15, 1960), s. 325. Dostupné z: https://www.jstor.org/stable/985248?seq=3#metadata_info_tab_contents
  12. ↑ Gai Inst. 1, 89 a 92.
  13. ↑ D 50, 17, 20.
  14. ↑ Gai Inst. 1, 89 a 92.
  15. ↑ Gai Inst. 1, 64.
  16. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 217.
  17. ↑ Gai Inst. 1, 189.
  18. ↑ Watson, A. The law of persons in the later Roman republic. Oxford: Clarendon press, 1967, s. 123.
  19. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 314.
  20. ↑ Plessis, P., Borkowski’s textbook on roman law. Oxford: Oxford press, 2015, s. 141-143.
  21. ↑ Watson, A. The law of persons in the later Roman republic. Oxford: Clarendon press, 1967, s. 132.
  22. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 299.
  23. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 205.
  24. ↑ Ando, C., Rüpke, J. Public and private in ancient mediterranean law and religion. Berlin/Munich/Boston: Walter de gruyter GmbH, 2015, kapitola 6, s. 3. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=aw5fCAAAQBAJ&pg=PT112&lpg=PT112&dq=spurii+roman+law&source=bl&ots=W7x-O8Pqc0&sig=ACfU3U1ybU_rchrWSyQ8riqc1yXjLjs_ew&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwibwsuq5c_1AhUY_6QKHQoXBJoQ6AF6BAgPEAM#v=onepage&q&f=false
  25. ↑ Plessis, P., Ando, C., Tuori, K. The Oxford handbook of roman law and society. Oxford: Oxford press, 2016, s. 495.
  26. ↑ Ando, C., Rüpke, J. Public and private in ancient mediterranean law and religion. Berlin/Munich/Boston: Walter de gruyter GmbH, 2015, kapitola 6, s. 6.
  27. ↑ Ando, C., Rüpke, J. Public and private in ancient mediterranean law and religion. Berlin/Munich/Boston: Walter de gruyter GmbH, 2015, kapitola 6, s. 5.
  28. ↑ Ando, C., Rüpke, J. Public and private in ancient mediterranean law and religion. Berlin/Munich/Boston: Walter de gruyter GmbH, 2015, kapitola 6, s. 8.
  29. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 199-200.
  30. ↑ Cvetler, J., Kincl, J. Právo římské. Praha: 1970, s. 87.
  31. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 197.
  32. ↑ Gai Inst. 1, 66.
  33. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 197.
  34. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 63.
  35. ↑ Cic. Dom. 13-14, 34. Citováno z Watson, A. The law of persons in the later Roman republic. Oxford: Clarendon press, 1967, s. 83-84.
  36. ↑ Plessis, P., Borkowski’s textbook on roman law. Oxford: Oxfrod press, 2015, s. 120.
  37. ↑ Watson, A. The law of persons in the later Roman republic. Oxford: Clarendon press, 1967, s. 85.
  38. ↑ Gai Inst. 1, 99.
  39. ↑ Bartošek, M. Dějiny římského práva. Praha: Academia, 1995, s. 153.
  40. ↑ Watson, A. The law of persons in the later Roman republic. Oxford: Clarendon press, 1967, s. 86.
  41. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 63.
  42. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 198.
  43. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 216.
  44. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 198-199.
  45. ↑ Plessis, P., Borkowski’s textbook on roman law. Oxford: Oxfrod press, 2015, s. 120.
  46. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 199.
  47. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 216.
  48. ↑ Plessis, P., Borkowski’s textbook on roman law. Oxford: Oxfrod press, 2015, s. 120.
  49. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 198-199.
  50. ↑ Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981, s. 216.
  51. ↑ Jolowicz, H., F. Roman foundations of modern law. Oxford: Oxford university press, 1961, s. 199.
Autoři článku: Margareta Baranová
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Postavení_nemanželských_dětí&oldid=281736“